5. neděle čtyřicetidenní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jer 31,34 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Jer 31,31-34
Datum: 21. 3. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jer 31,34 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Jer 31,31-34
(najít další); Žid 5,7-9
; J 12,20-33
Datum: 21. 3. 2021
Jeremiášův text o
manželské smlouvě vložené do našeho srdce, patří mezi nejvzácnější
slova Bible.
Tím víc naříkám, jak nás liturgický překlad šidí. Hospodina nazývá „Pánem“ místo „manželem“ a „Manželskou smlouvu“ nahradil „zákonem“. Srov. Ekumenický překlad [1] (ale i ten zůstává u „zákona“).
Pokud nejsme právničtí fanoušci, „zákon“ nás mnoho nenadchne.
Písmo ovšem mluví o „Manželské smlouvě“ rozuměj o „Manželském slibu“. To je obrovský rozdíl! O Izrael (i nás) se uchází skvostný, bohatý a štědrý Ženich!
Hospodin si získal naše srdce. Je to víc než když se princ oženil z chudou dívkou.
„Až mě Izraeli poznáš, až budeš zakoušet mou péči a lásku, až uslyšíš slova mého svatebního slibu - zamiluješ si mě, celou svou bytostí.“ [2]
Slovo poznat, je v Písmu používáno o bytostném setkání manželů, ve vzájemném porozumění, kdy jsou spolu „jedním tělem a jednou duší“.
„Do vašeho nitra vám vložím svůj (náš) manželský slib (manželskou smlouvu): Já se ti odevzdávám a přijímám tě za manželku.“ – tak si Bůh umí získat naše srdce.
Izraelité jsou Hospodinu za své postavení nevěsty vděční. Vědí, že byli ve svém „manželství“ nerovnoměrně obdarováni. Manželství s Hospodinem je pro Izrael výhodné po všech stránkách.
Je-li řeč o „smlouvě manželské“ - pro Izraelity to není nic nepříjemného, naopak, Izraelité umějí ocenit moudrost a velkorysost Hospodina. Pravil: „Jdeme k notáři, (co je psáno, to je dáno), abyste měli černé na bílém, k čemu se zavazuji a s čím můžete ode mě počítat. Ano, ve smlouvě bude zaznamenán i váš slib. Každý z vás i z vašich potomků bude mít možnost si smlouvu kdykoliv přečíst a porovnat si výhodnost této nerovnoměrné a závratné smlouvy.
S manželstvím svým i jiných máme své zkušenosti. Nikomu dlouhodobě nestačí jen nadšení z krásné svatby, bez práce nejsou koláče. Kdo neudržuje oheň rodinného krbu, dočká se studené plotny. [3]
Teď, v době koronavirové, máme určitý půst od slavení Ježíšovy hostiny. To je příležitostí jejímu promýšlení. Proto navrhuji zastavení se u slov Hospodina: „Do vašeho nitra vložím …
V této době, ve které jsme o řadu hodnotných věcí ošizeni, si potřebuje budovat a hýčkat vztahy s těmi, kteří nás mají rádi, Boha nevyjímaje. (Kdo jiný nás bude ošetřovat, když budeme potřební.)
Při svatbě ženich říká svůj slib: „Odevzdávám se ti …“, první, a nevěsta mu odpovídá.
Ta slova jsou jedna z nejzávažnějších slov našeho života.
Mají svou jedinečnou krásu, sílu a moc. Otvírají v našem srdci nový stav: MY.
Láska dává přednost druhému.
Je-li tomu tak oboustranně, pak nejde o to, že nás je „víc“ už nejme 1+1, jeden muž a jedna žena, stáváme se manžely: manželem a manželkou (čeština to umí vyjádřit), jedním tělem a jednou duší. Čím dál víc se stáváme MY. Tím nezaniká „Já“, naopak, mám nový prostor, novou možnost obdarovávat, doplňovat nejužším způsobem bohatství toho druhého. Naše jednotlivá bohatství se nesčítají, ale umocňují.
To je pak názorně vidět na rodičovství – darem nového jedinečného života další lidské bytosti.
A závratnost vztahu My - láska dává přednost druhému“ - pokračuje péčí a výchovou dítěte.
Tak je to v našem manželství. Ale tak je to i v přátelství – manželství Boha s námi.
I v době koronavirové máme slavit (a prohlubovat) své manželství.
Kdo pracuje na svém manželství - není větší stavby - dočká se velikého bohatství. [4]
Náš kamarád, který je vdovcem, nám řekl: „Vy se máte, můžete se spolu smát. Z celého srdce vám to přeji.“
Zkusme si znovu přečíst to, co je psáno výše o manželství a manželském slibu, a vztáhněme to na vztah Boha k nám.
Necháme-li se Bohem obdarovávat, přijmeme-li jeho „manželství“, pak se u něj budeme rádi učit být partnerem v našem lidském manželství. To bude součástí naší „odměny“, našeho bohatství, za naši práci ve vztahu s Bohem.
Tímto směrem máme prohlubovat i slavení Ježíšovy hostiny.
Proč jsme nepřijali boží manželství alespoň jako židé? Není to - po Ježíšově životě a jeho manželství - opovážlivé? [5]
Teď už jen něco doplním.
Vidíte, že opakovaně naříkám nad nedostatečným vyučováním o Bohu. To se netýká jen duchovenstva, ale i rodičů (ti jsou na prvním místě odpovědní za poznání svých dětí).
Co znamenají slova „Nebude učit bratr bratra“?
To je velká nabídka. K naší škodě ji stále přehlížíme a necháváme ji ležet ladem. Vysvětlím to.
V našich školách, vědách i v církvi nás vyučují učitelé. Ti nejchytřejší k tomu napsali patřičné učebnice. To je velké bohatství. Ale vyučování od Boha je dokonalejší, jeho učebnice se nemusí přepisovat jako ty naše.
Židé to vědí, Bible je pro ně slabikářem, čítankou a Učebnicí. Přijali biblický způsob vyučování, učí pomocí otázek. Dávno jsme od nich a od Ježíše měli tento způsob převzít.
My jsme Písmo nahradili Katechismem a Kodexem církevního práva.
Chybí nám úcta k Božímu slovu. A vděčnost za ně. [6]
Proč neukazujeme lidem krásu a sladkost slova božího?
Vědci objevili, že čtení knih po všech stránkách lidi pozvedá. Mnohem víc než procházky přírodou, poslech hudby a pití čaje.
O čtení a studiu Bible to platí nejvíce.
Dodneška vidíme civilizační rozdíl mezi lidmi praotce Čecha a Mojžíšovými lidmi.
Potřebujeme nový způsob biblického vyučování. Nebude učit bratr bratra.
Jsme několikátá generace bez náboženského vzdělání. Neříkám, že nic nevíme, jsme samouci. Řada lidí si myslí, že větší vzdělání nepotřebujeme. Na sobě samém vidím, jak mně chybí pořádné vzdělání. Sice se stále vzdělávám (čtu a podtrhávám si knihy, které pro mě jsou učebnicemi, ale chybí mně určité základy.) [7]
Podobáme se naším předkům, kteří byli chytří a šikovní, ale neuměli číst a psát. Bránili dětem, aby chodily do školy a hnali je do práce na poli. Tvrdili jim: „My jsme také školu nepoznali a žijeme“.
Už Bohumil Bílý říkal, že potřebujeme zrekonstruovat osnovu Ježíšova vyučování (kterou si Ježíš vypracoval už „na poušti“) a že je třeba stále opravovat nepřesnosti v našich překladech Bible.
Ano, to my už nezachráníme, ale tu potřebu více porozumět božímu slovu v sobě máme udržovat, abychom do nebe nepřišli jako ti, kteří v nebeské bráně vyfasují mávátko a naučí se v nebeské řeči jedno heslo: „Ať žije Kristuspán“. A „S Bohem na věčné časy“.
K evangeliu.
Léta si říkáme, že v prvním verši místo pohané je v originále je řekové – tak judeici říkali židům z krajin mimo Izrael nebo konvertitům.
Ježíš už neodpověděl na přání těchto lidí, čas se nachýlil, církevní páni stahují smyčku okolo jeho krku víc a víc.
Ježíšovi nezbývá, než aby nám ukázal, jak mnoho nás má rád a jak daleko jde jeho obětavost.
Až dodýchá, někteří lidé konečně poznají (výklad bohoslova viz výše) svou nejhlubší a nejhnusnější bídu, náboženskou nesnášenlivost a nenávist (hřích, který dostal Ježíše na kříž). Někteří poznají, nahlédnou, že Ježíšova slova mají mnohem víc pravdy než všichni mudrci dohromady. Ježíš je Pravda sama – což se o žádném jiném člověku nedá říci.
Jen nárožní kámen (Kristus), unese hříšnou tíhu církevní stavby. Od něj máme měřit („na milimetr přesně“) stavbu svého života, své rodiny a božího království.
Ježíš dodává, že ten, kdo chce být jeho učedníkem, má sloužit druhým.
Pokud padne „v boji“, tak ho Otec vzkřísí, ocení a oslaví. To je víc než pamětní deska padlých na rodném domě.
Nedávno jsme mluvili o různých lidech různě slyšící hlas z nebe. Někdo mu rozumí, pro druhého je nesrozumitelné, třetí říká, že zahřmělo, čtvrtý je úplně hluchý.
Ježíš byl popravčí partou vyvýšen (jako Mojžíšův měděný had) na kříž všem na odiv a jako odstrašující příklad, jako zavrženec - na pár hodin. Ale Otec nebeský vyvýšil jeho Jméno na věky. Kdo tuto skutečnost přijme do svého života, získal mocný pramen živé vody naděje.
[1] Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu.
Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův.
Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.
Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jer 31,31-34
[2] Máme krásný svatební obřad, s nádherným manželským slibem. To je rozdíl oproti svatebnímu obřadu na radnici, i když i tam se snaží, aby byla svatba pěkná.
[3] Z dvanácti kmenů Izraele přežily jen dva, Juda a Levi a snad pár jedinců z ostatních kmenů.
[4] Naše potěšení (pro někoho práce, tvoření, služba …) nezaniknou a nezmizí ani v nebeském království, ale kralovat v něm budou krásné vztahy a vzájemné porozumění (všech se všemi).
Lidé se honí za štěstím ... Kdyby věděli, že na ně čeká u rodinného krbu ...
Ale velká bohatství nám nespadnou sama do klína. Je rozdíl vylézt na horu nebo se na ní nechat vyvézt lanovkou.
[5] Jak to, že kněží o Večeři Páně mluví jen jako o oběti. Ze sebe udělali obětníky. (Dodneška si kněží nevšimli, že „při liturgii celé shromáždění slaví, za předsednictví jednoho“.)
Přes čtyřicet let vyzývám: Všimněte si, že Ježíš v evangeliu nikdy o sobě nemluví jako o oběti.
Vy o svém životě používáte slovo „oběť“? Od svých rodičů jsem to nikdy neslyšel. (A to maminka tátovi dovolila vstoupit do odboje. A táta málem nepřežil koncentrák.)
Čtyřicet let se ptám: „Jak mohu někomu obětovat obětavost druhého. Není to „chlubení se cizím peřím“?
„Bože, moje manželka slouží už rok v nemocnici nemocným koronavirem, přináším ti její oběť.“
To je pohanské myšlení! Čtyři tisíce let víme, že Bůh slouží nám a slouží nám rád. A my se to od něj učíme. Ježíšova a Otcova obětavost směřovala a směřuje k nám. Dodneška se s námi Bůh nerozvedl.
Ježíš umyl nohy apoštolům, ne apoštolové Ježíšovi. V tehdejší společnosti bylo přece nemožné, (apoštolové se bánili). – A přesto to Ježíš udělal.
To zase budeme na Zelený čtvrtek v kostele mýt umyté nohy.
(„Tak si, chlape, zkus umejt nemocnému zadek. Naše ženy to dělají. Na to jsou dobré. Na mytí podlahy v kostele jsou také dobré a my jim milostivě dovolíme, aby si zaministrovaly. Ministr je služebník, naše ženy slouží nám i jiným, a my to bereme jako samozřejmost.)
[6] Kolem Písma všelijak tancujeme – nosíme knihu nad hlavou, okuřujeme ji, líbáme, ale po přečtení úryvku ji rychle zavřeme a v kázání se slovu božímu nevěnujeme. Biblické texty kastrujeme a pokřivujeme, svatební slib a manželství zaměníme za zákon, Desatero pokroutíme. Jílek mámivý jsme nahradili koukolem (který vypadá úplně jinak než pšenice a není jedovatý) mohl bych dlouho pokračovat.
Chyby překladu jsou pochopitelné, ale neopravovat je, je nezodpovědné. Mateme posluchače a odrazujeme je.
Následky se dostaví. Když nám je něco z evangelia nepohodlné, hledáme faráře, který povýšeně prohlásí: „Tato slova Ježíš neřekl“, a je po starosti.
Neumíme lidem poradit, jak číst Bibli. Svou knihovnu také nečteme zleva doprava.
[7] Před léty jsem si u pana Prof. Sokola vyjednával nebeské doučování. „Vy jste, pane Profesore, skvěný učitel, umíte srozumitelně vyložit vyučovací látku. Vy budete na kraji nebe doučovat nás nevzdělané. Nehlásím se mezi pokročilé, ani mezi mírně pokročilé, ale pro začátečníky. Toužím po řádném a poctivém vzdělání.“ Trochu na mě nechápavě koukal, ale neřekl nic.
Tím víc naříkám, jak nás liturgický překlad šidí. Hospodina nazývá „Pánem“ místo „manželem“ a „Manželskou smlouvu“ nahradil „zákonem“. Srov. Ekumenický překlad [1] (ale i ten zůstává u „zákona“).
Pokud nejsme právničtí fanoušci, „zákon“ nás mnoho nenadchne.
Písmo ovšem mluví o „Manželské smlouvě“ rozuměj o „Manželském slibu“. To je obrovský rozdíl! O Izrael (i nás) se uchází skvostný, bohatý a štědrý Ženich!
Hospodin si získal naše srdce. Je to víc než když se princ oženil z chudou dívkou.
„Až mě Izraeli poznáš, až budeš zakoušet mou péči a lásku, až uslyšíš slova mého svatebního slibu - zamiluješ si mě, celou svou bytostí.“ [2]
Slovo poznat, je v Písmu používáno o bytostném setkání manželů, ve vzájemném porozumění, kdy jsou spolu „jedním tělem a jednou duší“.
„Do vašeho nitra vám vložím svůj (náš) manželský slib (manželskou smlouvu): Já se ti odevzdávám a přijímám tě za manželku.“ – tak si Bůh umí získat naše srdce.
Izraelité jsou Hospodinu za své postavení nevěsty vděční. Vědí, že byli ve svém „manželství“ nerovnoměrně obdarováni. Manželství s Hospodinem je pro Izrael výhodné po všech stránkách.
Je-li řeč o „smlouvě manželské“ - pro Izraelity to není nic nepříjemného, naopak, Izraelité umějí ocenit moudrost a velkorysost Hospodina. Pravil: „Jdeme k notáři, (co je psáno, to je dáno), abyste měli černé na bílém, k čemu se zavazuji a s čím můžete ode mě počítat. Ano, ve smlouvě bude zaznamenán i váš slib. Každý z vás i z vašich potomků bude mít možnost si smlouvu kdykoliv přečíst a porovnat si výhodnost této nerovnoměrné a závratné smlouvy.
S manželstvím svým i jiných máme své zkušenosti. Nikomu dlouhodobě nestačí jen nadšení z krásné svatby, bez práce nejsou koláče. Kdo neudržuje oheň rodinného krbu, dočká se studené plotny. [3]
Teď, v době koronavirové, máme určitý půst od slavení Ježíšovy hostiny. To je příležitostí jejímu promýšlení. Proto navrhuji zastavení se u slov Hospodina: „Do vašeho nitra vložím …
V této době, ve které jsme o řadu hodnotných věcí ošizeni, si potřebuje budovat a hýčkat vztahy s těmi, kteří nás mají rádi, Boha nevyjímaje. (Kdo jiný nás bude ošetřovat, když budeme potřební.)
Při svatbě ženich říká svůj slib: „Odevzdávám se ti …“, první, a nevěsta mu odpovídá.
Ta slova jsou jedna z nejzávažnějších slov našeho života.
Mají svou jedinečnou krásu, sílu a moc. Otvírají v našem srdci nový stav: MY.
Láska dává přednost druhému.
Je-li tomu tak oboustranně, pak nejde o to, že nás je „víc“ už nejme 1+1, jeden muž a jedna žena, stáváme se manžely: manželem a manželkou (čeština to umí vyjádřit), jedním tělem a jednou duší. Čím dál víc se stáváme MY. Tím nezaniká „Já“, naopak, mám nový prostor, novou možnost obdarovávat, doplňovat nejužším způsobem bohatství toho druhého. Naše jednotlivá bohatství se nesčítají, ale umocňují.
To je pak názorně vidět na rodičovství – darem nového jedinečného života další lidské bytosti.
A závratnost vztahu My - láska dává přednost druhému“ - pokračuje péčí a výchovou dítěte.
Tak je to v našem manželství. Ale tak je to i v přátelství – manželství Boha s námi.
I v době koronavirové máme slavit (a prohlubovat) své manželství.
Kdo pracuje na svém manželství - není větší stavby - dočká se velikého bohatství. [4]
Náš kamarád, který je vdovcem, nám řekl: „Vy se máte, můžete se spolu smát. Z celého srdce vám to přeji.“
Zkusme si znovu přečíst to, co je psáno výše o manželství a manželském slibu, a vztáhněme to na vztah Boha k nám.
Necháme-li se Bohem obdarovávat, přijmeme-li jeho „manželství“, pak se u něj budeme rádi učit být partnerem v našem lidském manželství. To bude součástí naší „odměny“, našeho bohatství, za naši práci ve vztahu s Bohem.
Tímto směrem máme prohlubovat i slavení Ježíšovy hostiny.
Proč jsme nepřijali boží manželství alespoň jako židé? Není to - po Ježíšově životě a jeho manželství - opovážlivé? [5]
Teď už jen něco doplním.
Vidíte, že opakovaně naříkám nad nedostatečným vyučováním o Bohu. To se netýká jen duchovenstva, ale i rodičů (ti jsou na prvním místě odpovědní za poznání svých dětí).
Co znamenají slova „Nebude učit bratr bratra“?
To je velká nabídka. K naší škodě ji stále přehlížíme a necháváme ji ležet ladem. Vysvětlím to.
V našich školách, vědách i v církvi nás vyučují učitelé. Ti nejchytřejší k tomu napsali patřičné učebnice. To je velké bohatství. Ale vyučování od Boha je dokonalejší, jeho učebnice se nemusí přepisovat jako ty naše.
Židé to vědí, Bible je pro ně slabikářem, čítankou a Učebnicí. Přijali biblický způsob vyučování, učí pomocí otázek. Dávno jsme od nich a od Ježíše měli tento způsob převzít.
My jsme Písmo nahradili Katechismem a Kodexem církevního práva.
Chybí nám úcta k Božímu slovu. A vděčnost za ně. [6]
Proč neukazujeme lidem krásu a sladkost slova božího?
Vědci objevili, že čtení knih po všech stránkách lidi pozvedá. Mnohem víc než procházky přírodou, poslech hudby a pití čaje.
O čtení a studiu Bible to platí nejvíce.
Dodneška vidíme civilizační rozdíl mezi lidmi praotce Čecha a Mojžíšovými lidmi.
Potřebujeme nový způsob biblického vyučování. Nebude učit bratr bratra.
Jsme několikátá generace bez náboženského vzdělání. Neříkám, že nic nevíme, jsme samouci. Řada lidí si myslí, že větší vzdělání nepotřebujeme. Na sobě samém vidím, jak mně chybí pořádné vzdělání. Sice se stále vzdělávám (čtu a podtrhávám si knihy, které pro mě jsou učebnicemi, ale chybí mně určité základy.) [7]
Podobáme se naším předkům, kteří byli chytří a šikovní, ale neuměli číst a psát. Bránili dětem, aby chodily do školy a hnali je do práce na poli. Tvrdili jim: „My jsme také školu nepoznali a žijeme“.
Už Bohumil Bílý říkal, že potřebujeme zrekonstruovat osnovu Ježíšova vyučování (kterou si Ježíš vypracoval už „na poušti“) a že je třeba stále opravovat nepřesnosti v našich překladech Bible.
Ano, to my už nezachráníme, ale tu potřebu více porozumět božímu slovu v sobě máme udržovat, abychom do nebe nepřišli jako ti, kteří v nebeské bráně vyfasují mávátko a naučí se v nebeské řeči jedno heslo: „Ať žije Kristuspán“. A „S Bohem na věčné časy“.
K evangeliu.
Léta si říkáme, že v prvním verši místo pohané je v originále je řekové – tak judeici říkali židům z krajin mimo Izrael nebo konvertitům.
Ježíš už neodpověděl na přání těchto lidí, čas se nachýlil, církevní páni stahují smyčku okolo jeho krku víc a víc.
Ježíšovi nezbývá, než aby nám ukázal, jak mnoho nás má rád a jak daleko jde jeho obětavost.
Až dodýchá, někteří lidé konečně poznají (výklad bohoslova viz výše) svou nejhlubší a nejhnusnější bídu, náboženskou nesnášenlivost a nenávist (hřích, který dostal Ježíše na kříž). Někteří poznají, nahlédnou, že Ježíšova slova mají mnohem víc pravdy než všichni mudrci dohromady. Ježíš je Pravda sama – což se o žádném jiném člověku nedá říci.
Jen nárožní kámen (Kristus), unese hříšnou tíhu církevní stavby. Od něj máme měřit („na milimetr přesně“) stavbu svého života, své rodiny a božího království.
Ježíš dodává, že ten, kdo chce být jeho učedníkem, má sloužit druhým.
Pokud padne „v boji“, tak ho Otec vzkřísí, ocení a oslaví. To je víc než pamětní deska padlých na rodném domě.
Nedávno jsme mluvili o různých lidech různě slyšící hlas z nebe. Někdo mu rozumí, pro druhého je nesrozumitelné, třetí říká, že zahřmělo, čtvrtý je úplně hluchý.
Ježíš byl popravčí partou vyvýšen (jako Mojžíšův měděný had) na kříž všem na odiv a jako odstrašující příklad, jako zavrženec - na pár hodin. Ale Otec nebeský vyvýšil jeho Jméno na věky. Kdo tuto skutečnost přijme do svého života, získal mocný pramen živé vody naděje.
[1] Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu.
Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův.
Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.
Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jer 31,31-34
(najít předchozí))
[2] Máme krásný svatební obřad, s nádherným manželským slibem. To je rozdíl oproti svatebnímu obřadu na radnici, i když i tam se snaží, aby byla svatba pěkná.
[3] Z dvanácti kmenů Izraele přežily jen dva, Juda a Levi a snad pár jedinců z ostatních kmenů.
[4] Naše potěšení (pro někoho práce, tvoření, služba …) nezaniknou a nezmizí ani v nebeském království, ale kralovat v něm budou krásné vztahy a vzájemné porozumění (všech se všemi).
Lidé se honí za štěstím ... Kdyby věděli, že na ně čeká u rodinného krbu ...
Ale velká bohatství nám nespadnou sama do klína. Je rozdíl vylézt na horu nebo se na ní nechat vyvézt lanovkou.
[5] Jak to, že kněží o Večeři Páně mluví jen jako o oběti. Ze sebe udělali obětníky. (Dodneška si kněží nevšimli, že „při liturgii celé shromáždění slaví, za předsednictví jednoho“.)
Přes čtyřicet let vyzývám: Všimněte si, že Ježíš v evangeliu nikdy o sobě nemluví jako o oběti.
Vy o svém životě používáte slovo „oběť“? Od svých rodičů jsem to nikdy neslyšel. (A to maminka tátovi dovolila vstoupit do odboje. A táta málem nepřežil koncentrák.)
Čtyřicet let se ptám: „Jak mohu někomu obětovat obětavost druhého. Není to „chlubení se cizím peřím“?
„Bože, moje manželka slouží už rok v nemocnici nemocným koronavirem, přináším ti její oběť.“
To je pohanské myšlení! Čtyři tisíce let víme, že Bůh slouží nám a slouží nám rád. A my se to od něj učíme. Ježíšova a Otcova obětavost směřovala a směřuje k nám. Dodneška se s námi Bůh nerozvedl.
Ježíš umyl nohy apoštolům, ne apoštolové Ježíšovi. V tehdejší společnosti bylo přece nemožné, (apoštolové se bánili). – A přesto to Ježíš udělal.
To zase budeme na Zelený čtvrtek v kostele mýt umyté nohy.
(„Tak si, chlape, zkus umejt nemocnému zadek. Naše ženy to dělají. Na to jsou dobré. Na mytí podlahy v kostele jsou také dobré a my jim milostivě dovolíme, aby si zaministrovaly. Ministr je služebník, naše ženy slouží nám i jiným, a my to bereme jako samozřejmost.)
[6] Kolem Písma všelijak tancujeme – nosíme knihu nad hlavou, okuřujeme ji, líbáme, ale po přečtení úryvku ji rychle zavřeme a v kázání se slovu božímu nevěnujeme. Biblické texty kastrujeme a pokřivujeme, svatební slib a manželství zaměníme za zákon, Desatero pokroutíme. Jílek mámivý jsme nahradili koukolem (který vypadá úplně jinak než pšenice a není jedovatý) mohl bych dlouho pokračovat.
Chyby překladu jsou pochopitelné, ale neopravovat je, je nezodpovědné. Mateme posluchače a odrazujeme je.
Následky se dostaví. Když nám je něco z evangelia nepohodlné, hledáme faráře, který povýšeně prohlásí: „Tato slova Ježíš neřekl“, a je po starosti.
Neumíme lidem poradit, jak číst Bibli. Svou knihovnu také nečteme zleva doprava.
[7] Před léty jsem si u pana Prof. Sokola vyjednával nebeské doučování. „Vy jste, pane Profesore, skvěný učitel, umíte srozumitelně vyložit vyučovací látku. Vy budete na kraji nebe doučovat nás nevzdělané. Nehlásím se mezi pokročilé, ani mezi mírně pokročilé, ale pro začátečníky. Toužím po řádném a poctivém vzdělání.“ Trochu na mě nechápavě koukal, ale neřekl nic.