22. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 26,28-29 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 4,1-8
Datum: 29. 8. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 26,28-29 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 4,1-8
; Jk 1,17-27
; Mk 7,1-23
Datum: 29. 8. 2021
První tři
kapitoly z Dt připomínají péči Hospodina o Izrael při jeho návratu
do země otců (po vysvobození z egyptského otroctví). Na
dřívějších zkušenostech stavíme dnešní den i budoucnost.
Je důležité si všimnout, že slova z Dt necitují doslova texty z předešlých knih Tóry, ale nově je formují k součastné situaci.
Tak i Ježíš někdy necituje puntičkářsky přesně Písmo, ale jeho slova přesně vystihují smysl božích slov. I tím nás vede k hledání smyslu, ne k rajtování na liteře.
Naši zákoníci se ovšem nadále drží svého klerikalismu: „My máme zákon a podle toho zákona … (musí rebel a rouhač zemřít …)“ (Srv. J 19,7
Náš úryvek připomíná závažný pokyn Hospodina: „Nic nepřidáš k mým pokynům a nic z nich neubereš.“
Kolik pokřtěných si všimlo, že ta slova patří do Hospodinovy „Ústavy“ s lidmi?
(Ježíš jejich platnost potvrdil: „Amen, pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Písma, dokud se všechno nestane“ - Mt 5,18
Apoštol Jakub v druhém čtení potrhuje závažnost a životadárnost Božího slova: „Slovo bez následného skutku je marné“.
Ve čtení evangelia jsme se vrátili k Markovi.
Lekcionář zkracuje úryvek z evangelia, některé verše vypouští, ale ten, kdo se rád živí Ježíšovými slovy jako dobrým a výživným chlebem, je nepřeskočí.
Připomínám, že kultické očišťování je něco jiného než omývání hygienické. Izraelci slovo hygiena neznali, ale byli prozíravě vedeni k veliké čistotě předhygienické.
Víme, jak vznikl „plot okolo Tóry“. Pedanti nedůvěřují moudrosti boží a ze strachu a neukázněné horlivosti svévolně přidávají další a další náboženské zákazy a přikázání.
Ježíš boží pokyny dodržoval, ale „tradicí otců“ se nenechával svazovat.
Smysl pokynů od Boha vysvětloval a dokazoval, že Bůh na nic nezapomněl a nic neustanovil zbytečně.
Ti, co číhali na Ježíše a číhají na chyby druhých, kontroloři zbožnosti, vedou nelítostné náboženské války (i proti jedinci). Jejich povýšenost a nesnášenlivost je dovedla k pomluvám, nenávisti a k pronásledování (Ježíš nebyl jedinou obětí).
Ježíš nás učí nejen spravedlivému jednání, mluvení, ale i myšlení.
Ukazuje nám úmysl božích pokynů, vyučuje nás jak rozlišovat spravedlnost od nespravedlnosti a jak rozpoznávat boží pokyny podporující život od „zbožné“ tradice, škrtící a podvazující život.
Na příkladu zvráceného používání korbanu Ježíš ukazoval nebezpečnou pokroucenost klerikalismu (farizeismu).
Rozdíl mezi obětí božstvu a korbanem jsme si vyvětlovali.
Zkráceně: Bůh nepotřebuje naše oběti a dary, nevyživujeme ho jako pohané svá božstva, je dost silný, milosrdný a má zdravé sebevědomí. Nemáme ho čím obdarovat.
Náš korban potřebují potřební. O korbanu jsme mluvili (srv. Dt 26
Ježíš potvrzuje: „Bůh vaše dary nepotřebuje, ale cokoliv jste učinili kterémukoliv potřebnému, mně jste učinili“.
A uvádí příklad pokroucené zbožnosti. „Milí rodiče“, říkáte: „Chtěl jsem vám dát kozu, ale Jeho Milost velekněz vyhlásil sbírku na rozšíření naší jeruzalémské svatyně, s kterou začal nás Přeosvícený vladař Herodes. Tak jsem tu kozu přislíbil do chrámové pokladnice.
Pokrytci, mléko kozy a maso kůzlete potřebují vaši stařečci (důchodové pojištění ještě nemáme) a ne Hospodin. …“
Bůh nás očišťuje svým slovem (srv. J 15,1-14
Kdo se nenechá léčit Ježíšem, vypěstuje si imunitu vůči božímu slovu.
Řekne-li nám lékař: „Chybí vám v těle to a to, a ohrožuje to váš život“, každý normální člověk se podle toho zařídí.
My často na Ježíšova varování (např. „opustili jste pokyny boží a držíte se podání lidského“) nedbáme,
nemají pro nás větší váhu.
Nebudu mluvit o židovské „tradici otců“. Nebudu vypočítávat dlouhou řadu našich svévolných nařízení, všimnu si jen jednoho závažného příkladu z mnohých, jak „uctíváme Boha svými rty, ale naše srdce je daleko od něj“.
Ježíš nás učí, že Bůh naše klanění nepotřebuje, ale že my potřebujeme „jíst a pít Ježíše“, živit se jím.
Nedávno církev na celém světě četla:
„Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,53-56
Bereme tato „ústavní“ Ježíšova slova vážně?
V kolika kostelích Ježíše poslechneme?
Kdo jde za farářem a s úctou mu přečte tato Ježíšova slova s otázkou: „Co si mám počít? Dáte mi napít? Co s tím budeme dělat?“
Tento nařízený nucený půst od pohoštění Krví Páně trval tisíc let a mnohde trvá dodneška.
Většině katolíků Krev Páně dodnes neschází (jak by mohlo, když se o významu Krve Páně vůbec nemluvilo). Dosud jsme tuto chybu nepřiznali a za toto selhání se neomluvili.
My jsme se podle Ježíšových slov zařídili. (Hledejme tedy další své dluhy vůči Ježíšovu vyučování.)
Umíme o ledacos říci o významu lidské krve. A jsme schopni porozumět Ježíšovým slovům o jeho Těle a Krvi. Krev je v biblické řeči obrazem ducha.
Ježíšova hostina v nás vyživuje to, co začalo při křtu a při biřmování. Stále o tom znovu a znovu mluvíme a hledáme další porozumění.
Pití Ježíšovy Krve je transfúzí jeho Ducha. Jako transfúze nahrazuje nemocnou krev nebo dodává krev chybující, tak nám Ježíš poskytuje svého Ducha, když se nám ho nedostává.
Lék působí sám, bez našeho vědomí a přispění (i ve spánku nebo bezvědomí). Ale ve vztahu s člověkem a s Bohem to je jinak, bez vědomé spolupráce růst vztahů není možný.
S Duchem je třeba spolupracovat, učit se od něj, nechat se jím proměňovat.
Nanejvýš jsme dosud jen říkali např.: „Vodo z boku Kristova obmyj mě, krvi Kristova posil mě“, ale k Ježíšově Krvi nám byl přístup zakázán.
Měli bychom se ptát těch, kteří Ježíšovu krev pijí (sami), k jakým výsledkům a k jakému užitku došli. Ptejme se jich, proč toto dobro odepírají „laikům“. I my říkáme svým dětem, jakou zkušenost a jaké výsledky máme se svátostmi).
Odmala si vyprávíme s dětmi i mezi dospělými o hrdinech. Říkáme si, kdybychom se ocitli v takové nouzi, jako naši předkové ve válce, jak bychom chtěli obstát? Jako Maxmilián Kolbe? Jako ti, kteří zachránili nějakého žida nebo jiného člověka pronásledovaného nacisty? (Nekasáme se lacině, říkáme dětem, co to pro zachránce znamenalo a jak to bylo nebezpečné pro ně jejich rodiny.)
Odhodlali bychom se ke kroku našich parašutistů, kteří odstranili zrůdného Reinharda Heydricha, masového vraha a korunního Hitlerova prince? (Naši výsadkáři bojovali do předposledního náboje. Položili svůj život pro naši svobodu.)
Říkáme dětem, jak si trénovat odvahu a přemáhat strach a cvičit si obětavost. Ježíš říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“. (J 15,13
Máme k bojovníkům a zachráncům velikou úctu.
Tento týden jsem opět navštívil tábor J. A. Komenského v Bělči u Hr. Králové, kde byli rodiče s dětmi s postižením. I o nic platí, že dávají svůj život pro své děti (a nemluví o oběti).
Mezi těmito statečnými všeho druhu nejsou jen lidé „věřící“ (také nemluví o oběti) .
Ježíšova lidskost, obětavost a odvaha je tak velká, že nám pro něj slovo hrdina nestačí.
Jeho se držíme, u něj se chceme vyučit lásce, která dává přednos druhému před záchranou vlastního života.
Ježíš nás noří do svého Ducha a ohně lásky. (Srv. Mt 3,11
Po Ježíšově Hostině držíme chvíli ticha. Nemáme hned zpívat. V duchu mluvíme s Ježíšem.
Např.: Ježíši, ty jsi nejkrásnější a nejlidštější člověk, od tebe se chci učit.
Líbí se mně, s jakou úctou s každým jednáš,
Děkuji ti, že nám vše vysvětluješ a trpělivě nás učíš
Obdivuji tvou statečnost říkat Pravdu
Ty ses zastával ponížených
Nikdy jsi nezneužil svou moc, nad nikoho se nepovyšuješ
…
Nic sis nenechal pro sebe – jen to, že tvá láska k nám je větší než naše láska k tobě.
Alespoň jednu myšlenku říkáme – podle božího slova, kterému jsme naslouchali.
„Děkuji ti, Ježíši, že nejsi jen teoretik, ty nám nabízíš přátelství, které je pro nás nakažlivé.
Ty nám dáváš svého Ducha, aby nás proměnil, posílil a napovídal nám, co máme dělat,
abychom se ti mohli podobat. Chci si osvojit to a to. Prosím tě k tomu o pomoc.“
Nepřijali jsme ducha světa – získat co nejvíce prachů a co nejvíce si užít. Hledáme, jak co nejvíc prospět druhým, napravovat pokažené, uzdravovat nemocný svět. Jak budovat vztahy, své manželství, rodinu, obec, církev …
Svými postoji chceme ukazovat dětem, co znamená následovat Ježíše, být jeho učedníky.
Začíná to od malých věcí, od každé práce a služby potřebným, od spolehlivosti a pečlivosti. Vážíme si každého, kdo se o to pokouší.
Bůh umí ocenit každou sklenici vody podanou potřebnému.
Byli jsme vedeni k poslušnosti vůči vrchnosti a snášení utrpení, ale to málo. Ježíš nám nabízí bohatší program, zve nás k růstu do podoby boží, ke kráse jeho nevěsty.
Je důležité si všimnout, že slova z Dt necitují doslova texty z předešlých knih Tóry, ale nově je formují k součastné situaci.
Tak i Ježíš někdy necituje puntičkářsky přesně Písmo, ale jeho slova přesně vystihují smysl božích slov. I tím nás vede k hledání smyslu, ne k rajtování na liteře.
Naši zákoníci se ovšem nadále drží svého klerikalismu: „My máme zákon a podle toho zákona … (musí rebel a rouhač zemřít …)“ (Srv. J 19,7
)
Náš úryvek připomíná závažný pokyn Hospodina: „Nic nepřidáš k mým pokynům a nic z nich neubereš.“
Kolik pokřtěných si všimlo, že ta slova patří do Hospodinovy „Ústavy“ s lidmi?
(Ježíš jejich platnost potvrdil: „Amen, pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Písma, dokud se všechno nestane“ - Mt 5,18
).
Apoštol Jakub v druhém čtení potrhuje závažnost a životadárnost Božího slova: „Slovo bez následného skutku je marné“.
Ve čtení evangelia jsme se vrátili k Markovi.
Lekcionář zkracuje úryvek z evangelia, některé verše vypouští, ale ten, kdo se rád živí Ježíšovými slovy jako dobrým a výživným chlebem, je nepřeskočí.
Připomínám, že kultické očišťování je něco jiného než omývání hygienické. Izraelci slovo hygiena neznali, ale byli prozíravě vedeni k veliké čistotě předhygienické.
Víme, jak vznikl „plot okolo Tóry“. Pedanti nedůvěřují moudrosti boží a ze strachu a neukázněné horlivosti svévolně přidávají další a další náboženské zákazy a přikázání.
Ježíš boží pokyny dodržoval, ale „tradicí otců“ se nenechával svazovat.
Smysl pokynů od Boha vysvětloval a dokazoval, že Bůh na nic nezapomněl a nic neustanovil zbytečně.
Ti, co číhali na Ježíše a číhají na chyby druhých, kontroloři zbožnosti, vedou nelítostné náboženské války (i proti jedinci). Jejich povýšenost a nesnášenlivost je dovedla k pomluvám, nenávisti a k pronásledování (Ježíš nebyl jedinou obětí).
Ježíš nás učí nejen spravedlivému jednání, mluvení, ale i myšlení.
Ukazuje nám úmysl božích pokynů, vyučuje nás jak rozlišovat spravedlnost od nespravedlnosti a jak rozpoznávat boží pokyny podporující život od „zbožné“ tradice, škrtící a podvazující život.
Na příkladu zvráceného používání korbanu Ježíš ukazoval nebezpečnou pokroucenost klerikalismu (farizeismu).
Rozdíl mezi obětí božstvu a korbanem jsme si vyvětlovali.
Zkráceně: Bůh nepotřebuje naše oběti a dary, nevyživujeme ho jako pohané svá božstva, je dost silný, milosrdný a má zdravé sebevědomí. Nemáme ho čím obdarovat.
Náš korban potřebují potřební. O korbanu jsme mluvili (srv. Dt 26
. kap.)
Ježíš potvrzuje: „Bůh vaše dary nepotřebuje, ale cokoliv jste učinili kterémukoliv potřebnému, mně jste učinili“.
A uvádí příklad pokroucené zbožnosti. „Milí rodiče“, říkáte: „Chtěl jsem vám dát kozu, ale Jeho Milost velekněz vyhlásil sbírku na rozšíření naší jeruzalémské svatyně, s kterou začal nás Přeosvícený vladař Herodes. Tak jsem tu kozu přislíbil do chrámové pokladnice.
Pokrytci, mléko kozy a maso kůzlete potřebují vaši stařečci (důchodové pojištění ještě nemáme) a ne Hospodin. …“
Bůh nás očišťuje svým slovem (srv. J 15,1-14
a životem svého Syna.
Kdo se nenechá léčit Ježíšem, vypěstuje si imunitu vůči božímu slovu.
Řekne-li nám lékař: „Chybí vám v těle to a to, a ohrožuje to váš život“, každý normální člověk se podle toho zařídí.
My často na Ježíšova varování (např. „opustili jste pokyny boží a držíte se podání lidského“) nedbáme,
nemají pro nás větší váhu.
Nebudu mluvit o židovské „tradici otců“. Nebudu vypočítávat dlouhou řadu našich svévolných nařízení, všimnu si jen jednoho závažného příkladu z mnohých, jak „uctíváme Boha svými rty, ale naše srdce je daleko od něj“.
Ježíš nás učí, že Bůh naše klanění nepotřebuje, ale že my potřebujeme „jíst a pít Ježíše“, živit se jím.
Nedávno církev na celém světě četla:
„Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,53-56
)
Bereme tato „ústavní“ Ježíšova slova vážně?
V kolika kostelích Ježíše poslechneme?
Kdo jde za farářem a s úctou mu přečte tato Ježíšova slova s otázkou: „Co si mám počít? Dáte mi napít? Co s tím budeme dělat?“
Tento nařízený nucený půst od pohoštění Krví Páně trval tisíc let a mnohde trvá dodneška.
Většině katolíků Krev Páně dodnes neschází (jak by mohlo, když se o významu Krve Páně vůbec nemluvilo). Dosud jsme tuto chybu nepřiznali a za toto selhání se neomluvili.
My jsme se podle Ježíšových slov zařídili. (Hledejme tedy další své dluhy vůči Ježíšovu vyučování.)
Umíme o ledacos říci o významu lidské krve. A jsme schopni porozumět Ježíšovým slovům o jeho Těle a Krvi. Krev je v biblické řeči obrazem ducha.
Ježíšova hostina v nás vyživuje to, co začalo při křtu a při biřmování. Stále o tom znovu a znovu mluvíme a hledáme další porozumění.
Pití Ježíšovy Krve je transfúzí jeho Ducha. Jako transfúze nahrazuje nemocnou krev nebo dodává krev chybující, tak nám Ježíš poskytuje svého Ducha, když se nám ho nedostává.
Lék působí sám, bez našeho vědomí a přispění (i ve spánku nebo bezvědomí). Ale ve vztahu s člověkem a s Bohem to je jinak, bez vědomé spolupráce růst vztahů není možný.
S Duchem je třeba spolupracovat, učit se od něj, nechat se jím proměňovat.
Nanejvýš jsme dosud jen říkali např.: „Vodo z boku Kristova obmyj mě, krvi Kristova posil mě“, ale k Ježíšově Krvi nám byl přístup zakázán.
Měli bychom se ptát těch, kteří Ježíšovu krev pijí (sami), k jakým výsledkům a k jakému užitku došli. Ptejme se jich, proč toto dobro odepírají „laikům“. I my říkáme svým dětem, jakou zkušenost a jaké výsledky máme se svátostmi).
Odmala si vyprávíme s dětmi i mezi dospělými o hrdinech. Říkáme si, kdybychom se ocitli v takové nouzi, jako naši předkové ve válce, jak bychom chtěli obstát? Jako Maxmilián Kolbe? Jako ti, kteří zachránili nějakého žida nebo jiného člověka pronásledovaného nacisty? (Nekasáme se lacině, říkáme dětem, co to pro zachránce znamenalo a jak to bylo nebezpečné pro ně jejich rodiny.)
Odhodlali bychom se ke kroku našich parašutistů, kteří odstranili zrůdného Reinharda Heydricha, masového vraha a korunního Hitlerova prince? (Naši výsadkáři bojovali do předposledního náboje. Položili svůj život pro naši svobodu.)
Říkáme dětem, jak si trénovat odvahu a přemáhat strach a cvičit si obětavost. Ježíš říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“. (J 15,13
)
Máme k bojovníkům a zachráncům velikou úctu.
Tento týden jsem opět navštívil tábor J. A. Komenského v Bělči u Hr. Králové, kde byli rodiče s dětmi s postižením. I o nic platí, že dávají svůj život pro své děti (a nemluví o oběti).
Mezi těmito statečnými všeho druhu nejsou jen lidé „věřící“ (také nemluví o oběti) .
Ježíšova lidskost, obětavost a odvaha je tak velká, že nám pro něj slovo hrdina nestačí.
Jeho se držíme, u něj se chceme vyučit lásce, která dává přednos druhému před záchranou vlastního života.
Ježíš nás noří do svého Ducha a ohně lásky. (Srv. Mt 3,11
)
Po Ježíšově Hostině držíme chvíli ticha. Nemáme hned zpívat. V duchu mluvíme s Ježíšem.
Např.: Ježíši, ty jsi nejkrásnější a nejlidštější člověk, od tebe se chci učit.
Líbí se mně, s jakou úctou s každým jednáš,
Děkuji ti, že nám vše vysvětluješ a trpělivě nás učíš
Obdivuji tvou statečnost říkat Pravdu
Ty ses zastával ponížených
Nikdy jsi nezneužil svou moc, nad nikoho se nepovyšuješ
…
Nic sis nenechal pro sebe – jen to, že tvá láska k nám je větší než naše láska k tobě.
Alespoň jednu myšlenku říkáme – podle božího slova, kterému jsme naslouchali.
„Děkuji ti, Ježíši, že nejsi jen teoretik, ty nám nabízíš přátelství, které je pro nás nakažlivé.
Ty nám dáváš svého Ducha, aby nás proměnil, posílil a napovídal nám, co máme dělat,
abychom se ti mohli podobat. Chci si osvojit to a to. Prosím tě k tomu o pomoc.“
Nepřijali jsme ducha světa – získat co nejvíce prachů a co nejvíce si užít. Hledáme, jak co nejvíc prospět druhým, napravovat pokažené, uzdravovat nemocný svět. Jak budovat vztahy, své manželství, rodinu, obec, církev …
Svými postoji chceme ukazovat dětem, co znamená následovat Ježíše, být jeho učedníky.
Začíná to od malých věcí, od každé práce a služby potřebným, od spolehlivosti a pečlivosti. Vážíme si každého, kdo se o to pokouší.
Bůh umí ocenit každou sklenici vody podanou potřebnému.
Byli jsme vedeni k poslušnosti vůči vrchnosti a snášení utrpení, ale to málo. Ježíš nám nabízí bohatší program, zve nás k růstu do podoby boží, ke kráse jeho nevěsty.