Slavnost Seslání Ducha svatého
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jl 3,1n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11
Datum: 23. 5. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jl 3,1n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11
; 1 K 12,3b-13
; J 20,19-23
Datum: 23. 5. 2021
(Poznámky pod čarou
slouží k doložení kroků našeho promýšlení.
Lekcionář uvádí k vigilii svatodušní důležité texty o působení Ducha: Gn 11,1-11
Ez 37,1-14
V dnešním evangeliu bychom čekali něco nového o Duchu božím, ale kupodivu slyšíme slova Ježíšova – Duch nám totiž neříká nic nového. Ježíš nám řekl vše, co měl a co chtěl. Duch nám Ježíšova slova připomíná a tak nás přivádí do veškeré Otcovy a Ježíšovy pravdy.
Znovu se ptáme, jak se s Duchem božím setkávat a co slavit.
Od začátku Bible se setkáváme s Duchem božím a jeho působením.
„Hospodin Bůh vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 1,7
Bez Ducha božího je člověk jen prach (nic, marnost, zmařená příležitost).
Náš Tvůrce je odpovědný a svobodný. Dal nám svobodu a vede nás k odpovědnosti a dobrému hospodaření se svobodou.
Poskytuje nám přátelství, pomoc, vzdělávání a výchovu k dobrému životu.
V Ráji je zdroj tohoto duševního a duchovního bohatství popsáno jako „strom života“. Stáváš se tím, co a koho přijímáš, co konzumuješ. Na přátelství máme odpovídat přátelstvím, na pravdivost pravdivostí …
Strom „svévolného rozhodování o dobru a zlu“ je smrtelně jedovatý.
Vedle základních potřeb k životu potřebujme moudrost:
- k rozlišování dobra a zla
- k volbě důležitých informací
- k porozumění lásce a jejímu pěstování
- k volbě partnera a přátel, a k sebevýchově toho, co si přeji od druhých.
Od Mojžíše až po Ježíše jsme Hospodinem vzděláváni k životní moudrosti.
„Žádný jiný národ není tak vzděláván a opečováván, jako my Hospodinem“. [1]
„Moje slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.“ [2]
Je ale také nutné si přiznat, že se po všechny časy Bohu znovu a znovu vzpíráme a jednáme po svém.
Kdo zanedbává výživu „stromu života“ je podvyživen, oslaben a snadno selhává - nejen lidé v Ráji, Kain, Saul a David, ale i apoštolové a my.
Boží milosrdenství k nám přichází „ svrchu“ od Boha, od rodičů k dětem.
Vzpomeňme na poklad božího přátelství už u Mojžíše: „Až mě poznáš“, říká Hospodin, „zamiluješ si mě celou svou bytostí. Až zažiješ mé milosrdenství, mé odpouštění, budeš milovat bližního jako sebe sama (nebude ti to zatěžko).“
Ježíš nám boží milosrdenství zopakoval svým odpuštěním, které máme šířit dál (viz evangelium).
Nábožensky vzdělaní Izraelci Ježíšovy doby uměli mnoho božích pokynů zpaměti, ale opravovali Mojžíše podle svého.
Apoštolové byli z Ježíše nadšení, velice si považovali, že jsou jeho učedníky. Jeho slova si ukládali do paměti, uměli je citovat, jako dobří studenti, ale zanedbali porozumění tomu, co Ježíš říkal. Řadu Ježíšových postojů nepřijali. Byli jako učedníci, kteří umějí odříkat recept na svíčkovou, ale když ji měli uvařit, vyšel jim z toho guláš.
Před dvěma týdny jsme si připomínali, co se přihodilo Petrovi před křtem Kornélia. [3]
Ježíš učil apoštoly porozumět smyslu Mojžíšových pokynů o čistém a nečistém. [4] Ale Petr se vzpíral (třikrát) Ježíšovým pokynům: „Ani za nic, Pane, v životě jsem nejedl nic nečistého.“
Apoštolové si Ježíšova slova o nečistotě - o zlu, které vychází z nás, dobře pamatovali (vyučovací hodina byla dramatická, Ježíš náboženské autority nazval slepci, vedoucí lidi do záhuby). [5]
Apoštolové byli mnohem pružnější než znalci Tóry, oceňovali Ježíšovy názory, ale sami se vícekrát vraceli k tradici otců: „Ježíši, nikdy jsem nejedl nic nečistého“, odporoval Petr.
Proč to opět připomínám? Abychom nebyli slepí.
V čem jsme slepí?
Slepotu druhých rozpoznáváme, ale nechceme nahlédnout slepotu vlastní.
Vidíme slepotu farizeů a saduceů, podivujeme se nad některým jednáním apoštolů, ale sami nepátráme po smyslu Ježíšových slov.
Pokusím se to připomenout. Apoštolové možná za dobu od Ježíšova Zmrtvýchvstání do začátku misií k pohanům (nejméně 6 let) vícekrát obhajovali Ježíše, proč nedodržoval některé „tradice otců“. Ale sami „tradici otců“ nechtěli opustit (vepřové maso nejím). Zůstali na půlce cesty za Ježíšem. Vícekráte citovali Ježíšova slova před nanebevstoupením: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15
Apoštolové uzdravovali nemocné, ale nevzkřísili zavražděného Štěpána. Viděli, jak Ježíš ubránil je i sám sebe (ukřižování je jinou záležitostí), ale neuchránili sebe a křesťany před násilím mocných.
Porovnejme si, zda jsme my v porozumění Ježíšovi přerostli apoštoly.
Ježíš nám říká stejně jako apoštolům:
„Přijměte Ducha svatého. Odpouštějte druhým“. [6]
Po dvě neděle jsem ukazoval, jak mnoho pro Boha znamená dobré soužití s druhými a vzájemné odpouštění. [7]
Autority pokládaly přiznání viny za slabost. I v církvi (proto se provinění zakrývalo).
Biblické osobnosti nám daly dobrý příklad s přiznáním svých selhání.
Vícekrát jsem se chlapů ptal: „Kdo z vašich otců se uměl omluvit manželce a dětem?“
Rozhovořili se …
Pak jsem jim navrhl, aby si v duchu řekli, jak na stejnou otázku odpovědí jejich děti.
Většinou se manželky omlouvají více než manželé. Uměli bychom odpovědět, čím to je.
Jak to, že nám chlapům přiznání chyby a omluva činí potíže?
Ve farnostech si někteří muži osobovali respekt druhých: důstojní pánové na prvním místě, pak ti, kteří nosili v průvodech nebesa, sochy, korouhve, ti kteří předříkávali modlitby, byly jim myty nohy … Nepatřili ale mezi ty, kteří si uměli přiznávat svá selhání (duchovní osoby nevyjímajíc).
V adventní a postní době si dávali „zbožná“ (někdy trapně ušmudlaná) předsevzetí, ale chyběla mezi nimi odpověď na Ježíšova a Jakubova slova:
„Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (J 20,22-23
„Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (Jk 5,16
Izraelité, kteří si neosvojili boží moudrost „u Mojžíše“ a boží milosrdenství, odmítli Ježíše.
Pokud si neosvojujeme Ježíšovu moudrost a jeho milosrdenství, nereagujeme na upozornění Ducha a odmítáme Ježíše.
Pokud nejsem otevřen božímu vedení a otevřen Kristu, Duch svatý se mnou nic nezmůže.
Mohu prosit o různá požehnání a boží dary, ale ty se ke mně nedostanou.
Nestačí znát Ježíšova slova nazpaměť.
Proces smíření souvisí s Pokojem Kristovým. On dělá směrem k nám první krok. Vyhledal učedníky po jejich selhání, ujistil je svým přátelstvím (odpuštěním) a vyzval je k vzájemnému odpouštění.
Hlas Ducha božího je jemný. Ten, kdo na něj nedá ten Ducha zháší jako plamen.
Mnoho lidí je pečlivých v zaměstnání, v péči o svůj výkon, zjev, prestiž, bohatství, dovednosti …, ale „nesnese jeden šedivý vlas na své hlavě“. Na karosérii auta, nás chlapy, mrzí každý šrám.
Co nedojde odpuštění, to se nezahojí. Každé neodpuštění se při dalším zranění ozývá jako nezahojená rána. Každá neošetřená křivda poškozuje vědomí a usazuje se v nevědomí.
Přiznávat chyby a omlouvat se za ně není slabostí, patří ke statečnosti.
Z přihlášení se na policii s trestným činem kouká trest, přesto takový čin oceňujeme.
Přiznáním chyby uvnitř Ježíšových učedníků ale začíná záchranná akce - odpuštěním a pomocí při nápravě. Ježíš nám dal příklad velkorysosti, kterou nám projevuje. Proto má jeho výzva silný náboj: „Jestliže bratr proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!“ (L 17,4
Ptal jsem se naší mládeže, jakého by chtěli partnera; vypsali dost ideálů. Pochválil jsem je, že nechtějí jít pod svou cenu a že sami usilují o vlastní charakter, neboť to, co očekávám od svého partnera, chci jako první nabídnout jemu.
Ve svatebním slibu říkáme nejprve: „Já se ti odevzdávám“, a až pak: „Přijímám tě“. [9]
Prohlásit při svatbě: „Ponesu s tebou dobré zlé“, je víc než jen dojemné. Ta slova jsou vyhlášením programu, o který usilujeme.
Přiznání a náprava našich chyb patří k základním pracovním návykům na stavbě naší lidskosti, dospělosti, přátelství, manželství a božího království.
Zapomněli jsme se živit ze stromu života. Nenaučili jsme se od Izraele hledat porozumění božím slovům u Mojžíše: „Až mě poznáš“, říká Hospodin, „zamiluješ si mě celou svou bytostí. Až zažiješ mé milosrdenství, mé odpouštění, budeš milovat bližního jako sebe sama (nebude ti to zatěžko).“
Ježíš nám to vysvětlil podobenstvím o božím milosrdenství.
Zůstali jsme v pohanském myšlení. Po staletí jsme řešili vinu a trest. Zaměřili jsme se na odpykání trestu. A časem zavedli různé odpustky.
Později jsme smíření a nápravu řešili „pokáním“: „Za pokání se pomodli tři otčenáše“. Ze zpovědi se často stávala trapná „čistírna“.
Evangelium říká: Ten, kdo se vrací k nápravě spravedlnosti, kterou porušil, tomu může být poskytnuto smilování.
Marnotratný syn prosí otce, aby ho zaměstnal „u lopaty“ (ví, že na víc nemá právo). A Otec pomíjí trest a umožňuje synovi obnovení řádu života a lásky.
Ježíš nás - marnotratné - přivádí do Náruče boží. Boží milosrdenství znovu zopakoval svým odpuštěním apoštolům i nám. To máme šířit dál odpouštěním těm, kteří se provinili proti nám.
Všechny svátosti jsou návratem k Otci. Ježíšova hostina je vrcholem svátostí, je obnovou svatební smlouvy Hospodina s námi.
Ježíš nám říká: „Slavte ji na mou památku“.
Co to znamená? Bylo by málo slavit Eucharistii jen podle liturgických (dobových) předpisů, máme se především navracet se k Otci smířeni s ním a smířením s bratřími, které jsme zranili a kterým jsme zůstali dluženi.
Slavíme památku smíření u svatebního Stolu, slavíme památku lásky.
My hříšníci jsme velkoryse přijímaní – přicházíme-li ve svatebních šatech. Bůh od nás nechce mnoho. Máme svléci „starého člověka“ a převléknout se v člověka, pracujícího na obnově řádu a lásky.
Láska je touhou po sjednocení. Usilováním o dobro pro druhého i pro mne. (Při zachování svobody druhého.)
Chce po nás Bůh mnoho? On sám k nám stále znovu a znovu přichází s dobrou vůlí.
To se nám a líbí a my chceme jednat podobně. Návyk přiznávání chyb a prosby o odpuštění je základním krokem k obnově lásky a vděčnosti.
V tom máme vynikat. To nám nemůže být zatěžko, když jsme zažili tolik boží lásky.
[1] Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? (Dt 4,7
[2] Izraeli, budeš opět poslouchat Hospodina a dodržovat všechny jeho pokyny, které ti dnes udílím.
Hospodin, tvůj Bůh, ti dá nadbytek dobrého v každé práci tvých rukou, plodu tvého života a plodu tvého dobytka i plodin tvé role. Hospodin se bude opět nad tebou veselit k tvému dobru, jako se veselil nad tvými otci, budeš-li poslouchat Hospodina, svého Boha, a dbát na jeho pokyny a pravidla, zapsaná v knize této Smlouvy (svatební), a navrátíš-li se k Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.
Tento pokyn, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: „Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Ani za mořem není, abys musel říkat: „Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.
Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes kladu na srdce, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho pokyny, pravidla a ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit.
Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět … (Dt 30,8-17
[3] Vyhladovělý Petr u Šimona koželuha v Joppe čekal na jídlo. Ježíš Petrovi zařídil vidění: Z otevřeného nebe se cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci. Ježíš Petrovi řekl: „Vstaň, zabíjej a jez!“
Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“
Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“
To se opakovalo třikrát a zase to všechno bylo vyneseno vzhůru do nebe. (Sk 10,1n
[4] Kultická nečistota v hebrejské Bibli není hříchem, ale vylučuje člověka z určitého jednání.
Péče o nemocného a služby zesnulému (omytí těla a ustrojení) je dobrým činem, ale ten člověk nemohl po určitý čas mezi lidi a nesměl se zúčastnit společných modliteb a obřadů. Vysvětlovali jsme si proč, pohanští sousedé se pokoušeli čarovat s krví a s mrtvými. Podobně to bylo s pohanským čarováním, při kterém se vařilo kůzle v mléce matky. Když toto nebezpečí pominulo, Ježíš tento pokyn zrušil. Izraelité Ježíšovo vyučování nepřijali a vytvořili si mnoho předpisů pro dvě kuchyně, masné a mléčné.
[5] Ježíš učil zástupy: „Slyšte a rozumějte: Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“
Tu přišli učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?“
Ale on jim odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna.
Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“
Petr mu na to řekl: „Vysvětli nám to podobenství!“
On odpověděl: „I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? Avšak to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.
To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“ (Mt 15,10-20
[6] Podmínky k odpuštění známe. Duch boží nám přináší Pokoj. Ten, kdo s Duchem spolupracuje, ten je schopen si přiznat svou vinu, hledat příčiny selhání, omluvit se a usilovat o nápravu.
[7] Největším svátkem Izraelitů je Den Smíření. Bůh nám pomáhá obnovit, uzdravit a zachovat cenné vztahy s lidmi, které jsme narušili. Bůh nás zve na most setkání a usmíření.
Ježíš nám ukazuje, jak se nořit do Jména božího, jak se těšit v boží Náruči. Tomu, kdo má spřízněnou náruč se daří mnohem lépe, než tomu, kdo je sám.
[8] Paní Dr. Jiřina Prekopová říkávala: Děti potřebuji vidět, jak se rodiče usmiřují. Zachová-li se táta špatně k manželce, má před dětmi říci: „Děti, ublížil jsem mamince, mrzí mě to a stydím se. Ale, víte, že selhání lze napravit. Maminko, můžeš sem přijít? Zachoval jsem se k tobě nepěkně, můžeš mě to, prosím tě, odpustit …?“ A maminka mu dá pusu a odpustí mu. Když táta ublíží dětem, přizná svou vinu a poprosí je odpuštění, děti vidí, jak konáme nápravu.
[9] Naši snoubenci na svatbě jedí polévku z jednoho talíře a zametají střepy z rozbitého talíře. Je to oněmělé, zamuchlané a se ztrátou smyslu (jako některé náboženské rituály).
Některým snoubencům dávám pěkný pohár, z kterého na konci obřadu v kostele pili víno – a pak ho upustím. „Škoda poháru, ale vaše manželství a přátelství má mnohem větší cenu než pár stovek. Prosím vás, nepřipravte se o ně.“ Největší střep jim dám domů. Je-li někdo z nich zraněn, může ten památeční střep dát beze slov na stůl. Je prosbou, abychom spolu začali rozpravu, hledali pomoc a uzdravení.
Lekcionář uvádí k vigilii svatodušní důležité texty o působení Ducha: Gn 11,1-11
; Ex 19,3-20b
;
Ez 37,1-14
; Jl 3,1-5
; Ř 8,22-27
; J 7,37-39
)
V dnešním evangeliu bychom čekali něco nového o Duchu božím, ale kupodivu slyšíme slova Ježíšova – Duch nám totiž neříká nic nového. Ježíš nám řekl vše, co měl a co chtěl. Duch nám Ježíšova slova připomíná a tak nás přivádí do veškeré Otcovy a Ježíšovy pravdy.
Znovu se ptáme, jak se s Duchem božím setkávat a co slavit.
Od začátku Bible se setkáváme s Duchem božím a jeho působením.
„Hospodin Bůh vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 1,7
)
Bez Ducha božího je člověk jen prach (nic, marnost, zmařená příležitost).
Náš Tvůrce je odpovědný a svobodný. Dal nám svobodu a vede nás k odpovědnosti a dobrému hospodaření se svobodou.
Poskytuje nám přátelství, pomoc, vzdělávání a výchovu k dobrému životu.
V Ráji je zdroj tohoto duševního a duchovního bohatství popsáno jako „strom života“. Stáváš se tím, co a koho přijímáš, co konzumuješ. Na přátelství máme odpovídat přátelstvím, na pravdivost pravdivostí …
Strom „svévolného rozhodování o dobru a zlu“ je smrtelně jedovatý.
Vedle základních potřeb k životu potřebujme moudrost:
- k rozlišování dobra a zla
- k volbě důležitých informací
- k porozumění lásce a jejímu pěstování
- k volbě partnera a přátel, a k sebevýchově toho, co si přeji od druhých.
Od Mojžíše až po Ježíše jsme Hospodinem vzděláváni k životní moudrosti.
„Žádný jiný národ není tak vzděláván a opečováván, jako my Hospodinem“. [1]
„Moje slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.“ [2]
Je ale také nutné si přiznat, že se po všechny časy Bohu znovu a znovu vzpíráme a jednáme po svém.
Kdo zanedbává výživu „stromu života“ je podvyživen, oslaben a snadno selhává - nejen lidé v Ráji, Kain, Saul a David, ale i apoštolové a my.
Boží milosrdenství k nám přichází „ svrchu“ od Boha, od rodičů k dětem.
Vzpomeňme na poklad božího přátelství už u Mojžíše: „Až mě poznáš“, říká Hospodin, „zamiluješ si mě celou svou bytostí. Až zažiješ mé milosrdenství, mé odpouštění, budeš milovat bližního jako sebe sama (nebude ti to zatěžko).“
Ježíš nám boží milosrdenství zopakoval svým odpuštěním, které máme šířit dál (viz evangelium).
Nábožensky vzdělaní Izraelci Ježíšovy doby uměli mnoho božích pokynů zpaměti, ale opravovali Mojžíše podle svého.
Apoštolové byli z Ježíše nadšení, velice si považovali, že jsou jeho učedníky. Jeho slova si ukládali do paměti, uměli je citovat, jako dobří studenti, ale zanedbali porozumění tomu, co Ježíš říkal. Řadu Ježíšových postojů nepřijali. Byli jako učedníci, kteří umějí odříkat recept na svíčkovou, ale když ji měli uvařit, vyšel jim z toho guláš.
Před dvěma týdny jsme si připomínali, co se přihodilo Petrovi před křtem Kornélia. [3]
Ježíš učil apoštoly porozumět smyslu Mojžíšových pokynů o čistém a nečistém. [4] Ale Petr se vzpíral (třikrát) Ježíšovým pokynům: „Ani za nic, Pane, v životě jsem nejedl nic nečistého.“
Apoštolové si Ježíšova slova o nečistotě - o zlu, které vychází z nás, dobře pamatovali (vyučovací hodina byla dramatická, Ježíš náboženské autority nazval slepci, vedoucí lidi do záhuby). [5]
Apoštolové byli mnohem pružnější než znalci Tóry, oceňovali Ježíšovy názory, ale sami se vícekrát vraceli k tradici otců: „Ježíši, nikdy jsem nejedl nic nečistého“, odporoval Petr.
Proč to opět připomínám? Abychom nebyli slepí.
V čem jsme slepí?
Slepotu druhých rozpoznáváme, ale nechceme nahlédnout slepotu vlastní.
Vidíme slepotu farizeů a saduceů, podivujeme se nad některým jednáním apoštolů, ale sami nepátráme po smyslu Ježíšových slov.
Pokusím se to připomenout. Apoštolové možná za dobu od Ježíšova Zmrtvýchvstání do začátku misií k pohanům (nejméně 6 let) vícekrát obhajovali Ježíše, proč nedodržoval některé „tradice otců“. Ale sami „tradici otců“ nechtěli opustit (vepřové maso nejím). Zůstali na půlce cesty za Ježíšem. Vícekráte citovali Ježíšova slova před nanebevstoupením: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15
),
ale křtění pohanů bránili. (Srv. Sk 11,1n
)
Apoštolové uzdravovali nemocné, ale nevzkřísili zavražděného Štěpána. Viděli, jak Ježíš ubránil je i sám sebe (ukřižování je jinou záležitostí), ale neuchránili sebe a křesťany před násilím mocných.
Porovnejme si, zda jsme my v porozumění Ježíšovi přerostli apoštoly.
Ježíš nám říká stejně jako apoštolům:
„Přijměte Ducha svatého. Odpouštějte druhým“. [6]
Po dvě neděle jsem ukazoval, jak mnoho pro Boha znamená dobré soužití s druhými a vzájemné odpouštění. [7]
Autority pokládaly přiznání viny za slabost. I v církvi (proto se provinění zakrývalo).
Biblické osobnosti nám daly dobrý příklad s přiznáním svých selhání.
Vícekrát jsem se chlapů ptal: „Kdo z vašich otců se uměl omluvit manželce a dětem?“
Rozhovořili se …
Pak jsem jim navrhl, aby si v duchu řekli, jak na stejnou otázku odpovědí jejich děti.
Většinou se manželky omlouvají více než manželé. Uměli bychom odpovědět, čím to je.
Jak to, že nám chlapům přiznání chyby a omluva činí potíže?
Ve farnostech si někteří muži osobovali respekt druhých: důstojní pánové na prvním místě, pak ti, kteří nosili v průvodech nebesa, sochy, korouhve, ti kteří předříkávali modlitby, byly jim myty nohy … Nepatřili ale mezi ty, kteří si uměli přiznávat svá selhání (duchovní osoby nevyjímajíc).
V adventní a postní době si dávali „zbožná“ (někdy trapně ušmudlaná) předsevzetí, ale chyběla mezi nimi odpověď na Ježíšova a Jakubova slova:
„Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (J 20,22-23
)
„Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (Jk 5,16
)
Izraelité, kteří si neosvojili boží moudrost „u Mojžíše“ a boží milosrdenství, odmítli Ježíše.
Pokud si neosvojujeme Ježíšovu moudrost a jeho milosrdenství, nereagujeme na upozornění Ducha a odmítáme Ježíše.
Pokud nejsem otevřen božímu vedení a otevřen Kristu, Duch svatý se mnou nic nezmůže.
Mohu prosit o různá požehnání a boží dary, ale ty se ke mně nedostanou.
Nestačí znát Ježíšova slova nazpaměť.
Proces smíření souvisí s Pokojem Kristovým. On dělá směrem k nám první krok. Vyhledal učedníky po jejich selhání, ujistil je svým přátelstvím (odpuštěním) a vyzval je k vzájemnému odpouštění.
Hlas Ducha božího je jemný. Ten, kdo na něj nedá ten Ducha zháší jako plamen.
Mnoho lidí je pečlivých v zaměstnání, v péči o svůj výkon, zjev, prestiž, bohatství, dovednosti …, ale „nesnese jeden šedivý vlas na své hlavě“. Na karosérii auta, nás chlapy, mrzí každý šrám.
Co nedojde odpuštění, to se nezahojí. Každé neodpuštění se při dalším zranění ozývá jako nezahojená rána. Každá neošetřená křivda poškozuje vědomí a usazuje se v nevědomí.
Přiznávat chyby a omlouvat se za ně není slabostí, patří ke statečnosti.
Z přihlášení se na policii s trestným činem kouká trest, přesto takový čin oceňujeme.
Přiznáním chyby uvnitř Ježíšových učedníků ale začíná záchranná akce - odpuštěním a pomocí při nápravě. Ježíš nám dal příklad velkorysosti, kterou nám projevuje. Proto má jeho výzva silný náboj: „Jestliže bratr proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!“ (L 17,4
) „Odpouštím Ti a ty odpouštěj druhým“. [8]
Ptal jsem se naší mládeže, jakého by chtěli partnera; vypsali dost ideálů. Pochválil jsem je, že nechtějí jít pod svou cenu a že sami usilují o vlastní charakter, neboť to, co očekávám od svého partnera, chci jako první nabídnout jemu.
Ve svatebním slibu říkáme nejprve: „Já se ti odevzdávám“, a až pak: „Přijímám tě“. [9]
Prohlásit při svatbě: „Ponesu s tebou dobré zlé“, je víc než jen dojemné. Ta slova jsou vyhlášením programu, o který usilujeme.
Přiznání a náprava našich chyb patří k základním pracovním návykům na stavbě naší lidskosti, dospělosti, přátelství, manželství a božího království.
Zapomněli jsme se živit ze stromu života. Nenaučili jsme se od Izraele hledat porozumění božím slovům u Mojžíše: „Až mě poznáš“, říká Hospodin, „zamiluješ si mě celou svou bytostí. Až zažiješ mé milosrdenství, mé odpouštění, budeš milovat bližního jako sebe sama (nebude ti to zatěžko).“
Ježíš nám to vysvětlil podobenstvím o božím milosrdenství.
Zůstali jsme v pohanském myšlení. Po staletí jsme řešili vinu a trest. Zaměřili jsme se na odpykání trestu. A časem zavedli různé odpustky.
Později jsme smíření a nápravu řešili „pokáním“: „Za pokání se pomodli tři otčenáše“. Ze zpovědi se často stávala trapná „čistírna“.
Evangelium říká: Ten, kdo se vrací k nápravě spravedlnosti, kterou porušil, tomu může být poskytnuto smilování.
Marnotratný syn prosí otce, aby ho zaměstnal „u lopaty“ (ví, že na víc nemá právo). A Otec pomíjí trest a umožňuje synovi obnovení řádu života a lásky.
Ježíš nás - marnotratné - přivádí do Náruče boží. Boží milosrdenství znovu zopakoval svým odpuštěním apoštolům i nám. To máme šířit dál odpouštěním těm, kteří se provinili proti nám.
Všechny svátosti jsou návratem k Otci. Ježíšova hostina je vrcholem svátostí, je obnovou svatební smlouvy Hospodina s námi.
Ježíš nám říká: „Slavte ji na mou památku“.
Co to znamená? Bylo by málo slavit Eucharistii jen podle liturgických (dobových) předpisů, máme se především navracet se k Otci smířeni s ním a smířením s bratřími, které jsme zranili a kterým jsme zůstali dluženi.
Slavíme památku smíření u svatebního Stolu, slavíme památku lásky.
My hříšníci jsme velkoryse přijímaní – přicházíme-li ve svatebních šatech. Bůh od nás nechce mnoho. Máme svléci „starého člověka“ a převléknout se v člověka, pracujícího na obnově řádu a lásky.
Láska je touhou po sjednocení. Usilováním o dobro pro druhého i pro mne. (Při zachování svobody druhého.)
Chce po nás Bůh mnoho? On sám k nám stále znovu a znovu přichází s dobrou vůlí.
To se nám a líbí a my chceme jednat podobně. Návyk přiznávání chyb a prosby o odpuštění je základním krokem k obnově lásky a vděčnosti.
V tom máme vynikat. To nám nemůže být zatěžko, když jsme zažili tolik boží lásky.
[1] Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? (Dt 4,7
)
[2] Izraeli, budeš opět poslouchat Hospodina a dodržovat všechny jeho pokyny, které ti dnes udílím.
Hospodin, tvůj Bůh, ti dá nadbytek dobrého v každé práci tvých rukou, plodu tvého života a plodu tvého dobytka i plodin tvé role. Hospodin se bude opět nad tebou veselit k tvému dobru, jako se veselil nad tvými otci, budeš-li poslouchat Hospodina, svého Boha, a dbát na jeho pokyny a pravidla, zapsaná v knize této Smlouvy (svatební), a navrátíš-li se k Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.
Tento pokyn, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: „Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Ani za mořem není, abys musel říkat: „Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?“ Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.
Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes kladu na srdce, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho pokyny, pravidla a ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit.
Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět … (Dt 30,8-17
)
[3] Vyhladovělý Petr u Šimona koželuha v Joppe čekal na jídlo. Ježíš Petrovi zařídil vidění: Z otevřeného nebe se cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci. Ježíš Petrovi řekl: „Vstaň, zabíjej a jez!“
Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“
Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“
To se opakovalo třikrát a zase to všechno bylo vyneseno vzhůru do nebe. (Sk 10,1n
)
[4] Kultická nečistota v hebrejské Bibli není hříchem, ale vylučuje člověka z určitého jednání.
Péče o nemocného a služby zesnulému (omytí těla a ustrojení) je dobrým činem, ale ten člověk nemohl po určitý čas mezi lidi a nesměl se zúčastnit společných modliteb a obřadů. Vysvětlovali jsme si proč, pohanští sousedé se pokoušeli čarovat s krví a s mrtvými. Podobně to bylo s pohanským čarováním, při kterém se vařilo kůzle v mléce matky. Když toto nebezpečí pominulo, Ježíš tento pokyn zrušil. Izraelité Ježíšovo vyučování nepřijali a vytvořili si mnoho předpisů pro dvě kuchyně, masné a mléčné.
[5] Ježíš učil zástupy: „Slyšte a rozumějte: Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“
Tu přišli učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?“
Ale on jim odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna.
Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“
Petr mu na to řekl: „Vysvětli nám to podobenství!“
On odpověděl: „I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? Avšak to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.
To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“ (Mt 15,10-20
)
[6] Podmínky k odpuštění známe. Duch boží nám přináší Pokoj. Ten, kdo s Duchem spolupracuje, ten je schopen si přiznat svou vinu, hledat příčiny selhání, omluvit se a usilovat o nápravu.
[7] Největším svátkem Izraelitů je Den Smíření. Bůh nám pomáhá obnovit, uzdravit a zachovat cenné vztahy s lidmi, které jsme narušili. Bůh nás zve na most setkání a usmíření.
Ježíš nám ukazuje, jak se nořit do Jména božího, jak se těšit v boží Náruči. Tomu, kdo má spřízněnou náruč se daří mnohem lépe, než tomu, kdo je sám.
[8] Paní Dr. Jiřina Prekopová říkávala: Děti potřebuji vidět, jak se rodiče usmiřují. Zachová-li se táta špatně k manželce, má před dětmi říci: „Děti, ublížil jsem mamince, mrzí mě to a stydím se. Ale, víte, že selhání lze napravit. Maminko, můžeš sem přijít? Zachoval jsem se k tobě nepěkně, můžeš mě to, prosím tě, odpustit …?“ A maminka mu dá pusu a odpustí mu. Když táta ublíží dětem, přizná svou vinu a poprosí je odpuštění, děti vidí, jak konáme nápravu.
[9] Naši snoubenci na svatbě jedí polévku z jednoho talíře a zametají střepy z rozbitého talíře. Je to oněmělé, zamuchlané a se ztrátou smyslu (jako některé náboženské rituály).
Některým snoubencům dávám pěkný pohár, z kterého na konci obřadu v kostele pili víno – a pak ho upustím. „Škoda poháru, ale vaše manželství a přátelství má mnohem větší cenu než pár stovek. Prosím vás, nepřipravte se o ně.“ Největší střep jim dám domů. Je-li někdo z nich zraněn, může ten památeční střep dát beze slov na stůl. Je prosbou, abychom spolu začali rozpravu, hledali pomoc a uzdravení.