6. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lv 1,1-27,34 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Lv 13,1-2.45-46; 1 K 10,31-11,1; Mk 1,40-45
Datum: 14. 2. 2021
Informace o malomocenství nebudu už opakovat. Připomenu jen jedno, malomocenství je v Bibli obrazem rozsudku smrti. Víc než nevyléčitelnou a nakažlivou chorobou trpěl malomocný vyvržením ze společnosti. Byl pokládán za odvrženého, Bohem odepsaného.

Vyprávění o malomocném se zaměřuje na základní úkol, na správnost rozhodnutí.
Malomocný nemá jméno, jde tedy i o nás. Dozvídáme se o něm pouze, že jednou jednal dobře a podruhé špatně.
Správně přemýšlel, došel k tomu, že Ježíš je nejméně prorokem, jako Elizeus, který uzdravil malomocného Námana (Ježíš neuzdravil každého).
Škoda, že nebyl ukázněný (možná z nadšení) a neposlechl Ježíše a tím boural Ježíšovy plány a práci.
Už víme, že myslet něco dobře a upřímně nám ještě nezaručí dobrý výsledek (viz např. chyby dobrých rodičů při výchově dětí nebo některá církevní přikázání nebo rozhodnutí).
Uzdravený nebyl Ježíšem potrestán, ale sám se od něj vzdálil. 
Proč Ježíš malomocného uzdravil? Špatně ho odhadl? Přecenil ho? Nechal se unést svým soucitem?
Proč je ten příběh v evangeliu?

K našemu vyučování.
Došli jsme k poznání, že pro spravedlivý život potřebujeme dojít k moudrosti, odvaze a věrnosti Ježíšovým pokynům.

Naučit se přemýšlet není samozřejmostí. Ježíš nás tomu učí. Mnohokrát se ale lidé mračili, když jsem to říkal.
Ne každý, kdo vysedává v kostelní lavici, je ochotný se zamýšlet nad otázkou: „Jak to, že lidé nerozpoznají pravé proroky od falešných?“ Proč se dokonce staví na stranu jejich nepřátel a vrahů?
Jak to, že si lidé často zvoli za své vůdce necharakterní lidi a dlouho je drží u moci?  

Ježíše dostali na kříž velcí darebáci. Pomáhali jim nejen kariéristé, ale i zbožní naivkové, kteří se nenaučili přemýšlet. Přesněji řečeno, nechtěli přemýšlet. Ale prohlašovali: „Denně se modlíme za osvícení našich svatých pastýřů, za Nejvyššího Velekněze především a na jejich úmysly“
Někteří z nich pak nadšeně a upřímně Ježíše provolávali za Mesiáše. Ale hned, jak Kaifáš o Ježíšovi prohlásil: „Rouhal se, je hoden smrti“, začali upřímně řvát: „Rouhač! Na kříž s ním!“
Kaifáš sice nikoho neuzdravil, ani nevzkřísil z mrtvých, ale honosil se leskem tradice, svého úřadu, velekněžského roucha, paláce, diplomacie a svých lokajů. Na mnoho určitých lidí to působí.  

Lidé si často volí za své vůdce necharakterní lidi a dlouho je drží u moci. Neumí včas rozpoznat jejich nebezpečnost.
Dokud se občané a voliči nenaučí přemýšlet, nebude ve společnosti a světě lépe.
Dokud se my křesťané nenaučíme přemýšlet, nebude ani v církvi lépe.

Malomocný se určitě radoval z uzdravení, ale neměl dostatečnou úctu k Ježíšovi a potřebnou kázeň. Jednal podle svých nápadů.
Ne každý uzdravený odchází z nemocnice s promyšleným záměrem, co ve svém životě změní. Nemyslím jen v životosprávě. Byl-li nám prodloužen život nebo vylepšena kvalita života, je namístě naše vděčnost a ta se má projevit změnou našich postojů k lepšímu.

Ježíšova péče, jeho přátelství a vyučování jsou teprve životadárný darem - uzdravením z hlouposti, naivity, strachu, podlézáním mocným.
Někteří hodní lidé by byli rádi zadobře se všemi (mají malé sebevědomí), ale Ježíš nás i v tom uzdravuje, přátelíš-li se s Židy, těžko se můžeš přátelit s Hitlerem.
Objevíme-li genialitu a jedinečnost Ježíše, objevíme, co je v nás, v naší společnosti a církvi nakřivo. Komu pak dáme přednost? Podle koho se budeme řídit?

Někteří - i kosteloví - tátové byli z narození syna tři dny opilí. Ale později už na děti nemají čas, neučí se s nimi. Manželky se dožadují změny. Nemohou se mezi sebou dohodnout.
Chlap do poradny nepůjde, knihu o výchově děti si nepřečte. Kopíruje svého tátu, který se o něj také nezajímal.
Tito pánové se „zpovídají podle z Desatera“. Neznají ani pokyn o náboženské výchově děti podle Mojžíše. Natož, aby přijali Ježíšovo pravidlo o nevyřešeném sporu. [1]

Slušnou hospodu, kde se dobře vaří, si vybrat umíme. Podle čeho si vybíráš kostel? Zpovědníka?
Řídíš se jen podle „Desatera“, nebo tě zajímá Ježíšův život a jeho program lidskosti? 

Ve více věcech nejednáme podle Ježíše.
V prvních staletích církve si biskupa volili lidé. V současné době ale vůbec volbu biskupa nemůžeme ovlivnit. Rozhodují vatikánští úředníci podle svých pravidel. [2]
Nejdůležitější pravidlo při volbě představených není otázka charakteru a věrnosti Kristu, nýbrž „poslušnosti Římu“. Vše je tajné. A s námi se jedná jako s malými dětmi.
V socialismu se o všem rozhodovalo v Ústředním výboru komunistické strany v Moskvě. V církvi rozhodují úředníci Vatikánu.
Všechny důležité komise v církvi musí vést biskup; i když je třeba nejslabším článkem komise. Několikrát jsem to zažil.

Za socialismu si mocní získávali informace o lidech donášením udavačů a informátorů i anonymy byly brány vážně. Dotyčný nic nevěděl a nemohl se tedy bránit pomluvám. Tím více jsem byl zhnusen donášením v semináři.

Kdo si přečte nějakou solidní knihu o dějinách církve, nebo o těžké situaci Františka v Římě, ví, že to nejsou pomluvy.

Proč byla v dějinách církve domorodá řeč při liturgii několikráte povolována a pak zase zakazována.
Podobně přijímání Krve Páně pro všechny. Na Ježíšovo přání se v ledasčem nebere ohled.
Proč jsme mocensky nutili latinskou „tridentskou“ mši (i když měla vysokou estetickou krásu) domorodým kulturám jiných kontinentů?
Proč byly Římskou kurií zakázány úspěšné misie jezuitů v Japonsku, Číně, a Jižní Americe?
Podobně skončili „dělničtí kněží“.
Kněží v Československu uvěznění komunisty nebo pracující v továrnách se velmi osvědčili. Ale působení kněží ze skryté církve Vatikán po r. 1990 neumožnil, odsoudil je k vymření.

Dáme-li za pravdu Ježíši, necháme-li se jím osvobodit od ochromení mocnými lidmi a svévolnými předpisy, začneme jednat svobodně, poctivě, se vzájemnou úctou k druhým a především s úctou k božímu slovu -  pak budeme dospělejší a zdravější církví. 

Svévolnost uzdraveného malomocného nás varuje před naší svévolí. 
„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21)  
[1] Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.
Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.
Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.
Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.
Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18,15-20)
[2] Vídeňský kardinál Franz König, veliká osobnost, si vychoval tři pomocné biskupy, aby bylo z čeho vybrat nástupce. Ale König nebyl oblíben u římské kurie. Ta za nového arcibiskupa vybrala Hanse Groëra OSB. Věřící protestovali, kandidát byl silně podezřelý z homosexuálního jednání vůči mladým chlapcům. Řím si prosadil svou. Po čase, když Groër tvrdě vystupoval proti homosexuálům (pachatelé takto často kryjí své skutky) a ponižoval je, ozvaly se oběti. Až po dlouhém tlaku Groër ze své funkce odešel. Takových případů bylo více.