Slavíme slavnost velikonočních dnů
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 4,25-26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 4. 4. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 4,25-26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 4. 4. 2021
Mnoho
z nás neslaví bohoslužby v kostelích, ale v každém
případě si nahlas čteme a nasloucháme příslušným biblickým textům
doma. Jsou to perly největší velikosti. Žádný rok jsme jejich počet při
bohoslužbách nezmenšovali.
Židé v mnohem větší míře celou noc čtou Písmo a radují se z velikonoční slavnosti – je pro ně oslavou daru svobody a milosrdenství od Hospodina.
Jsme vděční Bohu za jeho vyučování.
Ježíš byl Izraelita a vyučoval Izraelity, kteří prošli Mojžíšovým vyučováním.
Z vlastní zkušenosti vidíme rozdíl mezi biblickým vyučováním a církevní zbožností nebo dokonce jen lidovou zbožností.
Povýšeně a hloupě jsme opovrhli Mojžíšovou výukou. Ještě sv. Jeroným řekl: „Bez Mojžíše neporozumíme Ježíšovi“.
Izraelité dodneška o Velikonocích čtou Píseň písní.
V ní je nevěsta unešená z osobnosti ženicha a vyznává:
„Já jsem svého milého a můj milý je můj.“ (Pís 6,3
Slyšíme, čím je pro Izraelity tfilin (modlitební krabička) se slovy:
„Slyš, Izraeli, … Hospodin je pro tebe Jedinečný …,
proto ho miluješ v celém svém srdci a v celé své duši …“
Toto vyznání si váží na čelo jako nejcennější klenot, jako šém, jako svůj program (simkartu), a na levou ruku (ta je blíže k srdci).
Izraelité nemluví o víře v Boha, ale o vzájemné důvěře mezi Bohem a lidmi.
V Talmudu na to učenci reagují a říkají, že i Hospodin nosí tfilin, který obsahuje vyznání:
„Kdo je jako ty, Izraeli, jedinečný národ na zemi?“
„Tys mě, Izraeli, učinil Jedinečným na světě“, říká Hospodin,
„proto i já vás učiním zvláštním ve světě“.
My, původně z pohanů, si považujeme, že jsme byli přijati do božího lidu. Neradi bychom byli pozadu v porozumění Bohu za svými úctyhodnými staršími izraelskými bratry. Inspirujeme se jejich zkušeností a snažíme si ji osvojit. A prosíme k tomu Boha o pomoc.
Bůh nás netlačí do kláštera ani k nějakým výlučným náboženským technikám, sestupuje do našeho života. Ježíš s námi už navždy pracuje, slaví a celým životem dobrořečí Otci. Projevil a projevuje nám svou lásku až do krajnosti.
Biblická zbožnost prozařuje i nejvšednější věci a počínání na úroveň bohopocty. Víme, že Bůh pro sebe nic nechce, nic od nás nepotřebuje, mimo růstu do jeho podoby - k tomu nás stvořil, aby se dobro vycházející z něj šířilo i skrze nás.
Tomu není obtížné porozumět, to není nějaké tajemství určené vyšší kastě.
K biblickým slavnostem nepotřebujeme nic exkluzivního. Vše bylo dosažitelné pro všechny lidi (i chudý a otrok byli bohatšími zváni ke svátečnímu stolu). K hostině neoddělitelně patří vyprávění příběhů, vysvětlování rituálu a smyslu použitých věcí.
Izraelité si osvojili nejen umění slavit, ale mluvit při rodinné slavnosti a konat tak, aby všemu rozuměly i děti a nenudily se.
Při slavení se má radovat celý člověk, tělo i duše. Uvedu k tomu jeden příklad. Víte, že při sederové večeři izraelité dodneška pijí čtyři poháry vína (každý pohár o minimálním obsahu 1 dcl a každý slavící by měl vypít alespoň polovinu z každé číše.)
Samozřejmě, že důležitý je obsah každého přípitku, je vzat z Ex 6,6-7
„Já jsem Hospodin.
(1) Vyvedu vás z egyptské roboty,
(2) vysvobodím vás z vašeho otroctví a
(3) vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy.
(4) Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem.“
Pátý pohár patří proroku Eliášovi, který znovu přijde a ohlásí příchod Mesiáše a úplné záchrany.
Z tohoto poháru židé nepijí, je výrazem touhy po příchodu božího království. Budou ho pít, až Eliáš přijde.
My jsme Mesiáše rozpoznali v Ježíši a ten za druhého Eliáše označil Jana Baptistu, proto „pijeme“ i pátý pohár.
Pijeme i šestý pohár - Ježíšův. Ten při Poslední večeři řekl: „Dnes budeme slavit jinak, z mého poháru nebude pít jen jeden, ale budete z něj pít všichni, protože všichni jste mou nevěstou.
Jak může někdo v 21. století při Ježíšově hostině odmítat lidem – nevěstě pít z kalicha?
Ježíš říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“. (J 6,56
Až židé přijmou Ježíše za svého Mesiáše, porozumí Ježíšovu kalichu. Ale škoda, přeškoda, že my Ježíšovým slovům mnoho nerozumíme.
Mnoho katolíků ani neví, proč „chodí ke svatému přijímání“.
Pro Ježíše (i pro mě) je utrpením vidět, jak se lidé u Ježíšovy hostiny tváří.
Pro Ježíše (i pro mě) je utrpením slyšet, jak se tvrdohlavě hádají o přijímání do úst a klekání.
Větší část viny za to padá na nás, duchovní. Neuvádíme je do porozumění slov hebrejské Bible.
Menší část viny padá na lidi. Pobožnost křížová cesty je pro ně mnohem důležitější než biblická hodina (kdyby tato moje slova četli, hned by se urazili). Bibli říkáme „Starý zákon“ a jeho krása nás nezajímá.
Ale kdo hledá smysl božích slov, např. slov Sipory:
„Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví“ (Ex 4,25
nebo: „Já jsem svého milého a můj milý je můj“ (Pís 6,3
ten získá porozumění k Ježíšovým slovům:
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“. (J 6,56
Porozumí smyslu Ježíšovy hostiny, jeho záměru a získá srozumitelná slova modliteb.
Každou neděli s námi Ježíš slaví své přátelství, které Bůh už kdysi dávno přirovnal k lásce manželů, kteří se mají rádi. Ježíš vrchovatě potvrdil, že jsme boží nevěstou.
Nevím, jak vy, ale já se opájím krásou slov i předježíšovské Bible, uvádějí mě k prožití a porozumění Ježíšovi.
Neptám se, kolik vína jste vypili na Zelený čtvrtek, ptám se, o kolik víc se vám podařilo pochopit ze slavení Velikonočních svátků.
Liturgický rok nás zve po padesát dní velikonoční doby k dalšímu promýšlení a prožívání nevyčerpatelného bohatství boží lásky. Boží láska je strhující, Ježíš nás uchvacuje, prostupuje a my se mu chceme podobat. Na jeho lásku, chceme odpovědět svou láskou.
Na lásce k naším nejbližším si to trénujeme.
Ježíš při velikonoční hostině při manželském slibu řekl:
„Tento chléb je moje tělo, které se pro vás vydává“.
A nad pohárem s vínem prohlásil:
„Toto je kalich mé krve, která se prolévá pro vás, do vás a pro všechny (pro mnohé) …“
Za tři dny po své smrti vzkříšený Ježíš vyhledal apoštoly (J 20,19-23
I apoštolové před Velikonocemi Ježíšovi tvrdili, že za něj položí i život, ale toho ještě nebyli schopni. Byli ochotní se za Ježíše bít v mesiášském povstání nebo proti zatýkacímu komandu, které na Ježíše poslali velekněží, ale pak je ochromilo Ježíšovo zatčení a poprava. Přestali věřit, že Ježíš je Mesiáš.
Mnoho lidí položilo život za dobrou věc a to je ctí. Ale přitakat Ježíšovi - Mesiáši - je ještě další věc.
Znamená to dát mu za pravdu, vydat se jeho cestou. „Následovat Ježíše“, stát se jeho učedníkem, je velikým osobnostním programem.
Porozumět Ježíšovi není pro upřímného a poctivého člověka nesnadné, ale ne každý se Ježíšova učednictví odváží a ne každý v něm vytrvá.
Nejde se do toho nutit, natož nutit k učednictví druhé. Buď dovolíme Bohu, aby si získal naše srdce a pak živíme manželství Boha s námi, nebo ne.
Připomenu, že Ježíšovo dýchnutí na provinilé apoštoly je stejného druhu, jako Ježíšova slova o jeho krvi, kterou nám nabízí coby transfúzi jeho Ducha a Pokoje.
Jak to, že od nás - např. po 20. století - Bůh neodstoupil?
Ježíš nám stále znovu a znovu opakuje svůj svatební slib. Znovu to bohatství zvažme ve svých rukou a svém srdci.
Blahopřeji Vám k velikonočním svátkům – máme co slavit!
Duch boží vane, kde chce. V každém, kdo o něj stojí.
Jsem rád, že se vám líbil dvanáctiletý kluk z filmu „Kafarnaum“, byl dospělejší - odpovědnější a statečnější než jeho rodiče. Měl něco z Ducha božího. Řekl jsem výše, že vytrvat ve spravedlnosti není samozřejmé.
Naše evropská, západní kultura je na vyšší úrovni než kultura Předního východu a Asie. Stojí na veliké práci - i duchovní - a obětavosti našich předků. Jsme jim a Bohu za to vděční.
Náš způsob života a demokracie se nedá přesazovat a vnucovat druhým. I u nás bylo prolito mnoho krve a nespočetně slz, než jsme se k našemu bohatství dopracovali. A vůbec není jisté, zda naši kulturu udržíme.
Jen na okraj.
Teď okolo sčítání obyvatel byla debata mezi pokřtěnými.
Přihlásil jsem se ke křesťanům a katolické církvi. Je to statistická záležitost.
Kdyby se mě někdo zeptal, zda jsem křesťan, řekl bych, že se snažím žít křesťansky.
Ale za výzvami řady církevních představených k přihlášení se k církvi je politický záměr. Vzpomněl jsem si na selhání krále Davida, který přes zákaz Hospodina nechal sečíst muže schopné boje. Máme promýšlet smysl Hospodinových pokynů (micvot), nejsou k zahození, mají svůj význam.
Židé v mnohem větší míře celou noc čtou Písmo a radují se z velikonoční slavnosti – je pro ně oslavou daru svobody a milosrdenství od Hospodina.
Jsme vděční Bohu za jeho vyučování.
Ježíš byl Izraelita a vyučoval Izraelity, kteří prošli Mojžíšovým vyučováním.
Z vlastní zkušenosti vidíme rozdíl mezi biblickým vyučováním a církevní zbožností nebo dokonce jen lidovou zbožností.
Povýšeně a hloupě jsme opovrhli Mojžíšovou výukou. Ještě sv. Jeroným řekl: „Bez Mojžíše neporozumíme Ježíšovi“.
Izraelité dodneška o Velikonocích čtou Píseň písní.
V ní je nevěsta unešená z osobnosti ženicha a vyznává:
„Já jsem svého milého a můj milý je můj.“ (Pís 6,3
)
Slyšíme, čím je pro Izraelity tfilin (modlitební krabička) se slovy:
„Slyš, Izraeli, … Hospodin je pro tebe Jedinečný …,
proto ho miluješ v celém svém srdci a v celé své duši …“
Toto vyznání si váží na čelo jako nejcennější klenot, jako šém, jako svůj program (simkartu), a na levou ruku (ta je blíže k srdci).
Izraelité nemluví o víře v Boha, ale o vzájemné důvěře mezi Bohem a lidmi.
V Talmudu na to učenci reagují a říkají, že i Hospodin nosí tfilin, který obsahuje vyznání:
„Kdo je jako ty, Izraeli, jedinečný národ na zemi?“
„Tys mě, Izraeli, učinil Jedinečným na světě“, říká Hospodin,
„proto i já vás učiním zvláštním ve světě“.
My, původně z pohanů, si považujeme, že jsme byli přijati do božího lidu. Neradi bychom byli pozadu v porozumění Bohu za svými úctyhodnými staršími izraelskými bratry. Inspirujeme se jejich zkušeností a snažíme si ji osvojit. A prosíme k tomu Boha o pomoc.
Bůh nás netlačí do kláštera ani k nějakým výlučným náboženským technikám, sestupuje do našeho života. Ježíš s námi už navždy pracuje, slaví a celým životem dobrořečí Otci. Projevil a projevuje nám svou lásku až do krajnosti.
Biblická zbožnost prozařuje i nejvšednější věci a počínání na úroveň bohopocty. Víme, že Bůh pro sebe nic nechce, nic od nás nepotřebuje, mimo růstu do jeho podoby - k tomu nás stvořil, aby se dobro vycházející z něj šířilo i skrze nás.
Tomu není obtížné porozumět, to není nějaké tajemství určené vyšší kastě.
K biblickým slavnostem nepotřebujeme nic exkluzivního. Vše bylo dosažitelné pro všechny lidi (i chudý a otrok byli bohatšími zváni ke svátečnímu stolu). K hostině neoddělitelně patří vyprávění příběhů, vysvětlování rituálu a smyslu použitých věcí.
Izraelité si osvojili nejen umění slavit, ale mluvit při rodinné slavnosti a konat tak, aby všemu rozuměly i děti a nenudily se.
Při slavení se má radovat celý člověk, tělo i duše. Uvedu k tomu jeden příklad. Víte, že při sederové večeři izraelité dodneška pijí čtyři poháry vína (každý pohár o minimálním obsahu 1 dcl a každý slavící by měl vypít alespoň polovinu z každé číše.)
Samozřejmě, že důležitý je obsah každého přípitku, je vzat z Ex 6,6-7
:
„Já jsem Hospodin.
(1) Vyvedu vás z egyptské roboty,
(2) vysvobodím vás z vašeho otroctví a
(3) vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy.
(4) Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem.“
Pátý pohár patří proroku Eliášovi, který znovu přijde a ohlásí příchod Mesiáše a úplné záchrany.
Z tohoto poháru židé nepijí, je výrazem touhy po příchodu božího království. Budou ho pít, až Eliáš přijde.
My jsme Mesiáše rozpoznali v Ježíši a ten za druhého Eliáše označil Jana Baptistu, proto „pijeme“ i pátý pohár.
Pijeme i šestý pohár - Ježíšův. Ten při Poslední večeři řekl: „Dnes budeme slavit jinak, z mého poháru nebude pít jen jeden, ale budete z něj pít všichni, protože všichni jste mou nevěstou.
Jak může někdo v 21. století při Ježíšově hostině odmítat lidem – nevěstě pít z kalicha?
Ježíš říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“. (J 6,56
)
Až židé přijmou Ježíše za svého Mesiáše, porozumí Ježíšovu kalichu. Ale škoda, přeškoda, že my Ježíšovým slovům mnoho nerozumíme.
Mnoho katolíků ani neví, proč „chodí ke svatému přijímání“.
Pro Ježíše (i pro mě) je utrpením vidět, jak se lidé u Ježíšovy hostiny tváří.
Pro Ježíše (i pro mě) je utrpením slyšet, jak se tvrdohlavě hádají o přijímání do úst a klekání.
Větší část viny za to padá na nás, duchovní. Neuvádíme je do porozumění slov hebrejské Bible.
Menší část viny padá na lidi. Pobožnost křížová cesty je pro ně mnohem důležitější než biblická hodina (kdyby tato moje slova četli, hned by se urazili). Bibli říkáme „Starý zákon“ a jeho krása nás nezajímá.
Ale kdo hledá smysl božích slov, např. slov Sipory:
„Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví“ (Ex 4,25
),
nebo: „Já jsem svého milého a můj milý je můj“ (Pís 6,3
),
ten získá porozumění k Ježíšovým slovům:
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“. (J 6,56
)
Porozumí smyslu Ježíšovy hostiny, jeho záměru a získá srozumitelná slova modliteb.
Každou neděli s námi Ježíš slaví své přátelství, které Bůh už kdysi dávno přirovnal k lásce manželů, kteří se mají rádi. Ježíš vrchovatě potvrdil, že jsme boží nevěstou.
Nevím, jak vy, ale já se opájím krásou slov i předježíšovské Bible, uvádějí mě k prožití a porozumění Ježíšovi.
Neptám se, kolik vína jste vypili na Zelený čtvrtek, ptám se, o kolik víc se vám podařilo pochopit ze slavení Velikonočních svátků.
Liturgický rok nás zve po padesát dní velikonoční doby k dalšímu promýšlení a prožívání nevyčerpatelného bohatství boží lásky. Boží láska je strhující, Ježíš nás uchvacuje, prostupuje a my se mu chceme podobat. Na jeho lásku, chceme odpovědět svou láskou.
Na lásce k naším nejbližším si to trénujeme.
Ježíš při velikonoční hostině při manželském slibu řekl:
„Tento chléb je moje tělo, které se pro vás vydává“.
A nad pohárem s vínem prohlásil:
„Toto je kalich mé krve, která se prolévá pro vás, do vás a pro všechny (pro mnohé) …“
Za tři dny po své smrti vzkříšený Ježíš vyhledal apoštoly (J 20,19-23
), kteří se před tím
nezachovali jako přátelé. A apoštolům došlo, že Ježíšova láska je
nejen na život a na smrt, ale jde dokonce až za hrob.
I apoštolové před Velikonocemi Ježíšovi tvrdili, že za něj položí i život, ale toho ještě nebyli schopni. Byli ochotní se za Ježíše bít v mesiášském povstání nebo proti zatýkacímu komandu, které na Ježíše poslali velekněží, ale pak je ochromilo Ježíšovo zatčení a poprava. Přestali věřit, že Ježíš je Mesiáš.
Mnoho lidí položilo život za dobrou věc a to je ctí. Ale přitakat Ježíšovi - Mesiáši - je ještě další věc.
Znamená to dát mu za pravdu, vydat se jeho cestou. „Následovat Ježíše“, stát se jeho učedníkem, je velikým osobnostním programem.
Porozumět Ježíšovi není pro upřímného a poctivého člověka nesnadné, ale ne každý se Ježíšova učednictví odváží a ne každý v něm vytrvá.
Nejde se do toho nutit, natož nutit k učednictví druhé. Buď dovolíme Bohu, aby si získal naše srdce a pak živíme manželství Boha s námi, nebo ne.
Připomenu, že Ježíšovo dýchnutí na provinilé apoštoly je stejného druhu, jako Ježíšova slova o jeho krvi, kterou nám nabízí coby transfúzi jeho Ducha a Pokoje.
Jak to, že od nás - např. po 20. století - Bůh neodstoupil?
Ježíš nám stále znovu a znovu opakuje svůj svatební slib. Znovu to bohatství zvažme ve svých rukou a svém srdci.
Blahopřeji Vám k velikonočním svátkům – máme co slavit!
Duch boží vane, kde chce. V každém, kdo o něj stojí.
Jsem rád, že se vám líbil dvanáctiletý kluk z filmu „Kafarnaum“, byl dospělejší - odpovědnější a statečnější než jeho rodiče. Měl něco z Ducha božího. Řekl jsem výše, že vytrvat ve spravedlnosti není samozřejmé.
Naše evropská, západní kultura je na vyšší úrovni než kultura Předního východu a Asie. Stojí na veliké práci - i duchovní - a obětavosti našich předků. Jsme jim a Bohu za to vděční.
Náš způsob života a demokracie se nedá přesazovat a vnucovat druhým. I u nás bylo prolito mnoho krve a nespočetně slz, než jsme se k našemu bohatství dopracovali. A vůbec není jisté, zda naši kulturu udržíme.
Jen na okraj.
Teď okolo sčítání obyvatel byla debata mezi pokřtěnými.
Přihlásil jsem se ke křesťanům a katolické církvi. Je to statistická záležitost.
Kdyby se mě někdo zeptal, zda jsem křesťan, řekl bych, že se snažím žít křesťansky.
Ale za výzvami řady církevních představených k přihlášení se k církvi je politický záměr. Vzpomněl jsem si na selhání krále Davida, který přes zákaz Hospodina nechal sečíst muže schopné boje. Máme promýšlet smysl Hospodinových pokynů (micvot), nejsou k zahození, mají svůj význam.