14. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Lk 11,39-54 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 2,2-5
Datum: 4. 7. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Lk 11,39-54 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 2,2-5
; 2 K 12,7-10
; Mk 6,1-6
Datum: 4. 7. 2021
O prorocích se skoro
nemluví a podle toho to vypadá.
Ezechielův úděl byl velice tvrdý, zažil odvlečení do otroctví. Věděl, co boží lid čeká a zažil, jak si od Hospodina nedá říci.
Bez boží pomoci se lidstvo nevymotá z válek a násilí. Život má svůj řád, svá pravidla, daná nám Tvůrcem. Nejsme jen oběťmi, ale také pachateli. I proti Ježíšovi vedli jeho protivníci „válku“.
Ale koho toto téma zajímá? Teď je především řeč o dovolené. Na podzim budou volby, to se lidé zase nechají ohloupit a dál se nechají okrádat velikými zloději a manipulátory.
(V církvi vylézají na povrch další aféry, ale tam se straší sexuálními menšinami.)
První čtení i úryvek evangelia mluví o prorocích.
Prorok patří do archetypu mudrce. Ale navíc odvážně a s rizikem svědčí o Pravdě boží.
Na Pravdě stojí život.
Pravda osvobozuje (lékař rozpoznáním diagnózy otvírá dveře k léčbě).
Pravdivost slov proroků platí i po jejich smrti, bez nich hyneme. Jakmile si včas nedáme od proroků poradit a nepostavíme se lžím, tyrani se dostávají k moci.
Příčiny přírodních katastrof nejsou zřejmé. [1]
Co znamená, že Ježíš je největší prorok?
Jak našim biřmovaným dětem vysvětlujme, že křtem přijímáme poslání k prorocké službě?
Co z toho pro nás - Ježíšovi učedníky - vyplývá?
Proč se v církvi o prorocích nemluví?
To, že si proroky držíme v patřičné vzdálenosti a dokonce je pronásledujeme, svědčí o naší veliké pýše, bezbožnosti, neúctě k pravdě a nezájmu o vlastní pravdivost.
Ježíš nám přišel pomáhat, jenže my si nechceme nechat poradit. Nesneseme, ukazuje-li nám někdo lepší cestu, natož že se v něčem mýlíme.
V církvi není slyšet obdiv nad Ježíšovým učitelstvím. [2]
Rodiče uvádí dítě do života, ale později se často řada dětí proti rodičům vzbouří, začne jednat podle svého mínění a není ochotno zkoumat, zda se nemýlí. Mnoho lidí nedoroste k dospělosti a zůstane v pubertálním vzdoru.
K dospělosti patří odpovědnost: za to, co slyšíme (za boží slovo na prvním místě), za své jednání, za svá slova i za své myšlení. [3]
Moudrý člověk ví, že se k pravdě teprve blížíme, celoživotně hledá Pravdu. Dobře ví, že k tomu potřebuje odvahu a vytrvalost. Kdo se bojí, nikam nedojde.
U lékaře se svlékneme a ukazujeme mu své nedokonalé a nemocné tělo, počítáme i s nějakou bolestí, ale pro své zdraví to vše přetrpíme. (Mnoho pacientů ale rady lékaře nedodržuje.)
Požádat druhého, aby nám poradil, jak získat novu dovednost (např. lepší komunikaci v rodině nebo s Bohem), bývá pro naši ješitnost nepříjemné, bolestivé. Těžko snášíme, když by nás někdo třeba v manželské poradně nebo na Manželských setkáních upozornil na chybu. Jsme zbabělí.
Ježíš blahopřeje těm, kteří si nehrají na dokonalé a majitele pravdy („Blahoslavení chudí v Duchu“).
Naši významní svědkové pravdy obstáli ve velkých tlacích (při pronásledování a mučení si nikdo na nic nehraje). Nikdo z nich neomlouval zločince a darebáky. Byli pravdiví a nároční především k sobě a zároveň byli velice lidští a laskaví k druhým. [4]
Bůh je otcem a matkou lidí. Usilujeme o růst do jeho podoby.
Bůh je také Pravdou. Ježíš (který nikdy nemluvil lacině) říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“
Zve nás na cestu pravdivosti.
Zakusili jsme lži, podvody, ponižování, i mlčení mnohých k tomu všemu zlu. Víme, jak to je zraňující.
Je zlé, když někdo zneužívá svou moc, sílu nebo intelekt vůči druhým. A když lokajové mocných (např. mluvčí) útočí na ty, kteří se zastávají poškozených a pošklebují se jim.
Jsme vděční Ježíšovi, že nevyl s vlky. Byl spravedlivý, neměl zálibu v lidech na okraji společnosti, ale přišel jako lékař k potřebným.
Překvapením pro nás jsou ti, kteří jeho pomocnou ruku nepřijali (Ježíš ve svém domově nemohl pomáhat potřebným), dokonce se proti němu postavili, nejprve pomluvami.
Většinou až v dospělosti jsme se pevně rozhodli „nežít ve lži“. To vyžaduje velké úsilí.
Od biblických příběhů se učíme jak se správně zachovat v náročných situacích.
I s některými dětmi nebo vnuky se o tom dá povídat. [5]
Obstát v rodině není obtížné, ve společnosti, kde se lže, je to těžší.
Máme mlčet? Jít do konfliktu se lží? Jak se zachovat?
V zaměstnání je pravdivost náročnější, může nám přinést postih.
Kupodivu i v církvi je věrnost boží Pravdě pronásledovaná. (Když jsem to kdysi zjistil, byl to pro mě velký šok.) [6]
Mlčet ke zlu je velikým pokušením.
Ježíšova slova: „Blahopřeji těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“, jsou smutná.
„Blahopřeji vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. … stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,10-12
Co jsme to za pakáž, že Ježíše a jeho věc stále pronásledujeme?
Všimněme si, že se o Ježíšových varováních v církvi nemluví. Zato např. proti o LGBT se vedou vášnivá a nepřátelská prohlášení. Kam jsme dali rozum?
„Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: `Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.´“ (Mt 15,7-6
Nevážíme si božího vyučování. A ze zbabělosti si nepřiznáváme, kam naše naivita vede a jak strašné příkoří lidem přináší.
Jak to, že za celou dobu Hitlerova vládnutí se v Německu neobjevila opozice proti zvěrstvům a útočné imperiální válce? Důstojníci, kteří se v několika skupinkách postupně odhodlali k pokusu o odstranění Hitlera, měli veliké problémy ve svědomí pro porušení přísahy Vůdci. Jejich vzpoura nevycházela z odporu proti zvěrstvu páchaných na civilním obyvatelstvu (včetně Židů), ale z obav jak dopadnou po prohrané válce.
Možná několik set tisíc jednotlivých Němců nesouhlasilo s Hitlerovou politikou, ale ti se zmohli jen na tichý odpor.
Ani Židé se nepostavili proti nacistům. Povětšinou se utěšovali falešnou nadějí, že třeba nebude tak zle. Němci jim přece říkali, že jedou na práci.
Židovští představení se nechali přinutit ke spolupráci s nacisty, pečlivě sepisovali židovský majetek, vypisovali seznamy lidí do transportů, ustanovili židovskou policii v ghettech, aby cesta na jejich pohřeb hladce probíhala. V továrnách na smrt Židé vykonávali všechnu otrockou práci. Jen nepatrné množství se postavilo proti násilí.
Pius XII. i většina biskupů volila cestu diplomacie. Neříkám, že kolaborovali s nacisty, ale mlčeli ke zlu, aby zachránili svoje lidi. Ježíš jednal jinak. [7]
Nikoho z nich nesoudím, jen poukazuji na důsledky toho, že nenásledujeme Ježíše, Mojžíše a proroky.
Naše jednání v době komunistické diktatury nebylo o mnoho lepší.
Vím, že vypadám jako blázen, když poukazuji na naši nechuť slyšet varování proroků. V jiných kostelích se o tom nevede řeč. [8]
Ježíšovi současníci nechtěli poslouchat Ježíšovo varování. Nežili si v Izraeli tak špatně jako za okupace Babylónu v době Ezechiela. Možnost uzdravení dalších nemocných oželeli. Zkáza Jeruzaléma byla daleko, kdo by o takových zprávách chtěl slyšet.
Ježíš není poslem špatných zpráv, přišel, abychom měli hojnost života. Svou pomocí neskrblil. To my nemáme odvahu slyšet svou diagnózu a nechat se léčit lékařem, který má stoprocentní výsledky.
Za týden se vrátím k sebevýchově k pravdivosti.
Připadám si jako blázen, ale drží mě nad hladinou Ježíšova slavnost. Ani on nepropadl pocitu marnosti.
Jeho hostina je největší naší nadějí. Procházíme a zřejmě ještě projdeme nemalým trápením, ale jeho Náruč je navzdory naší bídě a hlouposti otevřená. Ježíš nezlehčuje vlastní ani naše utrpení, neříká: „Nic se nestalo, a to přejde“, ale neodpisuje nás.
[1] Někteří duchovní teď nemoudře a nesrozumitelným jazykem mluvili do médií o tornádu jako o boží zkoušce.
[2] Místo toho jsme vyhlásili učitelský úřad církve a prohlásili jej za neomylný.
Minule jsem řekl, že jen málo dětí by bylo rádo učitelem. Kořen toho často bývá v rodičích, nemálo z nich nemluví o učitelích dobře.
[3] Dětem a mládeži platíme tréninky a trenéry. Někteří si sami draze platíme jazykové a jiné kurzy nebo posilovny. Ale před dětmi a ve společnosti si často hrajeme na dokonavé a vědoucí.
[4] Kdosi se ptal prof. Hanse Künga: „Pokoušíte se rozkývat Petrovu loď?“ Ten odpověděl: „Ne, snažím se jen pomoci lidem víc milovat Ježíše.“
„Úkolem této doby je osvobodit křesťanství od klerikalismu, ritualismu a legalismu,“ s úsměvem jemu vlastním, říkal už ve vězení Antonín Mandl.
„Svoboda slova, předpokládá řeč soudného člověka, jinak by svoboda neměla smysl“, říkával Jan Sokol.
[5] „Adame, žes jedl z jedovatého stromu v Ráji?“
„Kaine, kde je tvůj bratr?“
„Abrahame, je ta krásná žena vedle tebe tvou manželkou?“
„Izáku, je Rebeka tvou sestrou?“
„Synové Jákobovi, jste vyzvědači a zloději poháru pana premiéra!“
Proč Géchazí lhal? (2 Kr 5,20-27
Jsme překvapeni prolhaností falešných proroků, kolaborujících kněží všech dob …
Jako děcko jsem lhal za strachu.
Děti zaujme, vyprávíme-li jim o nějaké své lži.
Kdybychom řekli: „Já se ze svého selhání vyzpovídám“, bylo by to nepoctivé vůči lidem nekostelovým. Ti naši „čistírnu“ nepoužívají. Sportovce používající doping, vyřazujeme ze hry.
Je dobré dětem vyprávět, jak jsme v úsilí o pravdivost začali odbourávat drobné lživé výmluvy, kterými sice nikomu neuškodíme, ale sami se jimi začínáme křivit. Osobní pravdivost nám pomáhá k sebeúctě božích dětí. Je dobře dětem vyložit, kdy lež škodí, kdy zachraňuje nebo správně šetří druhého. Být pravdivý před sebou vyžaduje vnitřní kázeň a poctivost.
[6] Ideologicky jsme církev apoštolů přestavěli podle moci světské, zřekli jsme se bratrství, demokracie a svobody.
Kdo nevidí do kuchyně, ať mlčí. Ježíšova varování: „Běda vám“ (srov. Mt 23,23-31
Povolnost a poslušnost představeným je často vyhlašována za první ctnost.
Zastat se Ježíšových názorů v církvi nebývá pro „zaměstnance“ církve bez následků.
[7] Ježíš se sice nechal zatknout, ale nedopustil zatčení učedníků. „Otče, z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho“ (srv. J 18,9
[8] Jak mluvit o Ježíšově snaze nás osvobodit z nalhávání si sobě, že nebude tak zle? Nechceme slyšet, že nás chce Ježíš osvobodit od otrocké mentality, která se zříká své cti, nechává se ponižovat a vést na jatka. Raději zůstáváme přikrčení ve svém strachu z toho, co by nás to stálo.
Nechceme slyšet slovo Hospodinovo: „Člověče, postav se na nohy, budu s tebou mluvit jako s mužem!“
Nechceme se narovnat! A navíc manželka volá, že mám začít balit zavazadla na dovolenou, nebo že přijdou na návštěvu mladí s vnoučaty …
Kdo by teď v čase nekrásnějších dnů v roce, když voní lípy, přemýšlel o trpkosti Ezechiela, který konal podivné věci (ležel u proražené zdi, svázaný provazy, jídlo si vařil na sušených kravincích …) a lidi to nezajímalo, řekli o něm, že je blázen.
Od koho bych mohl chtít, aby si - v době světového mistrovství fotbalu - přečetl o svém prorockém poslání text Ez 2,10-21
Z pocitu marnosti jsem to napsal do poznámky pod čarou.
Ezechielův úděl byl velice tvrdý, zažil odvlečení do otroctví. Věděl, co boží lid čeká a zažil, jak si od Hospodina nedá říci.
Bez boží pomoci se lidstvo nevymotá z válek a násilí. Život má svůj řád, svá pravidla, daná nám Tvůrcem. Nejsme jen oběťmi, ale také pachateli. I proti Ježíšovi vedli jeho protivníci „válku“.
Ale koho toto téma zajímá? Teď je především řeč o dovolené. Na podzim budou volby, to se lidé zase nechají ohloupit a dál se nechají okrádat velikými zloději a manipulátory.
(V církvi vylézají na povrch další aféry, ale tam se straší sexuálními menšinami.)
První čtení i úryvek evangelia mluví o prorocích.
Prorok patří do archetypu mudrce. Ale navíc odvážně a s rizikem svědčí o Pravdě boží.
Na Pravdě stojí život.
Pravda osvobozuje (lékař rozpoznáním diagnózy otvírá dveře k léčbě).
Pravdivost slov proroků platí i po jejich smrti, bez nich hyneme. Jakmile si včas nedáme od proroků poradit a nepostavíme se lžím, tyrani se dostávají k moci.
Příčiny přírodních katastrof nejsou zřejmé. [1]
Co znamená, že Ježíš je největší prorok?
Jak našim biřmovaným dětem vysvětlujme, že křtem přijímáme poslání k prorocké službě?
Co z toho pro nás - Ježíšovi učedníky - vyplývá?
Proč se v církvi o prorocích nemluví?
To, že si proroky držíme v patřičné vzdálenosti a dokonce je pronásledujeme, svědčí o naší veliké pýše, bezbožnosti, neúctě k pravdě a nezájmu o vlastní pravdivost.
Ježíš nám přišel pomáhat, jenže my si nechceme nechat poradit. Nesneseme, ukazuje-li nám někdo lepší cestu, natož že se v něčem mýlíme.
V církvi není slyšet obdiv nad Ježíšovým učitelstvím. [2]
Rodiče uvádí dítě do života, ale později se často řada dětí proti rodičům vzbouří, začne jednat podle svého mínění a není ochotno zkoumat, zda se nemýlí. Mnoho lidí nedoroste k dospělosti a zůstane v pubertálním vzdoru.
K dospělosti patří odpovědnost: za to, co slyšíme (za boží slovo na prvním místě), za své jednání, za svá slova i za své myšlení. [3]
Moudrý člověk ví, že se k pravdě teprve blížíme, celoživotně hledá Pravdu. Dobře ví, že k tomu potřebuje odvahu a vytrvalost. Kdo se bojí, nikam nedojde.
U lékaře se svlékneme a ukazujeme mu své nedokonalé a nemocné tělo, počítáme i s nějakou bolestí, ale pro své zdraví to vše přetrpíme. (Mnoho pacientů ale rady lékaře nedodržuje.)
Požádat druhého, aby nám poradil, jak získat novu dovednost (např. lepší komunikaci v rodině nebo s Bohem), bývá pro naši ješitnost nepříjemné, bolestivé. Těžko snášíme, když by nás někdo třeba v manželské poradně nebo na Manželských setkáních upozornil na chybu. Jsme zbabělí.
Ježíš blahopřeje těm, kteří si nehrají na dokonalé a majitele pravdy („Blahoslavení chudí v Duchu“).
Naši významní svědkové pravdy obstáli ve velkých tlacích (při pronásledování a mučení si nikdo na nic nehraje). Nikdo z nich neomlouval zločince a darebáky. Byli pravdiví a nároční především k sobě a zároveň byli velice lidští a laskaví k druhým. [4]
Bůh je otcem a matkou lidí. Usilujeme o růst do jeho podoby.
Bůh je také Pravdou. Ježíš (který nikdy nemluvil lacině) říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“
Zve nás na cestu pravdivosti.
Zakusili jsme lži, podvody, ponižování, i mlčení mnohých k tomu všemu zlu. Víme, jak to je zraňující.
Je zlé, když někdo zneužívá svou moc, sílu nebo intelekt vůči druhým. A když lokajové mocných (např. mluvčí) útočí na ty, kteří se zastávají poškozených a pošklebují se jim.
Jsme vděční Ježíšovi, že nevyl s vlky. Byl spravedlivý, neměl zálibu v lidech na okraji společnosti, ale přišel jako lékař k potřebným.
Překvapením pro nás jsou ti, kteří jeho pomocnou ruku nepřijali (Ježíš ve svém domově nemohl pomáhat potřebným), dokonce se proti němu postavili, nejprve pomluvami.
Většinou až v dospělosti jsme se pevně rozhodli „nežít ve lži“. To vyžaduje velké úsilí.
Od biblických příběhů se učíme jak se správně zachovat v náročných situacích.
I s některými dětmi nebo vnuky se o tom dá povídat. [5]
Obstát v rodině není obtížné, ve společnosti, kde se lže, je to těžší.
Máme mlčet? Jít do konfliktu se lží? Jak se zachovat?
V zaměstnání je pravdivost náročnější, může nám přinést postih.
Kupodivu i v církvi je věrnost boží Pravdě pronásledovaná. (Když jsem to kdysi zjistil, byl to pro mě velký šok.) [6]
Mlčet ke zlu je velikým pokušením.
Ježíšova slova: „Blahopřeji těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“, jsou smutná.
„Blahopřeji vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. … stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,10-12
)
Co jsme to za pakáž, že Ježíše a jeho věc stále pronásledujeme?
Všimněme si, že se o Ježíšových varováních v církvi nemluví. Zato např. proti o LGBT se vedou vášnivá a nepřátelská prohlášení. Kam jsme dali rozum?
„Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: `Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.´“ (Mt 15,7-6
)
Nevážíme si božího vyučování. A ze zbabělosti si nepřiznáváme, kam naše naivita vede a jak strašné příkoří lidem přináší.
Jak to, že za celou dobu Hitlerova vládnutí se v Německu neobjevila opozice proti zvěrstvům a útočné imperiální válce? Důstojníci, kteří se v několika skupinkách postupně odhodlali k pokusu o odstranění Hitlera, měli veliké problémy ve svědomí pro porušení přísahy Vůdci. Jejich vzpoura nevycházela z odporu proti zvěrstvu páchaných na civilním obyvatelstvu (včetně Židů), ale z obav jak dopadnou po prohrané válce.
Možná několik set tisíc jednotlivých Němců nesouhlasilo s Hitlerovou politikou, ale ti se zmohli jen na tichý odpor.
Ani Židé se nepostavili proti nacistům. Povětšinou se utěšovali falešnou nadějí, že třeba nebude tak zle. Němci jim přece říkali, že jedou na práci.
Židovští představení se nechali přinutit ke spolupráci s nacisty, pečlivě sepisovali židovský majetek, vypisovali seznamy lidí do transportů, ustanovili židovskou policii v ghettech, aby cesta na jejich pohřeb hladce probíhala. V továrnách na smrt Židé vykonávali všechnu otrockou práci. Jen nepatrné množství se postavilo proti násilí.
Pius XII. i většina biskupů volila cestu diplomacie. Neříkám, že kolaborovali s nacisty, ale mlčeli ke zlu, aby zachránili svoje lidi. Ježíš jednal jinak. [7]
Nikoho z nich nesoudím, jen poukazuji na důsledky toho, že nenásledujeme Ježíše, Mojžíše a proroky.
Naše jednání v době komunistické diktatury nebylo o mnoho lepší.
Vím, že vypadám jako blázen, když poukazuji na naši nechuť slyšet varování proroků. V jiných kostelích se o tom nevede řeč. [8]
Ježíšovi současníci nechtěli poslouchat Ježíšovo varování. Nežili si v Izraeli tak špatně jako za okupace Babylónu v době Ezechiela. Možnost uzdravení dalších nemocných oželeli. Zkáza Jeruzaléma byla daleko, kdo by o takových zprávách chtěl slyšet.
Ježíš není poslem špatných zpráv, přišel, abychom měli hojnost života. Svou pomocí neskrblil. To my nemáme odvahu slyšet svou diagnózu a nechat se léčit lékařem, který má stoprocentní výsledky.
Za týden se vrátím k sebevýchově k pravdivosti.
Připadám si jako blázen, ale drží mě nad hladinou Ježíšova slavnost. Ani on nepropadl pocitu marnosti.
Jeho hostina je největší naší nadějí. Procházíme a zřejmě ještě projdeme nemalým trápením, ale jeho Náruč je navzdory naší bídě a hlouposti otevřená. Ježíš nezlehčuje vlastní ani naše utrpení, neříká: „Nic se nestalo, a to přejde“, ale neodpisuje nás.
[1] Někteří duchovní teď nemoudře a nesrozumitelným jazykem mluvili do médií o tornádu jako o boží zkoušce.
[2] Místo toho jsme vyhlásili učitelský úřad církve a prohlásili jej za neomylný.
Minule jsem řekl, že jen málo dětí by bylo rádo učitelem. Kořen toho často bývá v rodičích, nemálo z nich nemluví o učitelích dobře.
[3] Dětem a mládeži platíme tréninky a trenéry. Někteří si sami draze platíme jazykové a jiné kurzy nebo posilovny. Ale před dětmi a ve společnosti si často hrajeme na dokonavé a vědoucí.
[4] Kdosi se ptal prof. Hanse Künga: „Pokoušíte se rozkývat Petrovu loď?“ Ten odpověděl: „Ne, snažím se jen pomoci lidem víc milovat Ježíše.“
„Úkolem této doby je osvobodit křesťanství od klerikalismu, ritualismu a legalismu,“ s úsměvem jemu vlastním, říkal už ve vězení Antonín Mandl.
„Svoboda slova, předpokládá řeč soudného člověka, jinak by svoboda neměla smysl“, říkával Jan Sokol.
[5] „Adame, žes jedl z jedovatého stromu v Ráji?“
„Kaine, kde je tvůj bratr?“
„Abrahame, je ta krásná žena vedle tebe tvou manželkou?“
„Izáku, je Rebeka tvou sestrou?“
„Synové Jákobovi, jste vyzvědači a zloději poháru pana premiéra!“
Proč Géchazí lhal? (2 Kr 5,20-27
) …
Jsme překvapeni prolhaností falešných proroků, kolaborujících kněží všech dob …
Jako děcko jsem lhal za strachu.
Děti zaujme, vyprávíme-li jim o nějaké své lži.
Kdybychom řekli: „Já se ze svého selhání vyzpovídám“, bylo by to nepoctivé vůči lidem nekostelovým. Ti naši „čistírnu“ nepoužívají. Sportovce používající doping, vyřazujeme ze hry.
Je dobré dětem vyprávět, jak jsme v úsilí o pravdivost začali odbourávat drobné lživé výmluvy, kterými sice nikomu neuškodíme, ale sami se jimi začínáme křivit. Osobní pravdivost nám pomáhá k sebeúctě božích dětí. Je dobře dětem vyložit, kdy lež škodí, kdy zachraňuje nebo správně šetří druhého. Být pravdivý před sebou vyžaduje vnitřní kázeň a poctivost.
[6] Ideologicky jsme církev apoštolů přestavěli podle moci světské, zřekli jsme se bratrství, demokracie a svobody.
Kdo nevidí do kuchyně, ať mlčí. Ježíšova varování: „Běda vám“ (srov. Mt 23,23-31
; L 11,43-47
), máme mít stále na paměti. Čím výš kdo stoupá
v kariéře světa nebo církve, tím větší nápor lži a pokušení se
přizpůsobit, má očekávat. Ježíš nebyl první, ani poslední postižený
lží.
Povolnost a poslušnost představeným je často vyhlašována za první ctnost.
Zastat se Ježíšových názorů v církvi nebývá pro „zaměstnance“ církve bez následků.
[7] Ježíš se sice nechal zatknout, ale nedopustil zatčení učedníků. „Otče, z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho“ (srv. J 18,9
).
[8] Jak mluvit o Ježíšově snaze nás osvobodit z nalhávání si sobě, že nebude tak zle? Nechceme slyšet, že nás chce Ježíš osvobodit od otrocké mentality, která se zříká své cti, nechává se ponižovat a vést na jatka. Raději zůstáváme přikrčení ve svém strachu z toho, co by nás to stálo.
Nechceme slyšet slovo Hospodinovo: „Člověče, postav se na nohy, budu s tebou mluvit jako s mužem!“
Nechceme se narovnat! A navíc manželka volá, že mám začít balit zavazadla na dovolenou, nebo že přijdou na návštěvu mladí s vnoučaty …
Kdo by teď v čase nekrásnějších dnů v roce, když voní lípy, přemýšlel o trpkosti Ezechiela, který konal podivné věci (ležel u proražené zdi, svázaný provazy, jídlo si vařil na sušených kravincích …) a lidi to nezajímalo, řekli o něm, že je blázen.
Od koho bych mohl chtít, aby si - v době světového mistrovství fotbalu - přečetl o svém prorockém poslání text Ez 2,10-21
?
Z pocitu marnosti jsem to napsal do poznámky pod čarou.