4. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 8,31-32 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 18,15-20; 1 Kor 7,32-35; Mk 1,21-28
Datum: 31. 1. 2021
K prvnímu čtení.
Báli se Hospodina, chtěli, aby jim Hospodin poslal člověka (Mojžíše, proroka, lidského krále), my chceme P. Marii, svaté, „Svatého Otce“, …
Prožijí-li děti nějaké trauma a bojí se rodičů, snažíme se děti uzdravit. Ošidili bychom je, kdybychom jim místo rodičů nabídli vychovatele.
(„Nedají na mě, nedají ani na tebe Mojžíši,“ prohlásil Bůh.) 

Nežádali: „Hospodine, pomoz nám, abychom se tě přestali bát. Mojžíši, vezmi nás za ruku a přiváděj nás k Bohu, jako starší bratr mladšího bratra.“ [1]

Prorok není věštcem, není jen mluvčím Boha, svědčí o Bohu. Bez statečnosti to není možné.
Svědčí také o boží kráse, to je víc než jen básnit. (Někteří umělci mají veliké obdarování, ale nevalný osobní charakter.)

O prorocké službě pokřtěných se v církvi nemluví. Jen o poslušnosti.

I my máme být božími mluvčími. K tomu je třeba velké pozornosti vůči Božímu slovu. Vidíme, kam jsme v církvi došli, když jsme „svou Tradici“ neprověřovali Písmem. [2]

Držíme si Boha v patřičné vzdálenosti od sebe.
Když k nám Bůh přišel v Ježíši, víme, jak strašně jsme s ním naložili.

Dodneška na něj nedáme – to už jsme v evangeliu. 

Odkýváme, že Ježíš přichází s mocí od Boha, ale „skutek utek“. [3]

Nejen učedníci, ale i lidé v synagoze žasli nad Ježíšovou autoritou a jeho mocí.
Velice nadějně to s Ježíšem začalo ...

Porovnejme si to ale s další podobnou situací:
Ježíš přišel do (nádvoří) svatyně (v Jeruzalémě) a učil.
Přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?“
Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření ponořovat (do Jordánu)? Z nebe, či od lidí?“
Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li, `z nebe´, namítne nám: `Proč jste mu tedy neuvěřili?´ Řekneme-li `z lidí´, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“
Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“
Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“       (Mt 23,23-27)

V synagoze kafarnaumské Ježíš osvobodil jistého člověka od démona.
Ve „23. kapitole Matoušově“ velekněží a starší lidu věděli už o mnoha znameních, které Bůh skrze Ježíše konal, ale nechtěli mu dát zapravdu.

To se stále opakuje.
Kdybychom se zeptali kněze: „Kdo je pro vás větší autoritou, Ježíš nebo papež?  …
                         (Kdyby se někdo ptal nás, jak bychom odpověděli my?) 
„Pane faráři, při mši říkáte nad kalichem slova: ´Vezměte a pijte …´, čí to jsou slova?
Jsou-li Ježíšova, proč pijete jen vy?“
Odpoví-li, jak je naučený: „Pán Ježíš dal svatému Petrovi klíče od božího pokladu,“ ptejme se dál:
„Má-li maminka klíče od spíže, neznamená to, že může dětem svévolně odpírat jídlo. Ta Ježíšova slova přece neznamenají, že si Petr může dělat něco podle své libosti.“ (Když Petr neměl odvahu přijímat pohany mezi Ježíšovy učedníky, Pavel mu to vytkl a vyargumentoval.)

Ježíšova slova a jeho učení nejsou nepochopitelnou, nesrozumitelnou záhadou. (Tak se vymlouvají zbabělci a lenoši.) K jejich porozumění není nutná maturita, dokonce ani gramotnost, ale ochota k uznání pravdy. („Veřejní hříšníci a prostitutky – které neumějí číst – vás předejdou do božího království,“ říká Ježíš.) 

Jsme stádovití, pohodlní a zbabělí. Raději posloucháme nadřízené, než abychom přijali odpovědnost za svá rozhodnutí.
„Při kněžském svěcení jsem slíbil poslušnost svému ordináři (biskupovi) a jeho nástupcům.“
„Držím jednotu s biskupem.“  (I s biskupem Kaifášem?)
Jak se pozná, že držím s Ježíšem?

„Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo
otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu
s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku
život věčný. (Mk 10,29-30)  

„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi;
kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni;
a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.
Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.
Kdo neopustí staré učení a nenásleduje mne, není mne hoden.
Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.
Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého,
protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.
A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných,
protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mt 10,32-42)

Nelze se přátelit se všemi. S inkvizitorem a obětí, s vyslýchajícím a vyslýchaným. S pronásledovatelem a pronásledovaným, s Hitlerem i s židy.

„Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!
Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem,
budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."
Také zástupům řekl: "Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ – bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ – a bývá.
Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?“  (L 12,5-57)

Neukazujeme lidem cestu k porozumění slovu Božímu. A jak je přijmout do svého života.

Všímáme si, jak Ježíš učil lidi rozpoznávat, kdo je kdo (kdo ladí s Bohem a kdo je v sobě rozdvojený, vyznává ústy Hospodina, ale nejedná podle jeho pokynů). Vysvětlovali jsme si, proč Ježíš nechtěl, aby učedníci říkali, že je Ježíš prorok a Mesiáš. Každý si máme ověřit, zda je pravdou to, co slyšíme od druhých. (Srv. poslední verš z prvního čtení.)

Démon, který křičel: „Vím, kdo jsi …,“ boural Ježíšovi jeho vyučovací zásadu. 

Posloucháme Ježíše na slovo, nebo si vedeme svou? Není těžké na to přijít.
„Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ (Mt 12,30) [4] 

Vysvětlovali jsme si, co znamenají Ježíšova slova: „Blahopřeji lidem čistého srdce, oni budou vidět Boha.“ Co znamená „čistý“ a „nečitý“. A že k očišťování nestačí formální rituály, nýbrž otevření se Duchu a přijetí slova božího do svého života. 

Ježíšovými protivníky cloumal démon tak dlouho, až ho poslechli na slovo. Na nápad ukřižovat Ježíše nepřišel Kaifáš sám. Podle Tóry to bylo něco nemyslitelného a zakázaného. Nejvyšší velekněz poslal Ježíše k Pilátovi a označil ho za vzbouřence proti Římu. Kaifáš vladaři napověděl jakým trestem Ježíše zlomit a pak jej vydíral: „Propustíš-li Nazaretského, nejsi přítel císařův.“

A my neumíme přemýšlet podle Písma a stále opakujeme, že Bůh potřeboval smrt ukřižovaného, aby nám mohl odpustit naše hříchy. Nerozpoznáváme, komu se to „hodí do krámu“.

Neposkytujeme i my obydlí nečistému démonovi bránícímu nám přidat se k Ježíši?
Nakolik podporujeme Ježíše a jeho lidi?

Tolikrát jsem slyšel o biskupu F. Davídkovi, že byl blázen. [5]

Tomu, kdo to tvrdí, máme říci: „Říkáš to s vědomím Ježíšových slov: ,Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu´“?
I samotnému Ježíši se pošklebovali, pomlouvali ho a vyhnali z lidu božího.

Podle jakých kriterií hledáme Pravdu? 

I fanatici položí život za svou ideu. I milující rodiče se dopouštějí chyb, přesto, že to s dětmi myslí upřímně a dobře.
Ježíš je proti slepé poslušnosti. Učí nás přemýšlet, abychom sami rozpoznali pravdu od lži, Ducha božího od démona (který rád mluví zbožně). 

„Škoda, že jsem Jana Rybáře nepotkal,“ pravili někteří.
To není podstatné, říkám. Máme knihu rozhovorů s ním i jeho fejetony.
(Po Aťovi Mandlovi a jiných vzácných osobnostech téměř žádné jejich písemné texty nemáme.)

Jan Rybář byl nejen bystrým pozorovatelem a věrným přítelem. Patřil mezi ty, kteří nás mají víc rádi než my je (a nezahořkl z toho). Ale i takové osobnosti si někteří lidé drží od těla, mají obavy, že by je jejich láska tlačila (což není pravda, láska nikoho nesvazuje). [6]

V r. 1978 mě pravil můj šéf: „Venoušku, pan církevní krajský tajemník vás na hostině po kněžském pohřbu viděl sedět vedle Pátera Josefa Jakubce. To Vám neprospělo.“ – „Pane vikáři, ale pro mě bylo velikou ctí, sedět vedle Josefa Jakubce,“ smál jsem se.
[1] Moje starší sestra se bála tatínka, když se vrátil za války z koncentráku. Zapomněla jeho podobu, táta přišel zubožený. Maminka sestru ochočovala, až konečně tatínkovi vlezla na klín.
Jak to, že my si myslíme, že nám Ježíšova matka rozumí víc než Bůh a je milosrdnější než on? Proč pěstujeme kult „Prostřednice všech milostí“ a ne poznávání a zakoušení Boha milosrdného? My, duchovní, mnohdy zacláníme Bohu.

[2] Církev dovolila ženám ministrovat – až v r. 2021 po Kristu! Je to k radosti, nebo k pláči?
Jakou úctu jsme měli k našim maminkám? Jak jsme četli evangelium o Ježíši, bourajícím nesmyslné zdi mezi lidmi a posílajícím ženu samařskou k samaritánům a ženy od svého hrobu k učedníkům jako své apoštolky (vyslankyně)?
Křesťané významně přispěli ke kultivaci světa, ale už dlouho zaostáváme. V nespravedlivém patriarchálním světě jsou za námi v povýšeneckém vztahu k ženám už jen muslimové, pravoslavní a židé. I nenáboženský svět nás předběhl.
Nekontrolovali jsme (svou) Tradici Písmem. Tam je zakopaný pes. Vymstilo se nám to. Chytáme se za hlavu, že v církvi dlouhodobě docházelo ke zneužívání moci, majetku (přepychu a praní špinavých peněz), homosexuálnímu a pedofilnímu násilí – a krytí pachatelů a umlčování obětí. Jiným jsme říkali: „Ježíš je cestou pravdou a životem,“ ale sami jsme si Ježíše drželi patřičně od těla. Jeho slova nás mohou uzdravit i z této strašné rány, kterou jsme si sami přivodili.
„Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“   (J 8,31-32)

[3] Knihu s Ježíšovými slovy – „Lekcionář“ – okuřujeme, zrovna tak Tělo a Krev Páně, ale Ježíše neposlechneme, ani když říká: „Vezměte a pijte“, „Nebuďte v modlitbě mnohomluvní jako pohané“, atd., atd.
Zamořili jsme prostor s Bohem pohanskými modlitbami, kterými se snažíme pohnout Boha určitým směrem. 
Modlitba bez činu je drzostí (srv. Mt 23,28-31).

[4] Měli jsme ekumenická setkání a prosili za jednotu. K čemu to množství modliteb po dlouhá desetiletí jsou? Proč prosíme Boha, aby něčím pohnul (těm druhým, „my jsme přece v pořádku“), když sami neodstraňujeme svévolné církevní překážky, které jsme druhým nastavili do cesty?
Co jsme se naučili z L 9,49-50?: Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme kohosi, jak v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“ Ježíš mu řekl: „Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.“ 

[5] Biskup F. Davídek v padesátých letech ve vězení uděloval kajícím se vězňům a vězeňkyním hromadné odpuštění hříchů. Slova modlitby křičel proti vězeňským blokům. Mnohokráte to opakoval. Pokaždé byl ihned potrestán několikadenní krutou korekcí. Nevím o žádném jiném knězi nebo biskupovi, který by se toho odvážil. „Podle ovoce se pozná strom.“

[6] Telefonoval jsem jedné vzácné paní učitelce, která má své žáky víc ráda než oni ji: „Škoda, že jsi mě neučila, miloval bych tě až za hrob.“ (Stejně Tě mám rád až za hrob.)
Její žáci – kterým k ní přeskočila jiskra – mají rádi ji i češtinu, pro kterou je paní učitelka nadchla.
Jsem jí vděčný, za její velikou náruč a přátelství. Nechápu, že někteří lidé ale její přátelství nevidí.