13. neděle v mezidobí

V minulých letech jsme podrobněji mluvili o krásném textu v dnešním evangeliu.

Vrátím se ale nejprve k vyučovacím lekcím minulé neděle.
Knihy Jób jsme se jen dotkli (nejtěžší části jsme nečetli).
Můžeme se z ní mnoho naučit. Nemáme povýšeně poučovat trpící, jako Jóbovi kamarádi. Solidární mlčení s trpícím má velký význam. O pomoci strádajícím ani nemluvě. [1]

Knihu Jób máme my - Ježíšovi učedníci - číst jinak než izraelité.

K čemu jsme na světě? Hospodin nám daroval krásný projekt, máme s druhými růst do jeho podoby.
„Když na mě dáte, bude se vám dobře dařit“, říká Bůh. Ale bohatství nebo štěstí samo o sobě není naším hlavním programem a posledním cílem.
Ustrnuli bychom, kdybychom byli sami se sebou spokojení.
Mít rád druhé, být lidský – tím se Bohu máme podobat.
„Hledejte nejprve boží království a vše ostatní vám bude přidáno“.

Scéna o utišení bouře na genezaretském jezeře nám ukazuje správný směr k pomoci těm, kteří se topí ve zlu.
Díky Ježíšovi se tenkráte na jezeře v bouři nikdo neutopil, ale to neznamená, že my máme spát, když Ježíš nespí a pracuje. Ježíšovi učedníci jsou záchranáři.

V knize Jonáš pohané v ohrožené lodi ze všech sil společně pracují na záchraně, jen Jonáš sobecky spí v kajutě. [2]
Mnoho lidí se často topí a někdo jim dokonce tlačí hlavu pod hladinu.

Po utišení bouře se Ježíš s chutí pustil do neúnavné práce se zlem a trápením. Osvobodil od démonů postiženého člověka (ten se pak chtěl stát Ježíšovým učedníkem, ale Ježíš mu řekl: „Budeš o mně svědčit ve vaší obci“).
Ježíš se pak věnoval dvěma potřebným ženám … [3]
Opět se projevila jeho lidskost a jemný takt …

Vrátím se k Jóbovi.
Jób ve svém sporu s Bohem si nakonec „klade ruku na ústa“. Bůh mu nevytýká, že se ptá. Jób uznává, že Bůh ve všem převyšuje člověka a že jeho péče o všechno stvoření je větší, než si Jób myslí. Bůh neumlčí Jóba, nepřeválcuje ho argumenty.
(Bůh Jóbovi neprozradil, že se vsadil se satanem, který Jóba pomlouval ...)
Ale kniha neodpovídá na otázku, proč trpí nevinný.

My se máme ptát: „Proč trpí nevinní?“
Otázku: „Proč tornádo poničilo katolické vesnice na Jižní Moravě?“ nezodpovíme. 
Ale v našich silách je hledat, jak se postavit násilníkům.
Když Lot (který mimochodem s Abrahamem jednal neurvale a vypočítavě) upadl do zajetí, Abrahám řekl svých chlapům: „Jdem sedlat“, a vydali se Lota vysvobodit.
Ježíš věděl o velikém nebezpečí, které mu přinese odpouštění hříšníkům, uzdravování a kříšení zesnulých.
Dělat něco dobrého, čeho církevní funkcionáři nejsou schopní, je nebezpečné.
Jako umíme poradit seminaristům, tak bychom uměli poradit i Ježíši. „Vždy buď poslušný autoritám, i když pokyn nebude vždy spravedlivý. Neklaď nebezpečné otázky, hlavou zeď neprorazíš. Až dosáhneš patřičné kariéry, pak můžeš něco měnit (rozuměj - kosmetické úpravy).“ [4]
Ježíš tento „rozumný“ postup nezvolil.

Závist plodí nenávist, a tak byl Ježíš odstraněn za hlásání Boha milosrdného a za skutky milosrdenství. Ti „nejzbožnější“ se neštítili ani podlé zrady. Chytře si umyli si ruce. (Dodneška tvrdíme: „Církev nikoho neukřižovala ani neupálila. Jen kacíře předala vládcům (ovšem s patřičným upozorněním, že buřič je nebezpečný i panovníkovi). 

Apoštolové se smířili s vraždou Štěpána.
Předtím se smířili s vraždou Ježíše.
Škoda, že veřejně neobžalovali velekněze a jejich lidi z vraždy Mesiáše
a nevolali je k odpovědnosti za špatné vyučování lidí. (Byli k tomu dostatečně vybavení. Dostalo se jim daru uzdravování, kříšení zesnulých a osvobozování od démonů.)
Velekněží si zasloužili, aby byli sesazeni z úřadu. Kdyby si je pak lidé zvolili do svého čela apoštoly, mohly dějiny lidu božího vypadat jinak. Učedníci mohli vyhlásit Ježíšovu náboženskou reformu a nemusel padnout Jeruzalém, atd.

Místo toho zavražděného Štěpána apoštolové oplakali a pochovali. Sami se pak - s modlitbou na rtech - nechali postupně umučit k smrti.

Ježíš jednal jinak, při svém zatčení dobrořečil Otci a učedníci slyšeli jeho slova: „Z těch, které jsi mi dal, Otče, neztratil jsem ani jednoho“ (srv. J 18,1-9; J 6,39)

Bohumil Bílý otázky Jóba posouvá dál. Jób hájí svou spravedlnost, ale už nehledá dál. Když se mu dostane většího bohatství, než měl dřív, opět spočine ve své spokojenosti. Přestal růst.
Pokusím se k tomu něco dodat.  

Vím, že nemálo dobrého proti zlu konáme (dobrořečíme za tuto možnost Hospodinu).
Do boje proti nespravedlnosti a bolesti se zapojilo nesčíslné množství lidí. Prosazování lidských práv je významným pokrokem.
Bohatství našeho zdravotnictví (vytvářeném lékaři, sestrami, vědci, techniky … a výsledky jejich práce, přístroji, technologií, zařízení, protézy …, až po léky, preventivní prohlídky a prostředky tišícími bolest), je obdivuhodné.
K tomu patří práce psychologů, psychiatrů, terapeutů v poradnách …
Mnoho lidí šlo do odboje proti násilí přesto, že to bylo riskantní (a mnoho jich padlo).

My jsme schopní obviňovat Boha za utrpení světa a sami se krčit za rohem.
Nevím, jaký podíl na stavění se proti zlu mají lidé věřící.
Ale řada nevěřících se nemá na koho vymlouvat, ale ví, že co neudělá, to nebude.

Obdivujeme lidi, kteří na Rudém náměstí v r. 1968 protestovali proti okupaci Československa. Věděli, že budou zatčeni a jejich protest jim přinese pronásledování (zatkli je za pár minut).
Tito čestní lidé nemohli jednat jinak.
Obdivuji protestující proti zvěrstvům v Číně, Koreji …
I nám tito odvážní (nejen jejich mocným) připadají nenormální (však jsou často zavřeni na psychiatriích). [5]

Ježíš také vystupoval proti zlu bez jakékoliv vypočítavosti nebo očekávání nebeských ocenění.
Věděl, že padne v boji. Ano, věděl, že poslední slovo má Bůh, ale neměl sníženou hladinu citlivosti vůči ponížení, psychické a tělesné bolesti. [6]
Bylo by pro něj nesnesitelné nepodniknout nic proti nespravedlnosti a jen se modlit. Dal přednost druhým před sebou.
Oceňuje každého, kdo jakkoliv nezištně a obětavě slouží potřebným a ponižovaným.

To by nás mělo pro vždy odradit od obviňování Boha za utrpení světa.

Strach z postihu je přirozený, ale potřebujeme se ptát, co uděláme pro ty, kteří ohroženi zlem.

Dovolil jsem si kritizovat apoštoly, že se nevypořádali s lidmi bez charakteru ve vedení lidu božího. Nikdy o tom nebyla v církvi řeč. Ale situace se stále opakuje.
Jako východisko k úvaze opět připomenu několik kritických situací ve 20. století.

Církve se po 1. světové válce „neobrátily“, neptaly se, jak mnoho svým mlčením přispěly k masakrům milionů na frontách. Církve dělaly vládcům štafáž a nevystoupily proti jejich zločinům.
Vojáci v zákopech na obou stranách proklínali své vládce za vedení nesmyslné války, mnoho kamarádů bylo roztrháno na cucky, ale na víc se nezmohli.
Církevní páni přečkali válku v bezpečí biskupských paláců a proti papežské diplomacii neřekli patřičné slovo.
Němci a Rakušané po válce neuznali vinu za rozpoutání války. (My jsme byli „Rakušené“, ale často se stylizujeme se do pozice oběti. Svůj podíl viny nehledáme.)

My, Čechoslováci, jsme v r 1946 neodsoudili zločiny našich občanů na masakrech Sudetských Němců.
Jak to, že se naši milí předkové tak málo poučili z války?
Co si o tom myslíte?
Jak to, že tři roky po válce volili partaj, která otevřela nacistické mučírny, v nichž mizeli nevinní sousedé - zbytek elity, která přežila válku? (Elita je vždy likvidována první.) [7]

Na podzim nás čekají další volby. Dvakrát jsme volili stejného prezidenta. Vybereme si charakterní osobnost?

V r. 1990 jsme se nevyrovnali se zločiny minulého režimu.
Mnoho slouhů minulého režimu zbohatlo, pozvedlo hlavu, škodí, táhnou nás na Východ a dnes se nám vysmívají.

V české církvi jsme se také nevyrovnali s kolaboranty komunistického režimu. Teď řada prelátů, která se patřičně nenarovnala a nadbíhá mocným, zlehčuje sexuální násilí duchovních a přinejmenším necitlivě jedná s oběťmi.

Církev se nechce uzdravit. Její systém umožnil praní špinavých peněz, zneužívání moci, krytí sexuálních zločinů a umlčování obětí. Nevyslechla dlouhá volání po kontrole moci.
Koho napadlo, že bychom měli mít v církvi volební právo? Tak to kdysi bylo, pak nám bylo odebráno.

Nezabráníme jednotlivým selháváním, ale dodneška nejsme ochotní změnit nemocný systém.
Jaké katastrofa námi pohne?

Občas nějakého mučedníka svatořečíme a prohlásíme: „Máme dalšího přímluvce v nebi“. [8]
Ale nápravě se tvrdě bráníme. [9]

Nepochopili jsme Ježíšův postoj. Místo jeho soucítění s potřebnými lidmi a pomoci poníženým si pěstujeme zvláštní zbožnost, uctívání a klanění.

Ježíš měl zdravé sebevědomí, ale nikdy Otci neřekl: „Necháváš bezcitně trpět nevinné“. Kdyby Bůh nekonal, Ježíš by se nás zastal.

Ježíš se proti zlu stavěl. Čím víc se k němu budeme přidávat, tím bude život na zemi spravedlivější.

---

[1] Ježíš oceňuje i podanou sklenici vody.
Na biblické hodině jsme o těchto věcech trochu mluvili. Píšu v pátek večer, dozvídám se o řádění tornáda na jižní Moravě. Chudáci lidé v troskách domů nebo bez střechy nad hlavou … Mnoho lidí přispěje potřebným.

[2] Bylo by trestuhodné, kdybychom se blahosklonně ukolébávali tvrzením, že loď církve nebude potopena. Kolikrát jsem na kritiku značných nepořádků v církvi, slyšel od hierarchů slova: „Brány pekelné církev nepřemohou“, povýšeným tónem jako opovážlivou frázi.

[3] Ježíš velice rád pomáhá potřebným. Ví, komu může pomoci - aby mu to bylo k růstu.

[4] Jenže pak si každý své postavení hlídá, mnoho mu obětoval.

[5] Byl někdo z nich křesťanem? Neprotestovali pro zásluhy v nebi. Nemohli mlčet.
Je zvláštní, jak my ze svého křesťanství děláme ctnost: „Libuše Šafránková byla katolička“.
Už ale neříkáme, že M. Zeman je katolík.

[6] Předpokládáme, že Ježíš věděl o hrůzách budoucích dějin, které lidé spustí. Věděl, že jim nedokáže zabránit. Jeho pomoc pár desítkám lidí, bylo jen kapkou v moři zoufalých.
Jak Ježíš unesl naše tupost, že si nedáme poradit?
Jak to, že ho nad opakujícími se hrůzami válek, úmyslného vybíjení a mučení lidí nepřemohla beznaděj a marnost?

[7] V naší vesnici byl v 50. letech lživě obviněn velice hodný mlynář, který za války pomáhal mnoha lidem a byl odsouzen na dva roky do vězení. 650 občanů se za něj v petici postavilo. To rozzuřilo prokurátora a v odvolacím soudu mlynář dostal 4 roky vězení. Jeho majetek byl ukraden – popadl státu. Rodina byla vystěhována a nikdy se už nesměla vrátit. Ti, co vyvolali petici na obhajobu mlynáře, byli potrestáni.

[8] Proces svatořečení kardinála Berana a jeho slavný pohřeb přišel svrchu, jako precedens – příklad k následování. (Nic proti svatořečení Berana nemám.) Úsilí o svatořečení Toufara vyšlo zezdola a prosadilo se navzdory nepřízni nejvyšších.

[9] Když se arcibiskup Bezák přišel poradit do Vatikánu, co má dělat s podezřelými penězi v hospodaření svého předchůdce, dostal odpověď ještě vyšší šarže: „Nepátrej. Vždyť ji arcibiskup, tak si toho užívej.“ Odstraněn byl za to, že
nemlčel k hanebnosti vysokého preláta.