Slavnost Ježíšovy Matky Marie
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 2,15-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 6,22-27
Datum: 1. 1. 2021
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 2,15-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 6,22-27
; Ž 67
; Gal 4,4-7
; L 2,16-21
Datum: 1. 1. 2021
K prvnímu čtení.
Léta popisuji velikou hodnotu, krásu a hloubku Áronského rodičovského požehnání. A význam a jedinečné postavení rodičů. Málokteré dobrořečení je tak propojené životem.
Rodič svým životem svědčí dítěti o přízni boží, zvěstuje mu ji a zve potomka k jeho osobní zkušenosti s Bohem.
Jsem smutný z malého zájmu rodičů o osvojení si biblického požehnání. Mnoho rodičů se - z jakési falešné stydlivosti a pohodlnosti - spokojí s náhražkou kněžského požehnání. A dětem „žehná“ jen křížkem na čele a kraťounkou modlitbou za děti.
Z tónu našeho hlasu při modlitbě se snadno pozná, kým pro nás Hospodin je. Až se toho někdy děsím.
Někdo lže, přetvařuje se a podvádí. Obličejové svaly jsme se naučili ovládat a používat (pokeroví hráči toto umění dovedli k dokonalosti). Na svůj hlas si nedáváme takový pozor, jako na výraz svého obličeje. Hlas nás snadněji prozradí.
Rozumíte druhému čtení?
„Ježíš se narodil pod Zákonem“. To je strašné zkreslení s nedozírnými následky.
Říkáme si, že Tóra (nikoliv Zákon) je Učením dané nám Hospodinem z lásky, s jeho láskou je operovávaná (aby se neztratila nebo nebyla znásilněna a pokroucena ideologií vládců). Je nám darována, abychom dokázali žít s obětavou láskou k druhým.
Z Tóry víme o manželské smlouvě Hospodina s námi.
Z Tóry víme, že nás Bůh stvořil z lásky a k lásce nás volá.
Z Tóry víme, že nás Bůh nazývá svou nevěstou.
Ježíš potvrdil svatost Tóry; nikdo nemůže beztrestně ignorovat její jedinou micvu - pokyn. (Srv. Mt 5,17-20
Denně Ježíš s Izraelity dobrořečil Otci Nebeskému: „Nekonečnou láskou jsi miloval svůj lid, dům Izrael. Učil jsi nás Tóře a pokynům, varováním a ustanovením. Proto, Pane, náš Bože, když uléháme, i když vstáváme, mluvíme o tvých micvót a stále se radujeme a plesáme pro slova učení tvé Tory a tvých pokynů. Vždyť ona jsou náš život a trvání našich dnů…Nechť od nás nikdy neodstoupí tvá láska.“
Neúmyslně, ale s těžkými následky, nepečujeme o Slovo boží. Základním nedostatkem duchovních je nedostatečná znalost Bible. [1]
Kněz nebo biskup, který nevyučuje při bohoslužbě Písmu, se podobá kuchaři, který - v nejlepším případě - vaří z konzerv.
Ve starém Izraeli měli zvláštním způsobem sloužit králové, proroci a kohenové (všichni byli „ovoněni“ - pomazáni). Všichni měli sloužit podle slov svaté Tóry.
Služba kohenů skončila rozbořením Jeruzalémské svatyně. Jen dva králové byli svatí, oba - David a Šalomoun- byli lidmi Tóry a vykladači Písma. O prorocích ani nemluvě.
A co se stalo v křesťanství? Každý, kdo naslouchá Bibli, ví, že instituce králů byla slepou cestou. Slovo boží bylo odloženo. Křesťané se začali s králi kamarádit a tolerovali jim, oproti pokynům Písma, přílišnou moc. [2]
Málo biskupů bylo a jsou muži Písma. Spíše se podobali neomezeným vládcům.
Žáci proroků byli vymýcení a jsou pronásledováni.
Mrzí mě, že z neznalosti pomlouváme staré izraelity jako lidi, kteří se jen tvrdohlavě drželi litery a odcizili se poselství Tóry a Proroků. Hanba nám, že neznáme úctyhodné židovské cadiky. Naše nedovzdělanost zkresluje poselství slova božího v překladech, které opisují staré chyby. Tak opakujeme selhání předků (tragédie 20. století mají své příčiny v neporozumění Bohu).
Bible velkorysou službu bez nároků nazývá otroctvím. Ježíš je ebed boží. (Ebed je otrok, nikoliv služebník. Zaměstnanec, na rozdíl od otroka, bere mzdu. Rodič slouží dětem zdarma, je ebed.)
Izraelita přijímá a oceňuje nezištnou službu Boha nám. Proto svobodně a s vděčností přijímá jho božího království, hlásí se do práce.
(Otrok i jho zní dnešnímu člověku negativně, ale jho je užitečné pracovní zařízení ulehčující práci - život.)
Křesťan s vděčností přijímá jho Ježíšovy obětavosti a záchranářství.
V Poznámkách ke sv. Štěpánovi jsem psal o devatenáctileté Polce - když viděla esesácký masakr Židů, „prosila Boha, aby jí svěřil odpovědnost a poskytl jí příležitost pomáhat pronásledovaným, i kdyby jí to mělo stát život“...
Ježíš si zvolil jho služby životu druhým. Zlo ponížení a utrpení nevyhledával, ale protáhli ho jím jiní.
My, křesťané, svobodně a vědomě přijímáme odpovědnost za svůj život a určitý podíl odpovědnosti za životy druhých.
Boží požehnání (péče, vzdělávání, milosrdenství) je velkorysé. Přijmout je, držet se Boha a následovat ho, je v našich možnostech.
Udržet si citlivé svědomí a porovnávat své postoje s Ježíšem vyžaduje dost odvahy. Známe mnohé, kteří tvrdí, že jim svědomí nevyčítá, že by někomu ublížili.
Odměnou těm, kteří hledají spravedlnost boží, je dána příležitost a pomoc k nápravě. Každý, kdo řekne: „Selhal jsem, to a to, bych dělal lépe,“ a usiluje o nápravu, dostává příležitost a pomoc od Boha.
Bez svědomí, bez ochoty být tvůrcem Ježíšova pokoje a bez práce na své spravedlnosti, nelze do nebe vstoupit.
Znovu povím, boží požehnání je dostačující. Ježíšovi rodiče nám to dosvědčují.
Židé získali díky božímu vyučování nový náhled na život a svět. Ježíšova rodina i Ježíšovi učedníci byli židé. Od nich jsme získali tento poklad poznání i my.
Pozoruhodné je, že židé vzdělávající se slovem Božím, nejsou zahleděni do sebe. Babilonský talmud říká: „Vesmír udržuje skupina spravedlivých mezi národy světa, a ti mají výsadu vidět přítomnost Boha.“
Já dodávám, že vidí přítomnost Boha v lidech, proto slouží lidem jako jejich zachránci.
Ti lidé se navzájem neznají, nevědí o nich ani ostatní lidé. Ani oni sami se nepokládají za spravedlivé, jednají, protože nemohou jinak.
Tito lidé nás zajímají. Velké postavy Bible mezi ně patří, včetně Ježíšovy rodiny a Ježíšových učedníků.
Mohou mezi ně patřit i lidé, kteří nevědí, že jsou Ježíšovými učedníky.
O všechny tyto spravedlivé se chceme v novém roce dál dozvídat, s nimi chceme svědčit o Bohu žehnajícím a milosrdném.
[1] Asi před rokem pan kardinál kritizoval, že venkovští faráři neznají Bibli a nekážou na její slovo. Pravil jsem, že biskupové by měli jít příkladem. A za dobrý příklad kazatele jsem uvedl Josefa Kordíka. Slyšeli jste někdy, kázání pana kardinála na text Písma?
[2] V mnoha zemích byla moc společnosti rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Novináři se připojili ke kontrole moci.
Naše církev ale přetrvává ve feudálním a vojenském modelu; neuznává postavení svobodných dětí božích, nevzdělává patřičně křesťany, nedovoluje všeobecné hlasovací právo, nevěří naším novinářům a nemá odvahu ke svobodnému tisku. Atd., atd.
Léta popisuji velikou hodnotu, krásu a hloubku Áronského rodičovského požehnání. A význam a jedinečné postavení rodičů. Málokteré dobrořečení je tak propojené životem.
Rodič svým životem svědčí dítěti o přízni boží, zvěstuje mu ji a zve potomka k jeho osobní zkušenosti s Bohem.
Jsem smutný z malého zájmu rodičů o osvojení si biblického požehnání. Mnoho rodičů se - z jakési falešné stydlivosti a pohodlnosti - spokojí s náhražkou kněžského požehnání. A dětem „žehná“ jen křížkem na čele a kraťounkou modlitbou za děti.
Z tónu našeho hlasu při modlitbě se snadno pozná, kým pro nás Hospodin je. Až se toho někdy děsím.
Někdo lže, přetvařuje se a podvádí. Obličejové svaly jsme se naučili ovládat a používat (pokeroví hráči toto umění dovedli k dokonalosti). Na svůj hlas si nedáváme takový pozor, jako na výraz svého obličeje. Hlas nás snadněji prozradí.
Rozumíte druhému čtení?
„Ježíš se narodil pod Zákonem“. To je strašné zkreslení s nedozírnými následky.
Říkáme si, že Tóra (nikoliv Zákon) je Učením dané nám Hospodinem z lásky, s jeho láskou je operovávaná (aby se neztratila nebo nebyla znásilněna a pokroucena ideologií vládců). Je nám darována, abychom dokázali žít s obětavou láskou k druhým.
Z Tóry víme o manželské smlouvě Hospodina s námi.
Z Tóry víme, že nás Bůh stvořil z lásky a k lásce nás volá.
Z Tóry víme, že nás Bůh nazývá svou nevěstou.
Ježíš potvrdil svatost Tóry; nikdo nemůže beztrestně ignorovat její jedinou micvu - pokyn. (Srv. Mt 5,17-20
)
Denně Ježíš s Izraelity dobrořečil Otci Nebeskému: „Nekonečnou láskou jsi miloval svůj lid, dům Izrael. Učil jsi nás Tóře a pokynům, varováním a ustanovením. Proto, Pane, náš Bože, když uléháme, i když vstáváme, mluvíme o tvých micvót a stále se radujeme a plesáme pro slova učení tvé Tory a tvých pokynů. Vždyť ona jsou náš život a trvání našich dnů…Nechť od nás nikdy neodstoupí tvá láska.“
Neúmyslně, ale s těžkými následky, nepečujeme o Slovo boží. Základním nedostatkem duchovních je nedostatečná znalost Bible. [1]
Kněz nebo biskup, který nevyučuje při bohoslužbě Písmu, se podobá kuchaři, který - v nejlepším případě - vaří z konzerv.
Ve starém Izraeli měli zvláštním způsobem sloužit králové, proroci a kohenové (všichni byli „ovoněni“ - pomazáni). Všichni měli sloužit podle slov svaté Tóry.
Služba kohenů skončila rozbořením Jeruzalémské svatyně. Jen dva králové byli svatí, oba - David a Šalomoun- byli lidmi Tóry a vykladači Písma. O prorocích ani nemluvě.
A co se stalo v křesťanství? Každý, kdo naslouchá Bibli, ví, že instituce králů byla slepou cestou. Slovo boží bylo odloženo. Křesťané se začali s králi kamarádit a tolerovali jim, oproti pokynům Písma, přílišnou moc. [2]
Málo biskupů bylo a jsou muži Písma. Spíše se podobali neomezeným vládcům.
Žáci proroků byli vymýcení a jsou pronásledováni.
Mrzí mě, že z neznalosti pomlouváme staré izraelity jako lidi, kteří se jen tvrdohlavě drželi litery a odcizili se poselství Tóry a Proroků. Hanba nám, že neznáme úctyhodné židovské cadiky. Naše nedovzdělanost zkresluje poselství slova božího v překladech, které opisují staré chyby. Tak opakujeme selhání předků (tragédie 20. století mají své příčiny v neporozumění Bohu).
Bible velkorysou službu bez nároků nazývá otroctvím. Ježíš je ebed boží. (Ebed je otrok, nikoliv služebník. Zaměstnanec, na rozdíl od otroka, bere mzdu. Rodič slouží dětem zdarma, je ebed.)
Izraelita přijímá a oceňuje nezištnou službu Boha nám. Proto svobodně a s vděčností přijímá jho božího království, hlásí se do práce.
(Otrok i jho zní dnešnímu člověku negativně, ale jho je užitečné pracovní zařízení ulehčující práci - život.)
Křesťan s vděčností přijímá jho Ježíšovy obětavosti a záchranářství.
V Poznámkách ke sv. Štěpánovi jsem psal o devatenáctileté Polce - když viděla esesácký masakr Židů, „prosila Boha, aby jí svěřil odpovědnost a poskytl jí příležitost pomáhat pronásledovaným, i kdyby jí to mělo stát život“...
Ježíš si zvolil jho služby životu druhým. Zlo ponížení a utrpení nevyhledával, ale protáhli ho jím jiní.
My, křesťané, svobodně a vědomě přijímáme odpovědnost za svůj život a určitý podíl odpovědnosti za životy druhých.
Boží požehnání (péče, vzdělávání, milosrdenství) je velkorysé. Přijmout je, držet se Boha a následovat ho, je v našich možnostech.
Udržet si citlivé svědomí a porovnávat své postoje s Ježíšem vyžaduje dost odvahy. Známe mnohé, kteří tvrdí, že jim svědomí nevyčítá, že by někomu ublížili.
Odměnou těm, kteří hledají spravedlnost boží, je dána příležitost a pomoc k nápravě. Každý, kdo řekne: „Selhal jsem, to a to, bych dělal lépe,“ a usiluje o nápravu, dostává příležitost a pomoc od Boha.
Bez svědomí, bez ochoty být tvůrcem Ježíšova pokoje a bez práce na své spravedlnosti, nelze do nebe vstoupit.
Znovu povím, boží požehnání je dostačující. Ježíšovi rodiče nám to dosvědčují.
Židé získali díky božímu vyučování nový náhled na život a svět. Ježíšova rodina i Ježíšovi učedníci byli židé. Od nich jsme získali tento poklad poznání i my.
Pozoruhodné je, že židé vzdělávající se slovem Božím, nejsou zahleděni do sebe. Babilonský talmud říká: „Vesmír udržuje skupina spravedlivých mezi národy světa, a ti mají výsadu vidět přítomnost Boha.“
Já dodávám, že vidí přítomnost Boha v lidech, proto slouží lidem jako jejich zachránci.
Ti lidé se navzájem neznají, nevědí o nich ani ostatní lidé. Ani oni sami se nepokládají za spravedlivé, jednají, protože nemohou jinak.
Tito lidé nás zajímají. Velké postavy Bible mezi ně patří, včetně Ježíšovy rodiny a Ježíšových učedníků.
Mohou mezi ně patřit i lidé, kteří nevědí, že jsou Ježíšovými učedníky.
O všechny tyto spravedlivé se chceme v novém roce dál dozvídat, s nimi chceme svědčit o Bohu žehnajícím a milosrdném.
[1] Asi před rokem pan kardinál kritizoval, že venkovští faráři neznají Bibli a nekážou na její slovo. Pravil jsem, že biskupové by měli jít příkladem. A za dobrý příklad kazatele jsem uvedl Josefa Kordíka. Slyšeli jste někdy, kázání pana kardinála na text Písma?
[2] V mnoha zemích byla moc společnosti rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Novináři se připojili ke kontrole moci.
Naše církev ale přetrvává ve feudálním a vojenském modelu; neuznává postavení svobodných dětí božích, nevzdělává patřičně křesťany, nedovoluje všeobecné hlasovací právo, nevěří naším novinářům a nemá odvahu ke svobodnému tisku. Atd., atd.