3. neděle adventní

Minule jsem zapomněl přidat Přílohu: modlitbu Hanse Künga  –  uvádím ji na konci nešních Poznámek.   

K prvnímu čtení.
Text Izaiáše: „Duch Hospodin je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal“, vztahujeme v největší míře na Mesiáše, ale také na Jana Baptistu. I na nás.
Pomazat znamená ovonět - máme vonět po Bohu. [1]

K druhému čtení.
„Bez přestání se modlete“. To znamená naslouchat Bohu a konzultovat si s ním svoje názory a postoje. 
„Nezhášejte oheň Ducha“. - Ježíš nás noří do ohnivé lásky Otce, do lásky své a lásky našich sester a bratří.
Duch nám napovídá, jak správně konat.
Duch dmýchá do ohně Ježíšovy lásky. (Ruach znamená duch, vzduch, dech, vítr. Duch boží je jako „dmychadlo“ - „ventilátor“ i životadárný „vzduch“, vše dohromady.
Máme možnost prosit o vnuknutí Ducha - o jeho nápovědu a využívat ji.
Kdo vytrvá, je připraven pro setkání s Ježíšem i pro Druhý příchod Krista.
(Druhý příchod dovrší to, co při prvním příchodu Ježíš započal.)

Mesiáš nás ponořuje od svého Ducha a ten nám napovídá, jak budovat vztahy podle Ježíšových pravidel.
Každý z nás můžeme přispívat k laskavějšímu světu.

K evangeliu.
Jan je velikou osobností. Ježíš jej má za největšího svědka.  
Jan se narodil za zvláštních „okolností“. Rodiče nepluli se zbožným davem. Pověděli mu o jeho poslání. [2]
Od rodičů nasál hlad k porozumění smyslu božího slova.
Kněžství bylo dědičné, ale Jan „odešel ze semináře“ na poušť („hádat se s profesory je pro mě ztrátou času“), potřeboval čas na promýšlení Písma.
Popis Jana na poušti, jeho oblečení, stravování …, je zkratkou, kterou zná pokročilejší poutník Písmem. [3]

Jan si na nic nehrál. Nevydával se za Mesiášova mluvčího, tajemníka, nebo sekretáře.
„Jsem jen cestář, méně než „podržtaška“.
Připomínám jen otázku proroka: „Jsme připraveni na setkání s Mesiášem, abychom se s ním neminuli?“
Ponořuji lidi jen do vody Jordánu.“
Kdybych bych byl u té scény - jak Jan, před předůležitými členy vyšetřovací komise, s prostotou jemu vlastní, vypovídal - vyprskl bych smíchy.   
Jan netrpěl pocitem méněcennosti. Měl skutečnou autoritu (nepotřeboval si nic dokazovat církevními  pozlátky). Jeho svoboda a přímočarost nás osvobozují.

„Jan nebyl očekávaným světlem, říká evangelium, „měl jen svědčit o tom světle.“

Znal slova: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“ (Lv 19,2) a hledal, jak jim porozumět. [4]
Kdo se bude vymlouvat (jako lenoši v podobenstvích), že Písmu nelze porozumět, tomu Jan dosvědčí, že to možné je.  

Jan, aniž se povyšoval nad druhé, odvážně pojmenoval diagnózu církevních funkcionářů: „Plemeno zmijí, zneužíváte své postavení a vedete lid do záhuby“. Včas je varoval před zkázou.
I Herodovi dokázal vytknout selhávání (král má pečovat o lidi a být jim dobrým příkladem – „Jaký vladař, takový lid“).
Na sebe Jan nemyslel. Tak byl oddán boží věci, že v ohrožení života ani nehledal nějakou možnost úniku.) Vážil si daru přicházející boží vlády a svobody božích synů; to mu stačilo.

Jan nebyl podivínem, ani provokatérem.
V ničem se nemýlil a nic nepřehnal (k zničení Jeruzaléma došlo).
Byl největším prorokem, Ježíš jej staví i před Mojžíše a Eliáše. [5]

Janovo svědectví máme věrně a poctivě přijmout. Jeho postoje si máme osvojit [6]
(Janovy ostatky - i kdyby byly pravé - a dalších svatých nám nepomohou.
 
Ježíš potvrdil Janovu práci: „Ty bys byl výtečným profesorem ve škole Mesiáše. Prosím tě, zůstaň na svém břehu Jordánu a i nadále připravuj lidi na příchod Mesiáše. Vše ti jednou vynahradím.“

Janova příprava a jeho výzva jspu dodneška důležité. Bez stálého „obracení se“ k Bohu se s ním snadno míjíme.
Ježíš nezbytnost „metanoia“ potvrdil. (Stále si máme své názory a jednání porovnávat s Ježíšovými názory a jeho jednáním.)  
 
Jan s Ježíšem mnoho nemluvil. Nestihl se stát jeho učedníkem, ale byl skvělým svědkem božím.

Janovo svědectví je silné (já jsem pro Boha život nepoložil).
Jan svědčí: Boží království k nám sestupuje (jako nezasloužený dar). Máme se k čemu a ke komu obracet.
Bůh nám chce vyměnit srdce kamenné za srdce z „masa“ (nelidskost za lidskost). Sobecké srdce za milující ježíšovské srdce.
Mesiáš nás noří, namáčí do svého Ducha. Duch na nás sestupuje jako na Marii. (L 1,35a) a „oplodní“ nás 
k novým činům.
Ten, kdo se nechává obdarovávat Božím přátelstvím, s radostí božímu království slouží.
To není ctností, nemůže jinak.
Láska probouzí a rodí lásku. Lásce je vlastní, že se rozšiřuje do všech stran.  

Mesiáš nás učí, že naše skutky zbožnosti mají svůj význam jen tehdy, vedou-li ke skutkům milosrdenství. Bez nich by byly jako mlýn klapající naprázdno. Byly by jen sebeukájením vlastních pocitů falešné zbožnosti.

Koronavirus obnažil naše pohanské smýšlení. Ledaskomu chybí především bohoslužby, už nemá „čárku“.
Slavení liturgie a vzájemná blízkost má velkou hodnotu. Ale máme další bohaté zdroje k setkávání se s Bohem. Hledat další porozumění s Bohem a blízkými je v našich možnostech. Radost z této blízkosti nás nese a povzbuzuje ke službě druhým. I lidé „nekosteloví“ obětavě slouží potřebným.

Kdo přijme jen dispens od „povinnosti účastnit se bohoslužby“, a sám se nesnaží o hlubší setkávání s Bohem, šidí sebe i druhé. Nabízím zkušenost z rodiny. [7]
Lidé, kteří nechtějí pracovat a jen dojí stát, využívají řadu výhod, dožadují se pouze svých práv a nehlásí se k povinnostem, jsou příživníci.

Jan Baptista sloužil druhým více, než by se na první pohled zdálo. Nesloužil Bohu nějakým asketickým životem, svůj životní styl podřídil svému poslání – svědčit o Mesiáši. Rozpoznal, že Mesiáš je pro nás stěžejní postavou, určující náš život.
Jeho svědectví pro nás může mít velikou váhu.
(Jan mě ovlivnil mnohem a mnohem víc, než bych si před 50 roky myslel.)

---

Příloha  (k Poznámkám  2. neděle adventní)
Náš život je krátký, náš život je dlouhý.
Stojím v úžasu před životem,
který, ač plný neočekávaných zvratů,
byl přesto přímou cestou.
Bylo to více než jedenatřicet tisíc dnů,
střídaly se jasné s kalnými
a přinášely zkušenosti dobré i zlé.
Byl to život, o kterém dnes mohu přesto říci:
Dobré to bylo.

Dostal jsem nekonečně víc,
než jsem mohl dát,
všechny své dobré nápady a dobré myšlenky,
dobrá rozhodnutí a činy
jsem dostal jako dary z tvé milosti.
A i při mých špatných rozhodnutích a zlých skutcích
jsi mne neviditelně vedl.
Prosím za odpuštění všeho,
v čem jsem chyboval.

Tobě děkuji, jenž jsi nepostižitelný,
vše obsahující a všemu vládnoucí,
tobě, jenž jsi nejhlubší základ, opora a smysl našeho bytí,
a jehož nazýváme Bohem,
tobě, velkému, nevýslovnému tajemství našeho života,
tobě, nekonečnému ve všem konečném,
tobě nevyslovitelnému ve všech našich slovech.

Děkuji ti za tento život se vším nevysvětlitelným a podivuhodným.
Děkuji ti za všechny zkušenosti jasné i temné.
Děkuji ti za všechno, co se podařilo,
a za všechno, co jsi nakonec obrátil k dobrému.
Děkuji ti, že jsi učinil můj život dobrým nejen pro mne,
ale i pro ty, kdo se na něm směli podílet.

Jen ty znáš cestu,
jíž se ubírá náš život se vším blouděním a zmatkem.
Nevíme předem, jaké jsou tvé úmysly s námi.
Tak jako Mojžíš a proroci,
ani my nemůžeme na tomto světě spatřit tvou tvář.
Ale jako směl Mojžíš ve skalní rozsedlině
spatřit kolemjdoucího Hospodina zezadu,
smíme i my při zpětném pohledu na svůj život
poznávat tvou ruku, ó Pane, která nás podpírala a vedla,
a vidět, že všechna naše rozhodnutí a činy
ty sám jsi obracel v dobré.

Vkládám tedy s klidnou důvěrou do tvých rukou i svoji budoucnost.
Ať už mne čeká mnoho let, nebo jen několik týdnů,
budu se těšit z každého darovaného dne
a přenechám ti pln důvěry, bez starostí a bez strachu, všechno,
co je přede mnou.
Neboť tak, jako jsi začátek začátku a střed středu,
jsi také konec konce a cíl cíle.
Děkuji ti, můj Bože,
neboť jsi laskavý
a tvoje dobrota trvá na věky.

Amen. Tak se staň.                      
Hans  Küng

---

[1] Vstoupím-li do výtahu v našem domě, často cítím parfém člověka, nebo kouř cigaret po tom, který jel výtahem přede mnou.
Proč my, křesťané, nemáme mezi lidmi nejlepší pověst? Jsme vyčpělí. Nevoníme jim. Až když nás poznají, řeknou nám: „Ale ty jsi normální“.

[2] Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.
Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození.
Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový. (L 1.13-17)
A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti,
aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje. (L 1,76-79)
"Zachariášův chvalozpěv není zbožným přáním nebo chlubná řeč táty opilého radostí z narození dlouho očekávaného potomka („z našeho kluka bude mistr světa, kosmonaut …“).

[3] Nepoučený čte Písmo jako noviny, pochopitelně se ptá jako dítě: „Kde byly na poušti včely?“ (Dětem vypravujeme, jakého druhu byla ta poušť - že tam na jaře kvetly tráva a další rostliny, proč šaty z velbloudí srsti, proč med a kobylky. Rozbalil jsem hermelín, byl plný červů. Už i u nás se začínají jíst červi a hmyz.)

[4] Bůh se nám naprosto zasvětil a tím nás zasvěcuje, ovlivňuje a poznamenává do své podoby (třeba jako rodiče své děti). Naše svatost není morální kvalitou, ani zásluhou.
Izraelita (i učedník Ježíšův) vyznává, jak mnoho Bůh pro nás žije a svědčí o tom svým životem. Nemůže jinak.
Bůh je přítelem všech, a proto se snažíme být laskaví, slušní, spravedliví, solidární s potřebnými …, snažíme se žít podle příkladu Ježíše a nechceme mlčet ke zlu.

[5] To je ten, o němž je psáno: `Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil cestu.´ Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on. (Mt 11,10-11)

[6] Arcibiskupové korunovali panovníky. Korunovace nebyly tím, co „pomazání“ Izraelských králů. Pomazat krále směl prorok, a ten měl zároveň povinnost vystupovat proti případným násilím panovníka.
I v Izraeli byli falešní královi proroci nebo kněží, kteří vládcům poklonkovali, doporučovali je ve volbách, a nikdy proti jejich špatnostem nevystoupili. Místo toho strašili něčím jiným. Tak se to děje dodneška (dnes třeba strašeni muslimy nebo homosexuály).

[7] Co nám přineslo zavření kostelů

Druhé zavření kostelů nás znovu přivedlo k hledání způsobu jak slavit neděli jen v rámci úzké rodiny. Nejdříve jsme se vrátili k tomu, co jsme dělali na jaře, ale pak jsme na začátku listopadu narazili na návod na modlitbu nad Písmem (Josef Prokeš, úvod do neděle 1.11. na youtube). Máme děti v rozpětí od 4 do 13 let, tak jsme si vůbec nedokázali představit, jestli to půjde, ale chtěli jsme to zkusit.

Každý z nás si vzal jeden výtisk Bible (dětskou obrázkovou jen ten čtyřletý). Hned na začátku nás překvapilo, s jakým zaujetím děti Biblí listovaly a hledaly tu správnou knihu, kapitolu a verš. Po modlitbě k Duchu sv. jeden z nás text nedělního evangelia četl nahlas a ostatní text sledovali. Pak ve chvíli ticha mohl, kdo chtěl, říci slovo či větu, která ho oslovila. A teprve potom jsme si o textu povídali, byl prostor na dotazy, komentáře, propojení s naším životem. Nakonec jsme čtení uzavřeli díky a prosbami, které na text navazovaly.

Překvapivě rychle jsme si na tento způsob čtení nedělního evangelia zvykli. I děti ho dobře přijímají a tak se stal pevnou součástí naší „covidové“ neděle. Naše modlitba nad Písmem rozhodně není v soustředěném klidu a naslouchání, často je velmi živá. Je však prostor pro otázky a někdy vzniknou zajímavé momenty. Jako např. na 2. neděli adventní (Mk 1,1-8).  Jedno z našich dětí přišlo s pohledem, že Jan zvaný Křtitel nebyl moc fér, když ostatní měl k obrácení a sám chodil oblečený v kůži a jedl med. Tak jsme to začali zkoumat:
Maminka: „Víš, jak tehdy chodili lidé obléčení?“  -  Dítě: „No, normálně.“
„Ano, měli oblečení z látky, takové dlouhé šaty. A Jan?“  -  „Měl kůži z velblouda.“
„No, takže to byl oblečný spíš jako pračlověk, ne?“   -   …. (údiv v očích)
„A kde myslíš, že Jan bral med? Choval včely v úlech?“  -   „To ne. Bral ho lesním včelám?“
„Nejspíš. Takže, když si šel nějaký vzít, kolik si asi tak mohl dát?“ ... Táta donesl sklenici s medem a každému dítěti nechal ochutnat jenom na prst. „No, a tolik měl třeba na celý den. A asi při tom nejspíš ještě schytal pár žihadel.“    -    ………velké pochopení v očích dítěte, že s tím Janem „Křtitelem“, to bylo asi jinak, než se zprvu zdálo.
„Jaké by asi mělo Janovo slovo váhu, kdyby ostatním „kázal vodu a sám pil víno“?
                                       
                                                                                                                                        Suchomelovi z Libchav