3. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jon 3 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jon 3,1-5.10
Datum: 24. 1. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jon 3 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jon 3,1-5.10
; 1 Kor 7,29-31
; Mk 1,14-20
Datum: 24. 1. 2021
Knihu Jonáš uvedu trochu v širších souvislostech.
Jonášův příběh není historický v tom smyslu, že by Jonáš doputoval do Ninive a to se obrátilo.
Mohli bychom ho připodobnit k pohádce (vystupuje v ní veliká ryba). Je jednou z výchovných lekcí k „nápravě světa“ (jak říkají židé). I Ježíš ninivské vzpomíná.
Ninive bylo hlavní město Asyřanů. V určité době bylo Izraelem nenáviděné, podobně jako Berlín za nacistů.
Jonáš tušil, jak se Hospodin vůči ninivským zachová, proto se vydal lodí na opačnou stranu.
Nenávist k nepřátelům je pochopitelná, je reakcí na nespravedlnost útočníků. (Vychází z jiného pramene, než krutost a nenávist utlačovatelů.)
Nenávist ale není řešením. Zlo plodí zlo, někdy nekonečné.
Od Boha jsme nastavení pro spravedlnost. Přitom od nepaměti provázelo lidstvo neustálé násilí, okrádání, vykořisťování, vraždy, nespravedlnosti a pošlapávání lidské důstojnosti.
Jakmile se nás nějaká nespravedlnost dotkne, jsme pobouřeni.
Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s úmrtím Jana Rybáře, co všechno zažil. Zkusme si doma chvíli povídat, jak se naším předkům žilo za války.
Nacisté vybudili v lidech strašnou nenávist, ta se dala krájet. Kolik lží, nesvobody, ponížení, omezení, útrap, pronásledování a nouze naši předkové zažili – a pak znovu za dalšího režimu.
Máme ale také dějinnou zkušenost se značnou svobodou a blahobytem. Přiznáváme Bohu jeho starost a péči o dobré soužití lidí. Násilí v dějinách není nutné, je v našich silách se domluvit.
Máme v sobě ovšem sklon stále živit nespokojenost a nenávist. Je snadná, má „sladkou“ příchuť a je energeticky „vydatná“. Je protipólem lásky.
Hospodin přijímá svou určitou odpovědnost za dar svobody (který nám dal), i za její zneužívání.
(Podobně rodiče nesou zodpovědnost za činy nezletilých nezdárných dětí.)
Bůh nechce smrt hříšníka – to víme už z příběhu o Ráji a Kainově vraždě – ale přeje si, aby se hříšník napravil a žil.
V Ježíšově „Horském učení“ slyšíme: „Bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého …“ (Srv. Mt 5,43-48
Vzdělanější průvodce Biblí ví, že v Písmu o nenávisti k nepřátelům není nikde řeč. Nenávidět nepřítele bylo odedávna jen lidskou tradicí.
(Říkali jsme si, že pravidlo: „oko za oko, život za život“, bylo v určité době velikým pokrokem v Izraeli, stavělo se proti bezbřehé krevní mstě a lynči davu. Izraelci brzy dali pachateli možnost vyplatit se ze své viny. Povinnost ustavit nezávislé soudy, je velikou micvou – pokynem.)
„Oko za oko, a celý svět bude slepý,“ řekl M. Gándhí.
Obrácení ninivští jsou obrazem všech zločinců, kteří se kdy obrátili.
Ani dobří rodiče se nezřeknou svého syna. Bůh teprve nikoho nezavrhuje.
Zlodějem, vrahem, pekelníkem se každý stává svým rozhodnutím. Bůh není žalářníkem, který má klíče od pekla za pasem a nechce odemknout.
Klíč od pekla je zevnitř, ne zvenčí.
Kniha Jonáš vypovídá o boží akci záchrany zločinců. Moudře a s vtipem ukazuje Jonášovi i nám boží věrnost těm, kteří selhali.
Nás, nábožensky povýšené věřící překvapuje šlechetnost pohanských lodníků.
(Opakuji, jak je to s proroctvím – není věštbou, která nejde změnit, ale proroctví je varováním; jestli se lidé napravují, Bůh je omilostňuje a následky zla na ně nedopadnou.)
Získat oběť k odložení nenávisti proti pachatelům není snadné.
Každý, kdo má cit pro spravedlnost, ví, že nejprve je důležité zahojit těžkou ránu poníženého – o tom je řeč jinde.
(Boží milosrdenství ale nemá nic společného s pacifismem, který mlčí ke zlu a nestaví se proti němu.)
K evangeliu.
Znovu slyšíme o učednících. [1]
Když je řeč o rybářích, myslím na Jana Rybáře.
Rybáři svými úlovky živili rodiny, vylovili-li tonoucího, zachránili mu život. Voda, ohrožující život, rozbouřené moře, jezero nebo řeka, jsou v Písmu obrazem zla.
Jonáš byl dvojnásobně ohrožen: rozbouřeným mořem a chřtánem mořského dravce.
Ježíš nás, své učedníky, posílá zachraňovat lidi.
Jako děti jsme si přály, aby někde hořelo (děda byl veliký vyprávěč, vyprávěl, jak lidé před sto lety pojistili starou chalupu a pak ji zapálili …).
„Celý život jsem si přál, abych mohl zachránit někoho tonoucího z vody,“ pravil dospělý chlap. „Často jsem chodil k vodě, ale neměl jsem štěstí.“ (Nenapadlo ho, že se lidé mohou topit, nebo být topeni jiným zlem nebo nouzí.) [2]
Ježíš a jeho učedníci nejsou v evangeliích líčení jako hrdinové. A přece jimi byli, když dokázali přemoci vlastní strach a postavit se na správnou stranu. Ani Jonáš není románový hrdina. Nemá ani zvučné jméno (pan Holubice). Zadanou práci – úkol – splnil jen s vekou nechutí a „přinucením“. [3]
Vracím se k Janu Rybářovi, který nebyl rváč, i postavou byl malý a povahou velice laskavý člověk (o sobě říkával, že je strašpytel), a přesto i v násilnickém prostředí věznice, i psychologickém pronásledování StB nebo tlaku „církevní diplomacie“ stával na správné straně. [4]
Už při křtu malých dětí máme vážit nebezpečí, kterému se Ježíšovi učedníci vystavují. A hlavně se potřebujeme otužovat proti strachu. [5]
Ježíš nás posílá do „ulic“ beze zbraně, ale ne bezbranné („Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť `hoden je dělník své mzdy´.“ Mt 10,8-10
Máme se pokoušet vítězit silou Ducha.
Milovat nepřátelé, znamená podle Ježíše pokoušet se získat si sympatie nepřítele svou neútočnou odvahou bez nepřátelství.
Vícekrát jsme mluvili o smyslu biblických pokynů: „Pomoz nepříteli se zaběhnutým dobytkem nebo přetíženým soumarem.“ A o smyslu Ježíšových pokynů o darování košile a druhé míle. [6]
Nic z toho není vypočítavé nebo zbabělé neodporování zlu.
Všímáme si u druhých i u sebe, jak obtížné je – v případě křivdy a násilí – nepropadnout nenávisti.
Čím jsou předsudky a nenávist delší (např. mezi národy), tím obtížněji se bourají. Připomínám nenávist mezi Němci na jedné straně a Čechy, Francouzi a Poláky na straně druhé.
Pokus o získání nepřátel není ve všech případech zaručený. Ježíš (i např. Gándhí) získal sympatie jen u některých lidí. Náboženští odpůrci jsou nejvíce zatvrzelí … Ježíš by mohl vyprávět.
Na druhých vidíme chyby snadno. Ale ze selhání druhých si máme vytvořit zrcadlo k pozorování sebe sama.
„Rybáři ihned nechali sítě a následovali Ježíše.“ Ta věta neznamená, že apoštolové opustili své ženy a rodiny.
Zeptejte se doslovných vykladačů slov apoštola Pavla („žena má v církvi mlčet a poslouchat na slovo svého muže jako Krista“), zda žijí, jakoby neměli manželku.
Blahopřeji všem, kteří se někdy sešli s Janem Rybářem, byli okouzleni jeho hlásáním Krista a laskavého a milosrdného Boha.
Dobro je silnější než zlo. A přináší trvalejší plody.
Bible nám byla darována z lásky, s láskou o ni Bůh pečuje a také my ji chceme s láskou opatrovat a podle ní žít.
[1] Mistr a učedník jsou jiní než naši studenti a učitelé. Studenti se u učitelů někdy učí jen teoretickým vědomostem. Učedníci jsou svými mistry vedeni k praktickým dovednostem. Tak to je i v životě s Bohem a v každém důvěřujícím vztahu.
[2] Před pár dny mně omylem zavolal jeden mladý kněz. Už když jsem se s ním setkal poprvé, byl mi sympatický. O to víc mě překvapil po jisté velehradské pouti – kde jsme prosili naše biskupy, aby se arcibiskupu Bezákovi dostalo spravedlivého soudu – když mi telefonoval: „Kdybych Tě tam potkal, rozbil bych ti hubu.“ Asi je v semináři neučili, že máme hájit nespravedlivě pronásledované. (Už léta dělá kariéru.)
[3] Když Ježíš řekl učedníkům: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci neužiteční, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit´,“ (L 17,10
[4] Už jen být viděn ve společnosti některé osoby může být nebezpečné nebo vyslovit určité jméno (nedávno Teilharda de Chardin nebo dodneška Hanse Künga, kdysi Ježíše). Za minulého režimu chodil v kněžském kolárku jen kolaborantský kněz a ministr Josef Plojhar. Ti, co dnes hlasitě vykřikují, se tenkrát krčili v koutě.
[5] Za minulého režimu jsem např. hodným mladým lidem dával (s patřičnými instrukcemi) za úkol jet načerno tramvají. (Dodneška mně je to zatěžko.)
[6] „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5,38-48
Jonášův příběh není historický v tom smyslu, že by Jonáš doputoval do Ninive a to se obrátilo.
Mohli bychom ho připodobnit k pohádce (vystupuje v ní veliká ryba). Je jednou z výchovných lekcí k „nápravě světa“ (jak říkají židé). I Ježíš ninivské vzpomíná.
Ninive bylo hlavní město Asyřanů. V určité době bylo Izraelem nenáviděné, podobně jako Berlín za nacistů.
Jonáš tušil, jak se Hospodin vůči ninivským zachová, proto se vydal lodí na opačnou stranu.
Nenávist k nepřátelům je pochopitelná, je reakcí na nespravedlnost útočníků. (Vychází z jiného pramene, než krutost a nenávist utlačovatelů.)
Nenávist ale není řešením. Zlo plodí zlo, někdy nekonečné.
Od Boha jsme nastavení pro spravedlnost. Přitom od nepaměti provázelo lidstvo neustálé násilí, okrádání, vykořisťování, vraždy, nespravedlnosti a pošlapávání lidské důstojnosti.
Jakmile se nás nějaká nespravedlnost dotkne, jsme pobouřeni.
Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s úmrtím Jana Rybáře, co všechno zažil. Zkusme si doma chvíli povídat, jak se naším předkům žilo za války.
Nacisté vybudili v lidech strašnou nenávist, ta se dala krájet. Kolik lží, nesvobody, ponížení, omezení, útrap, pronásledování a nouze naši předkové zažili – a pak znovu za dalšího režimu.
Máme ale také dějinnou zkušenost se značnou svobodou a blahobytem. Přiznáváme Bohu jeho starost a péči o dobré soužití lidí. Násilí v dějinách není nutné, je v našich silách se domluvit.
Máme v sobě ovšem sklon stále živit nespokojenost a nenávist. Je snadná, má „sladkou“ příchuť a je energeticky „vydatná“. Je protipólem lásky.
Hospodin přijímá svou určitou odpovědnost za dar svobody (který nám dal), i za její zneužívání.
(Podobně rodiče nesou zodpovědnost za činy nezletilých nezdárných dětí.)
Bůh nechce smrt hříšníka – to víme už z příběhu o Ráji a Kainově vraždě – ale přeje si, aby se hříšník napravil a žil.
V Ježíšově „Horském učení“ slyšíme: „Bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého …“ (Srv. Mt 5,43-48
).
Vzdělanější průvodce Biblí ví, že v Písmu o nenávisti k nepřátelům není nikde řeč. Nenávidět nepřítele bylo odedávna jen lidskou tradicí.
(Říkali jsme si, že pravidlo: „oko za oko, život za život“, bylo v určité době velikým pokrokem v Izraeli, stavělo se proti bezbřehé krevní mstě a lynči davu. Izraelci brzy dali pachateli možnost vyplatit se ze své viny. Povinnost ustavit nezávislé soudy, je velikou micvou – pokynem.)
„Oko za oko, a celý svět bude slepý,“ řekl M. Gándhí.
Obrácení ninivští jsou obrazem všech zločinců, kteří se kdy obrátili.
Ani dobří rodiče se nezřeknou svého syna. Bůh teprve nikoho nezavrhuje.
Zlodějem, vrahem, pekelníkem se každý stává svým rozhodnutím. Bůh není žalářníkem, který má klíče od pekla za pasem a nechce odemknout.
Klíč od pekla je zevnitř, ne zvenčí.
Kniha Jonáš vypovídá o boží akci záchrany zločinců. Moudře a s vtipem ukazuje Jonášovi i nám boží věrnost těm, kteří selhali.
Nás, nábožensky povýšené věřící překvapuje šlechetnost pohanských lodníků.
(Opakuji, jak je to s proroctvím – není věštbou, která nejde změnit, ale proroctví je varováním; jestli se lidé napravují, Bůh je omilostňuje a následky zla na ně nedopadnou.)
Získat oběť k odložení nenávisti proti pachatelům není snadné.
Každý, kdo má cit pro spravedlnost, ví, že nejprve je důležité zahojit těžkou ránu poníženého – o tom je řeč jinde.
(Boží milosrdenství ale nemá nic společného s pacifismem, který mlčí ke zlu a nestaví se proti němu.)
K evangeliu.
Znovu slyšíme o učednících. [1]
Když je řeč o rybářích, myslím na Jana Rybáře.
Rybáři svými úlovky živili rodiny, vylovili-li tonoucího, zachránili mu život. Voda, ohrožující život, rozbouřené moře, jezero nebo řeka, jsou v Písmu obrazem zla.
Jonáš byl dvojnásobně ohrožen: rozbouřeným mořem a chřtánem mořského dravce.
Ježíš nás, své učedníky, posílá zachraňovat lidi.
Jako děti jsme si přály, aby někde hořelo (děda byl veliký vyprávěč, vyprávěl, jak lidé před sto lety pojistili starou chalupu a pak ji zapálili …).
„Celý život jsem si přál, abych mohl zachránit někoho tonoucího z vody,“ pravil dospělý chlap. „Často jsem chodil k vodě, ale neměl jsem štěstí.“ (Nenapadlo ho, že se lidé mohou topit, nebo být topeni jiným zlem nebo nouzí.) [2]
Ježíš a jeho učedníci nejsou v evangeliích líčení jako hrdinové. A přece jimi byli, když dokázali přemoci vlastní strach a postavit se na správnou stranu. Ani Jonáš není románový hrdina. Nemá ani zvučné jméno (pan Holubice). Zadanou práci – úkol – splnil jen s vekou nechutí a „přinucením“. [3]
Vracím se k Janu Rybářovi, který nebyl rváč, i postavou byl malý a povahou velice laskavý člověk (o sobě říkával, že je strašpytel), a přesto i v násilnickém prostředí věznice, i psychologickém pronásledování StB nebo tlaku „církevní diplomacie“ stával na správné straně. [4]
Už při křtu malých dětí máme vážit nebezpečí, kterému se Ježíšovi učedníci vystavují. A hlavně se potřebujeme otužovat proti strachu. [5]
Ježíš nás posílá do „ulic“ beze zbraně, ale ne bezbranné („Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť `hoden je dělník své mzdy´.“ Mt 10,8-10
)
Máme se pokoušet vítězit silou Ducha.
Milovat nepřátelé, znamená podle Ježíše pokoušet se získat si sympatie nepřítele svou neútočnou odvahou bez nepřátelství.
Vícekrát jsme mluvili o smyslu biblických pokynů: „Pomoz nepříteli se zaběhnutým dobytkem nebo přetíženým soumarem.“ A o smyslu Ježíšových pokynů o darování košile a druhé míle. [6]
Nic z toho není vypočítavé nebo zbabělé neodporování zlu.
Všímáme si u druhých i u sebe, jak obtížné je – v případě křivdy a násilí – nepropadnout nenávisti.
Čím jsou předsudky a nenávist delší (např. mezi národy), tím obtížněji se bourají. Připomínám nenávist mezi Němci na jedné straně a Čechy, Francouzi a Poláky na straně druhé.
Pokus o získání nepřátel není ve všech případech zaručený. Ježíš (i např. Gándhí) získal sympatie jen u některých lidí. Náboženští odpůrci jsou nejvíce zatvrzelí … Ježíš by mohl vyprávět.
Na druhých vidíme chyby snadno. Ale ze selhání druhých si máme vytvořit zrcadlo k pozorování sebe sama.
„Rybáři ihned nechali sítě a následovali Ježíše.“ Ta věta neznamená, že apoštolové opustili své ženy a rodiny.
Zeptejte se doslovných vykladačů slov apoštola Pavla („žena má v církvi mlčet a poslouchat na slovo svého muže jako Krista“), zda žijí, jakoby neměli manželku.
Blahopřeji všem, kteří se někdy sešli s Janem Rybářem, byli okouzleni jeho hlásáním Krista a laskavého a milosrdného Boha.
Dobro je silnější než zlo. A přináší trvalejší plody.
Bible nám byla darována z lásky, s láskou o ni Bůh pečuje a také my ji chceme s láskou opatrovat a podle ní žít.
[1] Mistr a učedník jsou jiní než naši studenti a učitelé. Studenti se u učitelů někdy učí jen teoretickým vědomostem. Učedníci jsou svými mistry vedeni k praktickým dovednostem. Tak to je i v životě s Bohem a v každém důvěřujícím vztahu.
[2] Před pár dny mně omylem zavolal jeden mladý kněz. Už když jsem se s ním setkal poprvé, byl mi sympatický. O to víc mě překvapil po jisté velehradské pouti – kde jsme prosili naše biskupy, aby se arcibiskupu Bezákovi dostalo spravedlivého soudu – když mi telefonoval: „Kdybych Tě tam potkal, rozbil bych ti hubu.“ Asi je v semináři neučili, že máme hájit nespravedlivě pronásledované. (Už léta dělá kariéru.)
[3] Když Ježíš řekl učedníkům: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci neužiteční, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit´,“ (L 17,10
) vzpomněli si učedníci na
Jonáše?
[4] Už jen být viděn ve společnosti některé osoby může být nebezpečné nebo vyslovit určité jméno (nedávno Teilharda de Chardin nebo dodneška Hanse Künga, kdysi Ježíše). Za minulého režimu chodil v kněžském kolárku jen kolaborantský kněz a ministr Josef Plojhar. Ti, co dnes hlasitě vykřikují, se tenkrát krčili v koutě.
[5] Za minulého režimu jsem např. hodným mladým lidem dával (s patřičnými instrukcemi) za úkol jet načerno tramvají. (Dodneška mně je to zatěžko.)
[6] „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5,38-48
)