16. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,19n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 23,1-6
Datum: 18. 7. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,19n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 23,1-6
; Ef 2,13-18
; Mk 6,30-34
Datum: 18. 7. 2021
První čtení ústí do příslibu potomka Davidova, jehož
jméno je: „Hospodin je naše spravedlnost“.
Všichni, kdo touží po spravedlnosti (a jimž Ježíš blahopřeje, srv. Mt 5,6
Pro izraelity je spravedlnost cílem. (Židé jsou Bohu vděční za jeho milosrdenství, vědí, že spravedlnost je nejmenší mírou božího milosrdenství. My, křesťané, ukvapeně a povýšenecky propagujeme milosrdenství, ale přeskakujeme spravedlnost.)
Vyznavači „sladkého Ježíše“ budou opět kázat o Ježíši, který nechává učedníky odpočívat, aby nevyhořeli, a sám se nasazuje, „protože mu je líto ovcí bez pastýře“. Jak to, že tito lidé, pro které byl Ježíš senzací, budou za pár měsíců tleskat Kaifášovi a před Pilátem křičet: „Nemáme jiného krále než císaře římského. Ukřižuj kacíře Ježíše. Bičování nestačí, ukřižuj ho, upálení by bylo rychlé, Nazaretský si zasluhuje krutější trest.“
Ježíš darebákům a zbabělým dokázal říci: „Běda vám“. Nerad bych dopadl stejně.
Před týdnem jsem říkal, že neznáme vyučování proroků. V tom se dost podobáme saduceům Ježíšovy doby. Ne, že bychom proroky neuznávali, to by bylo katolicky neúnosné, ale ignorujeme je.
Počet biblických proroků skončil Ježíšem, vše, co potřebujeme vědět o Bohu, už bylo řečeno. Ale každému pokřtěnému je svěřena prorocká služba – všichni se máme u Ježíše vyučovat i máme usilovat o pravdivost i k slovu božímu.
Ve svém životě jsem - jako mnozí - zažil manipulaci mocných vládců a jejich falešných proroků.
Ti, co se dostávají k moci, jsou šikovní, mazaní, vytrvalí, chytří (jsou psychopaté) a mnoho z nich nemá svědomí. Patří mezi ně Herodes, Hitler, komunističtí vůdci od Gottwalda až po Husáka i leckteří současní politici. Tito lidé potřebují svůj „knížecí dvůr“, svou „ochranku“, fanoušky (voliče) a svou gardu (včetně armády). A také své „kněžstvo“ náboženského nebo politického vydání (propagandisty). Potřebují šikovné a všehoschopné spolupracovníky (od právníků až po nájemné vrahy).
Tak se to opakuje ve všech dobách.
Komunističtí vůdci měli své prokurátory, soudce, vyšetřovatele – mučitele, svou policii, strážce hranic, milici, udavače ..., i kněze spolupracující s jejich mocí.
Kněžští kolaboranti byli inteligentní a toužili po kariéře. Sledoval jsem jejich práci v kolaborantském kněžském „Mírovém hnutí“. (Vedle velikých darebáků bylo nemálo přinucených kněží, kteří povinně tleskali režimu.).
O „Pražském jaru“ se tato kolaborantská zprofanovaná organizace zhroutila.
V nastupující normalizaci byla v r. 1971 založena nová kolaborantská kněžská organizace Pacem in terris podle stejného scénáře. Už v semináři (studoval jsem v letech 1970-75) - když kněžští kolaboranti opět velebili československou a sovětskou Komunistickou stranu a její boj za mír - mě zarazila aktuálnost Jeremiášových slov: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není (Jer 6,14
Před léty jsme na biblických hodinách procházeli 1. Knihu královskou. [2]
I 13. kapitola nám poskytuje vyučování k prorocké službě. Vystupuje v ní prorok Hospodinův, který přišel z Judska, a starý prorok - kolaborant vzdorokrále Jarobeáma. Oba jsou bez jména - v biblickém vyučování to znamená, že se v jejich pozicích se můžeme ocitnout každý z nás. Jejich příběh je stylizován k názornosti.
Prorok Hospodinův káral Jarobeáma … Král vydal rozkaz k zatčení proroka. Ten se ubránil, králi strnula ruka, kterou ukázal na proroka … Na prosbu krále jej prorok uzdravil. Jarobeám chtěl proroka obdarovat a pohostit, ale prorok obojí odmítl, protože mu Hospodin zakázal přijmout jakékoliv pohoštění ve vzpurném království.
Kolaborantský prorok se vše dozvěděl, vyhledal Hospodinova proroka na cestě do Judska a zval ho k pohoštění. Muž boží odmítl, ale zbytečně prozradil Hospodinův zákaz jídla a pití. Kolaborat lhal, tvrdil že i on je prorokem a že k němu přišel anděl Hospodinův a vzkazuje muži božímu, aby k němu zašel a přijal jeho pohoštění. Muž boží neposlechl Hospodinův pokyn, nechal se obelhat a pohoštění přijal.
Na zpáteční cestě ho usmrtil lev. Lidé pak viděli, jak vedle mrtvoly stojí lev i prorokův osel (lev se nedotkl mrtvoly, ani osla).
Na příběhu se můžeme hodně naučit. Přečte si ho. (Nečtěme to, prosím, jako černou kroniku z novin.)
Příběh bychom mohli třeba nazvat: „Neposlechnout boží slovo je neštěstím“. [3]
(Tato vyučovací lekce mně kdysi pomohla porozumět smyslu biblických pokynů pro izraelity o košer jídlu.)
Proč neměl prorok jíst a pít v zemi Jarobeáma a rychle se měl vrátit domů?
Izraelité nás mohou pozvat ke svému jídlu, ale nemohou jíst u nás, naše jídlo je pro ně „nečisté“. Co to znamená?
Pohostinnost a jídlo má své kouzlo, navodí, vyvolává přátelskou atmosféru. Využíváme toho k dobrému, ale máme být bdělí, u „cizích“ můžeme spolknout i „návnadu“.
To, co konzumujeme, s kým a s čím se stýkáme, nás ovlivňuje (názory rodičů, naší „bubliny“ sdělovacích prostředků, které si vybíráme …). Ježíš nás svým vyučováním vede výš. „Nad naši bublinu.“ Nejvýš. Ke svobodě dcer a synů Božích, k největšímu „poznání“.
Ježíš své učedníky dostatečně vzdělal a pak jim dovolil přijmout i pohostinství pohanů.
Máme dodržovat duševní a duchovní hygienu a nemáme přijímat pohoštění bezcharakterních lidí. Učme se z Písma. [4]
Od komunistických vyšetřovatelů jsme nepřijímali nabízenou kávu, cigaretu, případně ani vodu (tu jsme si případně nosili svou).
Pozoruji, jak na většinu lidí psychologicky funguje také přijetí vyznamenání nebo jmenování z rukou papaláše, a jak jim jsou vděční. [5]
Pravdivost vůči Božímu slovu není snadná.
Ježíš byl a je dodneška - i námi - odmítán.
Řadu jeho názorů nebereme vážně, neptáme se na smysl jeho slov. „Nehledáme a ne tlučeme“, nanejvýš prosíme jak žebráci. (Srv. L 11,5-13
Zkontrolujme si Ježíšovo horské učení 5. - 7. a 23. kapitolu u Matouše (Mt 5
Není snadné si přiznat, že nejednám podle Ježíšových pokynů a změnit to. Vyžaduje odvahu to přiznat před církevním hodnostářem a upozornit ho, že ani on podle Ježíšových pokynů nejedná.
Vždy jsem si porovnával své názory s co nejlepšími osobnostmi. Pro jejich hodnověrnost jsem zkoumal jejich poctivost, věrnost Božímu slovu, statečnost a lidskost (srv. Mt 7,15n
U proroků leží klíč k úzdravě našich tragických chyb, které stále opakujeme.
Ježíš je největší prorok, navazuje na vyučování proroků. Jejich „násobilku“ u nás předpokládá a právem vyžaduje.
P. S. V církvi se znovu a znovu mluví o odpustcích. Proč se mluví o trestech? Proč nevedeme řeč o naší nutnosti porozumět Bohu rozumem a činy? Nebešťané přijali stejné názory, jako má Bůh. K tomu nedošli bez jejich úsilí a námahy. Kudy a jak k tomu dojít?
Jak by mohlo nějaké „očistcové trápení“ nahradit určité poznání, řekněme např. znalost francouzštiny, návyk ochotné služby nebo poctivé přiznávání svých chyb?
Rozumíte odpustkům? Ptáte se svých duchovních, jak tomu rozumějí, nebo od nich už nečekáte nějaké moudro?
(Mluvili jsme spolu o milosrdenství Boha: Hospodin nám nabízí možnost dorůst na úroveň nebešťanů.)
[1] Řada slušných osobnosti přiznává, že byla okouzlena Adolfem Hitlerem … Podobně vychvalují někteří lidé inteligenci některých našich premiérů a prezidentů: „Nemáme lepšího kandidáta na premiéra, na prezidenta“. Zapomněli zkoumat jejich charakter. Chytrost nestačí, tu má i ďábel, MUDr. Mengele i prokurátor Urválek.
[2] Šalomoun přispěl k rozpadu říše. Jeho syn Rechabeám se obklopil mladými kumpány a krutě vlád.
Jarobeám odtrhl deset kmenů a vytvořil Izraelské království (později úplně zaniklo). Rechabeámovi v Judsku zůstal jen jeden kmen. Jarobeám v Bét-elu založil královskou svatyni, vyhlásil svátek podobný svátku v Judsku a sám obětoval na oltáři.
[3] Dobře víme, jaké trápení zakusili Ježíšovi rodiče, když podcenili slova svého syna, a pak ho tři dny hledali. (Srv. L 2,49
[4] Ježíš nevstoupil do pelechu predátorů. (Srv. jeho varování před vlky, divokým sviněmi a psy, před zmijemi a vlky v rouchu beránčím.)
Občas slyším námitku: „Ježíš stoloval i s celníky“. Čtěme evangelia pozorně, Ježíš rozpoznal ty, kteří byli se sebou nespokojení a hledali, ale za velekněžími, Pilátem a Herodem nikdy nepřišel, byl před ně přiveden eskortou. Před některými z nich mlčel.
[5] „Pane prezidente, vážím si toho, že právě z vašich rukou dostávám …“
[6] Poctivým a statečným svědkem božímu slovu byl - mimo jiné - františkán Bonaventura Bouše. Byl především náročný k sobě, ale odvážil se spravedlivě, čestně a s úctou kritizovat i papeže a biskupa, když nejednali podle evangelia. Za svou pravdivost byl několikrát odstraněn ze své služby (vysokoškolského učitele a „státního souhlasu k duchovenské činnosti).
Podobně poctivý k božímu slovu je Josef Kordík (nevím, že by se někdy sehnul před mocnými) a několik známých „laiků“. Někdo jejich věrnost božímu slovu rozpozná, jiný je zavrhuje.
Všichni, kdo touží po spravedlnosti (a jimž Ježíš blahopřeje, srv. Mt 5,6
) jsou Bohu vděční za to, že i on spravedlnost
prosazuje. Na spravedlnosti stojí život.
Pro izraelity je spravedlnost cílem. (Židé jsou Bohu vděční za jeho milosrdenství, vědí, že spravedlnost je nejmenší mírou božího milosrdenství. My, křesťané, ukvapeně a povýšenecky propagujeme milosrdenství, ale přeskakujeme spravedlnost.)
Vyznavači „sladkého Ježíše“ budou opět kázat o Ježíši, který nechává učedníky odpočívat, aby nevyhořeli, a sám se nasazuje, „protože mu je líto ovcí bez pastýře“. Jak to, že tito lidé, pro které byl Ježíš senzací, budou za pár měsíců tleskat Kaifášovi a před Pilátem křičet: „Nemáme jiného krále než císaře římského. Ukřižuj kacíře Ježíše. Bičování nestačí, ukřižuj ho, upálení by bylo rychlé, Nazaretský si zasluhuje krutější trest.“
Ježíš darebákům a zbabělým dokázal říci: „Běda vám“. Nerad bych dopadl stejně.
Před týdnem jsem říkal, že neznáme vyučování proroků. V tom se dost podobáme saduceům Ježíšovy doby. Ne, že bychom proroky neuznávali, to by bylo katolicky neúnosné, ale ignorujeme je.
Počet biblických proroků skončil Ježíšem, vše, co potřebujeme vědět o Bohu, už bylo řečeno. Ale každému pokřtěnému je svěřena prorocká služba – všichni se máme u Ježíše vyučovat i máme usilovat o pravdivost i k slovu božímu.
Ve svém životě jsem - jako mnozí - zažil manipulaci mocných vládců a jejich falešných proroků.
Ti, co se dostávají k moci, jsou šikovní, mazaní, vytrvalí, chytří (jsou psychopaté) a mnoho z nich nemá svědomí. Patří mezi ně Herodes, Hitler, komunističtí vůdci od Gottwalda až po Husáka i leckteří současní politici. Tito lidé potřebují svůj „knížecí dvůr“, svou „ochranku“, fanoušky (voliče) a svou gardu (včetně armády). A také své „kněžstvo“ náboženského nebo politického vydání (propagandisty). Potřebují šikovné a všehoschopné spolupracovníky (od právníků až po nájemné vrahy).
Tak se to opakuje ve všech dobách.
Komunističtí vůdci měli své prokurátory, soudce, vyšetřovatele – mučitele, svou policii, strážce hranic, milici, udavače ..., i kněze spolupracující s jejich mocí.
Kněžští kolaboranti byli inteligentní a toužili po kariéře. Sledoval jsem jejich práci v kolaborantském kněžském „Mírovém hnutí“. (Vedle velikých darebáků bylo nemálo přinucených kněží, kteří povinně tleskali režimu.).
O „Pražském jaru“ se tato kolaborantská zprofanovaná organizace zhroutila.
V nastupující normalizaci byla v r. 1971 založena nová kolaborantská kněžská organizace Pacem in terris podle stejného scénáře. Už v semináři (studoval jsem v letech 1970-75) - když kněžští kolaboranti opět velebili československou a sovětskou Komunistickou stranu a její boj za mír - mě zarazila aktuálnost Jeremiášových slov: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není (Jer 6,14
). Aby to nikdo
nepřeslechl, Písmo stejná slova opakuje (Jer 8,11
) [1]
Před léty jsme na biblických hodinách procházeli 1. Knihu královskou. [2]
I 13. kapitola nám poskytuje vyučování k prorocké službě. Vystupuje v ní prorok Hospodinův, který přišel z Judska, a starý prorok - kolaborant vzdorokrále Jarobeáma. Oba jsou bez jména - v biblickém vyučování to znamená, že se v jejich pozicích se můžeme ocitnout každý z nás. Jejich příběh je stylizován k názornosti.
Prorok Hospodinův káral Jarobeáma … Král vydal rozkaz k zatčení proroka. Ten se ubránil, králi strnula ruka, kterou ukázal na proroka … Na prosbu krále jej prorok uzdravil. Jarobeám chtěl proroka obdarovat a pohostit, ale prorok obojí odmítl, protože mu Hospodin zakázal přijmout jakékoliv pohoštění ve vzpurném království.
Kolaborantský prorok se vše dozvěděl, vyhledal Hospodinova proroka na cestě do Judska a zval ho k pohoštění. Muž boží odmítl, ale zbytečně prozradil Hospodinův zákaz jídla a pití. Kolaborat lhal, tvrdil že i on je prorokem a že k němu přišel anděl Hospodinův a vzkazuje muži božímu, aby k němu zašel a přijal jeho pohoštění. Muž boží neposlechl Hospodinův pokyn, nechal se obelhat a pohoštění přijal.
Na zpáteční cestě ho usmrtil lev. Lidé pak viděli, jak vedle mrtvoly stojí lev i prorokův osel (lev se nedotkl mrtvoly, ani osla).
Na příběhu se můžeme hodně naučit. Přečte si ho. (Nečtěme to, prosím, jako černou kroniku z novin.)
Příběh bychom mohli třeba nazvat: „Neposlechnout boží slovo je neštěstím“. [3]
(Tato vyučovací lekce mně kdysi pomohla porozumět smyslu biblických pokynů pro izraelity o košer jídlu.)
Proč neměl prorok jíst a pít v zemi Jarobeáma a rychle se měl vrátit domů?
Izraelité nás mohou pozvat ke svému jídlu, ale nemohou jíst u nás, naše jídlo je pro ně „nečisté“. Co to znamená?
Pohostinnost a jídlo má své kouzlo, navodí, vyvolává přátelskou atmosféru. Využíváme toho k dobrému, ale máme být bdělí, u „cizích“ můžeme spolknout i „návnadu“.
To, co konzumujeme, s kým a s čím se stýkáme, nás ovlivňuje (názory rodičů, naší „bubliny“ sdělovacích prostředků, které si vybíráme …). Ježíš nás svým vyučováním vede výš. „Nad naši bublinu.“ Nejvýš. Ke svobodě dcer a synů Božích, k největšímu „poznání“.
Ježíš své učedníky dostatečně vzdělal a pak jim dovolil přijmout i pohostinství pohanů.
Máme dodržovat duševní a duchovní hygienu a nemáme přijímat pohoštění bezcharakterních lidí. Učme se z Písma. [4]
Od komunistických vyšetřovatelů jsme nepřijímali nabízenou kávu, cigaretu, případně ani vodu (tu jsme si případně nosili svou).
Pozoruji, jak na většinu lidí psychologicky funguje také přijetí vyznamenání nebo jmenování z rukou papaláše, a jak jim jsou vděční. [5]
Pravdivost vůči Božímu slovu není snadná.
Ježíš byl a je dodneška - i námi - odmítán.
Řadu jeho názorů nebereme vážně, neptáme se na smysl jeho slov. „Nehledáme a ne tlučeme“, nanejvýš prosíme jak žebráci. (Srv. L 11,5-13
)
Zkontrolujme si Ježíšovo horské učení 5. - 7. a 23. kapitolu u Matouše (Mt 5
-7, Mt 23
), zda Ježíšova slova dodržujeme.
Není snadné si přiznat, že nejednám podle Ježíšových pokynů a změnit to. Vyžaduje odvahu to přiznat před církevním hodnostářem a upozornit ho, že ani on podle Ježíšových pokynů nejedná.
Vždy jsem si porovnával své názory s co nejlepšími osobnostmi. Pro jejich hodnověrnost jsem zkoumal jejich poctivost, věrnost Božímu slovu, statečnost a lidskost (srv. Mt 7,15n
). Děkuji Bohu za to, že
jsem se s nimi potkal.[6]
U proroků leží klíč k úzdravě našich tragických chyb, které stále opakujeme.
Ježíš je největší prorok, navazuje na vyučování proroků. Jejich „násobilku“ u nás předpokládá a právem vyžaduje.
P. S. V církvi se znovu a znovu mluví o odpustcích. Proč se mluví o trestech? Proč nevedeme řeč o naší nutnosti porozumět Bohu rozumem a činy? Nebešťané přijali stejné názory, jako má Bůh. K tomu nedošli bez jejich úsilí a námahy. Kudy a jak k tomu dojít?
Jak by mohlo nějaké „očistcové trápení“ nahradit určité poznání, řekněme např. znalost francouzštiny, návyk ochotné služby nebo poctivé přiznávání svých chyb?
Rozumíte odpustkům? Ptáte se svých duchovních, jak tomu rozumějí, nebo od nich už nečekáte nějaké moudro?
(Mluvili jsme spolu o milosrdenství Boha: Hospodin nám nabízí možnost dorůst na úroveň nebešťanů.)
[1] Řada slušných osobnosti přiznává, že byla okouzlena Adolfem Hitlerem … Podobně vychvalují někteří lidé inteligenci některých našich premiérů a prezidentů: „Nemáme lepšího kandidáta na premiéra, na prezidenta“. Zapomněli zkoumat jejich charakter. Chytrost nestačí, tu má i ďábel, MUDr. Mengele i prokurátor Urválek.
[2] Šalomoun přispěl k rozpadu říše. Jeho syn Rechabeám se obklopil mladými kumpány a krutě vlád.
Jarobeám odtrhl deset kmenů a vytvořil Izraelské království (později úplně zaniklo). Rechabeámovi v Judsku zůstal jen jeden kmen. Jarobeám v Bét-elu založil královskou svatyni, vyhlásil svátek podobný svátku v Judsku a sám obětoval na oltáři.
[3] Dobře víme, jaké trápení zakusili Ježíšovi rodiče, když podcenili slova svého syna, a pak ho tři dny hledali. (Srv. L 2,49
)
[4] Ježíš nevstoupil do pelechu predátorů. (Srv. jeho varování před vlky, divokým sviněmi a psy, před zmijemi a vlky v rouchu beránčím.)
Občas slyším námitku: „Ježíš stoloval i s celníky“. Čtěme evangelia pozorně, Ježíš rozpoznal ty, kteří byli se sebou nespokojení a hledali, ale za velekněžími, Pilátem a Herodem nikdy nepřišel, byl před ně přiveden eskortou. Před některými z nich mlčel.
[5] „Pane prezidente, vážím si toho, že právě z vašich rukou dostávám …“
[6] Poctivým a statečným svědkem božímu slovu byl - mimo jiné - františkán Bonaventura Bouše. Byl především náročný k sobě, ale odvážil se spravedlivě, čestně a s úctou kritizovat i papeže a biskupa, když nejednali podle evangelia. Za svou pravdivost byl několikrát odstraněn ze své služby (vysokoškolského učitele a „státního souhlasu k duchovenské činnosti).
Podobně poctivý k božímu slovu je Josef Kordík (nevím, že by se někdy sehnul před mocnými) a několik známých „laiků“. Někdo jejich věrnost božímu slovu rozpozná, jiný je zavrhuje.