6. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,13n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 10,25-48; 1 J 4,7-10; J 15,9-17
Datum: 9. 5. 2021
K prvnímu čtení.
K porozumění je důležité si přečíst celý text: Sk 9,32-11,21. Pak objevíme, že i apoštol Petr po více jak šesti letech neměl zpracován Ježíšův pokyn: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15). Velmi se bránil křtění konvertitů z pohanských národů.
Apoštolové byli také proti, Petra předvolali ke kárnému řízení.
Tisíc let se modlíme: „Od moru, hladu a války, vysvoboď nás, Pane“. Tisíc let v růženci říkáme: „Kterého jsi v chrámě nalezla“, ale nenasloucháme Ježíšovým slovům: „Proč jste mě hledali, přece jsem vám říkal …“)
Neptáme se na Ježíšovy pokyny k udržení míru. 76 let se u nás už neválčilo - to je ovoce politické práce.
Ještě jsme nepojmenovali svou základní chybu: neřídíme se Božími slovy.
Místo toho chrlíme množství zbožných slov.

V druhém čtení si opravme: Bůh nám z lásky poslal svého Syna k naší záchraně.
 
K evangeliu.
Bůh je pečlivý ve svém jednání (stvoření světa) i ve svém vyjadřování (svých slovech). Padesát let říkám: „Bůh ví, že lásku nelze přikázat“, proč my Ježíšova slova nepečlivě zkreslujeme?
„To vám kladu na srdce, milujte se navzájem (co jste zadarmo dostali a dostáváte, to předávejte dál)“.
Ježíš nepronáší plamenné výzvy typu: „Děti, nehádejte se.“
Víme, odkud láskyplné jednání vychází, kde a u koho začíná. Bůh nás má rád první.
Malé děti zakoušejí lásku a péči rodičů a přitom se krok za krokem od dospělých učí pěknému jednání s druhými. Podobně nás pečuje Bůh, vede nás k ušlechtilosti a zasvěcuje nás do umění života, do krásného milování. Rodiče roky pečují o děti a ony se chtějí podobat rodičům. Ježíš obdaroval učedníky svým přátelstvím a oni byli nejen nadšeni, ale snažili se jednat podobně mezi sebou navzájem. Nejprve dostáváme, abychom měli co dívat. U dýchání se nejprve nadechneme a pak vydychneme.
Boží království se buduje službou (je rozdíl, zda je někdo dělníkem na jeho stavbě, nebo zda usiluje o kariéru v církvi:
Pracujeme na obstarávání živobytí pro své rodiny (podle Ježíšových pravidel).
Pracujeme s božím slovem, které nás uvádí do porozumění božích plánů s námi.
Pracujeme při přípravě slavení (svátostí). [1]
 
Nikdo o nás nemluví tak pěkně, jako Bůh, nikdo k nám není štědřejší a milosrdnější než Bůh.
Jsem mnohokráte u vytržení nad krásou přírody.
Jsem mnohokráte unesen nad uměleckým dílem nebo ušlechtilostí lidského srdce.
Mnohokráte oněmím krásou básně, natož závratnou krásou božího slova.
Všechna ta krása nás pozvedá a povznáší.
 
Uvedu pár závratných míst z Bible. Hospodin se nám vyznává :
 
„Šel jsem kolem tebe, uviděl jsem tě, a hle, byl právě tvůj čas, čas milování. I rozprostřel jsem na tebe svůj plášť, přikryl jsem tvou nahotu. Pak jsem ti přísahal a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Panovníka Hospodina, a stala ses mou.“ (Ez 16,8)  
 
„Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej.“ (Oz 11,4)  
 
„Můj synu, věnuj pozornost mé moudrosti, nakloň své ucho k mé rozumnosti,
dbej na obezřetné rady, poznání ať zachovávají tvé rty.
Proto, synové, poslyšte mě, neodvracejte se od výroků mých úst.
Řekneš: „Jak jsem mohl nenávidět napomínání? Jak mohlo mé srdce znevažovat domlouvání?
Svoje vychovatele jsem neposlouchal, nenaslouchal jsem svým učitelům.“
Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí, z milované laně, z líbezné srny;
její prsy ať tě vždycky opojují, kochej se v jejím milování ustavičně.“ (Srv. Př 5,1-19)  
 
Bůh nám daroval tak veliké přátelství, že celí užaslí můžeme říkat:
„Já jsem svého milého a můj milý je můj“. (Pís 6,3)
Jak to, že Bůh nám věnuje tak velikou pozornost a péči jako ženich nevěstě?
 
Ten, kdo umí žasnout nad božím a lidským obdarováním, ten se rád formuje do podobně štědrosti a služby. Z vděčnosti a úcty pak dobrořečí Bohu i lidem.
Něco jsme se naučili od našich rodičů, prarodičů, přátel a učitelů, v něčem jsme možná přerostli.
Ale Boží a Ježíšova láska je tak obrovská, že ji nikdy nedosáhneme – tak veliké bohatství máme.
 
Obdiv a vděčnost je naší odezvou (modlitbou).
Kdo objeví závratnou krásu božího slova, pije z nejlepšího a nejdrahocennějšího pramene. Opijí se krásou Ducha. To se nedá nařídit, poručit.
Přátelství a lásce se nikdo nebráníme, nikdy nás neomrzí a nezevšední nám.  
 
Většinu našeho poznání o božím přátelství jsme přijali od židů.
Izraelité Ježíšovy doby byli dobře vzděláni a připraveni na rozhovor s Ježíšem.
(Neznám jiné náboženství, kde by se spravedlnost a láska k druhým pěstovala víc než v božím lidu Izraele.)
Povím něco o několika židovských svátcích, abyste viděli, v jaké kultuře vztahů vyrůstali Ježíšovi současníci a na co mohl Ježíš navázat.
 
Celý život se nechávám zvát ke křesťanským svátkům a oceňuji jejich bohatství. Ale také se nechám obdarovat a inspirovat svátky Izraelitů, vycházejících z Písma. 
Jaký je největší svátek Izraelitů?
Den smíření – Jom Kippur.
 
Náš náboženský rok začíná čtyřtýdenním Adventem a pak slavíme řadu vánočních svátků. 
Prvním dnem židovského náboženského roku je Roš Ha-šana.
-      Je připomínkou stvoření světa a člověka - to vede k úctě vůči stvoření a lidským dílům.
-      Je návratem k Bohu k životu podle Smlouvy a božích pokynů. [2]
Obrácení a nápravu nelze vykonat přes noc, proto se židé 30 dní před Roš Ha-šana připravují.
K tomu vedou tři cesty:
-    obrácení se k Bohu – „Hospodin obřeže tvé srdce a srdce tvého potomstva“
-    modlitby – „Já náležím svému milému a milý je jen můj“
-    náprava svého života dobročinností
 
Svátkem Roš Ha-šana začíná Deset dnů nápravy, židé dodneška navštěvují jiné rodiny, prosí je za odpuštění toho, čím se vůči nim provinili. Smíření s druhými je nutnou podmínkou k slavení největšího svátku Jom Kipur - Dne smíření.
Židé prosí Hospodina o odpuštění všeho, čím se provinili proti němu a za prominutí nesplněných slibů Bohu.
Ještě před započetím svátku se má každý naposledy zkoumat: „Požádal jsem o odpuštění opravdu každého, vůči němuž jsem se zachoval špatně? Vyřešili jsme všechna nedorozumění, omluvili jsme se za urážky a pomluvy?
Hospodin nás učí, že vztahy s druhými jsou naším největším bohatstvím. Máme odstranit každé nedorozumění nebo spory, které víří zlou krev. Jom kipur je největším svátkem Izraele, je dnem smíření s Bohem, poté, když jsme se smířili s lidmi. [3]
 
Na den Smíření vyznávají židé veřejně svá provinění. Každý začíná slovy: „Za hřích, kterým jsme zhřešili před Tebou …“
Židé všechny hříchy vyznávají v množném čísle, neboť se hlásí ke kolektivní odpovědnosti, i když nespácháme nějaký hřích osobně, hlásíme se k určitému podílu viny, na selhání ostatních - mohl jsem druhého poučit a neudělal jsem to, mohl jsem druhého za jeho špatnost pokárat a neučil jsem tak, mohl jsem být lepším vzorem …
 
Čtyři dny po Jom kipur se slaví svátek Sukot - svátek Stánků.
Když jsme „napřímili svoje srdce v Den smíření“, říkají židé, smíme s radostí slavit Sukot.

„Slavnost stánků budeš slavit po sedm dní, až shromáždíš úrodu ze svého humna a lisu …
budeš se radovat ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách. … Hospodin, ti požehná na veškeré tvé úrodě a při všem, co budeš dělat. Oddej se proto radosti.“ (Dt 16,13-15)
„Budete bydlet ve stáncích, aby všechna vaše pokolení věděla, že jsem přechovával Izraelce ve stáncích, když jsem je vyvedl z egyptské země. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Lv 23,42-43)
 
Radují se z hojnosti úrody, ale sedm dní jedí a spí v jednoduché chýši, vzdávají se tepla, pohodlí a bezpečí svých domů, aby si připomenuli, že největším bohatstvím jsou vztahy – budujeme je navěky.) [4]
 
Prvého dne si vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrtových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem, svým Bohem.“ (Lv 23,40)
 
Do rukou si Izraelité berou „čtyři druhy“, při modlitbě s nimi mávají a prohlašují Hospodina králem všech.
„Čtyři druhy“ jsou rozličné:
Plodem ušlechtilého stromu je etrog (velký citrusový plod) – ten voní a má dobrou chuť.
Palmový list je veliký, má dobré datle, ale nevoní.
Myrta není k jídlu, ale voní.
Větvičky potoční vrby nevoní ani nejsou k jídlu.
„Čtyři druhy“ představují čtyři typy izraelitů.
Ti, co mají vůni (učí se z Tóry, aby voněli po Bohu) a i chuť (jednají podle božích pokynů a druhým lidem je s nimi dobře) jsou jako etrog.
 
Jiní nejsou mnoho učení, ale jsou dobří, lidem je s nimi dobře – ti jsou jako palma.
Jako myrta jsou ti, kdo studují Písmo, ale o dobré soužití nepečují.
Nakonec jsou ti, kteří ani neznají Tóru, ani nejednají podle božích pokynů – jsou jako vrba.
Ale Bůh stojí o všechny (ještě se můžeme napravit). Proto stojíme o druhé. Všichni jsme pozvání do božího království. Všichni jsme dětmi jednoho Otce. Proto stojíme o jednotu božího lidu.
Jeden napravuje chyby druhého. Proto židé k modlitbě berou „čtyři druhy“ (lze je vzít jen oběma rukama).
 
Hospodin se zamiloval do Izraele jako první.
„V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna pro naši záchranu.“ (1 J 4,10)
 
Ježíš prosil a prosí za učedníky všech času:
„Otče, prosím za všechny, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.
… aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.
Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.
Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“ (J 17,20-26)  
 
Pečující rodiče mají právo chtít po dětech, aby se děti jednaly s rodiči a sourozenci mezi sebou tak, jako rodiče jednají s dětmi.
Ježíš „nesklízí tam, kde nezasel, a nesbírá, kde nerozsypal“ (srv. Mt 25,26), ale pečuje o nás do roztrhání těla.
Na jeho lásku, chceme odpovědět láskou k Ježíši i k bratřím. Proto se my sami zavazujeme k vytváření jeho Pokoje. – To patří do programu Ježíše a jeho učedníků. 
 
Ježíš (milující nás, své učedníky) nás vybízí:
„Máte-li něco proti druhému, vyříkejte si to. Ne až před „Dnem smíření“ - Jom Kippur, ale co nejdříve. Ať slunce nezapadá nad vaším hněvem.“
„ Než jdeš na bohoslužbu, nejprve se smiřte.“
Proto do Modlitby Páně vložil slova:
„Otče, odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili těm, kdo nás žádali o odpuštění.“
A dodal:
„Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec;
jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“
 
To vám kladu na srdce: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval a miluji vás.“
 
To je pokyn pro nás – učedníky Ježíše.
 
Nečekejme takový postoj od jiných lidí. Nezakoušejí lásku boží, těžko mohou vonět ve větší míře po Bohu.  
 
Máme-li dost jídla, péče, možnost vzdělání, máme-li hojnost nejrůznějšího bohatství – bylo by nevděčností tyto dary nevyužít a nerozdávat z nich.
 
Máme si všímat boží štědrosti, abychom byli štědří ve vztazích k druhým.

[1] Bůh s námi rád slaví. A jako doma děti přinesou mamince brambory ze sklepa, zeleninu ze zahrady, prostřou stůl a hezky se ustrojí, tak i my připravíme sebe a co je třeba. Maminka i Bůh zázračně vaří … 
 
[2] Kniha Nehemiáše popisuje nový začátek navrátilců babylonského zajetí. (Neh 8. kap.)
Hospodin s nimi obnovil Smlouvu a všichni otřeli slzy vyznání hříchů a slavili.
 
[3] V Izraeli se později objevil rituál kaparot (říkám mu židovské odpustky. Člověk vezme živého kohouta, slepici nebo rybu, symbolicky na něj přenese své hříchy. Pak živočicha otočí třikrát okolo hlavy a řekne pseudomodlitbu: „Toto je má výměna, toto je má náhrada, toto je mé smíření. Tento kohout zemře, peníze za něj dám na dobročinné účely, zatímco já vejdu k dobrému dlouhému životu a k míru“. (Je to obdoba „kozla pro Azazela“ nebo našeho stínání berana nebo kohouta).
Řada rabínů tento pohanský zvyk zakazovala včetně Maimonidea (jeden z největších osobností judaismu, žil ve 12 stol.) „Nesahejte nám na starobylou tradici“, dodneška tvrdí někteří zastánci lidové zbožnosti). Místo zvířat ale k rituálu používají přímo peníze.
 
[4] Každý den prožívají s jedním ze sedmi hostů, kteří ve svém životě putovali: Abrahámem, Izákem, Jákobem, Josefem, Mojžíšem, Áronem a Davidem.