12. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 5,1-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Job 38,1.8-11
Datum: 20. 6. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 5,1-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Job 38,1.8-11
; 2 K 5,14-17
; Mk 4,35-41
Datum: 20. 6. 2021
Úryvek má význam pro toho, kdo z nás celek.
Jób je typem všech nespravedlivě trpících, kteří poctivě a odvážně hledají smysl utrpení.
Kniha Jób na tuto otázku neodpovídá, jen bourá falešné představy o Bohu, který prý utrpením trestá hříšníky.[1]
Nikdo není proti trápení tak jako Bůh. Utrpení není v božích plánech, často je ovocem hříchu.
Po přečtení knihy si potřebujeme znovu uvědomit literární druh vyprávění, nejde o historii v našem pohledu.
Biblistika na teologické fakultě za našich časů byla ubohoučká. Napadaly mě jednoduché otázky:
„Proč satan zasedá v boží radě? Jak se může Bůh sázet se satanem, zda Jób obstojí? Proč se Nejvyšší s tímto padouchem a pomlouvačem vůbec baví?“ Tušil jsem, že vyprávění není primitivní, ale neměl jsem k němu klíč. [2]
Bůh nedává Jóbovi odpověď, kterou bychom si i my velice přáli.
Jób se brání nespravedlivému postihu a nespravedlivému osočení, že tajně zhřešil.
My nejsme nevinní, přesto se často snažíme své viny zlehčovat.
Moři může Tvůrce nařídit: „Až sem smíš přijít, ne dál“. Ale nám dal Bůh svobodu, neřekl: „Vodíkovou bombu nikdy nepoužiješ“, zřekl se určitých kompetencí.
Živly Ježíše poslechnou, ale svobodný tvor se vzepře.
Pro Jóba je důležité, že se má ke komu obracet. Není sám, i když mu dlouho Bůh neodpovídá.
Nedozví se odpovědi na všechny své palčivé otázky.
Blahoslavení, kteří se ptají.
Ježíš na otázku zla zaváděl řeč častěji, než si myslíme. Zajímá nás to?
Vyprávění o utišení bouře chce probudit nás.
My o něm říkáme roztomilá kázání.
- O zdravém spánku spravedlivého.
- O lodi církve ohrožované nepřátelským světem, ale chráněné Bohem.
- O mocném Ježíšovi, kterého poslouchají živly atd.
Jenže to nejsou slova k odpolednímu kafíčku, Ježíš tu bouři „úmyslně nastražil“, a chlapi se právem báli o život.
My se také ptáme, až když nám teče do bot. Za války po kolenou lezeme ke křížku.
Ježíš nemlčí ke zlu, nespí, když se má bdít.
Z dnešního příběhu o bouři na jezeře máme rozpoznat jasnou zprávu: „Krutá zla vypouštíme my!“
(Jób se brání nespravedlivému postihu a nespravedlivému osočení, že tajně zhřešil.
My máme rozpoznat své viny a přestat zlehčovat nebezpečí.
Ježíš nás dostatečně varoval a svůj odboj zaplatil životem. Nikdo se k němu dostatečně nepřidal. (My pak odporně říkáme, že jeho utrpení a smrt potřeboval Bůh.)
Nepodřimujeme, ale ostudně „chrápeme“, jako Jonáš, zatímco někteří zachraňují loď, do které povážlivě teče.
Vláda první republiky vybudovala před Hitlerem na hranicích opevnění podle francouzského vzoru. Stálo to hodně peněz a bylo to nakonec nedostatečné.
Ježíš nás varuje před zlem a naší naivitou, ale my mu nenasloucháme. Nerozpoznáváme včas nebezpečné lidi, falešně se ubezpečujeme, že budou třeba slušní. Vlk je predátor a zmije má svůj jed.
Ježíšova slova: „Nepřibližujte se k vlkům, zmijím, divokým sviním, potulným psům a vlkům v rouchu beránčím“, jsou geniální, ale my si opakovaně dlouho namlouváme, že to s darebáky nebude tak zlé. Opětovně si např. volíme bezcharakterní politiky!
(Pro Jóba je důležité, že se má ke komu obracet, i když mu dlouho Bůh neodpovídá.
Jóba trápí zbožné řeči přátel, kteří neumějí naslouchat, neumějí mlčet a smířit se s tím, že na řadu krutých věcí nemáme odpověď.
My se proti jalovým zbožným řečem kazatelů neumíme vzbouřit!
Nadáváme na politiku, ale nenabídneme obětavě své služby.
Řada šikovných lidí řekne: „Mám svou firmu, rodina mě potřebuje …“
Pak mnoho slušných lidí přichází úplně o všechno. Včetně Židů.
Boha každodenně posazujeme na lavici obžalovaných. Ženeme ho k odpovědnosti za trápení světa.
Kdy se posadíme na lavici obžalovaných my? [3]
Kdy si poctivě přiznáme „svou vinu, svou velikou vinu“?
Kdy budeme prosit Boha o radu, co máme dělat se zlem, které jsme vypustili ze řetězu?
Kdy budeme poctivě prosit Boha o pomoc, abychom příště katastrofám přecházeli?
Jób se úpěnlivě ptal.
Začneme se ptát my?
Ježíš k utrpení říká pro nás důležité informace.
Chromého u rybníka Bethesda varuje: „Už nehřeš, aby sis neuhnal něco horšího“ (J 5,14n
Na otázku učedníků u slepého od narození, kdo je vinen (J 9,4n
„Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“
Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.
Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat.
Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, ujal se slepého … (J 9,1n
Bůh se ujímá lidí v nouzi. Přidáte-li se k němu, zjeví se skrze vás skutky boží. Ale je třeba pomáhat rychle, dokud nemocný svět ještě dýchá.
Přidejme si k tomu Ježíšovu odpověď na slova apoštolů, kteří svému Učiteli rozmlouvali, aby se vracel k Lazarovi:
„Učiteli, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?“
Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.
Pojďme k němu!" (J 11,8n
Proti zlu je třeba bojovat včas.
Za každou prodlevu se platí, někdy krutě. [5]
Čím víc se zlo zabydlí, opevní a ozbrojí, tím více nás stojí získání svobody.
Utišení bouře na jezeře nás má vyburcovat ke stavění se proti zlu. Výmluvy, že dnes je krásný den, že je škoda si ho kazit úvahami o nebezpečí zla, jsou hříšné a nebezpečné.
Máme konat, máme se stavět proti zlu, dokud ještě „svítí slunce“, dokud je čas.
Ježíš nepodcenil zlo a nic neodkládal.
Kdo se k němu přidáme?
Šlechetní „nevěřící“, kteří jsou odkázání jen na sebe, říkají: „Za žádnou cenu nesmíme dopustit novou „Osvětim“. V jejich úsilí jsme s nimi zajedno.
My, oproti nim, máme velikou podporu v Bohu - seznámil nás se svými plány. Ukázal nám krásu lidskosti a obětavosti. Nabízí nám své přátelství. (Pro uvězněného má velký význam podpora jeho rodiny. Boží podpora je ještě větší.)
Známe boží příslib, že nás dovede na úroveň nebešťanů, kteří s nadšením přijmou názory a jednání Ježíše za své. Pak Bůh setře každou slzu nespravedlivě postižených zlem.
Chceme včas přijmout svou odpovědnost.
Nepočítáme s tím, že Bůh bude osvobozovat naše vězně. Války obyčejně Bůh nezastavuje, ani když jej od rána do večera na kolenou prosíme.
Bůh nás včas posílá pomáhat potřebným.
Chtěl jsem mluvit o úsilí k pravdivosti, na pravdě stojí život. Až příště.
V pátek slavil pan Václav Klaus osmdesáté narozeniny, gratulanti přišli.
Při kázání povím něco o lidech z jiné party. Ti věděli, že Ježíš nikdy nešel přát k narozeninám Pilátovi, Herodovi ani Kaifášovi, byla by to pro něj nejen ztráta času.
Uměli s časem nakládat a uměli si zvolit skutečné přátelé. Chodili na rozumy k Ježíši, prošli trápením ke svobodě a k radosti ze života.
[1] Dodneška někteří lidé vyznávají neúprosný mechanismus viny a trestu. Ale nám se dostalo osvobozujícího poznání (oproti karmickým představám o dobru a zlu některých nekřesťanských náboženství) o Božím milosrdenství a možnosti odpuštění.
[2] Je třeba vyprávění trpělivě a pokorně naslouchat a nevynucovat si něco, co chceme slyšet.
V pohádkách se také neptáme jak to, že kouzelný kůň letí nebo drakovi narůstají nové hlavy. Moudrost pohádek je uložena jinde.
[3] Po první válce si lidé mysleli, že se už nikdy taková hrůza nebude opakovat …
Ani druhá války s námi nepohnula. Čekali byste, že tři roky po nacistických mučírnách komunističtí vládci otevřou mučírny neméně kruté?
[4] Pohodlní Ježíšova odkývají, aniž jim rozumí. Vy, pokročilí, si vzpomenete na Ježíšova slova o zasetém zrnu slova božího, které nepřinese užitek (srv. Mt 23,19n
[5] Připomenu jedno výročí. Paní Marie Moravcová, za války pomáhala se svou rodinou parašutistům při odstranění Reinharda Heydricha. 17. června 1942 při zatýkání gestapem rozkousla ampuli s jedem. Její manžel a syn byli krutě mučení (synovi snad ukázali uříznutou hlavu matky) a popraveni. Paní Moravcová se včas vyhnula mučení.
Jób je typem všech nespravedlivě trpících, kteří poctivě a odvážně hledají smysl utrpení.
Kniha Jób na tuto otázku neodpovídá, jen bourá falešné představy o Bohu, který prý utrpením trestá hříšníky.[1]
Nikdo není proti trápení tak jako Bůh. Utrpení není v božích plánech, často je ovocem hříchu.
Po přečtení knihy si potřebujeme znovu uvědomit literární druh vyprávění, nejde o historii v našem pohledu.
Biblistika na teologické fakultě za našich časů byla ubohoučká. Napadaly mě jednoduché otázky:
„Proč satan zasedá v boží radě? Jak se může Bůh sázet se satanem, zda Jób obstojí? Proč se Nejvyšší s tímto padouchem a pomlouvačem vůbec baví?“ Tušil jsem, že vyprávění není primitivní, ale neměl jsem k němu klíč. [2]
Bůh nedává Jóbovi odpověď, kterou bychom si i my velice přáli.
Jób se brání nespravedlivému postihu a nespravedlivému osočení, že tajně zhřešil.
My nejsme nevinní, přesto se často snažíme své viny zlehčovat.
Moři může Tvůrce nařídit: „Až sem smíš přijít, ne dál“. Ale nám dal Bůh svobodu, neřekl: „Vodíkovou bombu nikdy nepoužiješ“, zřekl se určitých kompetencí.
Živly Ježíše poslechnou, ale svobodný tvor se vzepře.
Pro Jóba je důležité, že se má ke komu obracet. Není sám, i když mu dlouho Bůh neodpovídá.
Nedozví se odpovědi na všechny své palčivé otázky.
Blahoslavení, kteří se ptají.
Ježíš na otázku zla zaváděl řeč častěji, než si myslíme. Zajímá nás to?
Vyprávění o utišení bouře chce probudit nás.
My o něm říkáme roztomilá kázání.
- O zdravém spánku spravedlivého.
- O lodi církve ohrožované nepřátelským světem, ale chráněné Bohem.
- O mocném Ježíšovi, kterého poslouchají živly atd.
Jenže to nejsou slova k odpolednímu kafíčku, Ježíš tu bouři „úmyslně nastražil“, a chlapi se právem báli o život.
My se také ptáme, až když nám teče do bot. Za války po kolenou lezeme ke křížku.
Ježíš nemlčí ke zlu, nespí, když se má bdít.
Z dnešního příběhu o bouři na jezeře máme rozpoznat jasnou zprávu: „Krutá zla vypouštíme my!“
(Jób se brání nespravedlivému postihu a nespravedlivému osočení, že tajně zhřešil.
My máme rozpoznat své viny a přestat zlehčovat nebezpečí.
Ježíš nás dostatečně varoval a svůj odboj zaplatil životem. Nikdo se k němu dostatečně nepřidal. (My pak odporně říkáme, že jeho utrpení a smrt potřeboval Bůh.)
Nepodřimujeme, ale ostudně „chrápeme“, jako Jonáš, zatímco někteří zachraňují loď, do které povážlivě teče.
Vláda první republiky vybudovala před Hitlerem na hranicích opevnění podle francouzského vzoru. Stálo to hodně peněz a bylo to nakonec nedostatečné.
Ježíš nás varuje před zlem a naší naivitou, ale my mu nenasloucháme. Nerozpoznáváme včas nebezpečné lidi, falešně se ubezpečujeme, že budou třeba slušní. Vlk je predátor a zmije má svůj jed.
Ježíšova slova: „Nepřibližujte se k vlkům, zmijím, divokým sviním, potulným psům a vlkům v rouchu beránčím“, jsou geniální, ale my si opakovaně dlouho namlouváme, že to s darebáky nebude tak zlé. Opětovně si např. volíme bezcharakterní politiky!
(Pro Jóba je důležité, že se má ke komu obracet, i když mu dlouho Bůh neodpovídá.
Jóba trápí zbožné řeči přátel, kteří neumějí naslouchat, neumějí mlčet a smířit se s tím, že na řadu krutých věcí nemáme odpověď.
My se proti jalovým zbožným řečem kazatelů neumíme vzbouřit!
Nadáváme na politiku, ale nenabídneme obětavě své služby.
Řada šikovných lidí řekne: „Mám svou firmu, rodina mě potřebuje …“
Pak mnoho slušných lidí přichází úplně o všechno. Včetně Židů.
Boha každodenně posazujeme na lavici obžalovaných. Ženeme ho k odpovědnosti za trápení světa.
Kdy se posadíme na lavici obžalovaných my? [3]
Kdy si poctivě přiznáme „svou vinu, svou velikou vinu“?
Kdy budeme prosit Boha o radu, co máme dělat se zlem, které jsme vypustili ze řetězu?
Kdy budeme poctivě prosit Boha o pomoc, abychom příště katastrofám přecházeli?
Jób se úpěnlivě ptal.
Začneme se ptát my?
Ježíš k utrpení říká pro nás důležité informace.
Chromého u rybníka Bethesda varuje: „Už nehřeš, aby sis neuhnal něco horšího“ (J 5,14n
). Jenže uzdravený
neposlechl.
Na otázku učedníků u slepého od narození, kdo je vinen (J 9,4n
), jsme dostali důležitou odpověď, ale
porozumění jeho slovům vyžaduje určitou práci s nimi. [4]
„Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“
Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.
Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat.
Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, ujal se slepého … (J 9,1n
)
Bůh se ujímá lidí v nouzi. Přidáte-li se k němu, zjeví se skrze vás skutky boží. Ale je třeba pomáhat rychle, dokud nemocný svět ještě dýchá.
Přidejme si k tomu Ježíšovu odpověď na slova apoštolů, kteří svému Učiteli rozmlouvali, aby se vracel k Lazarovi:
„Učiteli, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?“
Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.
Pojďme k němu!" (J 11,8n
)
Proti zlu je třeba bojovat včas.
Za každou prodlevu se platí, někdy krutě. [5]
Čím víc se zlo zabydlí, opevní a ozbrojí, tím více nás stojí získání svobody.
Utišení bouře na jezeře nás má vyburcovat ke stavění se proti zlu. Výmluvy, že dnes je krásný den, že je škoda si ho kazit úvahami o nebezpečí zla, jsou hříšné a nebezpečné.
Máme konat, máme se stavět proti zlu, dokud ještě „svítí slunce“, dokud je čas.
Ježíš nepodcenil zlo a nic neodkládal.
Kdo se k němu přidáme?
Šlechetní „nevěřící“, kteří jsou odkázání jen na sebe, říkají: „Za žádnou cenu nesmíme dopustit novou „Osvětim“. V jejich úsilí jsme s nimi zajedno.
My, oproti nim, máme velikou podporu v Bohu - seznámil nás se svými plány. Ukázal nám krásu lidskosti a obětavosti. Nabízí nám své přátelství. (Pro uvězněného má velký význam podpora jeho rodiny. Boží podpora je ještě větší.)
Známe boží příslib, že nás dovede na úroveň nebešťanů, kteří s nadšením přijmou názory a jednání Ježíše za své. Pak Bůh setře každou slzu nespravedlivě postižených zlem.
Chceme včas přijmout svou odpovědnost.
Nepočítáme s tím, že Bůh bude osvobozovat naše vězně. Války obyčejně Bůh nezastavuje, ani když jej od rána do večera na kolenou prosíme.
Bůh nás včas posílá pomáhat potřebným.
Chtěl jsem mluvit o úsilí k pravdivosti, na pravdě stojí život. Až příště.
V pátek slavil pan Václav Klaus osmdesáté narozeniny, gratulanti přišli.
Při kázání povím něco o lidech z jiné party. Ti věděli, že Ježíš nikdy nešel přát k narozeninám Pilátovi, Herodovi ani Kaifášovi, byla by to pro něj nejen ztráta času.
Uměli s časem nakládat a uměli si zvolit skutečné přátelé. Chodili na rozumy k Ježíši, prošli trápením ke svobodě a k radosti ze života.
[1] Dodneška někteří lidé vyznávají neúprosný mechanismus viny a trestu. Ale nám se dostalo osvobozujícího poznání (oproti karmickým představám o dobru a zlu některých nekřesťanských náboženství) o Božím milosrdenství a možnosti odpuštění.
[2] Je třeba vyprávění trpělivě a pokorně naslouchat a nevynucovat si něco, co chceme slyšet.
V pohádkách se také neptáme jak to, že kouzelný kůň letí nebo drakovi narůstají nové hlavy. Moudrost pohádek je uložena jinde.
[3] Po první válce si lidé mysleli, že se už nikdy taková hrůza nebude opakovat …
Ani druhá války s námi nepohnula. Čekali byste, že tři roky po nacistických mučírnách komunističtí vládci otevřou mučírny neméně kruté?
[4] Pohodlní Ježíšova odkývají, aniž jim rozumí. Vy, pokročilí, si vzpomenete na Ježíšova slova o zasetém zrnu slova božího, které nepřinese užitek (srv. Mt 23,19n
)
[5] Připomenu jedno výročí. Paní Marie Moravcová, za války pomáhala se svou rodinou parašutistům při odstranění Reinharda Heydricha. 17. června 1942 při zatýkání gestapem rozkousla ampuli s jedem. Její manžel a syn byli krutě mučení (synovi snad ukázali uříznutou hlavu matky) a popraveni. Paní Moravcová se včas vyhnula mučení.