21. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Joz 24,1-29
Datum: 22. 8. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Joz 24,1-29
; Ef 5,21-32
; J 6,60-69
Datum: 22. 8. 2021
Jako my si ve vyznání víry (Krédu) připomínáme, co pro
nás Hospodin učinil a činí, tak je pro Izraelity 24. kap. Jozuova jedním z
vyznání toho, jak o ně Hospodin pečoval a pečuje.
Apoštol Pavel patří mezi největší osobnosti lidstva. Ale nemůžeme od něj chtít, aby mluvil na úrovni Ježíše - byl člověkem své doby. V textu druhého čtení přece jenom mluví o ženách dobově s určitou tehdejší povýšeností. [1]
Ježíš měl několik okruhů posluchačů: zástup, učedníky a Dvanáct.
V zástupu se objevovali lidé různí, i lidé zištní, i udavači (srv. v. J 6,26
Připomínám, že text evangelia je velice stručný (a zároveň výstižný). Ježíš vše dostatečně a přesně vysvětloval a posluchači - a učedníci zvláště - se mohli ptát.
Útočit na druhého je špatné a může být hříšné (to platí i ve vztazích mezi nejbližšími). Úcta respektuje svobodu druhého.
(Předčítající má rozlišit otázku od útoku (i když je v textu obojí zakončeno stejným otazníkem).
Ježíš viděl do lidí, znal jejich pohnutky a věděl, kdo se jak v budoucnu zachová. (Jidáš vytrval až do Ježíšova konce, měl své záměry. Potkal jsem řadu lidí, kteří v Ježíše nevěřili a v církvi pracovali ze zištných důvodů.)
Znovu je nám připomínáno: „Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od otce“. (Kdo zapomněl smysl těch slov, může se znovu zeptat.)
Příliš rychle přitakáváme apoštolům: „Ježíši, věříme tobě i tvým slovům (věčného života)“. I oni své vyznání uspěchali. Později nedali na Ježíšova slova o zradě, o jejich útěku, o ukřižování a vzkříšení. Prosím vás, vezměme si z toho ponaučení a neveďme laciná náboženská tvrzení (z nich by měl radost jen ďábel).
Všimněme si, že Ježíš ve slovech dnešního úryvku opět mluví o závažnosti a jedinečnosti svých slov (svého učení).
Jak to je s naším odmítáním? Jsme lepší než Ježíšovi první učedníci?
Vraťme se k porozumění Ježíšově hostině.
Po staletí jsme byli svázáni zatuhlou a nebiblickou teologií, předpisy tridentské mše, tak, že jsme si nevšimli, co o své hostině Ježíš říká. Ani naši učitelé na fakultě nám neřekli, že Ježíšova hostina je slavností, ve které s námi Bůh znovu a znovu slaví své přátelství, jež přirovnal k manželství.
Ježíš je geniálním učitelem, mluví srozumitelnou řečí a jeho rituál lámání chleba není nějakou záhadou.
Ale už sv. Jeroným řekl: „Bez porozumění ,Starému Zákonu´ neporozumíme Ježíši“.
Když Ježíš při poslední večeři řekl svým přátelům: „Dnes nebudu vyznamenávat jednoho z vás, aby pil z mého poháru víno, ale dnes budete pít všichni, jste mou nevěstou“, všichni porozuměli, že je pokládá za svou nevěstu. [2]
Naši teologové po staletí nerozpoznávali v Ježíšových slovech nad chlebem a kalichem, svatební slib Mesiáše. [3]
Každé větší děcko pozná na svatbě ženicha a nevěstu nejen podle šatů. [4]
Ale my jsme nevěděli o svém postavení nevěsty před Bohem.
Při mši jsme se popelili na dlažbě kostela a po kolenou se přibližovali k mřížce kněžiště ke „svatému přijímání“. Třicet let jsem po „svatém přijímání“ klečel tak, jako ostatní (i v semináři). [5]
Dodneška mnoho katolíků o svém postavení nevěsty neví. Mnoho se jich brání přijmout velkorysou nabídku svého Ženicha a těšit se z krásy a důstojnosti boží nevěsty.
Nikdo si nezasloužíme důstojnost královských dcer a synů, ale odmítat boží dar je víc než jen bláhové.
Pokora spočívá i v přijetí královského daru. Ne v zatvrzelém odmítání, že jsem jen hadrem na stírání podlahy. To vychází z hloupé pseudoteologie nás, duchovních, a ďáblova podsouvání.
Neznali jsme Ježíše evangelií.
V kostelích jsme se vzhlíželi k obrazům a sochám (od minulého století často kýčovitých a sériově vyráběných) a k důstojnosti církevních hodnostářů. [6]
Latina nám byla nepřekonatelnou „berlínskou zdí“ do svobodného světa milovaných dcer a synů božích. Lidové pobožnosti (sepsané duchovními) se hemžily slovy: „Pro své svaté drahé rány, Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad námi“. „Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše“. [7]
Ale po nejhlubším smyslu Ježíšovy slavnosti nebylo vidu ani sluchu.
Ježíš nás zve k nejvzácnějšímu a nejvěrnějšímu přátelství a k nejvzácnější slavnosti, aby nás mohl obdarovat.
Co od nás očekává?
My mu vnucujeme pár oplateček, které nestojí za řeč a trošku vína a nazýváme to „obětním průvodem.“ Kdo bychom se odvážili tak trapný dárek někomu přinést?
Představme si, že někdo na bohoslužbu přinesl čerstvě upečený bochník chleba a láhev dobrého vína, abychom si mohli pochutnat.
Proč jsme naším slavením Ježíšovy hostiny nezaujali naše děti?
Proč v některých rodinách větší děti na Štědrý den odcházejí s kamarády do hospody?
Kdo se ptá po řešení?
Jakou účinnost v nás má Ježíšova hostina?
Vůdce Tálibánu mulla Umar se přiženil do rodiny Usámy bin Ládina. Ale Usámu Američanům nevydal, ač o to byl žádán. Pouto společného jídla mezi Umarem a Usámou bylo pevnější než nabízený bohatý dar Američanů.
Válčící Evropané často sloužili ještě před bitvami stejnou latinskou mši na obou stranách.
Husitští kněží nosili na tyči Tělo Páně do bitvy.
My mši slavíme při svatbách a každou neděli ve svých farnostech. Ale má pro nás menší účinnost než pro muslimy společné jídlo.
Náš „oplateček“ nic neváží, každá naše vzájemná nevole jej odfoukne jako peříčko ... [8]
Ježíš nás netlačí na kolena, ale k podání si rukou a k vzájemnému obejmutí.
Má nás za snoubenku a chce nám dopomoci k růstu odpovědného člověka, který společně s druhými (kteří jsou jiní) chce dorůst na úroveň nevěsty.
[1] Izraelští muži byli obřezáni na znamení smlouvy s Hospodinem, ale i ženy patřily mezi královské kněžstvo. Křesťané křtí i ženy a i ony mezi královské kněžstvo patří (není pravda, že jen muž je knězem ve své rodině). I muž má svou ženu poslouchat, má-li žena pravdu. O každém z nás platí, že nemáme vždy pravdu.)
[2] Izraelité neměli šlechtice, věděli, že všichni patří do království kněží, každý muž nosil na okraji svého šatu fialovou stuhu – znamení královské důstojnosti. Věděli o své roli nevěsty Hospodina a těšili se z ní.
[3] Schéma našeho manželského slibu je:
„Já se ti odevzdávám na život a na smrt,
přijímám tě,
a slibuji ti hory, doly a modré z nebe.“
Znění svatebního slibu se poněkud měnilo. To dnešní známe nazpaměť, je programem našeho manželství.
(Naše manželství je samozřejmě velice ovlivněné Ježíšovým manželským slibem. Jiná náboženství, ani civilní sňatek západní kultury takový slib nemá).
[4] Ti, kteří si říkají svatební slib, ti, kteří jedí polévku z jednoho talíře, jsou ženicha nevěsta. Nevěstu ženich přenáší přes práh, nejprve a nejvíc tančí s ní a odnáší si ji do ložnice.
[5] Žádný kněz při tridentské mši neklečel. Ani po „svatém přijímání“. Při „přijímání“ není mezi knězem a „laikem“ rozdíl.
[6] Už od Konstantina začínalo být křesťanství výhodné. Církevní představení se začali utíkat pod ochranu mocných a bohatství jim začalo být příjemné. Proto se brzy horliví řeholníci, v reakci na bohatství církve, uchýlili do chudoby. Často to přehnali na druhou stranu. Místo toho, aby se samy živili prací a přebytky dali těm, kteří nemohli pracovat, přidali se k veliké armádě žebráků. Libovali si v „pokání“ (neboli „trestání se“, až k sebebičování), v postech a dlouhých modlitbách. - Ježíšova slova k těmto věcem už neznali. Ostentativně si zohavili svůj vzhled ostříháním vlasů, zřekli se sexuality a dalších darů od Boha, včetně barevných oděvů. Knížata kněžská to schválila pro své církevní poddané, ale královskou červenou a fialovou barvu, bohatství a tituly si nechali pro sebe, k předvádění vlastní výjimečnosti. (V Izraeli k rozdělení společnosti na hierarchii a plebs nedošlo.)
[7] Každý si vážíme Ježíšovy obětavosti až na smrt.
Kdo by si nevážil obětavosti své maminky „na život a na smrt“, byl by hovado. Ale neskuhráme před maminkou do nekonečna: „Ó, jaké porodní bolesti jsi kvůli mně, přetrpěla“.
Ostatně k tomu Ježíš něco řekl. „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ (J 16,21
[8] František v poslední době prokázal poníženému arcibiskupovi R. Bezákovi několikrát zvláštní přízeň. Do jeho návštěvy na Slovensku nevkládám přílišné naděje. Jak by mohl František učit slovenské hierarchy, co znamená Ježíšovo bratrství?
Byly časy, kdy biskupové u jednoho stolu slavili s R. B. Ježíšovu slavnost a navzájem se objímali při Pozdravení Pokoje. Pak prošli nedotčeni rokem Milostivého léta, které sami propagovali u svých diecezánů.
Víme, že zneužitou a poníženou oběť neuzdravíme tím, že ji pozveme na oběd. Nespravedlnost si žádá nápravy. Tak nás učí Bůh.
Nemám přílišná očekávání, ale František mně několikrát závratně překvapil svou odvahou.
Apoštol Pavel patří mezi největší osobnosti lidstva. Ale nemůžeme od něj chtít, aby mluvil na úrovni Ježíše - byl člověkem své doby. V textu druhého čtení přece jenom mluví o ženách dobově s určitou tehdejší povýšeností. [1]
Ježíš měl několik okruhů posluchačů: zástup, učedníky a Dvanáct.
V zástupu se objevovali lidé různí, i lidé zištní, i udavači (srv. v. J 6,26
).
Připomínám, že text evangelia je velice stručný (a zároveň výstižný). Ježíš vše dostatečně a přesně vysvětloval a posluchači - a učedníci zvláště - se mohli ptát.
Útočit na druhého je špatné a může být hříšné (to platí i ve vztazích mezi nejbližšími). Úcta respektuje svobodu druhého.
(Předčítající má rozlišit otázku od útoku (i když je v textu obojí zakončeno stejným otazníkem).
Ježíš viděl do lidí, znal jejich pohnutky a věděl, kdo se jak v budoucnu zachová. (Jidáš vytrval až do Ježíšova konce, měl své záměry. Potkal jsem řadu lidí, kteří v Ježíše nevěřili a v církvi pracovali ze zištných důvodů.)
Znovu je nám připomínáno: „Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od otce“. (Kdo zapomněl smysl těch slov, může se znovu zeptat.)
Příliš rychle přitakáváme apoštolům: „Ježíši, věříme tobě i tvým slovům (věčného života)“. I oni své vyznání uspěchali. Později nedali na Ježíšova slova o zradě, o jejich útěku, o ukřižování a vzkříšení. Prosím vás, vezměme si z toho ponaučení a neveďme laciná náboženská tvrzení (z nich by měl radost jen ďábel).
Všimněme si, že Ježíš ve slovech dnešního úryvku opět mluví o závažnosti a jedinečnosti svých slov (svého učení).
Jak to je s naším odmítáním? Jsme lepší než Ježíšovi první učedníci?
Vraťme se k porozumění Ježíšově hostině.
Po staletí jsme byli svázáni zatuhlou a nebiblickou teologií, předpisy tridentské mše, tak, že jsme si nevšimli, co o své hostině Ježíš říká. Ani naši učitelé na fakultě nám neřekli, že Ježíšova hostina je slavností, ve které s námi Bůh znovu a znovu slaví své přátelství, jež přirovnal k manželství.
Ježíš je geniálním učitelem, mluví srozumitelnou řečí a jeho rituál lámání chleba není nějakou záhadou.
Ale už sv. Jeroným řekl: „Bez porozumění ,Starému Zákonu´ neporozumíme Ježíši“.
Když Ježíš při poslední večeři řekl svým přátelům: „Dnes nebudu vyznamenávat jednoho z vás, aby pil z mého poháru víno, ale dnes budete pít všichni, jste mou nevěstou“, všichni porozuměli, že je pokládá za svou nevěstu. [2]
Naši teologové po staletí nerozpoznávali v Ježíšových slovech nad chlebem a kalichem, svatební slib Mesiáše. [3]
Každé větší děcko pozná na svatbě ženicha a nevěstu nejen podle šatů. [4]
Ale my jsme nevěděli o svém postavení nevěsty před Bohem.
Při mši jsme se popelili na dlažbě kostela a po kolenou se přibližovali k mřížce kněžiště ke „svatému přijímání“. Třicet let jsem po „svatém přijímání“ klečel tak, jako ostatní (i v semináři). [5]
Dodneška mnoho katolíků o svém postavení nevěsty neví. Mnoho se jich brání přijmout velkorysou nabídku svého Ženicha a těšit se z krásy a důstojnosti boží nevěsty.
Nikdo si nezasloužíme důstojnost královských dcer a synů, ale odmítat boží dar je víc než jen bláhové.
Pokora spočívá i v přijetí královského daru. Ne v zatvrzelém odmítání, že jsem jen hadrem na stírání podlahy. To vychází z hloupé pseudoteologie nás, duchovních, a ďáblova podsouvání.
Neznali jsme Ježíše evangelií.
V kostelích jsme se vzhlíželi k obrazům a sochám (od minulého století často kýčovitých a sériově vyráběných) a k důstojnosti církevních hodnostářů. [6]
Latina nám byla nepřekonatelnou „berlínskou zdí“ do svobodného světa milovaných dcer a synů božích. Lidové pobožnosti (sepsané duchovními) se hemžily slovy: „Pro své svaté drahé rány, Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad námi“. „Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše“. [7]
Ale po nejhlubším smyslu Ježíšovy slavnosti nebylo vidu ani sluchu.
Ježíš nás zve k nejvzácnějšímu a nejvěrnějšímu přátelství a k nejvzácnější slavnosti, aby nás mohl obdarovat.
Co od nás očekává?
My mu vnucujeme pár oplateček, které nestojí za řeč a trošku vína a nazýváme to „obětním průvodem.“ Kdo bychom se odvážili tak trapný dárek někomu přinést?
Představme si, že někdo na bohoslužbu přinesl čerstvě upečený bochník chleba a láhev dobrého vína, abychom si mohli pochutnat.
Proč jsme naším slavením Ježíšovy hostiny nezaujali naše děti?
Proč v některých rodinách větší děti na Štědrý den odcházejí s kamarády do hospody?
Kdo se ptá po řešení?
Jakou účinnost v nás má Ježíšova hostina?
Vůdce Tálibánu mulla Umar se přiženil do rodiny Usámy bin Ládina. Ale Usámu Američanům nevydal, ač o to byl žádán. Pouto společného jídla mezi Umarem a Usámou bylo pevnější než nabízený bohatý dar Američanů.
Válčící Evropané často sloužili ještě před bitvami stejnou latinskou mši na obou stranách.
Husitští kněží nosili na tyči Tělo Páně do bitvy.
My mši slavíme při svatbách a každou neděli ve svých farnostech. Ale má pro nás menší účinnost než pro muslimy společné jídlo.
Náš „oplateček“ nic neváží, každá naše vzájemná nevole jej odfoukne jako peříčko ... [8]
Ježíš nás netlačí na kolena, ale k podání si rukou a k vzájemnému obejmutí.
Má nás za snoubenku a chce nám dopomoci k růstu odpovědného člověka, který společně s druhými (kteří jsou jiní) chce dorůst na úroveň nevěsty.
[1] Izraelští muži byli obřezáni na znamení smlouvy s Hospodinem, ale i ženy patřily mezi královské kněžstvo. Křesťané křtí i ženy a i ony mezi královské kněžstvo patří (není pravda, že jen muž je knězem ve své rodině). I muž má svou ženu poslouchat, má-li žena pravdu. O každém z nás platí, že nemáme vždy pravdu.)
[2] Izraelité neměli šlechtice, věděli, že všichni patří do království kněží, každý muž nosil na okraji svého šatu fialovou stuhu – znamení královské důstojnosti. Věděli o své roli nevěsty Hospodina a těšili se z ní.
[3] Schéma našeho manželského slibu je:
„Já se ti odevzdávám na život a na smrt,
přijímám tě,
a slibuji ti hory, doly a modré z nebe.“
Znění svatebního slibu se poněkud měnilo. To dnešní známe nazpaměť, je programem našeho manželství.
(Naše manželství je samozřejmě velice ovlivněné Ježíšovým manželským slibem. Jiná náboženství, ani civilní sňatek západní kultury takový slib nemá).
[4] Ti, kteří si říkají svatební slib, ti, kteří jedí polévku z jednoho talíře, jsou ženicha nevěsta. Nevěstu ženich přenáší přes práh, nejprve a nejvíc tančí s ní a odnáší si ji do ložnice.
[5] Žádný kněz při tridentské mši neklečel. Ani po „svatém přijímání“. Při „přijímání“ není mezi knězem a „laikem“ rozdíl.
[6] Už od Konstantina začínalo být křesťanství výhodné. Církevní představení se začali utíkat pod ochranu mocných a bohatství jim začalo být příjemné. Proto se brzy horliví řeholníci, v reakci na bohatství církve, uchýlili do chudoby. Často to přehnali na druhou stranu. Místo toho, aby se samy živili prací a přebytky dali těm, kteří nemohli pracovat, přidali se k veliké armádě žebráků. Libovali si v „pokání“ (neboli „trestání se“, až k sebebičování), v postech a dlouhých modlitbách. - Ježíšova slova k těmto věcem už neznali. Ostentativně si zohavili svůj vzhled ostříháním vlasů, zřekli se sexuality a dalších darů od Boha, včetně barevných oděvů. Knížata kněžská to schválila pro své církevní poddané, ale královskou červenou a fialovou barvu, bohatství a tituly si nechali pro sebe, k předvádění vlastní výjimečnosti. (V Izraeli k rozdělení společnosti na hierarchii a plebs nedošlo.)
[7] Každý si vážíme Ježíšovy obětavosti až na smrt.
Kdo by si nevážil obětavosti své maminky „na život a na smrt“, byl by hovado. Ale neskuhráme před maminkou do nekonečna: „Ó, jaké porodní bolesti jsi kvůli mně, přetrpěla“.
Ostatně k tomu Ježíš něco řekl. „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ (J 16,21
)
[8] František v poslední době prokázal poníženému arcibiskupovi R. Bezákovi několikrát zvláštní přízeň. Do jeho návštěvy na Slovensku nevkládám přílišné naděje. Jak by mohl František učit slovenské hierarchy, co znamená Ježíšovo bratrství?
Byly časy, kdy biskupové u jednoho stolu slavili s R. B. Ježíšovu slavnost a navzájem se objímali při Pozdravení Pokoje. Pak prošli nedotčeni rokem Milostivého léta, které sami propagovali u svých diecezánů.
Víme, že zneužitou a poníženou oběť neuzdravíme tím, že ji pozveme na oběd. Nespravedlnost si žádá nápravy. Tak nás učí Bůh.
Nemám přílišná očekávání, ale František mně několikrát závratně překvapil svou odvahou.