3. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 20,1-17; 1 K 1,22-25; J 2,13-25
Datum: 7. 3. 2021
Řada kultur mluví o svém náboženství jako o cestě.
Na výběru cesty záleží. „Dobrý strom se pozná podle ovoce.“ Ne každá cesta je stejně pohodlná, dlouhá a ne každá vede až na vrchol.
Jaké postavení mají v různých kulturách slabší (žena, dítě, nemocný postižený, cizinec, zločinec, vězeň, případně otrok) nebo menšiny? V které kultuře bys byl rád např. ženou?
(„Bože, děkuji ti, že jsi mě nestvořil otrokem, slepcem nebo ženou“. Tak se modlí i židé. Katolíci včetně biskupů si myslí totéž.)
Víme, jak dopadli ti, kteří šli cestou Hitlera nebo Lenina. Praotec Čech nás dovedl k Řípu. Abrahám k přátelství s Hospodinem. Hlásíme se k oběma, ale vidíme mezi jejich cestami obrovský rozdíl a různou míru bohatství.
Abrahámův Bůh je Hospodář, který vidí dál než my a podle toho se o nás stará.
S Mojžíšem jsme došli k Hospodinu ještě blíž - nabídl nám závratné přátelství, které přirovnal k manželství. V Mojžíšovské smlouvě mají lidé jiné postavení než ve smlouvě Noemovské nebo Abrahámovské.
Nám se dostalo pozvání k Ježíšovské smlouvě.

Na všech těch cestách je důležité rozlišení cíle a prostředků.
Naší cestou se nemáme proč chlubit, my jsme ji nevybudovali, je pro nás darem. Pro nás je důležitý pohyb, kam který poutník dojde, jak daleko, jak vysoko. Jakého porozumění s Hospodinem dosáhneme, nakolik mu budeme k ruce na stavbě jeho království.  

Vyslechl jsem rozmluvu Petra Vaďury s Prof. Martinem Prudkým na text o zkoušce Abrahámově.
Doporučuji.      
Stále soudíme Hospodina, zda měl právo vyžadovat od Abraháma obětování syna a nehledáme, jak zabránit smrti dnešních obětovaných dětí. 

Připomínám: Je doporučeníhodné si před text „Desatera“ předsunout slova Hospodina:
„Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.
Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“
Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal.
Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“ (Ex 19,4-8)
„Až mě poznáte, přilnete ke mně, budete mě, Hospodina, milovat celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Srv. Dt 6,5)  

Dodám k tomu: Jen darebákovi se rozkazuje, v rodině rozkazů není třeba. Bůh nám k dobrému soužití dává pokyny. Pro milujícího nemá pokyn (micva) menší závaznost než přikázání.

Text Desatera se dá přeložit v krásnějším smyslu: „V mé péči ti, Izraeli, nebude nic chybět, proto se neohlížíš po jiných božstvech, neklaníš se nesmyslům, nikomu neotročíš, … nekradeš, vyhledáváš pravdu…

„Prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo milují a zachovávají mé pokyny a do třetího a čtvrtého pokolení dohlížím na uzdravení vin otců“ (vina se má řešit co nejdříve, Ježíš nám k tomu daroval své moudré pokyny).
Víme, že svým dětem můžeme odkázat dědictví blahé (od nás se mohou děti naučit úctě k druhému, ochotu pomáhat, přiznávat chyby, omlouvat se …) i neblahé (dluhy, dědičné nemoci, špatný příklad, nelaskavost, sobectví …) [1]

Vážíme si lidského pokroku v porozumění Desateru. Úctu k člověku a k životu jsme dovedli až k Listině lidských práv a dalším dobrým normám soužití s druhými.
Nepsaná pravidla slušnosti se v některých kulturách poněkud liší, ale na zásadách Desatera se s mnohými lidmi shodneme. 

(Jen na okraj připomínám, že židé se nedrží jen Desatera, dostali od Hospodina „613“ pokynů k dobrému soužití. Stále jejich význam promýšlejí a jejich smysl prohlubují do svého života.) 

O Ježíšově revoluci na nádvoří jeruzalémské svatyně jsme dost mluvili. Koupit si zvíře k oslavě Velikonoc a vyměnit si slušné peníze k placení náboženské daně, bylo rozumné.
Ježíš byl laskavý člověk. Jak to, že tak tvrdě vystoupil proti tomuto obchodu a na vraždu Jana Baptisty nezareagoval nijak hlasitě?
Co ho tak velice rozhněvalo?

Hledali jsme spolu smysl jeho jednání. Na základu znalostí, jak Hospodin vícekrát protestoval proti jakémukoliv obchodování s Bohem, si myslíme, že Ježíš vystoupl proti jakékoliv manipulaci s Bohem.

Představte si, že s vámi udělá rozhovor novinář, který vás nezná, klade vám otázky, rozhovor si nenahraje, nedělá si poznámky a pak podle svého dojmu o vás napíše článek (nedodrží slib autorizace), ve kterém mnohé zkreslí. Nezřídka se toto zneužití novinařiny stává.
Představte si, že někdo získá vaše fotografie, na kterých nevypadáte dobře, a nelíbí se vám, a ty obrázky zveřejní.
Obojí by nás velice pobouřilo.

Víme, jak hnusné jsou pomluvy nactiutrhání. Říci nepravdivě o dědečkovi, že obdivoval Hitlera, je hnusné. Navíc, když dědeček byl celou válku vězněn v koncentráku. 

Vžijme se do Ježíše, který ví o obrovské péči a lásce svého Otce k Izraeli a vidí, kam izraelští předáci posunuli náboženskou praxi lidí. Jak tradice otců převálcovala zjevení boží moudrosti a jak formalismus vítězí nad duchem. (Vzpomeňme na střety zbožných s Ježíšem.) To vše vedlo k velikému trápení lidí. 
Samozřejmě, že se to Ježíšovi velice příčilo, proto se zastával Otce: „Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ [2]
Neptáme se jenom, proč Ježíš tenkráte vyhnal kšeftaře z nádvoří svatyně, ale ptáme se, co to znamená pro nás. 
Ježíšovu větu o kšeftaření s Bohem máme mít na paměti. Potřebujeme si pěstovat odpovědnost za to, co o Bohu říkáme. Od té doby, co jsem se rozhodl ke kněžské službě, se také snažím hájit boží čest.

Připomínám obrovské bohatství, které od Boha dostáváme. Ale také se děsím, jak nevěrně a povrchně Boha hlásáme.

Často říkám: Nikdo o nás nemluví tak pěkně jako Bůh a Ježíš.
Ale také dodávám, Ježíš na nás má také přiměřené požadavky k životní pečlivosti, aby z nás „něco bylo“.
Mluvit o Bohu je velice zodpovědné. Vím o tom své.

Je mi úzko z dnešní veřejné tváře církve.
Své nekostelové přátele bych nevzal na každé bohoslužby.
Na dovolené s nimi jsem nejprve zkontroloval interiér kostela, a někdy jsem řekl: „Toníku, nechoď tam“.
Na některých kostelních nástěnkách jsou někdy napsány nehorázné věci, za které se stydím.
Jak to, že někteří kazatelé nemají člověka, který by jim řekl: „Plácáš“.
V našich ztrnulých modlitbách je dost pohanského myšlení a nepečlivě volených slov.
Co si o nás naše inteligentní děti mohou myslet? Odvážnější se zvednou z kostela a zabouchnou za sebou dveře. Nedivme se, kdo to má poslouchat a nechat se poručníkovat farářem.
A to nemluvím o mnoha věcech, které dlouhá řada našich právníků, moralistů, skrupulantů a všelijakých bachařů, opovážlivě prohlásila za hříchy a trápila jimi lidi.
Stále platí Ježíšovo: „Na stolici Mojžíšově zasedli moralisté a pokrytci. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“ (Srv. celou 23. kap. Matoušovu - Mt 23)

Nevolám po censuře slova nebo výzdoby kostelů, ale ptám se, proč k podobné deformaci nedochází mezi lékaři nebo jinými odborníky. Nám byl navíc přislíben Duch svatý. – Na to možná opovážlivě spoléháme a málo se vzděláváme v porozumění slovu božímu.
Zatímco se mnoho lékařů a dalších odborníků celoživotně vzdělává a udržuje si svůj kulturní úroveň, mně se zdá, že my duchovní žijeme pod svou duchovní a odbornou úrovní. Spoléháme se na „milost ze svátostí a modliteb“. Spoléháme se na církevní instituci a „úřad“.  
Co si o tom myslíte vy?

Do našich kin se blíží film „Jak Bůh hledá Karla“ Něco o filmu vím. Byl natočen v Polsku.
Za totality jsem do Polska velice rád jezdil nadýchat se větší svobody, o jaké se nám u nás ani nezdálo. Potkal jsem se tam s velikými osobnostmi, teology a milými lidmi.
Dnes má v Polsku veliký a zhoubný náboženský a politický vliv Tadeusz Rydzyk, „Otec ředitel“ radia Maryja. Ani těžké církevní skandály neoslabily mocenské postavení polské hierarchie, která po pádu komunismu našla zalíbení v děsivém triumfalismu.

Co tu velikou nouzi způsobuje?
Církev je dlouhodobě neplodná. Málo mladíků se hlásí do semináře. Jejich výběr je nedostatečný. Výchova je vede k poslušnosti nadřízených. Duchovenstvo se nevzdělává v Písmu. Nemá ani svůj stavovský časopis. Nedávno se pan kardinál pohoršoval, že venkovští faráři neznají Bibli a nekáží podle ní. Ale sám nedává dobrý příklad, jeho kázání jsou často pseudohistorické a pseudopolitické úvahy, ale biblický text nevysvětluje.

Pokaždé se hrozím, slyším-li znovu Ježíšovo pokárání apoštola Petra: „Petře, teď mluvíš jako satan. Cesta do pekla začíná tím, když si někdo myslí, že je chytřejší než Bůh.“ [3]  
Týkají se tato slova mě? Kdy?
Stejně tak se děsím závažných slov: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči“ (J 10,8). To se nás týká! My sami můžeme okrádat a olupovat svoje děti nebo posluchače, když jim zamlčíme výklad slova božího nebo zkreslíme jeho smysl.
Vyvstávají mě slova jáhna Štěpána k představeným „domu božího“ „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové.“ To Štěpán mluví také ke mně.

No a varování vrcholí Ježíšovými slovy o trhovcích – setkávání s Bohem se nemůže podobat handrkováním prodavače a kupujícího o ceně zboží podřadné jakosti. Bůh s námi neobchoduje, zdarma nás obdarovává nás a my si nemůžeme dovolit nějaké nečisté jednání. Nepřekvapuje nás Ježíšův rázný čin.

Co s tím budeme dělat?
Zdalipak se někde církevní obec sejde a pokusí se o inventuru podle Ježíšových slov. Zeptáme se: „Pane faráři, přibližujeme se k Ježíši nebo o nás platí slova Jana Baptisty: ,Jdete na opačnou stranu. Chcete-li k Bohu, musíte se obrátit´.
Navrhneme třeba panu faráři: „Udělejme si bohoslužbu smíření. Předem si rozdělme každý jednu kapitolu evangelia a narazíme-li na něco, co podle Ježíše nedodržujeme, poznamenejme si to. Pak si to napišme na tabuli a společně se poraďme, s čím můžeme hnout. Společnou prosbu třeba Bůh vyslyší. – Takové setkání můžeme podniknout i on-line. Nebude-li mít kněz zájem, můžete si to uspořádat sami. [4]

Zmínil jsem radost z toho, že se nám podařilo v mnohém dotáhnout Hospodinovy pokyny z Desatera.
Představte si, jakým přínosem pro svět budou křesťané, kteří domyslí a dotáhnou Ježíšovo učení.

Každý k tomu můžeme přispět. Známe slova: „Kdo zachrání jednoho člověka, jako by zachránil celý svět“. Pokud nemyslíme sobecky jen na sebe, můžeme být tím jedním člověkem i my sami. Ale, třeba se nás k té záchraně sejde víc.
[1] Opět jsem narazil na „terapeuty rodinných kořenů“. Paní je katolička, vystudovala psychologii, i školení u Jiřiny Prekopové - tím vším si získala respekt i u našich lidí.
Tvrdí, že má dar od Boha k vidění do života našich předků. Poví vám např., že váš dědeček za války sloužil u SS a zabíjel lidi. Babička byla na chlapy, atd., atd. Jak si to dovoluje tvrdit? Bůh nikomu nevyjevuje naše provinění! Dodržuje nejen zpovědní tajemství. Chrání nai povest. Neztotožňuje nás s našimi chybami.
Jak to, že psycholožka pomlouvá naše blízké? Falešně si tím posiluje svou autoritu, manipuluje s lidmi a nechává si za to platit!
Ano, nemálo lidí se narodilo ze znásilnění. Hodně otců zabíjelo nevinné lidi během války. Ale za to žádné dítě nemůže.
I vy nemocnému děcku věnujete více péče než zdravému, to nemocné je potřebnější. O Bohu to platí v mnohem větší míře. Bůh nás chce uzdravit a domazlit. I k tomu nám daroval své svátosti a další prostředky. Bůh je spravedlivý a soucitný, nikoho nesoudí za viny otců nebo synů.

[2] Malé upozornění. „Dům“ nemusí znamenat budovu, dome je každé setkání lidí. Ježíš se kdekoliv setkával s Otcem. Naše setkávání s druhými máme zasvěcovat pravdivému sekáváni s druhými a s Bohem. Mimo jiné i pečlivou mluvou o Bohu.

[3] Ježíš začal ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr začal Ježíše kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Mt 16,21-23)

[4] Taková bohoslužba smíření by mohla být užitečnější než pobožnost křížové cesty, na které si zapíváme „Svatý kříži, tebe ctíme“ a máme dobrý pocit, že jsme pro Pána Boha něco dobrého vykonali.