19. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 6,51 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Král 19,4-8; Ef 4,30-5,2; J 6,41-51
Datum: 8. 8. 2021
Před 1. čtením je třeba si přečíst 18. kap. z Izaiáše. – Král Achab byl ovládán svou manželkou (víc než bývalý premiér Nečas svou nynější dominou).
Dětem je dobré říci něco o kanaánském náboženství. [1]

Eliáš šel do střetu s baálovými proroky, s králem a královnou. Jenže královský pár neuznal svou vinu, neobrátil se a nepřestal páchat násilí na lidech.

Kdo objeví velikost Eliášovy osobnosti, může se od něj hodně naučit. (Ježíš oceňuje Eliáše, ten je jedním z největších světců – s Janem Baptistou a Mojžíšem. „Nový Zákon“ tak významného proroka nemá.)
Eliáš velice porozuměl Hospodinu, je odvážným svědkem božím, jeho nápad se soudem nad
zvrácenými a zločineckými kněžím byl správný (později objevil, že k tomu není třeba používat násilí). [2]

Až když porozumíme důležitosti Eliášova zápasu, velikosti jeho modlitby („Nejsem lepší než moji otcové“) [3], až pak oceníme životodárnost povzbuzujícího slova Hospodinova a posily zvláštního chleba. Až pak objevíme směr k pochopení smyslu a významu biblického obrazu chleba nebeského.     

I v dnešním úryvku evangelia se Ježíš přirovnává k chlebu. Až od 52. verše mluví o eucharistii.
51. verš spojuje obě části:
1. Ježíšova slova, jeho skutky, celé jeho vyučování jsou pro nás jako chléb, jsou nám potravou k novému způsobu života.
2. Ježíšovo osobní přátelství a jeho eucharistická hostina nás také posilují, vyživují a budují nás do Ježíšovy podoby. 
51. verš („Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“) spojuje obě části a potvrzuje jejich platnost.
Opakuji: Celý Ježíšův život je pro nás živým vyučováním.

Ježíšovo slovo nás osvobozuje (např. „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ – Mt 9,13)
a povyšuje (např. „Ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má
sestra i matka.“ Mt 12,50).
Ten, kdo hledá moudrost a umí ji ocenit, ten rozumí slovům: „Ježíš je pro nás důležitý, potřebný jako chleba,“ „Čím (kým) se živíš, tím se stáváš.“

Ježíšovo slovo je prvotní. Bez něj bychom významu eucharistie neporozuměli. I někteří Ježíšovi posluchači, kteří nespolupracovali s Ježíšovým vyučováním, říkali: „Co znamená, že máme Ježíše jíst?“

Jak popsat setkání člověka s Bohem?
Slovo Hospodinovo se událo ke knězi Ezechielovi. Tam na něm spočinula Hospodinova ruka. (Ez 1,3)
Hospodin mi řekl: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“ Jakmile ke mně promluvil, vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy. I slyšel jsem ho k sobě mluvit.
Řekl mi: „Lidský synu, posílám tě k izraelským synům,
jsou zatvrzelí a mají tvrdé srdce. Posílám tě k nim a řekneš jim: Toto praví Panovník Hospodin …“
„Lidský synu, slyš, co já k tobě mluvím. Rozevři ústa a sněz, co ti dávám.“
Neboj se jich, neboj se ani jejich slov, když jsou vůči tobě zarputilí a jako trní, jako bys bydlel mezi štíry. Neboj se jejich slov a neděs se jich.
Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek. Rozvinul jej přede mnou a byl popsán na vnitřní i vnější straně; byly na něm napsány žalozpěvy, lkání a bědování.
(Ez 2,1-10)  
Řekl mi: „Lidský synu, sněz, co máš před sebou, sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu."
Otevřel jsem tedy ústa a on mi dal ten svitek sníst.
Řekl mi: „Lidský synu, nakrm své břicho a naplň své útroby tímto svitkem, který ti dávám.“ Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med. (Ez 3,1-3)  
(Srv. také Zj 10,10)

I my někdy říkáme: „Toho člověka baštím, žeru ho.“ „Je mi sladký.“
Naše teologie je suchá, ale Písmo mluví básnickou řečí, umí vyjádřit krásu a přátelství.
Ježíš je dokonalým člověkem, je pevným a nejlaskavějším člověkem a není zženštilý. (R. Rohr o něm řekl, že je mužem s ženskou duší.)

Víme do jaké jednostrannosti a postižení se církev dostala, když si její vedení dodneška osobuje jen slabší a ješitná půlka lidí – muži. My, chlapi, jsme si ve své povýšenosti nevšimli celé krásy Ježíšova lidství. Přehlíželi jsme jeho soucit, umění naslouchat a vcítit se do druhého, dávání přednosti druhým a něžnost, kterou Bůh vybavuje především ženy (až František mluví něžnosti, když to mnohé dráždí). My, mužští, si tohoto laskavého přístupu všímáme, až když jsme zranění, nemocní, bezmocní, na dně a ženy o nás pečují.
Bůh nás obdaroval různými dary. Za „mužské vlastnosti“ máme ty, které se převážně vyskytují u mužů. Za „ženské“ označujeme převážně se vyskytující u žen.
Krásné je mít třetinu vlastností opačného pohlaví.
Znám několik velice laskavých, pozorných, obětavých a přitom pevných žen, které umějí povzbudit, pochválit a pohladit na duši děti i dospělé. Takováto duchovní i tělesná krása žen nás okouzluje a obohacuje. Zrcadlí krásu Boha, pozvedá a zušlechťuje muže.

I muži si v sobě pěstují archetyp milovníka (ten je schopen přátelství, trvalého vztahu, pozornosti k druhým, miluje krásu, umí naslouchat a být jemný).
I do archetypu otce (krále) vedle péče o spravedlnost a projevu milosrdného srdce patří pozornost k druhým a slabším a štědrá odpovědnost za svěřené – aby jim nechybělo nic z toho, co nutně patří k životu.

Jsme rádi, že v češtině slovo bůh vyjadřuje bohatství Hospodinovy štědrosti.
Jsme Bohu vděční, že se nám představuje, vypráví nám o svém přátelském vztahu k lidem a obětavě o nás pečuje.

„Nikdo ke mně nemůže přijít, nepřitáhne-li ho Otec,“ říká Ježíš (ten bude toužit po přátelství nebešťanů, bude schopen a ochoten přijmou názory Boha, bude umět obohacovat ostatní nebešťany a bude připraven ke vzkříšení).
Je skvělé, že nás sám Bůh vyučuje naší lidskosti.
Ne každý objeví tuto krásu, ne každý touží po osvojení si tohoto umění.
Dobrý rodič i učitel se snaží objevit tento krásný obzor dětem a žákům. Z obou stran, od učitele i studenta, je k tomu třeba nezištnosti, ochoty poznávat a učit se.
„Kde tvůj poklad, tam je i tvé srdce.“ (Mt 6,21)
Pro svůj koníček, sport, zálibu nebo umění nelitujeme času.
Objevit krásu Boha není samozřejmostí, Bůh není vidět ani slyšet, a přesto můžeme jeho krásu zakoušet. Ježíš se nám stal ochotným a nezištným Učitelem. Nepracuje pro nás, aby se nám zavděčil, má zdravé sebevědomí. Věnuje se nám z lásky, říkáme: „Jen tak“, neboli nezištně.
U něj a od něj se učíme na boží i lidské přátelství odpovídat svým přátelstvím. Učíme se komunikovat i s Bohem. I s ním nám je dobře (rozumět si s Bohem je trochu náročné, vyžaduje od nás si stoupat na špičky, ale Bůh s námi nevede jen hlubokomyslné debaty, vidíme jeho radost z práce (jak rostou rajčata, ptáčata i děti) i z jeho slavení s námi.

V mnoha náboženských kulturách se lidé vydávají na cestu k setkávání s tím, co, nebo kdo, nás přesahuje.
Ježíš nás netlačí do kláštera (nepatřil mezi esseny) nebyl klerikem, potvrdil biblickou duchovní cestu žasnutí, práce (i všední) i slavení, cestu k soucitnému lidství a přátelství. A „dobrořečení“ za všechno toto bohatství. To vše dovedl k vrcholné úrovni. Nabídl nám nejvyšší porozumění Bohu a objevil nám naše jedinečné postavení před Bohem.
První stupeň modlitby je žasnutí nad krásou a bohatstvím světa (která je osobním darem Tvůrce člověku).
Druhý stupeň modlitby je žasnutí nad božím slovem a odpovídáním na ně.
Třetí stupeň modlitby je žasnutí nad slavnostmi svátostí a dovednost je slavit (je to podobné jako třeba se naučit tančit). 

Jsem překvapen, že mnoho křesťanů neobjevilo krásu a naprostou výjimečnost božího slova (často vinou duchovních).
Nikodém, vzdělaný a vážený členem Nejvyššího soudního dvora, nerozuměl Ježíšovu slovu: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Srv. J 3,1n)
Mnoho křesťanů např. prosí: „Otče náš, přijď tvé království,“ a vůbec neví, o co jde, co boží království obnáší. Mnoho pokřtěných neví, proč se má účastnit bohoslužby, kdo v ní komu slouží (myslí si, že my sloužíme Bohu), co nám Ježíš nabízí a co od nás očekává. Formálně prosí Ducha božího o pomoc, ale neučí se na Ducha vyladit. V modlitbách si „vyprošují“ na Bohu, co s nimi má Bůh udělat a nezajímají se o to, co mají dělat oni.
Řada rodičů děti přihlásila k „prvnímu svatému přijímání“ a k biřmování, ale neumí jím říci, k čemu jsou tyto svátostí dobré. Absolvují množství modliteb, ale slovu Boha a jeho přátelství nerozumějí.

„Podle ovoce se pozná strom,“ říká Ježíš. Už ve starověkých kulturách (nejen v Egyptě) byl král pokládán za „milovaného syna božího“, ale otroci byli v nejlepším případě na úrovni pěkného koně. Východní náboženství nepřekročilo nepropustnost kast (nikdo nemůže postoupit do vyšší kasty), natož „nečistý“. Ježíš zve každého člověka, i hříšníka, do boží náruče a k nápravě.
Nemálo pokřtěných neobjevilo židokřesťanskou kulturu a tak hledají inspiraci u jiných náboženství. Od ledaskoho se můžeme něco naučit, ale je škoda, když jsme cizinci ve vlastní náboženské kultuře, když neznáme „Mojžíšovo“ a Ježíšovo učení. [4]

„Chléb, který vám dám, je mé tělo, vydané pro život světa,“ říká nám Ježíš. 
„Nabízím vám sám sebe. Jsem pro vás chlebem nebeským – darem od Otce nebeského. Vydávám se vám k novému životu jako pokrm.
Nejen moje slova, ale i moje přátelství je pro vás životně důležité a prospěšné. Dávám se vám víc než partner v manželství.“

Někteří lidé nejsou čtenáři, ale své lidskosti se naučili jinak než čtením.
Ale v každém případě přijímáme odpovědnost za boží slovo a Ježíšovo vyučování. Kde bychom bez něj byli?
(Různí lidé čtou stejnou Bibli, a přesto zaujímají rozdílné a protichůdné názory.)
Čím víc ze slova božího pochopíme, tím víc se můžeme Ježíši podobat.

Některé významné osobnosti nabádali své řeholnice k službě potřebným, ale sami na ně byly tvrdé, držely je v nezdravé chudobě (ta není cílem) nedopřály jim vroucí a laskavý vztah a vyžadovaly od nich i sebebičování.
Tak jako světské celebrity mívají pocit výjimečnosti a rozdávají rozumy v oblastech, kterým nerozumějí, tak podobně jsou osobnosti v církvi v pokušení mluvit do věcí, ve kterých nejsou vzdělány.

Modlitba nespočívá v množství slov, ale ve snaze porozumět božím názorům.
[1] Baál (znamená „Pán“) byl božstvem deště (na dešti a bohaté rose, závisí život nejen na předním Východě). Pohanští kněží tvrdili, že je nutné božstvům přinášet oběti, patřičně je živit a získávat jejich přízeň (Hitler a Stalin také vyžadovali miliony lidských obětí). Sochu Baála kněží roztopili na vysokou teplotu, pak malé děti zaživa vkládali do rukou modly (dítě po vnitřní skluzavce sochy sklouzlo do rozžhavené sochy). Kdo to ví, nelituje pobité Baálovy proroky ani hrdlořezy a mučitele totalitních režimů.
Podle Jezábel jsou pojmenovány naše ježibaby.
Hospodin je zásadně proti jakýmkoliv obětem, natož obětem lidským!! (Srv. Žid 10,5-24)
To jen my – neznalí slova božího, stále pohansky mluvíme o záslužnosti obětování.

[2] Řada hodných lidí nerozumí milosrdenství. Odpustit člověku, který nepřiznal svou těžkou vinu a neobrátil se, není ctnost, ale slabost a mlčení ke zlu. Milosrdenství neruší spravedlnost. Bůh nevyhlašuje plošnou amnestii a nedělá tlustou čáru za zločiny, které se pachatelé nesnaží napravit. Chci to někdy podrobněji nasvítit.

[3] Nazaretští se oproti Eliášovi smrtelně urazili, když se jich Ježíš zeptal, zda jsou lepší než jejich otcové, kteří pronásledovali proroky na smrt a chtěli ho zavraždit.

[4] Už Órigenés (3. st.) připomínal svým posluchačům: „Opatrně a s úctou se chováte k „posvěcenému daru“ (eucharistii), aby ani drobeček z něho nepřišel nepozorností nazmar, ale proč nechováte stejnou pozornost k božímu slovu – kterému při téže bohoslužbě nasloucháte – a necháváte celé bochníky slova bez povšimnutí padat na zem? Vždyť i naslouchání biblickým čtením a kázání Božího slova vyžaduje také přijetí a přijímání ze strany toho, v němž se má Slovo-Kristus počít a narodit se.“
Órigenés také učil: „Bůh ponechal v Bibli mnoho zdánlivých protimluvů a zdánlivých absurdit, aby nás odvrátil od prvoplánového fundamentalistického čtení Písma.“