20. neděle v mezidobí

Je důležité občas znovu mluvit o základních věcech.
Bez jídla a vody není život. Nespočetně mnoho lidí zabili lupiči kvůli jídlu a vodě.
Sytý hladovému nevěří.
„Pane barone, už týden jsem nic nejedl“ pravil žebrák Rothschildovi. – „Musíte se víc nutit“.  
My, žijící v bohatství dříve nebývalém, nevíme, co je nouze natož co je hlad (hladový neví, zda bude mít zítra něco k jídlu).
Ještě před sto lety se zamykal chleba, protože byl dobrý a nebylo ho dostatek. S úctou se s ním jednalo. Pamatuji, když kousek chleba upadl, políbili jsme jej. 
Většina hladovějících vězňů snědla najednou příděl chleba na celý den (co máš v žaludku, ti nikdo neukradne).    
Většina našich předků se najedla dosyta jen párkrát do roka, o velkých svátcích. (Proto si i izraelité v Bibli představují nebe jako hostinu přátel s dobrým jídlem i vínem.)
Rozdělit se o chléb někdy znamenalo zachránit život.
Lidé, kteří přežili koncentrační tábory, žili v partě kamarádů. Chránili jeden druhého a dělili se spolu o jídlo, které získali. [1]

Chléb je pro mnoho národů základní potravinou a symbolem. My, lidé, dokážeme z jídla vytvořit slavnost společenství. Jaké pocity v nás jídlo vzbuzuje (my máme mnoho pochutin). Včera jsem byl na svatební hostině.

Jídlo má v mnoha kulturách posvátný charakter. „Lámání chleba“ bylo základním rituálem už v předhebrejské době. Ke stolu zveme přátele.
„Lámání chleba“ vytvářelo společenství „na život a na smrt“. Všechny biblické slavnosti jsou nemyslitelné bez společného jídla.

Ježíš nepoužil pro svou hostinu rituál velikonočního beránka (ten se slavil jen jednou do roka), ale rodinnou slavnost nad chlebem a vínem (slavenou každou sobotu). Povýšil ji a jako rodinnou slavnost nám ji vrátil.
Zaujal místo u „stolu“. (My jsme stůl pohansky nazvali oltářem a jeho hostinu nazýváme obětí. Na svatbu beránkovu jsme ale zapomněli.)
O Ježíšově obětavosti na život a na smrt víme každý. Podobně si vážíme obětavosti maminek. Z Ježíšovy slavnosti jsme udělali neosobní, odcizený a oněmělý rituál. [2]

Kdo neporozumí podstatě stolování, neporozumí Ježíšově hostině. Společné jídlo má své jedinečné kouzlo. Je výrazem přátelství a přejícnosti: „Jsem tu pro tebe, dávám ti přednost“.   
K hostině patří jídlo a pití.
„Lámání chleba“ je nejstarším pojmenováním Ježíšovy hostiny. Vešlo do přísloví. 
Lámáním chleba začíná řada židovských rodinných náboženských slavností.
Otec rodiny pronese nad chlebem dobrořečení Hospodinu a rozláme jej podle počtu stolujících. Posolí jej a nechá kolovat talíř s chlebem. Svůj díl si bere naposledy. My už malé děti učíme, jak se nabízí něco dobrého druhým; komu nejprve, komu potom a sami si bereme jako poslední. 
V koncentráku se často vedly řeči o dobrém jídle, ale hlad zůstával.
Rozjímání nad jídlem ve skleněné vitríně nikterak nenasytí hladového.

Termín „duchovní svaté přijímání“ je teologický bláhový. („Král je nahý“, řeklo dítě.)
Jak by se ten, kdo není v „posvěcující milosti“ (kdo se nějakým svinstvem - těžkým hříchem - rozešel s Ježíšem) mohl s Ježíšem setkat? Je třeba, aby se nejprve navrátil zpět a obnovil přátelství.[3]

Své hosty a přátele máme potřebu pohostit - „láska prochází žaludkem.“

Není těžké porozumět Ježíšově potřebě nám vyjádřit svou lásku, své přátelství skrze hostinu. Symbolika společného jídla je všeobecně známá ve všech kulturách.

Porozumíme-li Ježíšovu záměru svatební hostiny a přijmeme-li jeho nabídku ke sjednocení („kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“), pochopíme, co nám Ježíš dává a co od nás očekává. Roli ženicha a nevěsty známe, vícekrát jsme byli na svatbě, většina lidí žije v manželství.
Svatební slib známe nazpaměť - je naším programem do manželství. Stále se smíme a máme těšit ze společenství s partnerem.
Dobré manželství je naším cílem, je trenažérem ke společenství s nebešťany.
„Smím si pohladit vaše dítě?“, ptáme se rodičů. Vzpomínáte, jak jsme si přáli pohladit, políbit tu nebo toho, v kterém jsme nalezli zalíbení?
(Je smutné, svěřuje-li se nám někdo: „Manžel mě už léta nepohladil“.)

Ježíš mluví naší řečí.  
Známe krásu porozumění si s druhým …, zážitek ze souhry ve společné práci, zpěvu, tance, sportu, společné výchovy dětí, intimního života v manželství …
Láska znamená dívat se stejným směrem, usilovat o stejný cíl v úctě k druhému.

Setkání člověka s Bohem může být ještě silnější než mezi lidskými partnery.
Bůh nám rozumí beze zbytku. S nikým nemanipuluje, respektuje každého, neznásilňuje nás, má k nám úctu. 

Porozumění Ježíši - kterého jsme neviděli - není samozřejmé. Ale je závratné.
Ne každý vystoupá nahoru.
„Až za pár let po svatbě mně chutnala kuchyně manželky víc než maminčina“, pravil jeden dobrý manžel.

Ježíš s námi mluví lidskou řečí. Nepoužívá neznámé pojmy a jinde nevídané věci. Daroval nám své lidství.
Řeči chleba, vína, svatby může porozumět i analfabet.
Ale k člověku povýšenému nepronikne jejich řeč. Boháči se účastní opulentních hostin, a přesto mohou zůstat ve veliké nouzi ducha. 
Někteří „zbožní“ lpí na své dosavadní představě o liturgii a nechtějí se pohnout z místa, zuby nehty se drží staré formy „mše svaté“ (Už název „mše svatá“ ze všech názvů v historii nejméně vystihuje podstatu Ježíšovy slavnosti.)

Onemocníme-li, navštívíme lékaře. Pokud někdo není spokojen v manželství, pokud s námi není parter spokojen, měli bychom hledat příčinu. („Je-li žák připraven, učitel se najde.“)

Pokud nerozumíme Ježíšově hostině, netěšíme se na ni, hlídáme-li si hodinky, pak bychom měli vyhledat pomoc.

Proč jdeme na oběd do restaurace?
Nejsme-li spokojeni, změníme lokál.
S bohoslužbou je to podobné, nejde o to „jít ke knězi, který je celebritou“. Ale podstatné je kde se dobře vaří, kde je příjemný vrchní a příjemní hosté. Ježíš je na prvním místě Učitel a při jeho slavnosti se vyučuje a pak nás jako svou nevěstu zve ke svatebnímu stolu, protože má potřebu s námi slavit.
Ano, vydává se pro nás jako ženich své nevěstě.
Čím se živíme, tím se stáváme.  

Když jsme mamince blahopřáli třeba k svátku, někdy nám řekla: „Byla bych ráda, kdybyste mě také víc poslouchali“.

Občas se ptáme svých blízkých, zda jim je s námi dobře. I Ježíše se máme ptát, nakolik mu správně rozumíme. 

---

[1] Richard Glazar (jeden ze dvou českých židů, kterým se podařilo utéci z Osvětimi) řekl: „Dělili jsme se o všechno; a ve chvíli, kdy někdo ze skupiny jedl něco sám, aniž by dal ostatním, věděli jsme, že je to začátek jeho konce. Jídlo bylo v naší mysli na prvním místě …
Arnošt Lustig píše: „V porcování chleba jsme se střídali. Ten, který krájel chleba, se pak otočil, ostatní si postupně vzali svůj díl. Poslední zůstal tomu, kdo chléb krájel.“

[2] Používáme zvláštní oděvy, nádoby, postoje a gesta, kadidlo a zvonění – to vše jsme odkoukali z královských dvorů. Ale Ježíš nic takového nepodnikal. On se nám přiblížil a my se mu vzdalujeme. A pak naříkáme, že mu nerozumíme.  
[3] Pokud jsem závažně ublížil ženichovi nebo nevěstě, nemohu přijít na svatbu, dokud přátelství neobnovím.