4. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,1-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Sam 7,1-16; Ž 89; Ř 16,25-27; L 1,26-38
Datum: 20. 12. 2020
Biblická vyprávění, včetně evangelií, nejsou životopisy svatých, ale vyučovacími lekcemi. K pochopení nového vyučování předpokládají porozumění předchozím lekcím. 

K prvnímu čtení. Církevní funkcionáři se z Davidova příběhu nepoučili. Místo vzdělávání lidí božím slovem a stavění škol si budovali honosné paláce a velkolepé chrámy.

Náš úryvek z evangelia mluví o Ježíšově matce. Patřila do „svatého zbytku Izraele“, mezi ty, kteří očekávali příchod Mesiáše bez náboženských legend a dobových politických představ (dnes bychom řekli bez lidové zbožnosti). [1]

Před týdnem jsem při bohoslužbě říkal něco jiného, než je v Poznámkách. Mluvil jsem o vysokém stupni porozumění Jana Baptisty slovu božímu. Dovolím se k tomu vrátit, myslím si, že by nám to mohlo posloužit k adventní přípravě.

Po desetiletí jsem nerozuměl slovům: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“ (Lv 19,2). [2]
Jan se měl - na rozdíl od nás - koho ptát. Rodiče ho správně nasměrovali, a vyprávěli mu o svých zkušenostech s Bohem. (V Ježíšově době byli mezi tehdejšími Písmáky i velcí znalci, viz Mt 23,3).

Jan byl inteligentní a pracovitý. „Kdo hledá, nalezne, kdo tluče (vytrvá), tomu bude otevřeno.“
Porozuměl, co znamená, že Boží království k nám opět, ve zvýšené míře, sestupuje.
Bůh, jako TátaMáma, žije pro nás. Zasvětil se nám svůj život a svým příkladem nás ovlivňuje.

Ve společnosti nám zaměstnavatel, nadřízený, vládce nejprve zadá práci, pak pracujeme a až potom dostaneme mzdu. V (boží) rodině to je opačně, nejprve rodiče léta slouží dětem, pak jim říkají, jak mají jednat a až potom - v nejlepším případě - se dočkají nějakého ovoce. Tak jedná Bůh a tak ovlivnil nás i poměry v našich rodinách (ve starých pohanských rodinách byly často děti levnou pracovní silou).

Syn Zachariášův promýšlel - možná už s tátou - smysl božího příslibu, zapsaného Ezechielem: „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. (Ez 36,26)   
Bůh nám chce vyměnit srdce kamenné za srdce z „masa“ (nelidskost za lidskost). Sobecké srdce za milující ježíšovské srdce.
Když mně operovali srdce, byl jsem naštěstí v narkóze. Ovšem při božské operaci je naše spolupráce nezbytná. Naše nejvnitřnější já není pouhou svalovinou.
Bůh si získává svým milosrdenství naše srdce. Samozřejmě, že se to neobejde bez naší spolupráce.   

Jan svědčí: „Máme se ke komu a k čemu s radostí a vděčností obracet.“

Boží milosrdenství Jana tak uchvátilo, že se byl schopen postavit i proti bezbožně se chovajícímu králi.
To je obdivuhodné jednání.
V r. 1933 začal Hitler v Německu pronásledovat židy. Byli vyhnáni ze svých podniků a zaměstnání, postupně museli odevzdávat svůj majetek, nesměli mezi ostatní lidi, bylo jim odňato občanství …
15. 9. 1935 byly schváleny známé „Norimberské zákony“.
Veřejnost - až na pár jednotlivců - mlčela. Soudy, univerzity, říšský president i církve mlčeli.
Jan Baptista se podobné situaci zachoval statečně, nemlčel!   

Už předježíšovská Bible nás učí, že naše skutky zbožnosti mají svůj význam jen tehdy, vedou-li ke skutkům milosrdenství. Bez nich by byly jako mlýn klapající naprázdno. Byly by jen sebeukájením vlastních pocitů falešné zbožnosti.
Ježíšova matka byla osobností stejného ražení, k tomu se za chvíli dostaneme.  

Dnešní evangelium nám ji připomíná ještě za svobodna.
Zřejmě jako každá izraelská dívka toužila, aby se Mesiáš narodil jí.
Svým úsilím porozumět Bohu ale převyšovala ostatní, nejen ženy.
Z jejího jednání a jejich slov je zřejmé, k jakému představě o Bohu došla.
Uměla přemýšlet a měla odvahu klást otázky autoritám (božímu poslu): „Jak by můj syn mohl kralovat navěky? Neznám takového muže, který by mě takového syna mohl darovat“.  
Věděla o povinnosti ověřovat si pravdivost posla. Byla rázná a odvážná - hned se vydala na cestu. Z jejího chvalozpěvu vidíme, jakou představu o Bohu měla. Stála na straně pošlapaných. (Těch se vždy zastává nemnoho.)

S Josefem si rozuměli. I on se opakovaně se projevoval jako muž činu. Říkali jsme si, že jeho spravedlnost nebyla podle litery, (kdyby Marii podezříval z nevěry, musel by ji udat), ale podle Ducha božího. Nebyl naivní. Mariin příběh zkoumal, snoubence uvěřil a byla svatba.

Škoda, že naše kostelní obrazy omezují a zplošují naše představy o Bohu a svatých (ne všichni malíři zkoumali Písma). Lidová zbožnost pak udělala své. Místo studia Písma a hledání toho, co za jeho slovy stojí, jsme lidem nabídli legendy o svatých, které jsou poznamenány neukázněnou fantazií autorů. Legendy mnoho dovolují, ale málo vyžadují. 

Známe úsloví: „Řekni mně, jaké knihy čteš, a já ti povím, jakým jsi člověkem.“
Dnes bychom také mohli říci:
„Dívám se čemu na Fb dáváš své laiky a dost tím o sobě vypovídáš.“
„Pověz, jakou modlitbu máš nejraději, a já ti povím, jakou představu o Bohu máš.“
„Jakou mariánskou modlitbu máš nejraději, povím ti, jak Marii rozumíš.“

Kolik let mohlo Marii být? 13, 14 let?

Uvedu několik svěděctví z 20. století.
V r. 1936 v německém Marburgu jeden soudce obdržel  - jako všichni zaměstnanci německé správy –dopis, požadující jeho vstup do nacistické strany NDSAP. Mluvil o tom se svou paní a pak zavolal svou čtrnáctiletou dceru Liuthard. Dal jí přečíst dopis a ptal se jí, zda by měl podepsat přihlášku do strany a tím se upsat do služeb nacistům. Řekl jí, jaké následky by odmítnutí přineslo: „V nejlepším případě přijdu o zaměstnání. V nejhorším mě už nikdy neuvidíš, zlikvidují mě. Nevím, možná mě zavřou do koncentráku a někdy později mě propustí …
Milující dcera mu řekla, že by přihlášku podepsat neměl, protože jinak by lhal, ale to on nikdy nedělal.
Čestný otec, neochvějně oddaný spravedlnosti, přihlášku nepodepsal. Na hodinu byl propuštěn. Podařilo se mu získat místo soudního sluhy. Až do konce války žil s rodinou nepatrně nad hladinou chudoby.

Moravský lidovecký soudce (jméno neuvádím) byl za války zástupcem velitele velké odbojové skupiny. Svým druhům řekl, že kdyby byl vyslýchán gestapem, musel by jako katolík mluvit pravdu …

Polka paní Janina Kowalyková se svou matkou dlouho ukrývala skupinu Židů. Jednou nečekaně nacisté vtrhli do domu. Než vyběhli do podkroví, Židé se ukryli do skrýše, ale na stole po nich zůstaly nedopalky cigaret a karty. Ve vzduchu se ještě vznášel cigaretový kouř. Devítiletý synovec paní Kowalykové se vojákům přiznal, že se svými kamarády tajně hráli karty a kouřili. Prosil Němce, aby o tom matce neříkali, protože by mu napráskala. Němci slíbili, že jeho tajemství neprozradí a odešli.

Jiná Polka, ukrývající Židy ve svém domě, vypověděla: „Žili jsem v neustálém strachu … Děti jsme učili jaký rozdíl je mezi lží a „lží“. Kárali jsme je za jiné lži, ale i naše nejmenší děti věděly, co mohou a co nesmějí říci.

Devatenáctiletá Katrina W. za války pomáhala židovské rodině přejít hranice do Švýcarska. Aby odpoutala pozornost německého pohraničníka, vyspala se s ním. Následkem toho otěhotněla a narodila se jí dcera … [3] 

O Ježíšově matce a jejím manželovi Josefovi máme zkreslené, někdy naivní představy. Nedojde nám ani to, že rodina žila mezi pomluvami zbožných: „Museli se brát“. Natož aby nás napadlo, že si tito manželé byli vědomi biblické moudrosti: „Pro zachování života (svého nebo druhých) lze porušit všechna „přikázání“ mimo tří“. Velice ctili např. pokyny o zachovávání soboty, ale také věděli, v kterých případech je mají porušit. Byli odhodlaní obětovat život i pro cizí dítě.

Ti, kteří riskovali životy své i svých děti pro záchranu židovských a jiných dětí, mohli mít právem statečné manžele Josefa a Marií za svoje svaté patrony. 

Jan Baptista, Marie a Josef byli krásnějšími osobnosti, než tušíme.

Potkal jsem několik lidí, kteří byli okamžitě schopní položit pro Boží království život. Řeknu jen tři lidi, ale bylo jich víc. Oto Mádr, Karel Dománek SJ a Jiří Škoda. Všichni se radovali ze života. Zbavili se strachu. Byli svobodní a tak s nimi estébáci nemohli manipulovat.  

Mesiáš nás noří, namáčí do svého Ducha. Duch na nás sestupuje jako na Marii. (L 1,35a) a „oplodní“ nás 
k novým činům. Duch nás „namáčí“ do Ježíšových záchranných akcí, ve kterých může jít o život.
Ten, kdo se nechává obdarovávat Božím přátelstvím, s radostí božímu království slouží. To není ctností, nemůže jinak.
Láska probouzí a rodí lásku. Láska rozumí lásce. A je jí vlastní, že se rozšiřuje do všech stran. 

Prolog z Janova evangelia v mistrné zkratce vypráví o Ježíšovi.
Podobně Mariin chvalozpěv ukazuje, kde se nachází, jaké postoje zastává. Vypovídá o ní možná více než všechna ostatní slova v evangeliích.

Maria při návštěvě Alžběty mimo jiné řekla:
„Svaté jest boží Jméno
a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo ho ctí.
Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;
vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“

Bůh nám dal život a svět. Přidal k tomu vyučování své moudrosti k dobrému životu v porušeném světě. Sám o nás stále pečuje a čeká, jak na jeho dary svým jednáním odpovíme.
[1] Známe rodinu Zachariášových, Simeona, Annu, rodiny Josefa a Marie. Pak rodiny apoštolů, a učedníků …
Legendy mívají pravý základ, ale jsou volnějším výkladem vypravěče. Mnoho dovolují a málo vyžadují.

[2] Bůh se nám naprosto zasvětil a tím nás zasvěcuje, ovlivňuje a poznamenává do své podoby (třeba jako rodiče své děti). Naše svatost není morální kvalitou, ani zásluhou.
Izraelita (i učedník Ježíšův) vyznává, jak mnoho Bůh pro nás žije a svědčí o tom svým životem. Nemůže jinak.
Bůh je přítelem všech, a proto se snažíme být laskaví, slušní, spravedliví, solidární s potřebnými …, snažíme se žít podle příkladu Ježíše a nechceme mlčet ke zlu.

[3] Naši rodiče by měli možná těžkosti s rozhodnutím, kdy je možno podvádět a lhát nebo co vše mám porušit pro záchranu druhého. Neznali boží moudrost, byli vychovávání k naprosté poslušnosti liteře. Nikdo je neučil hledat smysl pokynů Zákonodárce. Byli méně svobodní a samostatní než někteří ušlechtilí „nevěřící“. Často se pak trápili falešnými výčitkami svědomí, když se rozhodli podle svého srdce.