11. neděle v mezidobí

Při bohoslužbě slouží Bůh nám! A obdarovává nás.
My mu děkujeme za jeho dary a jeho přátelství.

Kamarádi začali debatu o nudě při bohoslužbě. Byl jsem překvapen. Za chvíli se k tomu vrátím.

Biblické texty třikráte mluví o rostlinách. O stromu, o obilí a bylině.
Mšice a kůrovec nechválí Stvořitele za obživu. Ani kráva neumí uvažovat o trávě. Jen člověk, když mu dojde, jaké bohatství v rostlinách dostává, dobrořečí Bohu i lidem.
Rostliny nenahlédnou svou užitkovost a nepotřebují znát smysl svého života.
My umíme přemýšlet, žasnout a děkovat.
Dětem ukazujeme bohatství života, vědomou obětavost lidí a nevědomý užitek tvorstva.
Naše děti žijí ve veliké hojnosti všeho. Pomáháme jim objevit vděčnost - bez ní by došlo k mrhání, lhostejnosti, nudě a sobectví …

Naše vzdělání nám odkrývá poznání o užitku rostlin více, než kolik znali naši dávní předkové.
Umíme pěstovat rostliny lépe než oni. Ochutnali jsme více výtečných jídel než oni, nejen z obilí. Máme nejrůznější koření, která dodávají našim pokrmům chuť.
Co vše nám poskytují stromy? Nejen dřevo stavební, k výrobě nábytku, věcí, papíru …
Víme, jak stromy přispívají k dobrému ovzduší, vlhkosti, kolik prachu jeden strom zadrží …
Obdivujeme krásu rostlin, vítáme, že nám darované květiny pomáhají vyjádřit naše city, atd.
Jejich krása nás pozvedá, podporuje v nás ušlechtilost podobně jako hudba. Bez rostlin bychom nemohli existovat.

Kdo otevřel Písmo, přečetl si čtení a zamyslel se nad božími dary rostlin, nebude se při bohoslužbě
nudit (rozumí-li smyslu slavnosti).
Jiná věc je, jak my bohoslužbu vedeme, zda se spíš podobá pohřbu než svatbě, zda to je strnulý obřad bez vůně a chuti. 

Písmo jde ve svém vyprávění o rostlinách ještě dál, k dalšímu myšlenkovému bohatství, k odkrývání další boží péče a odkrývání smyslu našeho života …
K čemu tu je boží lid? Ne jen pro parádu, ne jen pro sebe ...

Z malé větvičky, která zakoření, může vyrůst veliký a krásný strom. 
Z pár hebrejských kmenů vyrostl podivuhodný lid. [1]
I Ježíšovi učedníci začínali z mála, a přesto obohacují lidstvo.

Ježíš připomíná, že semeno má velikou životaschopnost i program od svého Tvůrce.
V podobenství mluví o užitkovosti obilí a zřejmě o dvouleté bylině hořčici černé (dorůstající výšky 4 m).
Přivádí nás k otázkám: „Koho naše větve zlákají, aby u nás zahnízdil?
Jak se naším potomkům líbí naše rodinné a náboženské hnízdo?“

Co jiného my, Ježíšovi učedníci, nabízíme lidem? Bohoslužbou nelze začínat, ta je pro pokročilé.
A je-li nudná a nudíme-li se při ní, je to naše vina. Ježíš nudný není.
Slavnosti Božího Těla jsou, zvláště na Moravě, díky lidovým krojům, fotogenické, ale mohou být jako umělé květiny.
Ano, je snadnější nést nebesa nad panem farářem s monstrancí, než si troufnou jít ke studentům gymnázia a vyprávět jim o Ježíši. Přece první úkol, který nám Ježíš svěřil, je šíření jeho dobré zprávy o Bohu: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“. (Mk 16,15)
Proč neučí náboženství muži? [2]

Ptejme se mládeže, proč se při bohoslužbě nudí a poctivě hledejme, v čem je jejich kritika odůvodněná.  
Základní otázkou je, zda my sloužíme Bohu nebo on nám.
Kdyby se nám nepovedla rodinná slavnost (včetně svatby a pohřbu), mrzelo by nás to.
Kdyby se z mé viny někdo nudil při bohoslužbě, právem bych si to vyčítal.
Bůh ani Ježíš nic neodbyli, veškerá práce i slavení je těší.
Mnohokráte jsem slavil Rodinný rituál Dne Páně. Nikdy jsem se nenudil. Není strnulý, každý se může zapojit, pije se při něm víno (děti džus) a jí chléb. Ani děti nejsou otrávené. Slova dobrořečení nejsou mrtvá nebo nesrozumitelná.

Pokud bych se při modlitbě nebo při Ježíšově hostině nudil, mám se ptát po příčině. Stává se mně to i jindy? Při fotbale nebo mém koníčku? Je setkání s bratřími a s Bohem méně zajímavé?
Co jsem si o bohoslužbě nastudoval?

Na fotbale se nikdo nenudí, chodí tam ti, které hra zajímá.

Budeme-li slavit Ježíšovu hostinu srozumitelně, neměli bychom se nudit. Za tu slavnost jsme odpovědní všichni. O nutnosti její reformy není pochyb.

Nudou Bohu radost neuděláme. Ani nás by netěšilo, kdyby děti na naše slavnosti přicházeli z povinnosti. [3]

Vyložit posluchačům slovo boží srozumitelně je nutné. „Víra je ze slyšení, z vyučování,“ říká apoštol Pavel.
Učitelé, kteří nejsou dobrými pedagogy, by si měli hledat jinou práci.
I „laikům“, mužům i ženám, by mělo být dovoleno kázat.

Pokud neprojdeme Ježíšovým vyučováním, bude pro nás mše nepochopitelným tajemstvím. Ježíš mluví srozumitelně, nevyjadřuje se pomocí těžkopádné teologie.

Kdo se nepřipraví na bohoslužbu, alespoň jako se připravuje na svatbu, na koncert, na divadelní hru nebo operu, je neuctivý vůči Hostiteli.
Kdo si neváží jeho pozvání, kdo nerozumí Ježíšovým slovům o rouchu svatebním, nebo Pavlovým slovům:
„Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?
Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (1 K 10,16-17 )
„Kdo by jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.“ (1 K 11,27-30 )

Ten kdo porozumí, může učit děti i dospělé.

Kdo tomu nerozumí, nemá úctu k Bohu, ať na bohoslužbu nechodí, nebo si ublíží.

Udělat z jakékoliv práce bohopoctu patří k duchovnímu umění. [4]

Pečlivou prací potěšíme sebe i druhé, včetně Boha. K modlitbě nad chlebem a vínem se neodvážíme přidat „čtyřku“ z matematiky nebo interny, nepečlivě umytými schody nebo ledabylé ustrojení z lenosti.
S láskou pečovat o potřebné, dobře vařit, učit, vozit pasažéry, dobře hrát fotbal …, má smysl samo o sobě.
Boha nelze oslavit jinak než svým lidským jednáním s lidmi, především péčí o potřebné. 

Je také potřeba, aby také slova našich modliteb byla pravdivá a srozumitelná.

Nuda při bohoslužbě ještě není hříchem, ale vypovídá o našem vztahu s Bohem a lidmi.
Chybí v něm pohyb jako ve stojaté vodě. Chybí v něm vůně, živé chvění, je bez chuti. Ale s tím si můžeme poradit.

Ježíš se v ničem nenudil.  

---

[1] Izrael je stále decimovaný nepřáteli, od faraona už po Hitlera. Ze 12 kmenů zbyl (vinou Izraelitů) jen jeden.
Stále decimovaný nepřáteli, od faraona už po Hitlera. Ze 12 kmenů zbyl (vinou Izraelitů) jen jeden. Přesto z letorostu vyrostl mohutný strom jako cedr, užitečný jako veliký olivovník.
(Do lidu božího patří Izrael i Ježíšovi učedníci z pohanů. Dokonce i nepokřtění, kteří se lidsky chovají k potřebným:  „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40)

[2] Děti jdou k prvnímu svatému přijímání. Mládež k biřmování. 
(Jejich počty vykazujeme až do Říma. Ale v tiskopise není otázka: „Kolik dětí přišlo k prvnímu a zároveň poslednímu sv. přijímání“.)
Kolik rodičů se pokouší dětem sdělit, co pro ně Ježíšova hostina znamená? K čemu to je dobré, když na chuť je zmrzlina lepší. 
Jakou zkušenost jsme udělali se spoluprací s Duchem božím?

[3] Jak to vypadalo, když se v církvi při řeči o manželství mluvilo o manželské povinnosti místo o milování? Někteří chlapi pak chodili za milenkami nebo prostitutkami, které byly dobrými sexuálními herečkami.

[4] Terezie Veliká pravila: „Kdybych si mohla vybrat mezi zpovědníkem vzdělaným nebo zbožným, vybrala bych si vzdělaného“. Neřekla: „Jakkoliv udělená svátost má stejnou hodnotu“. 
Není hospoda jako hospoda, koncert jako koncert.
Ježíš žádnou show nepořádal. Nebyl cukrář, spíš bych ho přirovnal ke skvělému pekaři. Zpočátku k němu přicházelo mnoho posluchačů, na konci to žádné davy nebyly.
Když si někdo přál jeho delší blízkost, s úsměvem odešel, ale „hladové“ vždy nasytil.
Natažených rukou je vždy víc, než kolik peněz máme v peněžence. I Ježíšův den měl 24 hodin. U Zachea nebo u Samařanů učil několik dnů, ale jindy řekl učedníkům: „Pojďme učit jinam.“ Magdalénu potěšil svým vzkříšením, ale pak se omluvil: „Nezdržuj mě, mám ještě jiný program“.