Slavnost Těla Krve Páně

K prvnímu čtení.
Mluvili jsme o krvi zvířat jako o „drahém inkoustu“ při podepisování manželské Smlouvy Hospodina s Izraelem. Křesťané dalších generací (neznající biblickou „řeč“) ji začali (pohansky) chápat jako prolitou obětní krev na usmíření božího hněvu. A stejně vykládali i prolití Ježíšovy krve.
Říkali jsme, že Ježíšovu krev vyžadovali jeho protivníci, nikoliv Hospodin.

Hospodin se smluvně zavázal k manželství s nevěstou – svým lidem a k veliké péči a pomoci.
Izrael byl nadšen velikou blízkostí a přátelstvím Hospodina a s vděčností odpověděl: „Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin“.

Chci pokračovat v pozornosti k Ježíšovu lidství, o kterém jsem mluvil před týdnem. Ideologický a  okázalý svátek Božího Těla nás od něj odlákal a odvedl.

Rodiče se těší na své dítě. Pozorují je a snaží se každý jeho malinký projev zachytit a porozumět mu. Těší se na každý jeho nový krok a na to, co z něj bude. Vy, starší rodiče to vše máte v paměti.
A skvělé je, že nám Bůh tento veliký zájem i o malého človíčka potvrdil, jako správný a krásný.
Tak podobně, ale v mnohém větší míře, má zřejmě Bůh vztah k nám. Stal se pro nás člověkem, abychom mu porozuměli.
Snažíme se porozumět svému psovi, odhadnout jeho reakce a myšlení, ale naše smysly, naše myšlení a vidění je jiné (např. k určitým zvukům, které pes slyší, jsme my hluší, podobně je to s čichem).
Ježíš má ještě vnímaní (božího Syna), ale s námi sdílí to lidské. „Chutná“ mu všechna nádhera světa života jako nám.    
Člověk Ježíš je velice krásný. Můžeme a máme se snažit růst do jeho úrovně lidství.
Podle něj a s ním se učíme porozumět Bohu a ladit s ním. Se psem nemůžeme poslouchat krásnou muziku, ale s Ježíšem ano, zajímá se o hudbu i jako člověk.  
Pes vnímá naše trápení a my jeho bolest, ale mezi námi a zvířetem je velká vzdálenost. Ježíš je jedním z nás, je nadmíru citlivým bratrem (poetické vyjádření říká: „Jsem jedné krve, ty i já“).

Ježíš žil s námi. My bychom se nenastěhovali do psí boudy, nejedli syrové maso, nečistili si jazykem zašpiněné tělo, nám by chyběla kultura našeho soužití, toaletní prostředky, knihy a muzika. Pes nepíše milostné dopisy a kůň nelíbá. Ale Ježíš prožívá lidské pohlazení jako my, protože je člověkem. Pro tu blízkost s námi si přišel s námi sednout do trávy nebo ke stolu.
Jeho slova, např.: „Vezměte a jezte mé tělo (originál: „kousejte mé maso“), pijte mou krev“, jsou hebrejskou poezii té doby. Někdo i dnes poví: „Je mně sladký, láskou bych ho snědla“.
Ježíš kvůli nám a pro nás nakonec přistoupil na svou smrt – aby se ukázala míra jeho obětavého přátelství a zjevila se nebezpečnost naší náboženské nesnášenlivosti (povyšující se nad jiné a ubíjející ty, kteří nám stojí v cestě).

Co jsme udělali z Ježíšovy hostiny?
Rodinná velikonoční slavnost Izraelitů měla tenkrát a má i dnes svou hloubku a krásu. Ježíš tuto hostinu u stolu, navenek jen nepatrně pozměnil. Není divadelní hrou ani zásvětným mystickým mysteriem. Je nejhlubší slavností lidských dějin. Její prostota je geniální a nezaclání jejími smyslu. Slavíme-li osmdesátiny maminky, která je duševně čilá, také to není divadelní představení. Svatba je důležitým rituálem, ale honosné svatby jsou trapné.
Po dlouhé době jsem v Praze viděl mši řeholníků. Byl to neživotný rituál v muzeu. [1]

Audience u papeže ještě 1. polovině 20. století vypadala jak slyšení před faraonem.
Ale Ježíš svou slavnost vymyslet tak, abychom ji mohli slavit i v nepříznivé situaci, dokonce i ve vězení. [2]

Ježíšovo slavení je geniální. Jejím základem je naše potřeba vyjádřit vděčnost Bohu a setkání s lidmi, kteří o sebe stojí a mají rádi (dívají přednost jeden druhému).

Na každé slavení se patřičně připravujeme, víme, ke komu přicházíme, kdo nás pozval a kým jsme.
Ježíš nás srdečně, zdvořile a srdečně vítá: „Ty a já něco pro boží království znamenáme“. (Ježíš umí ocenit vše dobré v našem životě.)   

Do liturgie (slavnosti) vstupujeme otevřeni Bohu a svým bratřím.
Duch boží nás chce přivádět jednoho k druhému.
(Proto je nutné si předem vyříkat vše, co nám k přilnutí s druhými brání, srv. Mt 5,22-26).
Duch nás chce opět obdarovat, abychom byli přitažlivými pro druhé a oni byli přitažliví pro nás. Čekáme, co s námi Duch způsobí, co nám napoví a co bude skrze nás konat.
Máme zkušenost s inspirativními lidmi, natož se samotným Duchem (který je Spiritus Sanktus).

Vedle Ježíšova svatebního slibu je v liturgii velice důležitá prosba k Duchu božímu:
„Otče, ať nás tvůj svatý Duch proměňuje do Ježíšovy podoby, abychom si čím dál víc osvojovali jeho myšlení, mluvení a jednání. Abychom byli nevěstou, která se ti líbí a je ti pohotově k ruce (k budování společného bratrství a společné práce na stavbě božího království).“ [3]

Na konci liturgie jsme požehnáním znovu ujištěni, že nám Bůh žehná a s darovanou výbavou nás posílá ke službě druhým lidem a k službě.

Bůh nám je bytostně otevřený. Slaví s námi to, že on má nás a my máme jeho a druhé lidi. Zážitek přátelství v nás udržuje a posiluje vzájemnou spolupatřičnost i pro všední život.
Nejdůležitějším společným jmenovatelem toho všeho je naše lidství, podle Ježíšova vzoru.
Líbí se mně středověký obraz Ježíše - pelikán krmící své děti vlastním masem - pro svou symboliku. A krásný obraz kvočny chránící kuřátka vlastním tělem (srv. Mt 23,37 )

Zůstali jsme dlužni porozumění Ježíšovy slavnosti. Co vše jsme vymysleli, jen aby nám Ježíšova hostina v ničem nepřipomínala rodinnou hostinu přátel u stolu.
Stále jen mluvíme o Nejsvětější Oběti mše svaté.
Opět jsme se vrátili ke Slavnosti Božího Těla.
Používáme mrtvý a nesrozumitelný slovník (má Bůh tělo?), nesrozumitelné kejkle a nadbytečná cingrlátka, zabraňující porozumění Ježíši. Ani naše děti tomu nerozumí, natož židé, nekatoličtí křesťané a lidé zvenku. [4]
Umíme uspořádat co nejpěknější rodinou slavnost, hezky se ustrojíme, dopřejeme si dobré jídlo a pití, použijeme co nejlepší nádobí, blahopřejeme oslavencům, vyprávíme si, zpíváme, připravíme si dobrý program a snažíme se, aby druhým bylo s námi dobře. Ale nevyžadujeme povinnou účast, pouhá účast na setkání bez hlubšího porozumění smyslu by nás netěšila.

Ježíšova slavnost se dá slavit různě, od nejjednodušší formy (třeba v době pronásledování), až po velkou slavnost podle soudobé kultury v té které zemi. Ale nikdy by svou formou neměla zastínit a přehlušit to podstatné – sjednocení s Ježíšem a bratřími.
To je náročnější a krásnější, než jen vstoupit do „posvátného prostoru“ kostela.
Naše pozůstatky pohanské zbožnosti nás tlačí na kolena a do snahy si co nejméně všímat druhých.

„Ponořujte lidi do Jména božího“, slyšeli jsme v evangeliu před týdnem, což znamená: přivádějme druhé do Ježíšovy a své náruče.
To je samozřejmě náročnější než spínání rukou, křižování, klečení, absolvování modliteb, zapálené svíčky … Místo společného „tance“ se raději každý soukromě vkleče popelíme na podlaze.
(Společné slavení je něco jiného než soukromá modlitba. Tu nekonej na veřejnosti, říká Ježíš. Srv. Mt 6,5-8

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Modlitba Otče náš (Ranní slovo) Popelec umělců (Halík - Zacheus)

Čtení je také zmíněno v textech: Slavnost Těla a Krve Páně (B) (Václav Vacek) 7. neděle velikonoční (B) (Václav Vacek) Slavnost Ježíše Krista Krále (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

)

Buď pěkným člověkem, říká nám náš Tvůrce.
A má na mysli Ježíšův život. Shodneme se s ním na kráse Ježíšova lidství. I my odpovídáme: „I my splníme to, co nám Ježíš říká.“ 

Žasneme nad tím, že Bůh se nestydí být člověkem. A jsme překvapení, že Ježíšovi není málo důstojně, když o chlebu a vínu - o všedních věcech - říká: „To je moje tělo a má krev“.
Nechceme to Ježíšovi dovolit, je nám to málo, Je to tak „obyčejné“, že se za to stydíme.
Když to musí být pečivo, tak z vejražkové mouky bělostné hostie jako nehmotné sněhové vločky. Když už, tak alespoň s plastickým reliéfem Pána Ježíše Ukřižovaného.
Nechybí nám vůně, chuť a váha kousku dobrého chleba, stejně už nekoušeme. Stydíme se za hmotu. Ježíš pokrmu nebere jeho krásu a důstojnost. My jsme chleb zaměnili za jakousi „cukrovou vatu“ bez chuti. [5]
Chléb a víno se nám zdá ponižující, proto jsme u zlatníků objednali šperky, vzácné výtvory z drahých kovů, církevní módní textilie, přepychové látky, zdobené hermelínem, krumplované zlatem, stříbrem a perlami. Proto i skvostné paláce, kočáry, trůny a insignie pro církevní šlechtu – „čím dražší, tím vice zvětšují slávu boží - neboť už kněz je druhý Kristus“, natož církevní hodnostář.  

Rodinný stůl je nám málo, je pro nás nedůstojný, proto „obětní oltář pro Nesvětější oběť“ s vysokou „kredencí“, ozdobenou sochami svatých a andělů.
Pohrdáme poctivými věcmi a božím vkusem. Některé naše kostely jsou nanejvýše krásnými historickými výtvory, ale je otázkou, zda by v nich Ježíš svou hostinu slavil. Zda by se - v nejnutnějším případě - nemusel silně přemáhat. 
Naše rubriky říkají: „Nekousat, nedotýkat se, a klesnout na kolena“.
Ale Bůh říká: „Nemusíte si na nic hrát, jste navždy milovanými dcerami a syny božími“.

Existuje snad něco většího?
Radujeme se z toho, že to platí o každém člověku?
Proč bych měl na sobě nosit něco zvláštního? [6]
Ježíš se nad nikoho z nás nepovyšuje, nenosil při práci ani při vyučování za kloboukem pero z křídla archanděla Gabriela.   

Ježíš říká: „Já a Otec jedno jsme“ (J 10,30)
a jindy zdvořile přidává: „Otec je větší než já“ (J 14,28).

Když nás Ježíš přivádí ke sjednocení s Otcem a se sebou, nemyslí tím, že my se svým jedinečným lidstvím zanikneme v Bohu. Křesťanství nehlásá nirvánu.
Ani my nepohltíme Boha, neztratí se v nás a my nebudeme božstvem. 
Naše jedinečnost i náš životní příběh má i pro Boha jedinečnou cenu.

Sjednocení má jiný program, láska touží po porozumění s milovaným, po vyladění se na druhého. Nezištnost lásky ale neznamená zřeknutí se své jedinečnosti.

Dlouho jsme pohansky mluvili o oběti, kterou je třeba zničit a spálit - proměnit v dým libý Bohu. Tak jsme (pohansky) vysvětlovali smysl „starozákonních obětí“. Ale Bůh nemá zalíbení v zániku a smrti, nýbrž v růstu, v přerodu.
Člověk může růst tím, že uskutečňuje své lidství (podle Ježíše).
Každý kámen, každý mravenec, každý národ, každý člověk má svou cennou historii. Nic z toho nebude zapomenuto a ztraceno.

Církev má sloužit k tomu, aby o tento - Bohem zjevený smyslu každé existence - zvěstovala a podporovala.
Má svědčit, že Bůh každého, kdo dal přednost druhému - a položil za druhého třeba život - velice oceňuje (viz smysl Ježíšova vzkříšení).

Pochovali jsme tělo paní Jiřiny Šiklové. Jí - vzácnou, statečnou, obětavou ženu - budeme i nadále chovat ve svém srdci. Nikdy se nad nikoho nepovyšovala a na nic si nehrála.
Škoda, že si ji naše společnost nevybrala za prezidentku této země.
Ale ani naše církve nevyužila její bohatství. Nedávno jsem napsal, že letos by ji už třeba nabídla, aby si zaministrovala. (Jsme směšní!)
Naštěstí si Ježíš Jiřinky dáváno vysoce cení.  

„Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce“.
„Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo“ (J 15,15-16)  
(Něco z toho jsme zažili skrze péči Jiřiny Šiklové o mnohé lidi, často nepatrné.) 

Příště chci ještě dál mluvit o velikosti našeho lidství z pohledu božího.  

---

[1] Bratři přišli zvláštně ustrojení (to nám už nepřijde podivné), okuřovali, důležitě zvonili. Představený pil první z kalicha, ostatní si (navíc v době koronaviru) namáčeli Tělo Páně do rozpitého kalicha. Lidem kalich Páně upřeli.
Nenechte si to líbit, jděte do sákristie a řekněte jim, že nejste o nic méně kulturní, šikovní a potřební, než oni. Že už vám bylo pět let, umíte jíst i příborem a umíte si také namočit Tělo Páně do Krve Páně stejně jako oni. Nikdo nemá právo nám upírat to, co nám Ježíš nabízí.   

[2] Vězeňské cely smrděly, nejen záchodem, a přesto byl Bůh s vězni neméně přítomen než v kostele. Kněz musel při slavení liturgie přelstít bachaře, často kontrolující vězně okénkem ve dveřích. V některých celách byli navíc nasazení donašeči. Kněz při mši ležel pod smradlavou dekou, na prsou měl položený vězeňský kapesník (nevyžehlený) a v ruce držel lžíci v pár kapkami šťávy z rozinek a kus rohlíku. Kousíčky rohlíku (Těla Páně) se pak zabalené do cigaretového papírku pašovaly k dalším vězňům.

[3] Mnoho z nás někomu pomáhalo na stavbě domku, ostatní si to snadno představí. Přátelé se sešli, řekli si, co bude kdo dělat, společně pracovali, společně jedli, radovali se z rostoucího díla a přátelství. Každé jejich společné slavení stálo na minulé i další práci i na společném životním projektu (včetně toho, že někdo je také lékařem, matkou v domácnosti, elektrikářem nebo učitelkou). Samozřejmě, že k tomu nezbytně paří přivítání druhých, poděkování, i řeč mezi kamarády.

[4] Rozbíjení talíře na svatbě a stínání berana v Letohradě je bez obsahu a je už pouhou taškařicí.
Jízda králů na Slovácku je krásnou podívanou, ale jaký smysl má v Praze na Svatojánské slavnosti?  
Svatbu nebo pohřeb na královském dvoře v Anglii sledovali miliony, ale byla komentována srozumitelným jazykem, stejně jako vyslovené modlitby.

[5] Kdyby Ježíš nepoužil chlebovou placku, někdo by začal vyrábět třeba pusinky z vaječných bílků a cukru.
Vadí mně, když někdo jen materialisticky po bohoslužbě řekne: „To bylo dobré víno“.
Nedůstojné bylo kyselé mešní víno za minulého režimu, které v mnoha kostelích čtrnáct dní octovatělo v otevřené láhvi (ale předpis splňovalo). Lepší víno, pokud bychom se k němu dostali, se použít nesmělo, nemělo církevní schválení. Sv. Augustin říkal, že při Večeři Páně nemáme používat horší víno než na našich hostinách. 

[6] Nefandím tetovaní a nemám zalíbení v uniformách. Kdo nemá v sobě, má na kůži, kdo nemá v hlavě, nosí na hlavě, kdo nemá v srdci, nosí na hrudi.
„Proč vy, židé, nosíte na hlavě kipu?“ ptal jsem se významné židovské osobnosti. „Abychom věděli, kde končíme“, pravila s úsměvem. Někteří pánové si naopak zvyšují svou důležitost vysokými podpatky bot a převysokými nástavci na hlavě. Určitá skupina mužů svou parádivostí značně předčí parádivost žen.