18. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Ex 13,2-15; Ef 4,17-24; J 6,24-35
Datum: 1. 8. 2021
V situaci, popisované v dnešním úryvku evangelia jde o mnoho, o víc než bychom čekali. Zdánlivě se ještě mnoho neděje - jen nějaké dohady mezi Ježíšovými posluchači a Učitelem - ale tady leží příčina blížící se pohromy, jde o bytí a nebytí desetitisíců izraelitů a o existenci svatého města Jeruzaléma.

Začněme od začátku. Bez jídla není život. Biblické příběhy o jídle, od many až po Ježíšovu hostinu, nám jsou známé. [1]
I my reptání izraelitů opakujeme ...
Vkládáme do života mnohá očekávání (my starší jsme čekali ledacos od sebe, od partnera, od rodičů, dětí, společnosti, od Boha, od církve, od politiků, …). Některá očekávání jsou oprávněná jiná neoprávněná. [2]

Ježíš byl z povrchnosti svých současníků smutný. Přesto se jim trpělivě věnoval. Pár učedníků, kteří mu naslouchali, mu ale za námahu stáli.

Pokud si povrchní zbožnosti a drzosti izraelitů nevšimneme, jsme vůči Ježíši hluší, nemůže nás zachránit od nějaké další tragédie, tak jako nezachránil Jeruzalém (protože na něj lidé nedali).

Evangelium nám nevyhrožuje, ale volá nás k záchraně.
Ovšem, nepoučíme-li se z chyb druhých, nepoučíme se ani z chyb vlastních a není nám pomoci.

Nemáme soucit s proroky ani s Ježíšem. („Nadarmo jsem se namáhal““, říká Izaiáš za všechny proroky.)
Nemáme většího soucitu s miliony obětí tak, abychom výrazně změnili běh světa bez válek.

Všimněme si na Izraelitech toho, co je na nich dobrého, i toho, co je smutné.

Ježíš o sobě říká: „Já jsem chléb života“, ale nepředbíhejme hned k eucharistii, o ní mluví až od J 6,52.

Celý Ježíšův život je pro nás důležitý. (Měsíce učil a jen jeden večer slavil svou Hostinu.) Jeho slovo je životodárné. (Důvěřující vztah k Bohu vyrůstá z naslouchání slovu božímu, srv. Ř 10,17).
Válkám se dá zabránit na základě Božího slova, ne Ježíšovy hostiny. Obojí má své místo a svůj význam, obojí je jedinečným darem, ale slovo boží je prvotní, bez něj bychom neporozuměli ani eucharistii. [3]
Všimněme si tedy nejprve základní výživy – slova božího.

Izraelité mají dodneška darování Tóry na Sinaji za svatební obřad. Tóra je pro ně ketubou (ketuba je svatební smlouva) mezi ženichem a nevěstou, mezi Bohem a Izraelem.
My máme hebrejskou Bibli za Starý Zákon, za obnošený kabát. Ale Ježíš si vážil slova Hebrejské Bible. Prohlásil: „Amen, pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Písma, dokud se všechno nestane.“ (Mt 5,18

Ježíš vyučování slovem božím dovršil.
Jako první kapitola knihy Mojžíšovy začíná tvořivým slovem Božím, tak i Prolog k Janovu evangeliu začíná o slovu: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh“.

Ježíš přitakal slovům: „Hospodin je mikve (očistná rituální lázeň). Tak jako mikve očišťuje nečisté, tak Svatý, budiž dobrořečen, očišťuje Izrael“. (Talmud, Joma 8a) 
A navázal: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.
Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. Zachováte-li mé pokyny (micvot), zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám pokyny svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce.“  (Srv. J 15,1-14)
„Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: „Ne všichni jste čistí“. (J 13,10-11)  

Ale kdo o Ježíšovo slovo stojí?
Izraelité po nasycení zástupů nepřišli: „Ježíši, ty jsi prorok, prosíme tě, řekni nám, co máme dělat lépe? Co si o nás Hospodin myslí? Je s námi spokojen?“  Byli drzejší než jejich praotcové u Mojžíše …
- I my si myslíme, že jsme v pořádku.

„Čekáte ode mne, že vám dám zadarmo najíst. Nekandiduji na premiéra a nekupuji si vaši přízeň za nějakou koblihu. Tomu, kdo má zájem, nabízím mnohem víc. Bůh je Stvořitelem světa, veškerá existence je od něj. Přišel jsem k vám, abyste měli život v hojnosti navěky. Jsem pro vás nebeským chlebem života.“

Jídlo je nezbytné pro život pozemský, ale Ježíšovo slovo - je nezbytné pro život pozemský i věčný.
Ježíš je pro nás Rajským Stromem života; kdybychom dali na jeho vyučování, žili bychom v Ráji -  v království božím.

Mnoho zbožných izraelitů si pokřivilo očekávání od Hospodina.
Mnozí jsme na tom podobně, proto nebezpečí válek, násilí a manipulace mocných trvá.

Řada dnešních pokřtěných si myslí, že je důležité v kostele klečet na dlažbě a žebrat o boží přízeň. Nevšimli si, že jsme nevěstou Hospodina, nevšimli si věty otce z podobenství o milosrdném otci: „Synu, všecko, co mám, je tvé“. Nevšimli si, že máme především prosit Ducha božího, aby nám připomínal a napovídal Ježíšova slova: „Zachováte-li mé pokyny (micvot) - má slova, zůstanete v mé lásce. Činíte-li to, jste moji přátelé.“

Druhá skupina pokřtěných si na svých shromážděních myslí, že Bůh je nadšen, když mu tleskáme, nutíme se do povznášejících se pocitů a zpíváme mu nasládlé písně, typu: „Pane, živote můj, dám ti vše, vezmi si můj život, vše ti obětuji …“  Ale už před kostelem tlachají o všem možném a doma nejsou schopni vypnout hloupý program televize a promýšlet slovo Boží.

Většině katolíků stačí desetiminutové kázání, delší nesnesou. V rozhlasových rozhovorech se zajímavými lidmi, je každou chvíli pouštěna písnička, jako bychom nebyli schopni vyslechnout delší řeč.
Většině katolíků nechybí biblické hodiny a otázky k jejím porozumění. Někteří ale vyhledávají dlouhé adorace (tam nemusí přemýšlet). Do školy jsme chodili naslouchat učitelům, ne meditovat. [4]

Ježíš nechodil do společnosti, kde se tlachalo. [5]

Kamarád vyprávěl: „Mladý kněz při kázání žehral, že stojí při bohoslužbě k Pánu Ježíši zády“ a nutil lidi do latinského „Otčenáše.“ [6]
Sympatický varhaník tvrdošíjně hájí píseň S Bohem, má radosti“. [7]
 
Kdo má úctu k Ježíši, ten jeho slova bere vážně.
Kdo si vede svou, tomu nic nepomůže. Drzost k Bohu se stále opakuje. Od reptání vysvobozených otroků („v Egyptě jsme se přejídali masem“), přes vychvalování minulého režimu některými našimi současníky, až po lpění na neživé tradici.
Farizeové a zákoníci vícekráte napadali Ježíše. Např.: „Proč tvoji učedníci porušují tradici otců?“
Odpověděl jim: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici?“ (Mt 15,2-3)

Námitky zástupu vůči Ježíši počínajíc slovy: „Co máme dělat, abychom konali boží skutky“, je třeba přečíst drzým tónem - tak byly vysloveny. Po nasycení zástupů jsou ta slova nehoráznou drzostí. Nacpali se k prasknutí, 12 velkých košů zbytků po nich zůstalo.   
Budou pro nás někdy Ježíšova slova Chlebem života? Objevíme jejich krásu a velikost?
[1] Hebrejové byli původně nepočetnými barbary mezi národy velikých kultur. V Egyptě a Babylonii viděli chrámy, paláce a hrobky vládců, dvořanů a kněžstva, velkolepé obřady náboženské i na královských dvorech … Ale praotcové Izraele si řekli: „My se nebudeme věnovat stavbám, ale stavitelům; a stavitelé budoucnosti jsou naše děti“.
I proto si je Hospodin vybral a daroval jim Písmo. Bible je pro izraelity slabikářem, čítankou a učebnicí k životu. (Už tisíc let před Kr. většina izraelských mužů uměla číst. Mezi nejznámější ustanovení Šimona ben Šetacha - jednoho z významných představitelů Izraele, předsedy sanhedrinu na přelomu 2. a 1. stol. před Kr. - patří zavedení povinné školní docházky pro děti.)
V kultuře celoživotního biblického vzdělávání vyrostl Ježíš, apoštolové a jejich rodiče.
Písmo označuje adoptivního Ježíšova otce za muže spravedlivého (i vůči Bohu). Josef znal pokyny Tóry rodičům: „Budeš vyprávět svým dětem a dětem svých dětí, aby poznali Hospodina a zamilovali si ho celým srdcem …“, i „Nechte obřezat syny (obřízka je pečetí svaté smlouvy Hospodina s Izraelity), učte je Tóře, připravte je na život, aby uživili rodinu a ožeňte je“.
Od rodičů slyšel slova moudrých: „Studujete-li Písmo a snažíte-li se podle něj žít, jako byste Hospodina korunovali králem“, a rád jim přitakal. Rodiče mu dali příklad lidskosti, hledání smyslu života i obdivu k biblickému vyučování.

[2] Slyšeli jsme velice smutnou přednášku o Eduardu Benešovi.

[3]  Mnozí z těch, které Ježíš vítá v království nebeském, nebyli nikdy ani u „prvního svatého přijímání“, ale přitakali Ježíšovu učení svou lidskostí k potřebným. „Hladověl jsem, žíznil, neměl kde spát, byl jsem nahý, nemocen, a ve vězení, a ujali jste se mě“. (Srv. Mt 25,34-40)
Mnohé dlouho vezněné ženy neměly přístup ke svátostem, ale žily v hrozných podmínkách ze slova božího.

[4] Meditovat může ten, kdo božímu slovu porozuměl. U nás jsme vždy koně připřahali před vůz, ne naopak.
Jsme roztěkaní a nesoustředění, mládež není schopna přečíst delší text.
Děti mají 45 minut vyučovací hodinu, vysokoškoláci 90 minut. Přednášky prof. Jana Sokola nebo dr. Jiřiny Prekopové nás nikdy nenudily.
Ježíšovy řeči trvaly ještě déle. Myslíte, že bychom na ně chodili?

[5] Léta se účastníme týdne Ekumenického setkání nad Biblí a uměním. Týden se věnujeme jednomu tématu. Dopoledne i odpoledne si dopřáváme hodinu a půl přednášku a stejný čas na diskusi. Většina účastníků jsme už důchodci. Udržíme myšlenku (jen já odbíhám čurat.) Léta se účastníme týdne Ekumenického setkání nad Biblí a uměním. Týden se věnujeme jednomu tématu. Dopoledne i odpoledne si dopřáváme hodinu a půl přednášku a stejný čas na diskusi. Většina účastníků jsme už důchodci. Udržíme myšlenku (jen já odbíhám čurat.)

[6] Kde pan farář ustrnul? S dětmi z páté třídy jsme si povídali kde je nahoře a kde dole na severním pólu a kde na jižním pólu. Kde je napravo pro mě a kde pro toho, kdo sedí naproti mně. Četli jsme si z Písma o setkávání zmrtvýchvstalého Ježíše s učedníky a všimli jsme si, že Ježíš už není vázán naším pozemským prostorem.
Pan farář nikdy nevysvětlil farníkům slova Modlitby Páně, ale tlačí je do latiny: „Až budete v Římě, abyste se mohli připojit k modlitbě druhých“.
V jakém jazyku mluvíte s Bohem? Slyšíme slova: „Mám tě rád“ raději v mateřštině nebo v cizí řeči?
Ve Skutcích apoštolských čteme: „V den letnic, byli apoštolové naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Lidé byli ohromeni: ,Jak to, že ty Galilejce slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích! Co to má znamenat že je každý slyšíme ve své rodné řeči?´“
Pane faráři, co znamenají slova apoštola národů: „Ve shromáždění - abych poučil i druhé - raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení. (Srv. 1 Kor 14,10n)

[7]  Také jsem čtvrt století zpíval:
           S Bohem, má radosti, / velebná Svátosti, když mám jít od Tebe, / vždycky jdu s lítostí.
Vracím se v ten zlý svět, / do strastí, zlob a běd / a vždy si rozjímám, / že jdu již naposled.
Než půjdu k milým svým, / ještě si vyprosím, / že si té lásky Tvé / na cestu vzíti smím.
Maria, Máti má, / na cestu objímá / a pak mne provází / svatýma očima.
Anděle Boží, pojď, / cestou mne doprovoď / k milému domovu / lásku nes Otcovu.
Pan varhaník si nedokáže porovnat, že slova té písně jsou nepoužitelná a matoucí. Kdyby Ježíš zůstával v kostele, těžko by se s námi loučil. Nenechal by se od nás odloučit. Pan varhaník používá počítač i chytrý telefon, ale nelze s ním mluvit o smyslu toho, co Bůh o sobě vypráví. V náboženství ustrnul v lidové zbožnosti 19. století, které katolíky nevybavilo ke křesťanské dospělosti (mnozí neobstáli dobře vůči národovectví, fašismu, nacionalismu a komunismu).