15. neděle v mezidobí

Církevní funkcionář přemlouval proroka Amose, aby odešel do Judska. A pak přitlačil: „Vypadni!“

Ježíš učedníkům vysvětloval, co boží království nabízí a přináší. Učedníci byli nadšeni Ježíšovou lidskostí, vhledem do Písma, jeho životní moudrostí a naukou. Viděli, že je pokračovatelem Mojžíše a Proroků. Byli nadšeni i jeho péčí o potřebné, uzdravováním nemocných, osvobozováním lidí od démonů a milosrdenstvím k hříšníkům.
Jakmile Ježíš učedníky patřičně vyučil, posílal je k lidem. „Ukažte jim, co boží království znamená, že spočívá v obrácení se Bohu. Kdo přijme pravidla k soužití s Bohem a lidmi, která vás učím, ten zakusí Pokoj a velkou pomoc od Boha tak jako vy. Jednejte s lidmi tak, jak já jednám s vámi. Vyučujte je to, co jsem já naučil vás, uzdravujte jejich nemocné, vymítejte jejich démony. Přinášejte jim Pokoj.
Předem vám říkám, že někteří lidé o vaši nabídku nebudou stát … V tom případě se - bez zloby, ale zřetelně a pevně - zachovejte tak a tak ...“ 
Všimněme si Ježíšovy péče o poslané, apoštolům (i učedníkům, které také poslal učit) zabezpečil vše potřebné, aby v ničem netrpěli nouzí nebo příkořím. Pokoj, s kterým přicházeli, jim byl mocným darem.

Nenechme se zmást některými kazateli, kteří o Ježíšovi tvrdí, že mylně předpovídal brzký konec světa. Uvědomme si, že si Ježíš byl vědom, jak čas hoří. Věděl, že za pár měsíců bude církví prohlášen za kacíře a odstraněn. Věděl, co vše je ve hře, pokud bude málo učedníků, nebo budou nevýrazní,  nezískají dostatečné množství izraelitů pro obrácení se k Hospodinu Ježíšovou cestou a Jeruzalém bude vypálen a židé vyhnáni (což se pak stalo). [1]Ježíš pracoval na záchraně světa ze všech svých sil.
(Žasnu nad jeho věrností a trpělivostí v našich dějinách, stále jsme si neuspořádali soužití podle jeho pravidel. Ani v církvi ne).    

První křesťané porozuměli Ježíšovi jen z části, čekali konec světa brzy. Vrhli se do nerůznější askeze a už se viděli někde nahoře …
Neporozuměli jsme Ježíšovi až do dnešní doby, vedli jsme a vedeme svět a církev po svém a v minulém století jsme se dostali do tak krutých katastrof, které si nedokázali představit ani největší hlasatelé apokalypsy. Přispěli jsme k tomu, že u nás - až na pár jedinců - od křesťanství nikdo nečeká nějaký přínos pro svět.

Zaznamenali jste, že by se v církvi o prorocích, jejich úloze a významu někdy hlouběji mluvilo? 

Proroci nebyli kverulanti. „Hospodin mě povolal, přemohl mě …“
Ježíš je největší prorok, i proto nás zajímá, co to znamená být prorokem.

V péči o život a blahobyt se snažíme předcházet chybám v životosprávě, materiálu, technologických postupech, výchově …
Psychologie, sociologie a další obory zkoumají naše jednání ...
Vědci hledají příčiny rakoviny, covidu a dalších nebezpečných nemocí a my s nedočkavostí očekáváme pomoc.

Uměli bychom říci, k čemu nám jsou užiteční proroci?
Jsou posly od Hospodina; vracejí nás na cestu k božímu království, varují nás před závažným nebezpečím a východisko z krize.
Bůh nás učí rozpoznávat pravé proroky od falešných samozvanců (podle ovoce, které nesou)
Jak to, že jsme se to nenaučili? [2]
Pokládáme to za závažnou vinu?
Proč vždy znovu skočíme na lep falešným hlasatelům v politice i v církvi? [3]
Neumíme předcházet vraždám a válkám. Necháváme si vymývat mozky a pak spolupracujeme se zlem. [4]

Povím něco o Židech. Nikdy dřív jsem o tom nemluvil, šetřil jsem je, vždyť byli ve 20. století největší obětí (a po tisíciletí obětním beránkem šikanujících křesťanů). [5]
Víme, že si nemálo přeživších Židů vzalo po válce život, někdy až po řadě let. Pátral jsem po příčinách, nejzávažnější chci zmínit.
Někteří z významných Židů poslechli nacisty a zapojili se (v naději, že něco dobrého uhrají) do mašinérie nacistického „konečného řešení židovské otázky“. Poctivě sepisovali majetek židů, spravovali ho a převáděli do majetku Německé říše. Sestavovali seznamy lidí do transportů, které vozily lidi do vyhlazovacích táborů. Jiní lidé - v naději, na prodloužení nebo záchranu života - přijali v koncentráku nějakou funkci. Po válce si vyčítali, že spolupracovali s vrahy - i když nedobrovolně a v ohromném tlaku a strachu - na likvidaci vlastních lidí. Někteří třídili cenné věci oloupených vězňů, jiní je vedli do plynových komor, jiní jim stříhali vlasy k průmyslovému využití, jiní tahali mrtvé, vytrhávali jim zlaté zuby, pálili mrtvoly, atd., atd.
Vyčítali si (a vyslechli si výtky od Židů u Palestiny nebo z Ameriky, kteří neprošli touto krutou cestou), že se nepostavili proti svým katům.
Statisíce Židů odsouzených na potupnou a ponižující smrt, se potkaly jen s hrstkou nacistů. Několik tisíc esesmanů dokázalo postupně zavraždit 6 milionů obětí, které se nechaly vést na jatka jako tupé stádo.
Nikoho z těch, kdo byli poníženi a přinuceni ke spolupráci, nesoudím, nevím, jak bych se zachoval já na jejich místě. Ale přemýšlím, jak bych se zachovat měl. A jak se mám připravovat, abych v takovém případě - nikdo nevíme, co nás potká - dokázal jednat správně.

Proroci, s Ježíšem v čele, nám nabídli radu, pomoc i záchranu před katastrofami, v nichž jedni záměrně likvidovali druhé.
Ježíš chtěl zachránit Jeruzalém před zničením, před válkou a ukřižováním desetitisíců židů Římany.
Ježíš chtěl zachránit naše předky v 1. světové válce, aby se nedali přinutit k zabíjení neznámých a nevinných lidí, které panovník označil za nepřátele a terče.
Ježíš chtěl zachránit Evropu a další země před katastrofou 2. světové války.
Ježíš chtěl zabránit válce v bývalé Jugoslávii, v Čečensku, na Ukrajině …
Ježíš nám nabízivou pomoc proroka před příští katastrofou.

Církevní představení po dlouhá staletí neplní prorocké poslání ze křtu; často vyli s vlky nebo mlčeli k trhání stáda (ale nechávají se oslovovat „otče“ - ač je Ježíš proti). [6]
Je zvláštní, že některé oběti, zasažené různými typy násilí, pociťují nějakou závažnou vinu, na rozdíl od pachatelů.
Potkal jsem pár komunistů, kteří časem prohlédli, přiznali svou vinu, obrátili se a snažili se o to víc pracovat pro lepší společnost.
Ale drtivá většina provinilců z války nebo z komunistického násilí nepřiznala žádné selhání. Je to jako v kriminále, tam sedí „nevinní“.
Nepotkal jsem nikoho, kdo by si vyčítal, že pracoval v Hitlerově zbrojovce, vozil židy v dobytčích vagónech a nic pro ně neudělal, nebo jako protektorátní četník jednal podle předpisů okupační moci.  Nebo jako úředník dodržující všechny předpisy škodil, jak měl nařízeno. Naopak mnozí se odvolávali na povinnost poslouchat rozkazy a nařízení.
Ještě horší to je se svědomím kněží, kteří za minulého režimu udávali své bratry (kněze i laiky), nikdo se nepřišel omluvit, nikdo se svou vinou netrápí. Nevzpomínám si, že by se někdo z hierarchů kál z toho, že kryl sexuální násilníky – vždyť taková byla dřívější praxe v církvi. Kněz, který někoho zneužíval, byl pokárán a přeložen jinam.

Zbývá mně - abych nezůstal jen u kritiky jiných - svědomitě zkoumat sám sebe, v čem se kdy přidávám ke zlu a jakou škodu jsem způsobil jinému.

Proroci nejsou jen kritiky nepořádků. Byli otevřeni Bohu a tak zakoušeli jeho velikou lásku – jen tak unesli nepřízeň svých lidí a pronásledování.
Řadu jejich slov o lásce Boha k nám nosíme ve svém srdci.
V prorocích máme krásné a životzachraňující bohatství. Učí nás umění pravdivosti, abychom se nemíjeli s Bohem a s lidmi.  

Týden jsem sloužil na Manželských setkáních. V přednáškách na jednotlivá témata o soužití v manželství vypráví přednášející pár, co se jim v manželství daří, co se jim nedaří a jak to může být správně a dobře. Pak v malých skupinkách manželé mluví o svém manželství, co se jim - např. při řešení sporů - daří, nebo nedaří a hledají nápravu. Nikdo si na nic nehraje, všichni jsme na tom stejně, jsme teprve na cestě a dopouštíme se chyb. Ale z chyb se můžeme vymanit, můžeme růst ve vzájemném porozumění a vycházet si vstříc.
V důvěrné atmosféře manželé dokážou vyslovit, že se někdy chovají nespravedlivě a nechtějí vážně naslouchat partnerovi.
Tak by to mělo být v širší rodině církve. Místo toho se v kostele často tváříme, že už vše známe. Ne každý je schopen bez podrážděnosti vyslechnout připomínku nebo návrh druhého.
Často nesnášíme ani laskavou kritiku, máme za to, že na nás druhý útočí nebo nás snižuje. Chybí nám sebevýchova k pravdivosti.
Rodič i představený v církvi má učit děti i druhé, jak se dobrat nápravy toho, co ještě nezvládáme.

Jsme zraňování a zraňujeme druhé. Ale otvíráme-li se Ježíšova přátelství, jeho přístupu k hříšníkům (jiných lidí není), začínáme se uzdravovat už jeho jemností a velkorysostí.

Cesta k pravdivosti vede přes poznávání - zakoušení krásy božího přátelství. Bůh nás neponižuje, nezahanbuje, neshazuje, neodrazuje. Není neomalený a necitlivý. Nemá v ruce bič, obě ruce má pro nás rozevřené k obejmutí.
Kdo zakouší boží přátelství, tomu není zatěžko odhazovat ze sebe ušpiněné šaty a obléci se do krásného roucha svatebního.   
Při každém setkání s Ježíšem můžeme dostat další dávku jeho Pokoje. Stačí si na tuto nabídku vzpomenout a otevřít se jí.

„Máte příjemný parfém“, řekneme někomu.
Ovoníme-li se, nějaký čas tou vůní obdarováváme druhé.
Ježíš krásně voní Otcem. Duch boží je v Písmu přirovnávám k vzácné vůni. Z každé bohoslužby můžeme odcházet ovoněni. Necháme-li se Ježíšem obejmout, něco z Ježíšovy jemné vůně přejde na nás.

---

[1] Vzpomeňme, jak dlouho apoštolové po Ježíšově zmrtvýchvstání trčeli v Jeruzalémě. Nejméně 6 let váhali s misí k pohanům. Až pronásledování po ukamenování Štěpána je dotlačilo, aby se hnuli z místa, kde zamrzli. 

[2] Bůh nás dostatečně obdaroval svými proroky, vše potřebné nám řekl.
Rozeznávejme mezi proroky (biblickými) a těmi, kteří mají prorockého ducha v současnosti.
Křtem nám byla svěřena prorocká služba. Máme rozpoznávat Ježíšovu nauku od „zbožných“ a jalových názorů, zastávat ji, hájit ji šířit ji. 

[3] V církvi od začátku bují nejrůznější pochybné gnóze, zprávy o obskurních zázracích, absurdních proroctvích a hrůzných apokalypsách. (Vždy se najdou lidé, kteří tomu věří podobně jako dnes konspiračním teoriím).
Jak to, že např. tvrzení: „Panna Maria ukázala dětem peklo“, někteří lidé neumějí rozpoznat jako hroznou pomluvu Ježíšovy matky. Soudný člověk chrání děti před krutými scénami. Pomluva je těžkým hříchem.

[4] Je hanba, že se dokážeme přít o takové malichernosti, jako zda přijímat Tělo Páně na ruku nebo do úst, ale skutečné tragedie opomíjíme. (A ďábel se nám směje.)

[5] Papežové se Židům za pronásledování sice omluvili, ale praktického gesta neučinili. Ani nesvolali pracovní konferenci nad slovy proroků, abychom nalezli příčiny našich selhání.  
[6] V době třetí čečenské války mně vysoký prelát na mou řeč o okupaci Čečenska Rusy, pravil: „Čečenci jsou teroristé, v tom věřím Putinovi“. Pravil jsem: „Z hrdých Čečenců udělali „teroristy“ Rusové, podali nám o tom zprávy naši váleční novináři Petra Procházková a Jaromír Štětina. Němečtí nacisté také prohlásili za atentátníky naše parašutisty, kteří odstranili válečného zločince a hrůzného kata Židů a Čechů R. Heydricha. Ale my je máme za hrdé a odvážné hrdiny.“  
Pan prelát má zálibu v dějinách (dobře ví, že Hitler dva roky po olympijských hrách v Berlíně v r. 1936 obsadil naše Sudety, a rozpoutal světovou válku) ale letěl na olympijské hry a podal ruku Putinovi – ten za 14 dní po olympiádě poslal své vojáky na Ukrajinu a pak přepadl Krym.
Před poslední prezidentskou volbou nás dva přední preláti přemlouvali k volbě M. Z. Telefonoval jsem jednomu z nich, abych mu mohl porozumět. Věnoval mně dvě hodiny času. Ani po dvou letech si nemyslím, že doporučovaná volba byla moudrá.