V předvečer Narození Pána

Hospodin se ujímá svého nevěrného lidu (který jim opovrhl a volil si lidské krále) a znovu jej přijímá jako svou manželku (přesto, že se s ním rozvedla). 
My, katolíci, jsme toto postavení nevěsty a královny „ochotně a zbožně“ přenechali Ježíšově matce. Být nevěstou boží je pro nás příliš obtížné. I svatební roucho nevěsty jsme věnovali Marii. Opěvujeme ji, jejím soškám a obrazům pořizujeme zlaté korunky a vyprošujeme si u ní, aby nám u Boha vyprošovala všechny potřebné milosti.
Než bychom zaujali místo po boku Ženicha, raději se krčíme někde dole. Život v chlívě je pohodlnější a nenáročnější než v královském prostředí.
Omlouvám se za své drsné přirovnání.

K druhému čtení.
I na Ježíšovi si více ceníme jeho božské moci než nabídky k manželství.

K evangeliu. Opakuji, že Josef je muž spravedlivý - věřil Marii, chránil její čest – byl rozhodnut vzít otcovství jejího syna na sebe. (Vždy jednal podle Ducha božích pokynů a ne podle litery - bezduché litery.)
Josef a Marie jsou našimi nekrásnějšími vzory manželství. (Ale nenakukujeme do jejich ložnice klíčovou dírkou).

Příběh o Ježíšově narození je pro nás životně přelomový – je povýšením každého člověka (i v našem dětství).   
Každý rok slavíme Ježíšovy narozeniny a pokaždé se snažíme hlouběji promýšlet, jak daleko jsme s Ježíšem došli a co si od něj chceme osvojit v nadcházejícím roce.

Těšíme se ze všeho bohatství Vánoc, včetně krásné vánoční hudby a poezie.
(U nás doma byl betlém důležitější než vánoční stromeček, ale neodkládáme Jezulátko do jesliček.)
Mějme vánoční stromek za symbol Stromu života v Ráji. Připomíná nám, že Bůh je sladký.
Říkáme si, že kdykoliv nám je s druhými dobře, je to ochutnávka nebe. Nebe je porozuměním všech se všemi. Krásu nebe vytvářejí projevy úcty a obětavá služba všech nebešťanů všem.
Slavením svátků si hmatatelně vytváříme příslib krásy nebeské.

Ježíš pro nás není bezmocným pacholátkem, [1]
ale je velikým a převratným Učitelem lidských srdcí.

Když dospěl do věku začínajících učitelů, představil se příslibem Izaiáše, který doplnil vlastními slovy: 
Duch Hospodinův je nade mnou;
proto mne pomazal (ovoněl),
abych přinesl chudým radostnou zvěst;
poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.   (L 4,18-19; srv. Iz 61,1-2)

Zkušenosti s Bohem, sestupujícím mezi nás, ovlivnily nás osobně, kus dějin a část světa. Před Bohem má každý člověk jedinečné postavení. I dítě! To je průlomové.

Pěstujeme si vlastní solidaritu Ježíše s chudými všeho druhu.
On nás narovnává, abychom nepodlézali nadřízeným
a nehrbili se zbaběle před mocnými.
Ježíš nás vyučuje královskému jednání s každým člověkem.
Povyšuje nás na úroveň královskou – abychom neponižovali chudé a slabší.
Od Ježíše se učíme úctě k druhým (maminkou počínajíc) - a úctě k životu.
(Povím to zkratkou. Ptali se paní Agnieszky Hollandové: „Vaše dcera je lesba, jak se jí v Polsku žije“?  – Škoda, že katolické Polsko není křesťanské“, odpověděla.)  

Až donedávna byly děti na nejnižším stupni společenského žebříčku i v rodině. Vypravujte o tom dětem. [2]

Letošní Vánoce jsou jiné než obvykle. Ale to neznamená, že budeme strádat.
Mrzí mě populismus a některá nelogická vládní nařízení o karanténě. 
Vzpomínáte, jak na jaře nebyla zakázána sportovní utkání ve velkých krytých stadionech? Před volbami se neomezilo setkávání lidí. Teď bude omezeno až od neděle. Mám obavy, že lidé, místo silvestrovského řádění, vyjdou dnes na „půlnoční“. My půlnoční bohoslužby 40 let neděláme. Ježíšovy narozeniny začínáme v 16 hod. slavit společně v kostele. Pak v rodinách.
Škoda, že biskupové neřekli politikům:
„My, křesťané chceme být v první řadě mezi ohleduplnými. Jsme vděční zdravotníkům a dalším záchranářům. Chceme být příkladem občanům - karanténa se dá přečkat bez ohňostrojů, raket a bez alkoholu na veřejnosti. I bez „půlnočních bohoslužeb. Rušíme bohoslužby s omezenými počty na místenky po nutnou dobu. Vánoce jsme slavili i na vojně nebo vězení bez „uspokojování náboženských potřeb bohoslužbami“. Naše slavení Vánoc má hlubší zdroje.“

Karanténu využíváme ke vzdělávání a porozumění Božímu slovu. Věnujeme se svým nejbližším a těšíme se na setkání s dalšími lidmi, až to bude možné. Učíme se slavit rodinnou bohoslužbu Dne Páně (židé slaví sobotní bohoslužbu v rodině 2 tisíce let - je pro ně velikým požehnáním stmelujícím rodinu). Jsme natolik zběhlí v práci s počítačem, že o některých nedělích tuto rodinnou slavnost slavíme on-line. Zažili jsme tak s přáteli velikou blízkost.

Přeji Vám dobré slavení Vánoc, vzájemnou pozornost vůči blízkým i Bohu. Odvahu a vynalézavost. 

Kéž by se nám podařilo vonět lidem po dobrotě Boha.

---

[1] (Nepěstujeme pohádku o Ježíškovi nosícím dárky, která zbyla těm, kteří o Ježíšově životě nic nevědí.)
Film „Anděl Páně“ je pro mě úpadkovým a protibiblickým dílem. Ukazujme jim Boha jako „Bartošku“.

[2] Tátové malým dětem nevěnovali mnoho pozornosti. I mezi pokřtěnými se v rodinách odráželo otrokářské a vojenské jednání. Děti byly levnou pracovní silou. Ještě ve 20. století v mnoha rodinách v USA syn na cokoliv, co táta řekl, musel tátovi - jako na vojně - rázně a hlasitě odpovědět: „Ano, Pane“ (vojáci museli zdravit nadřízené a bez ceknutí vykonat jejich rozkaz).