5. neděle velikonoční

Před týdnem jsme znovu promýšleli podobenství o dobrém pastýři. Dnes nás čeká podobenství o vinném keři. 

K prvnímu čtení.
„Nejsi horký, ani studený, pozvracím se z tebe“, říká Ježíš (Zj 3,14n). Šavel zuřivě pronásledoval Ježíšovy učedníky, když se mu Ježíš ukázal, zastavil se. (Velekněze Kaifáše a Annáše nezastavilo v nenávisti proti Nazaretskému ani vzkříšení Lazara a Ježíše.

V úryvku druhého čtení Jan vysvětluje, že nestačí jen slovy vyznávat, že Ježíš je Pán. Naše jednání ukazuje, na čí straně stojíme.
Pěstujeme si jemnocit pro spravedlnost. Když jsme se dopustili nespravedlnosti nebo jsme neudělali, co bylo v našich silách, pak nás svědomí našeho srdce upozorňuje na naši vinu. Ale jsme Bohem poučeni, že jeho milosrdenství je nad lidskou spravedlností, abychom hledali pomoc u Ježíše a nezoufali sami nad sebou jako Jidáš. Bůh a jeho láska je větší než všechna provinění lidstva.
(Místo přikázání si dosaďte pokyny a místo nařídil třeba kladl na srdce.)

Duchovní zanedbali biblickéu vzdělávání lidí, proto Písmu nerozumíme. Řada lidí proto hledá různé meditační techniky k osvícení ...
Ježíš řekl, že od dětí můžeme mnoho odkoukat. Děti se učí jednoduchým a přirozeným způsobem, pozorují, zkoumají, hledají, přemýšlejí, a když něco pochopí, zařídí se podle vyzkoušeného. Když děti něco zaujme,nejsou roztržité. Židům dodneška biblické vyučování vyhovuje. Ježíš nikdy o ničem neřekl: „To je tajemství“. Co nakousl, to vysvětlil.   
Na Ježíšově vyučování není nic složitého, není jen pro kněžstvo a klášterníky, jako v buddhismu a hinduismu. Zenoví mistři řeknou učedníkům koan a dokud mu učedník neporozumí, Mistr s ním dál mnoho nepracuje.
Ježíš učedníkům vše vysvětloval. Navázal na Mojžíše a proroky a učil lidi přemýšlet. Proto mluvil v podobenstvích.
Co míní podobenstvím o vinné révě? Tenkráte každé dítě doma pozorovalo, jak réva roste.
Vidělo, jak rodiče větve krátí, vylamují mladé výhonky a utrhávají listy, které zastiňují dozrávající hrozny. Rodí dvouleté dřevo. „Jak se sladká šťáva dostane do kuliček hroznů?“, ptaly se děti. 
My dětem říkáme: „Míza v rostlinách a krev v těle živočichů roznášejí živiny do jejich těl. (O nervech a dalších komunikačních zařízeních tenkrát ještě nikdo nevěděl.) 
Židovská maminka na jaře dětem ukazovala, jak míza ze zraněné větve hojně kape.
Některé větve nerodí, usychají. To má nějakou příčinu …

Co v nás, v našich rodinách a společnosti proudí? Jaká míza, jaká krev, jaký duch? Čeho se nám nedostává. A co je v nás ucpané? V čem bráníme Ježíšově míze, aby v nás proudila a přinášela ovoce?
Jak máme s Ježíšem spolupracovat?

Trochu poodhlédnu. Na biblické hodině jsem se nešikovně, bez vysvětlení, ptal, co Bohu na nás nejvíce vadí. Kamarádi správně vyjmenovávali příčiny naší nedůvěry k Bohu. Já jsem měl na mysli válčení v manželství (rozpady rodin) a války občanské i mezi státy.
V mnoha oborech lidské činnosti jsme dosáhli pozoruhodné úrovně, od medicíny až po Deklaraci lidských práv. Ale zaostáváme v dovednosti vybrat si dobrého partnera a charakterní politiky.

Mnohokrát po osvobození lidé vybudovali krásná města, dobře uspořádali soužití v obcích, ale za nedlouhý čas bylo dobré dílo zničeno. Čas míru a následné zkázy se stále opakuje.   
Kde je příčina? Myslím si, že v zanedbané výchově a v rodině i ve škole.
Od 10 let bychom měli s dětmi začít mluvit jakého partnera si vybrat.
Občanská výchova ve škole byla nejslabším předmětem.
V kostele jsme křesťanství snížili jen na morálku a poslušnost autoritě.
Chybí nám Ježíšova míza, boží Duch. 

Potřebujeme tomu dobře porozumět.
Izraelitům se dostalo nabídky vzdělání o Bohu nadsvětové úrovně, a přesto ji zdaleka nevyžili.
Saduceové se spokojili s Mojžíšovskou školou, uznávali jen Tóru (Pět knih Mojžíšových).
Farizeové studovali Proroky a Spisy. Židé Ježíšovy doby měli Písmo po ruce a učili se v synagogách, ale jejich náboženští vůdci se odchýlili od Ducha božího a sklouzli k získávání zásluh před Bohem.[1]
Zapomněli na podstatné. Máme budovat dobré vztahy s Hospodinem a s lidmi, zdržovat se nepodstatným, je krokem zpět a ztrátou času a energie.
Ježíš nabídl židům náboženskou reformu. [2]
Vracel je k milosrdenství (to slovo se v hebrejské Bibli vyskytuje asi 200 x):
„Jděte a učte se, co to je: `Milosrdenství chci, a ne oběť.´“ (Mt 9,13)
„Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“ (Mt 5,16)

Až po vzkříšení učedníci prohlásili: „Ježíš měl a má ve všem pravdu“, a jeho reformu přijali.

Náboženští vůdci Izraele zatáhli lidi do nesmyslné války s Římem, když nerozpoznali falešné mesiáše od pravého. Nabádali lidi, aby se před římským vojskem uchýlili do svatého města, které Bůh neopustí („když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší“). Jeruzalém padl, Jeruzalémská svatyně byla zničena a desetitisíce židů byli jako vzbouřenci ukřižováni.  
(Kdyby dali na Ježíše, mohli dostat svobodu zadarmo, jako jejich předkové vyšli z Egypta a Babylonu.)  

Učedníci se zachovali podle Ježíšových slov a byli zachráněni. [3]

Umíme rozpoznat chybu Izraelitů, i jak dopadli. Dva tisíce let byli pohany vyhnání ze země, kterou jim dal Hospodin.
Podle stejného měřítka můžeme posoudit dějiny „křesťanské“ Evropy. Samé válčení jedněch křesťanů proti druhým.
Nedostatečné vyučování pokřtěných způsobilo (přinejmenším ve 20. století), že lidé nebyli schopni postavit se proti bojechtivým vládcům, kteří je zneužili jako zabijáky. Náboženští vůdci neuměli zabránit nenávisti jedněch proti druhým.
Jak to, že 20 let po první světové válce propukla válka druhá?
Jak to, že jsme si my dvakrát po sobě zvolili za prezidenty dva psychopaty, kteří nás táhnou
k imperiálnímu Rusku? Jak to, že tak brzy zapomeneme na kruté zkušenosti s okupanty?

Izraelité žili v manželské smlouvě s Hospodinem, každý rok ji nábožensky slavili, a přesto se božím vyučováním neřídili dostatečně.

Pokřtění Evropané nepřijali mnoho z Ježíšova učení. Náboženští vůdcové králům nepředepsali biblické pokyny, zabraňující útočným válkám …, neučili lidi číst a psát, aby se vzdělávali v porozumění Písmu, lidem ponechali lidovou zbožnost s mnoha pohanskými pověrami. Dál pronásledovali osvícené křesťany. Mohl bych dlouze pokračovat.
Nemálo pokřtěných podporovalo moderní zvrhlé mesiáše. Mnoho našich rodin se rozpadá. Lepší část světské společnosti nás dokonce předběhla v prosazování lidskosti (svoboda svědomí, všeobecné lidské právo, rovnoprávnost občanů, volební právo, postavení žen …
Křesťané v mnohém přispěli ke kultivaci svatě, ale mnohem více dobrého jsme mohli vykonat, kdybychom se drželi Ježíše.
K čemu jsou naše církevní prohlášení, když je nikdo nečte. Vlastní vinou ztratili obdiv a úctu společnosti. Už jsme jen folklorní menšinou a skanzenem. Naše modlitby nenesou ovoce a církevní paráda a pálení svíček Boha nepotěší.

Kdybychom měli odvahu Svědků Jehovových a zeptali se na ulici: „Pane, jste vykoupen? Paní, jste spasena? Právem by si ťukali na čelo. Neumíme mluvit srozumitelnou řečí ani k vlastním dětem.  Jak bychom mohli cizím vyprávět o Bohu? Jak bychom jim vysvětlili, co znamená, že Ježíš za nás umřel? Kdo by s tím šel ke gymnazistům? 
Kdo je zachráněný a čím a jak je zachráněn?

Jak rozumíme podobenství o vinném keři? Kdo je pokládá za důležité a bude se pídit po jeho smyslu?
Řekneme si za týden, k čemu jsme došli?

---

[1] Zapomněli, že nám Bůh přeje dřív, než ho o něco prosíme. Pečuje o nás ze své podstaty milujícího a štědrého rodiče.
V ne malé míře se nechali svést k představě zbožných pohanů o získávání přízně božstev.
Saduceové nabádali lidi k poutím a korbanu (pohansky řečeno k přinášení obětí) čím víc darů do svatyně, tím víc kněží bohatli.
Farizeové horlili pro více modliteb, postů, odříkání (desátky i „z pažitky v květináči“) a zákazů.

[2] „Otočte (obraťte se) a vraťte se k Bohu. Udělejte si inventuru, nakolik jednáte podle Hospodina. Nic k božím pokynům nepřidávejte ani neubírejte.“  

[3] „Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí, poněvadž jsou to dny odplaty, v nichž se má naplnit vše, co je psáno. Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí.“ (L 21,20-24)