1. neděle čtyřicetidenní

Horlíme o popelci, půstu, zpovědi a pobožnostech křížových cest. Není to málo?
I dost nekostelových lidí se snaží o život v řádu, svobodě od závislosti (i na práci), budovaní dobrých vztahů a o užitečnost pro společnost. Nebylo by trapné, kdyby od nás jen slyšeli: „Postil jsem se, nekouřil jsem, nedíval jsem se na televizi?“
Co my máme navíc?
Kdysi jsem řekl, že liturgický rok je pro nás jako točité schodiště, každý rok po něm vystupujeme výš. Kam a k čemu vystupujeme? Jak využijeme „Čtyřicetidenní přípravu na velikonoční slavení? [1]
Co chceme slavit?  

Jaký cíl života jsme si vybrali? Co je jeho smyslem?
Když jsme užasli nad krásou a přátelstvím Boha, nechali jsme se zlákat pozváním: „Pomohu ti, abys byl mým obrazem“. [2]
Izraelita je odmala veden, aby si všímal, kým je v očích milujících: rodičů, Boha, souvěrců … tím objeví vlastní cenu a důstojnost. [3]
V ranní modlitbě Izraelita nejprve říká:
„Otče náš, milosrdný, který činí milosrdenství,
smiluj se nad námi a vlož do našich srdcí porozumění a umění naslouchat,
učit se a vyučovat,
střežit a konat,
a láskou naplnit všechna slova učení Tvé Tory.“  (Podtrhl jsem čtyři úkoly.)

To je program toho, kdo se vydal cestou do Náruče boží a prospěšnosti božím plánům.

Všimněme si nejprve biblických textů.
1. čtení nám připomíná „Noachickou smlouvu“ Hospodina s lidmi mimo Izraelitů.
Hospodin jim zaručuje svou přízeň. Vyžaduje od nich dodržování sedmi pokynů:
Úcty k Bohu,
zákazu:  proklínání Boha,
vraždy,
smilstva a incestu,
krádeže,
uříznutí si něco jídlu ze zvířete dosud živého,
povinnost ustanovit soudy.

Duha je znamením smlouvy (Hospodin nezneužívá svou moc proti lidem. Každý může znovu a znovu vidět, že svůj bojový luk má pověšený „na hřebíku“ oblohy. Bůh je mírumilovný. Nemá zapotřebí nás trestat. [4]
My, židé a kristovci, žijeme ve větším bohatství s Bohem a ve větší kultuře vztahů, než zbožní pohané.  Nejsme ve vztahu s Bohem odkázání jen na své poznání, nemusíme ve svém vztahu k Bohu tápat a trčet v „lidové víře“ s pohanskými názory. (Až donedávna lidé, nevzdělaní božím slovem, například blesky spojovali s božími tresty. I mnoho pokřtěných si myslí, že si máme boží pomoc vyprošovat.)  
Izraelité přijali „Mojžíšovu“ smlouvu a její vzdělávání. [5]
Nám Ježíš nabídl svou smlouvu a další učení.

K evangeliu.
Připomínám hlavní smysl Ježíšova pobytu na poušti – Ježíš si jako vynikající učitel pro nás připravoval vyučovací osnovu.
Neulpěme na podružných slovech zprávy o Ježíši na poušti (Marek nezmiňuje modlitbu a půst).
Ježíš nám odkryl další krásu božího království. [6]

Ježíšovo vyučování nás posunulo k porozumění Bohu.  
Minulou neděli jsme opět s přáteli přes internet slavili bohoslužbu Dne Páně. Po přečtení nedělních biblických lekcích jsme mluvili o uzdravení malomocného. Byl jsem potěšen, že jsme vzpomněli na další Ježíšovy vyučovací lekce, které mluví o jednání uzdravených. [7]

Jsme vděční Ježíšovi za jeho vyučování. S ním se umíme orientovat v životě. Vícekráte jsme mluvili o „nárožním kameni“ - dokud nebudeme na „milimetr“ přesně jednat podle Ježíšových slov, nebude se nám dařit.
Ježíš nás vede ke zdravému sebevědomí Božích dcer a synů a vyučuje nás a vede nás k obhájení jeho úmyslů. [8] 
Jan Baptista hlásal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“.  
Ježíš pak vykonal věci, které si nikdo před tím nikdo nedovedl představit.
My se jim ovšem dodneška bráníme.
Zemřel pan Prof. Jan Sokol. Napsal jsem k tomu pár vět. [9]

---

[1] Místo „postní doba“ (které je zavádějící) používáme označení „čtyřicetidenní“, podle římského misálu.
Někdo musí začít. Je lepší být o krok napřed, než pozadu. 

[2] Uvedu jeden z mnoha příkladů. František Černý (1893-1943 ) se vyučil se strojním zámečníkem. V r. 1922 se oženil, narodily se jim dvě děti. Z Jablonného n. O. se přestěhovali do Pardubic, tam František se svými kolegy založili Výrobní družstvo strojníků a nástrojařů „Jiskra“. Současně byl Fr. Černý ředitelem stavebního družstva, jedné z největších pardubických firem Telegrafie.
Za války získal povolení zaměstnat Židy. Slušně jim platil a dokonce jim v jejich dílně umožnil poslech zpráv zakázané BBC. (Poslouchání zahraničního rozhlasu bylo trestáno koncentračním táborem.)
V létě r. 1942 byli tito židé nakládáni do transportu do Terezína. Fr. Černý se s nimi přišel rozloučit na nádraží. Protestoval proti brutalitě gestapáků, byl zatčen a po výsleších odvezen do koncentračního tábora Auschwitz. Tam zahynul koncem ledna r. 1943.

[3] Každý týden rodiče žehnají dětem a manželka slyší dobrořečení od manžela: „Chvála ženy statečné“.

[4] Izraelita při spatření duhy dobrořečí, děkuje Hospodinu: „Chvályhodný jsi, Hospodine, za svou věrnost, jenž si pamatuje smlouvu, je věrný Své smlouvě a plní Své slovo“.
(Připomínám, že druhá část většiny dobrořečení je vždy ve 3. osobě, neboť Hospodin je věrný, milosrdný, atd. sám o sobě, než až když ho prosíme.)

[5] S naším popelcem se mnoho nepyšněme. Izraelité se velice poctivě připravují na svátek Den smíření - Jom kipur. Ten je nápravou vztahů, proto je jedním z nejvýznamnějších židovských svátků. Židé dobře vědí, že nápravu selhání s lidmi nelze vyřešit jen s Bohem. Nelze odpouštět anonymně a bez konfrontace s provinilcem. Proto deset dní před svátkem židé vyhledávají ty, kterým ublížili, a poprosí je o odpuštění. Podmínkou je lítost, splacení dluhů, veřejné odvolání pomluvy, náhrada škody a pevný úmysl v budoucnosti již zlé věci neopakovat. Smíření také vyžaduje vzdát se odplaty, nevracet se k provinění bližního, nedávat mu najevo morální převahu a neponižovat ho. Neochota k odpuštění je pokládána za hřích. Odpuštění nelze vynucovat, a je odpovědí na upřímnou lítost. Hříchy proti Bohu si člověk musí vyřešit se Stvořitelem.
Na Jom kipur je zakázáno pracovat, nosit koženou obuv a jiné kožené doplňky, šperky a jiné ozdoby, okázalé šaty. Zbožní muži chodí celý den v bílém pohřebním rubáši (to je víc než znamení popelce, na které nevidíme). V synagoze se čte kniha Jonáš, která ukazuje sestup člověka do temných duchovních hlubin největší vzdálenosti od Hospodina a jeho návrat.
(Myšlenka návratu je aktuální nejen pro Židy, ale týká se každého člověka. Všichni potřebujeme očištění, zastavení se, nápravu, odpuštění.)

[6] Ježíš nás zve k důvěrnému porozumění Bohu.
Ježíš byl dospělým (neboli odpovědným) člověkem už nejméně ve 12 letech (my jsme rozmazlení). Ve svých třiceti letech rozhodně nepotřeboval „starozákonní“ půst, ani „pohanský“, natož „asketický“. Ukázal nám smysl „novozákonního“ postu: „Narazíš-li na závažnou chybu ve svém životě, ve vztazích s lidmi nebo s Bohem, všeho nech a hledej příčinu selhání nebo nezdaru. Co nejdříve příčinu odstraň a snaž se o nápravu.“

[7] Uzdravený malomocný z „minulé neděle“ se neptal Ježíše, proč nemá o svém uzdravení mluvit. Z nadšení, nebo neukázněnosti jednal svévolně. Neuměl udržet tajemství. Neúmyslně, ale zaviněně škodil Ježíšově věci.
Uzdravenému chromému u rybníka Bethesda (J 5,1-16) Ježíš řekl: „Nehřeš, nebo si uženeš něco mnohem horšího. Neposlechl a stal se udavačem.
Démoni, kteří prozrazovali, kdo Ježíš je, škodili Ježíšovi úmyslně - ze zlého. (Mk 1,23-24; Mk 3,11) Mařili jeho vyučovací program, prozrazovali, že Ježíš je Mesiášem. (Tím podporovali u lidí přípravu na ozbrojené povstání proti Římu, hnali je na jatka.)
Oproti nim stojí uzdravený slepec (J 9. kap.). Byl oproti Ježíšovým odpůrcům znevýhodněný, neuměl číst, nebyl vzdělaný, ale byl poctivý, hledal a uměl přemýšlet. Přidal se na stranu Ježíše. (Nebyl typem „hodného“ člověka, který chce za každou cenu vyjít s každým.)  

[8] Řada lidí si stěžuje, že jim kněží odmítají podávat Tělo Páně na ruku. To si nemohou dovolit ani mimo dobu pandemie. Řekl by některý kněz lékaři při operaci: „Pane doktore, sundejte si roušku, ať se vám lépe dýchá“?
Tisíc let se podávalo pod „obojí způsobou“ podle Ježíšových slov: „Vezměte, jezte a pijte“. Pak se lidé začali bát, že jsou hříšníci a neodvážili se ke Stolu Páně. (Zapomněli, že Ježíšova hostina je určena hříšníkům.) Umírajícím se nosilo převážně jen Tělo Páně – ti byli pochopitelně krmeni (krmíme jen malé děti a nemohoucí osoby.) Trvalo to řadu století a lidé zapomněli, že se přes tisíc let podávalo Tělo Páně na ruku a všichni pili Krev Páně. 
Kdo čte Písmo pečlivě, vidí, že Ježíš v evangeliích vícekrát mluví o svatební hostině Beránka a jeho nevěsty. Na svatbě se jí a pije. Tak to Ježíš ustanovil i při své hostině. Kdo ho chce opravovat?
Známe slova Ježíšovo potvrzení platnosti Božích pokynů: „Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.“ (Dt 13,1)
„Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým“. 
„Kdo se povyšuje (rozuměj nad Mojžíše nebo Ježíše), bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Mt 23,12)  
Slušně, laskavě, ale pevně se máme hlásit o Ježíšovy Dary. A máme hájit Ježíšovu velikost a jeho velkorysost k nám, hříšníkům.
Řekne-li vám kněz, že při „svatém přijímání“ musíte klečet, zeptejte se ho, proč on nepřijímá vkleče.
Připomeňte mu, že při tridentské mši nikdy kněz ani po „sv. přijímání“ neklečel.
Ježíš by nikdy nedovolil, aby před ním jeho nevěsta na svatbě klečela. (I otec marnotratného pozvedal svého nezdárného syna z kleku a objal ho.
U nás vždy podáváme podobojí. Napitím z kalicha nebo namáčením Těla Páně do Krve Páně. V době pandemie podáváme jen namáčením.
Nedávno jsem zažil, že hlavní celebrant nejprve pil z kalicha, pak si kněží namáčeli Tělo Páně do rozpitého kalicha - a lidem se podávalo jen Tělo Páně do úst. I před pandemii to bylo neinteligentní a netaktní. Pokud se s tím setkáte, ptejte se pana faráře, jak to bylo u nich doma, zda si maminka na talíř dávala jídlo nejprve sobě? Že by ten, který umyl apoštolům nohy - jako hostitel - jedl první?
Kde jsme ustrnuli? Jak myslíme? Jakou kulturu stolování a úctu k druhému předvádíme dětem?
Nenechte se šikanovat nevzdělanými a pyšnými duchovními. Nejsme malé děti. Máme povinnost se bránit šikaně.                       
Dříve lidé „měli povinnost“ účastnit se nedělní bohoslužby pokud měli kostel v dosahu hodinové chůze (5 km.) To je jako dnes jízda autem 60 km.
Nemusíme nutně chodit do nejbližší hospody, umíme si vybrat. Podobně je to i s bohoslužbou. Chceme se „učit se a vyučovat“ (viz výše uvedenou ranní modlitbu židů). Podobně si ověřuji, komu a na jaký účel přispívám svými penězi.
Jednejme slušně, tak jak bychom chtěli, aby druzí jednali s námi. Máme hájit svou důstojnost. Dětem a vnukům dejme příklad dospělého jednání Božích synů a dcer - jak se stavět proti šikaně a řešit spory podle Ježíšových pokynů.   

[9] Pan Prof. Jan Sokol už dospěl mezi nebešťany; celý život putoval Ježíšovou cestou. 
Mnoho jsme od něj dostali. Snad jsme se od něj něčemu naučili.
Za komunistů neměl šanci dostat se na odpovídající místo. Přes všechnu nepřízeň mocných se vypracoval na přední osobnost této země. Škoda, že si ho Češi nezvolili za prezidenta. Ale ani církev o něj ve větší míře nestála. To by byl primas! (Rozhodně by nebyl klerikální. Patřil do překladatelského týmu Ekumenického překladu Bible. Po měsíce v rozhlase provázel posluchače nedělními biblickými texty - to žádný biskup neučinil).
Jenže podle církevních pravidel to není možné. Ale podle Ježíšových pravidel, to možné je.
Ježíš si za apoštoly vybral většinu ženatých mužů. Při volbě dvanáctého apoštola na místo Jidáše shromáždění asi 120 lidí vybralo dva kandidáty a po modlitbě ke Kristu losovali … Důvěřovali Duchu božímu. Koptská pravoslavná církev dodneška losuje mezi kandidáty na svého papeže.
Byla prvotní církev chaotická nebo charismatická?
Při volbě současného koptského papeže byli vybráni tři kandidáti. Dlouho měli své povolání a zaměstnání: lékař, lékárník a právník, ale později se stali duchovními, dva kněžími, jeden mnichem.
Z dvanácti dvanáctiletých chlapů je vylosován jeden. Ten - po modlitbě shromážděných - se zavázanýma očima vybere z kalicha jeden z vložených lístků se jménem kandidáta na papeže. To je svědectví odvahy a víry!
Mnoho kandidátů na biskupa až do středověku bylo laiky. Až po volbě byli vysvěceni na jáhna, kněze a biskupa. Připomenu alespoň jednoho z nich - místodržícího a velitele policie Ambrože. Byl zvolen na shromáždění lidu pro všeobecný respekt k jeho osobnosti - i když nebyl ani pokřtěný.
(Praxe římské kurie s výběrem biskupů shora, není neomylná, nemálo jich selhalo v těžkých skandálech.)
Jan Sokol byl jedinečným pedagogem, mluvit velice srozumitelně. Záviděl jsem jeho studentům. Naštěstí od něj máme řadu skvělých knih a přednášek. Získali jsme tak cenné učebnice.
Televize pozvala paní dr. Jiřinu Šiklovou, aby něco o Janu Sokolovi řekla. Zhostila se toho skvěle (je o rok starší než Sokol). To je také výjimečná osobnost. I ona se vypracovala navzdory nepřízni komunistů. Odvážně pracovala v disentu. V různých situacích - i ve vězení, nebo jako uklízečka v nemocnici - vytěžila mnoho pro svou sociologii. Navíc má dobré srdce, nikdy se nad nikoho nepovyšovala. Vždy se zastávala odstrčených, vícekrát poskytla na dlouhé měsíce rodině utečenců bydlení ve svém bytě. I ona by byla dobrou prezidentkou.
Stojí za to, si na internetu přečíst její životopis a seznam důležitých knih, které napsala. 
Říkal jsem si, co by této vzácné ženě nabídla naše církev? Nanejvýš by mohla ministrovat. Její vědomosti, její bystrý úsudek, zkušenosti a odvaha by ležely ladem. Naštěstí v akademickém světě a v naší občanské společnosti mnoho znamená. Její studenti i my jsme od paní Dr. Šiklové mnoho získali. Vilém Prečan o ní napsal knihu s výstižným názvem: „Kočka, která nikdy nespí“. V Letohradě měla několik přenášek, stejně i Prof. Sokol. Oba jsou předními osobnostmi této země.