5. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,1-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jób 7,1-7; 1 K 7,16-23; Mk 1,29-39
Datum: 7. 2. 2021
K události v Kafarnau jsme mluvili podrobněji už v dřívějších letech. Něco k tomu přidám.

O prvotní církvi máme naivní představy.
Jen Východní církev má ikonu: „Apoštol Petr a jeho svatá choť“.
Napadlo vás někdy, že třeba Petrovi kluci rozbili sousedům okno? …

Sužují nás nemoci a ještě víc úmyslné zlo. Hledáme viníka i pomoc. Teď se bezradně rozhlížíme, jak pandemie pokračuje.
Apoštolové v Kafarnau přišli za Ježíšem s prosbou (modlitbou) o uzdravení nemocných (jako naši biskupové a my na začátku Adventu), ale Ježíš jejich (a naši) modlitbu nevyslyšel. 
Když Ježíšova matka na svatbě prosila syna o pomoc pro novomanžele, Ježíš řekl: „Ještě nejsou připraveny podmínky“.

Sledujeme výpovědi lidí, jak snášejí tíži viru. [1]
Vyhlížíme očkování a lék proti viru. Hledat, co se dá zlepšit, má smysl vždy.
Premiér se vrátil z Maďarska a opět se vydává za zachránce ke zvýšení vlastního prospěchu a moci (není podnikatelem typu T. Bati).
My kosteloví věřící, si také na ledacos hrajeme, ale neodvažujeme si přiznat, že naše modlitby nepřinesly pomoc od koronaviru.
Udržení si našeho vyššího postavení duchovních nad „laiky“ je pro nás důležitější než pokrok božího království. Místo prosby: „Ježíši, poraď nám, co máme dělat lépe“, žebráme, abychom se mohli vrátit do „normálního způsobu života“.
Ale to nemá smysl. Manželé před rozvodem by se neměli vraceli zpět do stavu, který vedl k rozpadu rodiny. Zachránit je může jen veliké úsilí o nápravu. [2]

Událost z Kafarnaa ukazuje na to, co Ježíšův pokládá za nejdůležitější. Osvěta – vyučování správného myšlení a poznávání. To je ještě důležitější než záchrana zdraví a tělesného života.

Naše širší poznávání světa (dějin) dává Ježíšovi za pravdu. [3]

Díky svému vzdělání, znalosti historie a psychologie poznáváme, jak to mezi námi lidmi chodí. [4]
I v církvi se prosazují lidé nečistí, posedlí mocí a kariérou. Ti ze společenství božího lidu vytvářejí zbožnou ideologii instituci a pomocí svého práva si budují své pozice.

V Izraeli Ježíšovy doby spravovali králové Herodovi synové; každý z nich měl kus území a všichni byli vazalové Říma. Ježíš učil o uspořádání Božího království, o reformě „synagogy“ (lidu božího).
Židé vědí o potřebě „nápravy světa“.
Vidíme to podobně, náprava světa se týká čtyř skupin: každého jednotlivce, rodin, církve a společnosti.

Bez dobrého partnera strádá manželství, bez odpovědného rodiče se hroutí rodina, bez dobrých politiků trpí občané a jejich svoboda, bez dospělých křesťanů není církev světlem a solí společnosti.

O nápravě své osoby mluvíme často. Každý den si zpytujeme svědomí a zkoumáme, co máme podle Ježíše dělat lépe.

O nápravě církve se mluví nejméně (po staletí jsme se viděli jako pevnost obklíčenou útočícími nepřáteli).
Při křtu jsme přijali svůj díl odpovědnosti na stavbě božího království, ale ten, kdo používá oči k vidění, vidí, že církev v mnohém není uspořádána podle Ježíšových pravidel. Není totožná s božím královstvím, je „církevnickým královstvím“.
(Církví je dokonce mnoho a každá je povýšenecky přesvědčena, že je Kristu nejblíže.)

Každou chvíli slyšíme o pronásledování křesťanů ve světě.
U nás žijeme ve veliké náboženské svobodě, ale nejsme společností vyhledáváni.
Naším „slovníkem“ neumíme lidi oslovit a nemáme jim co nabídnout. To je pro nás ponižující. Před týdnem jsme slyšeli, že Ježíš přišel s velikou mocí (tomu jsme zbožně přikyvovali) ... [5]

Jestli se v církvi nebudeme naravovat podle Ježíšova učení, budeme „pošlapáni jako sůl,, která nesolí“ (nemocemi, občanskými nepokoji atd.) [6]
Až uděláme, co je na nás, pak se můžeme k Bohu obracet o další pomoc.

V katolické církvi zůstalo mnoho z byzantinského a feudálního zřízení. [7]
Znovu jsem si pročítal poslední knížku fejetonů Jana Rybáře. S laskavostí jemu vlastní nás upozorňuje na náhledy křesťanského života podle Ježíše. Každý si můžeme zkontrolovat, zda jeho názor s Ježíšovými pokyny ladí. [8]

My, lid boží, se potřebujeme narovnat a přijmout svou odpovědnost kristovců. To není výzva k výstupu na barikády. Ježíš nám s úsměvem říká:
„Budujte boží království podle modelu boží rodiny.
Vy všichni jste bratři.
Služte jeden druhému.“  (Srv. Mt 23,1-13)

Porovnávejme se krok za krokem s evangeliem. Máme následovat Ježíše obklopeni krásnými  a odpovědnými bratry a sestrami, kteří přijali svou odpovědnost  křesťanů a přinesli velikou úrodu, nejen Gándhího, M.L. Kinga, teologů koncilu, ale i našich velikých svědků a mučedníků 20. století. – (Které z nich znáte?)  
Zkusme si doma povídat, co by se mělo  naší církvi změnit a jak k tomu my můžeme přispět.

Nové únorové Okénko - měsíčník letohradské farnosti - tentokráte k osobnosti Jana Rybáře: https://letohrad.farnost.cz/okenka/Okenko_2021-02.pdf

V církvi se mnohé hnulo. Církevní skandály ochromily palebnou sílu klerikálů. Už se mluví i o věcech dříve zakázaných ...
I v letošních volbách můžeme ledacos vylepšit …
Brzy začnou ráno zpívat ptáci …
[1] Lidé, kteří si léta pěstovali vnitřní život, dobré vztahy v rodině a věnovali se dětem, nenaříkají. S obživou je to podobné. Péci chleba pro druhé, roztápět už v noci pec a zadělávat těsto, je obtížné. U chovu dobytka nebo zemědělství, je člověk uvázaný. O zdravotnících a jiných nezbytných povoláních to platí podobně. Ti, kteří si vybrali lehčí a čistší práci, mají teď větší potíže. 
Kdo je duševně nebo duchovně pružný je ochotný se stále učit.

[2] Co můžeme dělat lépe? Kolik zbytečného odpadu po nás zůstává? Kolik zbytečných hraček naše děti mají? Na jejich zakoupení jsme zbytečně pracovali místo toho, abychom čas věnovali dětem. Mnoho lidí bylo tak unavených z práce, že neměli energii číst podstatné knihy vedoucí nás k hledání moudrosti, k pěstování charakteru, k duševnímu a duchovnímu
životu. Vidíme, co lidé na sociálních sítích sdílejí především: fotografie sebe, jídla, své zábavy a materiálního bohatství. 

[3] Co bylo např. platné, že jsme za první republiky měli dobrou úroveň, politickou, ekonomickou, sociální a že naši předkové žili ve slušných rodinných poměrech, když pak přišel Hitler a rozkopal demokracii i humanismus. Život mnohých se pak zhroutil ...

[4] V krizi hledáme východisko, ptáme se, jak spolu spravedlivé žít, osvobodíme se, něco vybudujeme, ale pak ochabneme, přestaneme bdít a další šelmy se dostanou k moci. Většina lidí okolo nás jedná slušně. A přesto se čas od času do našeho života vetře strašné zlo (válek a revolucí), které rozbourá to, co jsme dlouho stavěli.
Neumíme včas rozpoznat záludnost zla a nemáme dost prozíravosti a odvahy se mu postavit.
Izraeli přišel na pomoc sám Mesiáš, ale odpor „zbožných“ proti němu byl tak strašný, že skončil hroznou katastrofou.
V tlaku krize můžeme snadno selhat. Společnost se pokaždé rozdělí na útočníky, kolaboranty, diváky (jejich mlčení umožňuje vládu zla) a bojovníky (k nim patří i zachránci pronásledovaných). Teď jsme svědky útoků mocných na spravedlivé rozhodnutí Ústavního soudu o volebních hlasech do parlamentu.

[5] Myslíte si, že naše společnost vkládala do našich modliteb proti koronaviru nějakou naději?
(Utrousil někdo z našich církevních pohlavárů alespoň větu k dnešnímu dni 7. února „Solidarity s Běloruskem“ nebo proti pomluvám některých politiků na Ústavní soud za úpravu volebního zákona?)   

[6] O Vánocích jsme četli slova proroka Micheáše: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“ ( Mi 5,1). Zpívali jsme k tomu koledu „Nesem vám noviny“, zajedli jsme to cukrovím a měli jsme povznášející pocit, že jsme pro Boha něco záslužného udělali.
Když čtu následující dvě další kapitoly z Micheáše, je mi smutno. (Ty se o Vánocích nečtou, držíme vánoční náladu.)
„Hospodin vede spor se svým lidem, činí výtky Izraeli:
Lide můj, co jsem ti udělal? Jaké potíže jsem ti působil? Odpověz mi.
Vždyť jsem tě vyvedl z egyptské země, vykoupil jsem tě z domu otroctví, poslal jsem před tebou Mojžíše, Árona a Mirjam. …
Proto na tebe sešlu nemoci a rány …
Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?  Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával spravedlnost, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ 

[7] Vážím si šlechticů - byli nositeli kultury a prosperity země. Měli možnost vzdělání, ale často žili v přílišném přepychu na úkor poddaných. Nevzdělaní nevolníci neměli možnost přispívat svými hřivnami k pokroku společnosti. Izrael neměl šlechtu, zato se lidé brzy naučili číst, aby mohli porozumět Tóře.
Demokracie není dokonalá, ale s monarchy má lidstvo ještě horší zkušenosti. Církvi je sice nabízen Duch svatý, ale my ho umlčujeme. Jsou-li biskupové poslušnými vazaly Říma, jsou ve své diecézi neomezenými suverény. Kněží a lid boží jsou nevolníky bez volebních práv - financují provoz církve a dodávají své děti ke službě.
Opět se mluví o novém pražském arcibiskupovi. Výběr je tajný. Pan nuncius má svůj úkol, uculovat se a nic neprozradit.
Vatikánská diplomacie je pyšná, nemáme s ní dobré zkušenosti.
Biskupy nevybírá František, ale kardinál Quellet, prefekt Kongregace pro biskupy (odstranil arcibiskupa R. Bezáka).
V prvotní církvi byli biskupové voleni. Nás se nikdo neptá, přesto, že jsme dospělí, vzdělaní, je za námi úctyhodný život, mnozí z nás obstáli ve velkém tlaku komunistického násilí. Ale vzpomeňme na odpověď lidí v r. 1959 komunistickému pohlavárovi: „Nejsme malé děti“.

[8] Je dobře, že se do češtiny překládají výborní zahraniční autoři náboženské literatury, ale nepřehlédněme autory, vyzrálé u nás (ještě před 2. Vatikánským koncilem porozuměli tomu, čeho je církvi třeba). Jana Rybáře řadím mezi veliké jezuitské misionáře vzešlé z Čech a Moravy.