Slavnost Nejsvětější Trojice

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 9,13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 4,32-40; Ř 8,14-17; Mt 28,16-20
Datum: 30. 5. 2021
Připomenu: Bůh je jiná bytost než my.
Říkáme-li, že je jeden, má to pro nás praktický význam. Nemusíme se obávat, jako pohané, že bychom jiné božstvo opomenuli. [1]
Mluvíme-li o Trojici, je to pro nás také důležité, že Bůh není do sebe zakoukaný narcis, ale žije ve společenství, ve kterém jeden dává přednost druhým. I to je srozumitelné, když slyšíme, že Bůh je láska. Jsme pozváni být obrazem božím. To je možné jen společně s druhými. Žádný jedinec toho není schopný. Bůh žije ve vztazích, a i my jsme pozvaní do vztahů s druhými. Manželé touží po dětech, nestačí si sami. Bůh je navíc otevřen pro další a další. Nežije v uzavřené své (božské) rodině.
Proto nás Bůh vede k veliké péči o dobré vztahy (mluvili jsme o důležitosti usmiřování).
 
Pokoušíme se mluvit o boží Trojici, ale vidím, že je nutné si dostatečně všímat Ježíše.
Věříme, že je božím Synem, ale nedochází nám, co to znamená, že je člověkem, že k nám Bůh sestupuje jako jeden z nás.

My jsme si udělali o Ježíši svou představu z výzdoby, obrazů a soch našich kostelů, z barevných filmů a kýčovitých zpodobení. Jeho i Marii jsme opentlili nejrůznějšími tituly a naparádili kýčovitými fábory a žárovičkami (pouťové úrovně), které nám zakrývají úžasnou krásu jeho jedinečného lidství. [2]
Nechali jsme se odvést od vyprávění Písma k pokřivené představě Boha, Ježíše a jeho následování.

V listu Židům čteme: Kristus, když přichází na svět, říká: „Otče, oběti ani dary jsi nechtěl, ale chtěl jsi, abych byl člověkem. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: rád budu člověkem.“ [3]
Bůh k nám sestupuje z nejvyššího patra, aby nám ukázal krásu a důstojnost lidství, aby nás vyučil lidskosti.

Duchovenstvo se opět vyžívá v sukních a feudálních kostýmech jako královský dvůr v Anglii a vydává to za přínos k lesku a cti slávy boží.
Po dvou světových válkách, milionových obětech koncentračních táborů a velikých aférách kléru, navzdory 2. vatikánskému koncilu a lidskému Františkovi, stále lpíme na přežitých způsobech (které neměly v církvi ani vzniknout) a svou pompou zkreslujeme evangelium. Máme pokroucený vkus a náhled na základní zvěst Písma.

Ježíš má veliký cit pro krásu a důstojnost všeho, co vyšlo z rukou stvořitele. Je Synem božím a je nejkrásnější lidskou bytostí. V jedinečné pozornosti ke každému člověku ctil jeho důstojnost. Nepřišel přestrojen za člověka, byl rád člověkem. Nevyrůstal na zámku ani u katedrály.  Byl synem řemeslníka a ženy v domácnosti. Většinu života pracoval na stavbách sousedů. Uměl se dobře chovat v rodině i ve společnosti, ale sám pro sebe nevyžadoval žádná privilegia a pocty.
Nezahanbil chudého, neponížil postiženého, ani hříšníka, který se styděl za své selhání.  Ani na kříži, svlečen do naha, se nestyděl za své tělo. I zkrvavený a poplivaný člověk má boží důstojnost, kterou mu daroval Bůh a pokud ji člověk nepřestane vnímat (třeba následkem příšerného mučení) a nevzdá se a nezadá si s násilníky.
Říká: „Jednej se mnou a s lidmi, jako já jednám s tebou.“

Potřebujeme poznávat Ježíšovo myšlení, jeho úctu k životu, cit pro ušlechtilost, krásu a jeho vkus.
Ježíš si váží dobrých rodičů, každého, kdo pečuje o potřebné, oceňuje u lidí nezaujaté, pružné a odvážné myšlení, úsilí o pravdivost, spravedlnost, čest … Oceňuje stvořitelské i dobré lidské dílo, včetně řemeslného nářadí. Rád zpíval, tančil, slavil, hrál si s dětmi i s dospělými. Uměl si vychutnávat možnosti lidského těla a radosti života. Uměl vyhrávat i prohrávat. To vše a další krása Ježíšova života je popsáno v evangeliích.

Jsme dětmi své doby, nebydlíme jako naši vzácní rodiče a žijeme jinak než oni. Mnoho dobrého jsme od nich přejali, ale také se učíme novému.
Celý život nacházím, v čem je Ježíš pro nás nepřekonatelným učitelem.

Při našem učení se potkáváme s Ježíšovými učedníky, kteří nám ukazují, co od Ježíše pochopili. Jsme jim vděční, když nám ukážou jiný, lepší pohled na určitou věc. Jsme rádi, když u nich najdeme
potvrzení našich názorů.

Jedním z významných svědků Ježíše je pro mě je Antonín Madl:
V r. 1970 jsme s Bohumilem Kolářem v Praze potkali rozesmátého pražáka ve žlutých manšestrových riflích a v červené kostkované košili s vyhrnutými rukávy. „Jdu na transfůzi,“ pravil. Bohoušek pak řekl: „To je Aťa Mandl, má leukémii.“
Znal jsem už několik „normálních“ kněží, ale Aťa mě velice upoutal. Postupně se ke mně dostávaly střípky z jeho života.
Pocházel z vážené bohatší pražské rodiny. V Římě studoval 10 let a v r. 1940 tam byl vysvěcen na kněze. V únoru 45 s několika kněžími odjel do Anglie a vstoupil do čsl. zahraniční armády. Byl vzdělaný, kulturní, ušlechtilý, schopný ihned bezchybně psát v pěti jazycích. Mohl v církvi udělat velkou kariéru.

V r. 48 mnoho lidí utíkalo před komunisty, ale Aťa se v r. 49 vrátil z Francie, i když očekával, že bude časem zatčen. Připravoval se na to fyzicky i psychicky. V červnu byl zatčen. Komunisté v něm viděli nebezpečného kněze. 18 měsíců byl krutě vyšetřován a mučen (i Máchou, který mučil Josefa Toufara). Toufar zemřel neúmyslně, ale Mandl byl určen k likvidaci. Přímluva Mezinárodního Červeného kříže mu zachránila život. Ve velkém vykonstruovaném procesu „Zela a spol.“  v r. 1950 byl Mandl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k 25 letům těžkého žaláře.

Podmínečně propuštěn byl až v únoru 1964. Kněžskou službu neměl povolenou, pracoval jako pomocný dělník. Od r. 1968 vypomáhal opět v duchovní správě a začal pilně pracovat pro církev.
V červnu 1969 byl rehabilitován. Na 17. synodu Českobratrské církve evangelické v r. 1971 přednesl závažný referát, za který byl opět zbaven státního souhlasu ke kněžské službě. Leukémie ho zkosila 15. 3. 1972 v 54 letech. Jeho pohřeb byl demonstrací živého ekumenismu.
Do semináře se po Aťově pohřbu dostaly hloupé řeči některých farářů: „Zřekl se svého kněžství“, odsuzující to, že se Aťa nenechal pochovat v klerice, ale v džínách, košili s vázankou a saku.

Aťa byl strašně mučen, mnoho hodin visel hlavou dolů jako zkrvavený cár masa (čurající si do obličeje). Vytloukli mu všechny zuby, rozbili nos a některé obličejové kosti (od toho později huhňal). Pomátl se na duchu, přestal úplně mluvit a jen vydával skřeky. Tři roky byl na samotce. Když ho dali na celu mezi vězně, vypadal jak pětasedmdesátiletý stařec. Ještě čtvrt roku nesměl jíst lžící, ale jako pes z misky na podlaze.
Antonín Bradna se mu velice věnovat a Aťa se uzdravil i psychicky.
V kriminále se dostal na úplné dno. „Někomu nepomůže ani kriminál,“ pravil jeden řeholník, „je to jako když spolkneš skleněnou kuličku, jaká vejde, taková vyjde.“ 15 let byl Aťa, tak jako ostatní, bez Bible, knih, milované hudby, soukromí … Za slavení liturgie byly tvrdé tresty. Víte, jak se slavila v kriminále Ježíšova hostina?
Aťa si nikdy si na nic nestěžoval. Za vše dobré byl komukoliv vděčný. Po tom všem, co prožil, se velice radoval ze života a s neobyčejnou pozorností se věnoval každému člověku.
Nahlédl, co je v životě podstatné – lidskost a Ježíšův příběh mu daly zapravdu.

Nouze všeho druhotného za komunistického režimu nás dovedla k podstatě Ježíšova slavení, neboť jsme zažili také veliké bratrství a Ježíšovu solidaritu.

Ježíš na konci života řekl: „Otče, já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil (svým životem, svou lidskostí).“ (J 17,4)
Ježíš je krásným člověkem podle představ Boha.
„Kdo vidí mě, vidí Otce.“
Antonín Mandl a řada jeho kamarádů svědčí o Bohu svou lidskostí, úctou ke kterémukoliv člověku, i k tomu, kterého společnost přehlíží. (Potkali jsme řadu tak krásných lidí, napočítal jsem jich dlouhou řadu; mám velké štěstí na takové lidi).
Všechny naše tituly, úřady, parády a pompa, na kterých si kdekdo zakládá, jsou vedle Ježíšova prostého života trapné („všechna sláva, polní tráva“).

Být lidským člověkem je největším úkolem.

Rádi a s vděčností se necháváme Ježíšem kultivovat – vychovávat.
[1] V pohádce o třech sudičkách jednu opomenuli a byl z toho malér.

[2] Králové měli na hlavě korunu, papež nosil trojitou korunu. Až Pavel VI. přestal tiáru nosit, a zrušil nošení papeže na nosítkách jako tureckého paši.

[3] Proto Kristus říká, když přichází na svět: `Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.
V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.
Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.´
Předně říká: `Oběti ani dary, oběti zápalné ani oběti za hřích jsi nechtěl a nenašel jsi v nich zalíbení´ (Srv. Ž 40,7-9; Mt 9,13)