4. neděle čtyřicetidenní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 12,54-57 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Kron 36,14-23
Datum: 14. 3. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 12,54-57 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Kron 36,14-23
; Ef 2,4-10
; Jan 3,14-21
Datum: 14. 3. 2021
K prvnímu čtení. Ze
spravedlnosti vůči Bohu, by bylo dobré si nejprve připomenout přízeň
Hospodina k nám: „Izraeli, mám radost z tvého zájmu o dobrý život,
a z tvé spolupráce, žehnám ti, bude se ti ve všem dařit.“
Doporučuji si k tomu přečíst Dt 28
Bůh nás vrcholnou měrou opečovává, a přesto si čas od času přivodíme neštěstí.
Dá se tomu zabránit? Budeme dostatečně chránit své potomky?
Nikdo soudný nemůže říci, že nás Hospodin dostatečně nevaroval před dějinnými katastrofami - od babylonské okupace Izraele až po světové války 20. století.
Ale: „Posmívali se božím poslům, pohrdali božími slovy a tupili jeho proroky.“
Biblické texty čteme v 21. století jinak než před sto lety, máme nové těžké zkušenosti se zlem a technickými možnostmi používanými proti nepříteli.
Nejhorší je, když se my ocitneme na špatné straně.
Byli jsme kořistí a někdy i lovci. Která pozice je horší?
Gladiátory postavili proti sobě: „Braň se nebo budeš zabit“. Tak to bylo i s vojáky ve světových válkách. Němci byli dvakrát na špatné straně, naši předkové jednou.
Když se člověk ocitne mezi zabijáky a v ohrožení života, jedná jinak, než když byl doma mezi blízkými a sousedy.
Nad tím vším nejsou ochotní přemýšlet konzumenti blaha a zážitků (i náboženských).
Týden jsme trochu promýšleli o vyhnání prodavačů z jeruzalémské svatyně.
Patříme mezi ty, kteří hledají příčiny vyhánění. [1]
K evangeliu.
O setkání spravedlivého Nikodéma s Ježíšem jsme vícekrát mluvili. Stručně opakuji:
Vypadá to, že setkání proběhlo jen ve dvou, pan profesor Nikodém přišel tajně, zřejmě nechtěl, aby někdo o jeho návštěvě Nazaretského věděl. [2]
Rozmluva trvala možná několik hodin. My známe jen důležité „body“, důležité pro nás.
Pan profesor odešel od Ježíše zklamaný, měl Ježíše za poctivého, ale: „Jeho představy o Mesiáši a o božím království jsou podivínské a samorostlé. Škoda, že nemá řádné vyšší teologické a právnické vzdělání.“
Až když vzdělaný právník Nikodém zažil svou bídu (nezastal se spravedlivého na církevním soudu s Ježíšem, nepostavil se proti justiční vraždě …) a nedostál pokynu („přikázání“): „ Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo.“ (Ex 23,2
Nikodem prohlédl, až když viděl prolitou krev nevinné oběti. Přiznal si svůj poddíl viny a zpětně Ježíšovi přitakal: „Ježíš měl pravdu, když říkal, že velekněz zlikviduje Mesiáše a ctihodní členové Nejvyššího církevního dvoru tomu budou asistovat. A já jsem neměl pravdu, když jsem členy velerady hájil.
Škoda, že jsem se ve své nadřazenosti Ježíše neptal, jak to s tím vyvýšením hada a Syna člověka myslí.“
Na přibitého hada, který zákeřně zabíjí svým jedem, není pěkné podívání.
Natož na ukřižovaného. Tím více na nevinnou oběť, kterou jsme nebránili nebo dokonce umučili.
Odpradávna hadi odpuzují člověka. Když izraelité houfně umírali na uštknutí přemnožených hadů, každý se už dopředu děsil jakéhokoliv šustnutí, natož aby šel podívat na Mojžíšova hada.
A přece každý, kdo na Mojžíše dal, odvážil se za tím hadem přijít a podívat se na něj byl uzdraven.
Viděl jsem dobrý film „Kafarnaum“ (nebojte se, film nekončí bez naděje).
Ne každý si film nechá doporučit. „Máme plnou hlavu kovidu, … nemám sílu na nějaké přemýšlení nad psychologickým filmem. Raději si pustím pohádku.“
„Já raději půjdu na křížovou cestu (ta je záslužná, je kratší než film a vím, co mě tam čeká)“.
Kdo z nás nebyl uštknut?
Hospodin nám říká: „Neboj se, držím tě za ruku. Podívej se zpříma na zlo. Neuhýbej, nebuď zbabělý. Neboj se, uvidíš-li svou vinu. Neboj se, nabízím ti pomoc.
Bez tebe tě nemohu zachránit, bez tebe nemohu uchránit svět hrůz, které si lidé sami přivodí.“
Utíkáme od zla, které jsme způsobili. Mrtvoly zahrabáváme nebo zazdíváme. Viny často vytěsňujme.
Ale lidé svědomí se někdy sami udají, i když vědí, že přijde trest.
Nám Ježíš říká: „Bůh nečíhá na hříšníka, aby ho ztrestal. Je jako lékař zachraňující zraněné na bojišti.
Pravda vás osvobodí. Ten, kdo přizná svou vinu, lituje svého provinění a usiluje o nápravu, nebude trestán (trest má výchovný smysl).
Ježíš říká, že nikoho nebude soudit (nebavilo by ho to). Ale my jsme si přesto vytvořili představu Ježíšova soudu podle našich soudů. Počítáme s přímluvami osobností a mocných - v našem případě svatých – a organizací, které se za provinilce zaručí (např. ti, kteří prosí za trestance v očistci, za které se nikdo nepřimlouvá). Myslíme si, že si tím zajistíme přímluvu pro sebe; pamatujeme na zadní kolečka. Máme za to, že bez přímluvců bychom mohli dopadnout tak, že soudce prohlásí: „Spadla klec. Měl jsi času dost, šup s tebou do vězení až zčernáš. Na věky.“
To je naše představa o božím soudu a naše zbožné praktiky.
Ježíš říká něco úplně jiného. Koho to zajímá, může si své představy opravit.
Ježíš říká: „Každý se soudí sám. Ten, kdo mně přitká svým životem, už teď jde cestou života, je zachráněn.“
Divíme se, kolik lidí stálo za Hitlerem, Stalinem, Gottwaldem, Husákem …a do jaké záhuby se řítili.
Evangelia popisují, jak to s námi chodí.
Lidé nestojí o správné přemýšlené a poznání.
Ježíš řekl zástupům „Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ - bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ - a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? (L 12,24-57
Sledujeme, jak to začalo u Ježíše.
Někteří lidé byli od začátku na Ježíše naštvaní. Jiní chodili na jeho kázání, ale časem prohlásili, že se to nedá poslouchat a začali navštěvovat jiný kostel. [4]
Jiným se Ježíš v něčem líbil, ale měli strach, že to v něčem přehání. Měli rádi Ježíše i Kaifáše, ctěli být se všemi zadobře.
Než přijel Kaifáš na vizitaci náboženské obce, pan rabín požádal hodné farnice, aby připravily dobrý oběd. Velekněz v synagoze poděkoval farníkům za sbírku na nové varhany do chrámu a ti ho odměnili srdečným potleskem. Po obědě na faře velekněz poděkoval kuchařkám za výtečný oběd - ty se skromně zapýřily a políbily Jeho Milosti ruku. Potom Jeho Eminence vedla s vedoucími náboženské obce a šéfy politických stran debatu o politické situaci - všichni si pochvalovali vysokou diplomacii pana Nejvyššího se státem.
Když později velekněz z moci svého úřadu prohlásil, že Ježíš je falešný Mesiáš, všichni mu přitakali: „Ano, kdyby byl Ježíš opravu Mesiášem, nikdo by ho nemohl spoutat“. Chlapi se na Ježíše velice namíchli, že je tahal za nos. Zbožné ženy sice Ježíše litovaly: „Koukejte, jak je chudák už před popravou zřízenej“, ale když jim Nazaretský vytkl, že stojí na špatné straně a že špatně vychovaly své syny, to je dorazilo; smrtelně se urazily.
Ježíš říká: „Ze svých slov budeš souzen a svými slovy budeš odsouzen“.
Ježíš mluví a jedná srozumitelně. Problém „víry“ není v tom, že něčemu nerozumím, ale v neochotě vidět, co se děje a co je pravda.
„Víra“ není tajemstvím. Ježíš nic neskrýval, vše vysvětloval. Na každou upřímnou otázku odpovídal. Mluvil a jednal veřejně.
Vzkříšený Lazar chodil po Jeruzalémě a ochotně vyprávěl, že byl skutečně mrtvý a díky komu přežil svůj pohřeb. [5]
I Hitler a Gottwald veřejně lhali, kradli a zabíjeli. A přesto to někteří nechtěli vidět. „Věřili“ jim!
Při soudu před Ježíšem nejsou největší překážkou hříchy. Mnoho velký hříšníků se ke svým vinám přiznalo a směli vstoupit do království nebeského.
Kritickým jednáním je nepřiznání hříchů nebo odmítnutí nápravy.
Známe ty výmluvy:
Já jsem byl jen malou rybou …
Já jsem poslouchal nadřízené …
Jednal jsem podle přání Strany …
Myslel jsem to dobře …
Věřil jsem představeným, že mají své informace …
Vstoupil jsem do strany, spolku, abych mohl opravovat kostel …
Podepsal jsem spolupráci, ale nikomu jsem neuškodil (výjimky existují) …
Říkali mně, že se špinavé prádlo nemá prát na veřejnosti … [6]
Soud spočívá v přijetí nebo odmítnutí Světla (Ježíšovy pravdy).
Dva budou dělat stejnou práci
dva budou na jednom lůžku
dva teroristé budou ukřižováni s Ježíšem: jeden bude vzat, druhý ponechán.
Minulou neděli jsem hodinu mluvil s jedenáctiletým klukem o vztahu s Bohem. Rozuměl tomu, co jsem mu vysvětloval. Byl to pro mě příjemný zážitek.
Málo dospělých by se ptalo jako on.
Vícekrát jsem se bláhově neptal dobrého učitele náboženství na něco, čemu jsem nerozuměl, ale styděl jsem se, že to nevím. To je hloupost.
Vícekráte jsem svou chybu zakrýval lží. To je zbabělé.
Vícekrát jsem vytěsňoval své selhání - od pozdního příchodu až po vážné věci. To je nebezpečné.
Ježíš přišel k naší záchraně.
Soud probíhá v nás, my se rozhodujeme pro život nebo proti životu.
Zachráněn je ten, kdo přitakává svým způsobem života Ježíšovi. (Ne ten, kdo se jím sice ohání, ale jedná podle svého. Nosit na prsou kříž nemusí znamenat, že jsem Ježíšovým učedníkem.
Stále v nás vězí představa (i v podvědomí), že nás Ježíš před rozhněvaným Bohem zachránil svým utrpením. Potřebujeme se jí zbavovat (úmyslně píšu přítomný čas, je to dlouhý proces).
Kdy nám dojde, že Bůh je nejlaskavější bytostí? Nepohoršuje se nad našim selháním. Nestojí proti nám. Jsme jeho dílem a milovanými dětmi.
[1] Vyhnání z Ráje, vyhnání Čechů ze Sudet na začátku války, židovských sousedů na smrt, vyhnání Sudetských Němců v r. 1945, vyhnání kulaků, továrníků, řeholníků … nedávné etnické vyhánění v bývalé Jugoslávii i dnešní miliony utečenců z válečných míst.
[2] Říkáme si, že evangelia nejsou psána jako policejní záznam, ale jsou vyučovací lekcí.
[3] Nikodém dopadl jako soudci (vystudovaní za Masarykovy republiky) na procesech v padesátých letech.
[4] Od té chvíle Ježíše mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (Jan 6,66
[5] Velekněží se uradili, že zabijí Ježíše i Lazara. (J 12,10
[6] Simon Wiesenthal, „lovec nacistických válečných zločinců“ upozorňuje: „Počínaje Eichmannem a Stanglem (velitelem Sobiboru a pak Treblinky), až po jejich podřízené, devadesát procent mých „klientů“ byli - někdy už před válkou a dozajista i po válce - solidní otcové rodin, občané, kteří platili daně, pečovali o své zahrádky a jen zřídka dělali někomu obtíže. Ale jakmile si oblékli uniformu, stali se z nich jiní lidé: obludy, sadisté, mučitelé, zabijáci, byrokratičtí vrazi a jen co uniformu svlékli, stali se opět vzornými občany.
Za války se jednadvacetiletý příslušník SS ze Sttudgartu účastnil v Dnětropetrovsku likvidace asi čtyř set židů. Nahnali je do jednoho domu, který zapálili a pak stříleli na oběti vyskakující z oken.
Za nějaký čas při obléhání Taganrogu byl tento esesák oslepen a popálen na celém těle. Ležel v lazaretu celý v obvazech. Věděl, že zemře a poslal zdravotní sestru, aby mu přivedla nějakého žida. Na dvoře pracovali vězňové z nedalekého koncentráku. Tak se Wiesenthal náhodou dostal před esesáka. Ten mu popisoval masakr židů a žádal ho o odpuštění. Wiesenthal ho vyslechl a beze slova opustil pokoj (měl za to, že nemůže odpustit za jiné). Esesman za několik hodin zemřel.
Po válce Wiesenthal vyhledal matku esesáka. Řekl jí, že její syn byl raněn na ruské frontě a zemřel ve vojenské nemocnici. O zločinu, kterého se syn zúčastnil, ji neřekl ani slovo.
Paní poznala, že Wiesenthal je Žid a ujišťovala ho, že „tady v naší čtvrti odjakživa žili s Židy v míru. Nejsme odpovědní za jejich osud.“
Když s ní Wiesenthal začal diskutovat, energicky ho odbyla: „Já nevěřím nikomu, kdo vykládá, co všechno se prý Židům stalo. Za války se stalo mnoho strašných věcí, ale jedno je jisté, můj syn by nikdy neudělal nic špatného. Byl to vždycky slušný chlapec.“
. kapitolu (je povznášející).
Bůh nás vrcholnou měrou opečovává, a přesto si čas od času přivodíme neštěstí.
Dá se tomu zabránit? Budeme dostatečně chránit své potomky?
Nikdo soudný nemůže říci, že nás Hospodin dostatečně nevaroval před dějinnými katastrofami - od babylonské okupace Izraele až po světové války 20. století.
Ale: „Posmívali se božím poslům, pohrdali božími slovy a tupili jeho proroky.“
Biblické texty čteme v 21. století jinak než před sto lety, máme nové těžké zkušenosti se zlem a technickými možnostmi používanými proti nepříteli.
Nejhorší je, když se my ocitneme na špatné straně.
Byli jsme kořistí a někdy i lovci. Která pozice je horší?
Gladiátory postavili proti sobě: „Braň se nebo budeš zabit“. Tak to bylo i s vojáky ve světových válkách. Němci byli dvakrát na špatné straně, naši předkové jednou.
Když se člověk ocitne mezi zabijáky a v ohrožení života, jedná jinak, než když byl doma mezi blízkými a sousedy.
Nad tím vším nejsou ochotní přemýšlet konzumenti blaha a zážitků (i náboženských).
Týden jsme trochu promýšleli o vyhnání prodavačů z jeruzalémské svatyně.
Patříme mezi ty, kteří hledají příčiny vyhánění. [1]
K evangeliu.
O setkání spravedlivého Nikodéma s Ježíšem jsme vícekrát mluvili. Stručně opakuji:
Vypadá to, že setkání proběhlo jen ve dvou, pan profesor Nikodém přišel tajně, zřejmě nechtěl, aby někdo o jeho návštěvě Nazaretského věděl. [2]
Rozmluva trvala možná několik hodin. My známe jen důležité „body“, důležité pro nás.
Pan profesor odešel od Ježíše zklamaný, měl Ježíše za poctivého, ale: „Jeho představy o Mesiáši a o božím království jsou podivínské a samorostlé. Škoda, že nemá řádné vyšší teologické a právnické vzdělání.“
Až když vzdělaný právník Nikodém zažil svou bídu (nezastal se spravedlivého na církevním soudu s Ježíšem, nepostavil se proti justiční vraždě …) a nedostál pokynu („přikázání“): „ Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo.“ (Ex 23,2
) [3]
Nikodem prohlédl, až když viděl prolitou krev nevinné oběti. Přiznal si svůj poddíl viny a zpětně Ježíšovi přitakal: „Ježíš měl pravdu, když říkal, že velekněz zlikviduje Mesiáše a ctihodní členové Nejvyššího církevního dvoru tomu budou asistovat. A já jsem neměl pravdu, když jsem členy velerady hájil.
Škoda, že jsem se ve své nadřazenosti Ježíše neptal, jak to s tím vyvýšením hada a Syna člověka myslí.“
Na přibitého hada, který zákeřně zabíjí svým jedem, není pěkné podívání.
Natož na ukřižovaného. Tím více na nevinnou oběť, kterou jsme nebránili nebo dokonce umučili.
Odpradávna hadi odpuzují člověka. Když izraelité houfně umírali na uštknutí přemnožených hadů, každý se už dopředu děsil jakéhokoliv šustnutí, natož aby šel podívat na Mojžíšova hada.
A přece každý, kdo na Mojžíše dal, odvážil se za tím hadem přijít a podívat se na něj byl uzdraven.
Viděl jsem dobrý film „Kafarnaum“ (nebojte se, film nekončí bez naděje).
Ne každý si film nechá doporučit. „Máme plnou hlavu kovidu, … nemám sílu na nějaké přemýšlení nad psychologickým filmem. Raději si pustím pohádku.“
„Já raději půjdu na křížovou cestu (ta je záslužná, je kratší než film a vím, co mě tam čeká)“.
Kdo z nás nebyl uštknut?
Hospodin nám říká: „Neboj se, držím tě za ruku. Podívej se zpříma na zlo. Neuhýbej, nebuď zbabělý. Neboj se, uvidíš-li svou vinu. Neboj se, nabízím ti pomoc.
Bez tebe tě nemohu zachránit, bez tebe nemohu uchránit svět hrůz, které si lidé sami přivodí.“
Utíkáme od zla, které jsme způsobili. Mrtvoly zahrabáváme nebo zazdíváme. Viny často vytěsňujme.
Ale lidé svědomí se někdy sami udají, i když vědí, že přijde trest.
Nám Ježíš říká: „Bůh nečíhá na hříšníka, aby ho ztrestal. Je jako lékař zachraňující zraněné na bojišti.
Pravda vás osvobodí. Ten, kdo přizná svou vinu, lituje svého provinění a usiluje o nápravu, nebude trestán (trest má výchovný smysl).
Ježíš říká, že nikoho nebude soudit (nebavilo by ho to). Ale my jsme si přesto vytvořili představu Ježíšova soudu podle našich soudů. Počítáme s přímluvami osobností a mocných - v našem případě svatých – a organizací, které se za provinilce zaručí (např. ti, kteří prosí za trestance v očistci, za které se nikdo nepřimlouvá). Myslíme si, že si tím zajistíme přímluvu pro sebe; pamatujeme na zadní kolečka. Máme za to, že bez přímluvců bychom mohli dopadnout tak, že soudce prohlásí: „Spadla klec. Měl jsi času dost, šup s tebou do vězení až zčernáš. Na věky.“
To je naše představa o božím soudu a naše zbožné praktiky.
Ježíš říká něco úplně jiného. Koho to zajímá, může si své představy opravit.
Ježíš říká: „Každý se soudí sám. Ten, kdo mně přitká svým životem, už teď jde cestou života, je zachráněn.“
Divíme se, kolik lidí stálo za Hitlerem, Stalinem, Gottwaldem, Husákem …a do jaké záhuby se řítili.
Evangelia popisují, jak to s námi chodí.
Lidé nestojí o správné přemýšlené a poznání.
Ježíš řekl zástupům „Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ - bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ - a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? (L 12,24-57
)
Sledujeme, jak to začalo u Ježíše.
Někteří lidé byli od začátku na Ježíše naštvaní. Jiní chodili na jeho kázání, ale časem prohlásili, že se to nedá poslouchat a začali navštěvovat jiný kostel. [4]
Jiným se Ježíš v něčem líbil, ale měli strach, že to v něčem přehání. Měli rádi Ježíše i Kaifáše, ctěli být se všemi zadobře.
Než přijel Kaifáš na vizitaci náboženské obce, pan rabín požádal hodné farnice, aby připravily dobrý oběd. Velekněz v synagoze poděkoval farníkům za sbírku na nové varhany do chrámu a ti ho odměnili srdečným potleskem. Po obědě na faře velekněz poděkoval kuchařkám za výtečný oběd - ty se skromně zapýřily a políbily Jeho Milosti ruku. Potom Jeho Eminence vedla s vedoucími náboženské obce a šéfy politických stran debatu o politické situaci - všichni si pochvalovali vysokou diplomacii pana Nejvyššího se státem.
Když později velekněz z moci svého úřadu prohlásil, že Ježíš je falešný Mesiáš, všichni mu přitakali: „Ano, kdyby byl Ježíš opravu Mesiášem, nikdo by ho nemohl spoutat“. Chlapi se na Ježíše velice namíchli, že je tahal za nos. Zbožné ženy sice Ježíše litovaly: „Koukejte, jak je chudák už před popravou zřízenej“, ale když jim Nazaretský vytkl, že stojí na špatné straně a že špatně vychovaly své syny, to je dorazilo; smrtelně se urazily.
Ježíš říká: „Ze svých slov budeš souzen a svými slovy budeš odsouzen“.
Ježíš mluví a jedná srozumitelně. Problém „víry“ není v tom, že něčemu nerozumím, ale v neochotě vidět, co se děje a co je pravda.
„Víra“ není tajemstvím. Ježíš nic neskrýval, vše vysvětloval. Na každou upřímnou otázku odpovídal. Mluvil a jednal veřejně.
Vzkříšený Lazar chodil po Jeruzalémě a ochotně vyprávěl, že byl skutečně mrtvý a díky komu přežil svůj pohřeb. [5]
I Hitler a Gottwald veřejně lhali, kradli a zabíjeli. A přesto to někteří nechtěli vidět. „Věřili“ jim!
Při soudu před Ježíšem nejsou největší překážkou hříchy. Mnoho velký hříšníků se ke svým vinám přiznalo a směli vstoupit do království nebeského.
Kritickým jednáním je nepřiznání hříchů nebo odmítnutí nápravy.
Známe ty výmluvy:
Já jsem byl jen malou rybou …
Já jsem poslouchal nadřízené …
Jednal jsem podle přání Strany …
Myslel jsem to dobře …
Věřil jsem představeným, že mají své informace …
Vstoupil jsem do strany, spolku, abych mohl opravovat kostel …
Podepsal jsem spolupráci, ale nikomu jsem neuškodil (výjimky existují) …
Říkali mně, že se špinavé prádlo nemá prát na veřejnosti … [6]
Soud spočívá v přijetí nebo odmítnutí Světla (Ježíšovy pravdy).
Dva budou dělat stejnou práci
dva budou na jednom lůžku
dva teroristé budou ukřižováni s Ježíšem: jeden bude vzat, druhý ponechán.
Minulou neděli jsem hodinu mluvil s jedenáctiletým klukem o vztahu s Bohem. Rozuměl tomu, co jsem mu vysvětloval. Byl to pro mě příjemný zážitek.
Málo dospělých by se ptalo jako on.
Vícekrát jsem se bláhově neptal dobrého učitele náboženství na něco, čemu jsem nerozuměl, ale styděl jsem se, že to nevím. To je hloupost.
Vícekráte jsem svou chybu zakrýval lží. To je zbabělé.
Vícekrát jsem vytěsňoval své selhání - od pozdního příchodu až po vážné věci. To je nebezpečné.
Ježíš přišel k naší záchraně.
Soud probíhá v nás, my se rozhodujeme pro život nebo proti životu.
Zachráněn je ten, kdo přitakává svým způsobem života Ježíšovi. (Ne ten, kdo se jím sice ohání, ale jedná podle svého. Nosit na prsou kříž nemusí znamenat, že jsem Ježíšovým učedníkem.
Stále v nás vězí představa (i v podvědomí), že nás Ježíš před rozhněvaným Bohem zachránil svým utrpením. Potřebujeme se jí zbavovat (úmyslně píšu přítomný čas, je to dlouhý proces).
Kdy nám dojde, že Bůh je nejlaskavější bytostí? Nepohoršuje se nad našim selháním. Nestojí proti nám. Jsme jeho dílem a milovanými dětmi.
[1] Vyhnání z Ráje, vyhnání Čechů ze Sudet na začátku války, židovských sousedů na smrt, vyhnání Sudetských Němců v r. 1945, vyhnání kulaků, továrníků, řeholníků … nedávné etnické vyhánění v bývalé Jugoslávii i dnešní miliony utečenců z válečných míst.
[2] Říkáme si, že evangelia nejsou psána jako policejní záznam, ale jsou vyučovací lekcí.
[3] Nikodém dopadl jako soudci (vystudovaní za Masarykovy republiky) na procesech v padesátých letech.
[4] Od té chvíle Ježíše mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (Jan 6,66
)
[5] Velekněží se uradili, že zabijí Ježíše i Lazara. (J 12,10
)
[6] Simon Wiesenthal, „lovec nacistických válečných zločinců“ upozorňuje: „Počínaje Eichmannem a Stanglem (velitelem Sobiboru a pak Treblinky), až po jejich podřízené, devadesát procent mých „klientů“ byli - někdy už před válkou a dozajista i po válce - solidní otcové rodin, občané, kteří platili daně, pečovali o své zahrádky a jen zřídka dělali někomu obtíže. Ale jakmile si oblékli uniformu, stali se z nich jiní lidé: obludy, sadisté, mučitelé, zabijáci, byrokratičtí vrazi a jen co uniformu svlékli, stali se opět vzornými občany.
Za války se jednadvacetiletý příslušník SS ze Sttudgartu účastnil v Dnětropetrovsku likvidace asi čtyř set židů. Nahnali je do jednoho domu, který zapálili a pak stříleli na oběti vyskakující z oken.
Za nějaký čas při obléhání Taganrogu byl tento esesák oslepen a popálen na celém těle. Ležel v lazaretu celý v obvazech. Věděl, že zemře a poslal zdravotní sestru, aby mu přivedla nějakého žida. Na dvoře pracovali vězňové z nedalekého koncentráku. Tak se Wiesenthal náhodou dostal před esesáka. Ten mu popisoval masakr židů a žádal ho o odpuštění. Wiesenthal ho vyslechl a beze slova opustil pokoj (měl za to, že nemůže odpustit za jiné). Esesman za několik hodin zemřel.
Po válce Wiesenthal vyhledal matku esesáka. Řekl jí, že její syn byl raněn na ruské frontě a zemřel ve vojenské nemocnici. O zločinu, kterého se syn zúčastnil, ji neřekl ani slovo.
Paní poznala, že Wiesenthal je Žid a ujišťovala ho, že „tady v naší čtvrti odjakživa žili s Židy v míru. Nejsme odpovědní za jejich osud.“
Když s ní Wiesenthal začal diskutovat, energicky ho odbyla: „Já nevěřím nikomu, kdo vykládá, co všechno se prý Židům stalo. Za války se stalo mnoho strašných věcí, ale jedno je jisté, můj syn by nikdy neudělal nic špatného. Byl to vždycky slušný chlapec.“