2. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zl 85 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 40,1-11; Ž 85; 2 P 3,8-14; Mk 1,1-8
Datum: 6. 12. 2020
K prvnímu čtení.
Hospodin těší svůj lid v (babylónském) otroctví.
Co je míněno slovy: „Odčiněna je jeho vina (odpykal si své provinění) dvojnásobně přijal (trest) z Hospodinovy ruky za své hříchy?“
Ta věta je zkratkou. Máme si uvědomit, že zlé věci, které nás potkávají, nejsou trestem od Boha (a že by je Bůh někdy přehnal), ale často bývají následkem našeho špatného rozhodnutí nebo konání. Také proto, že často některá provinění nelze napravit … [1]
Bůh nás učí jak žít spravedlivě a dostatečně nás varuje před neštěstím.
Naši předkové si mnohokrát vypili pohár hořkosti (následky špatných rozhodnutí, zanedbání dobrého a špatného) až na samé dno. [2]
K pochopení smyslu určitých biblických míst je třeba brát v potaz jiné texty Písma, aby naše pochopení a výklad do sebe zapadaly.  

Jan Baptista říká Izraelitům: „Hospodin je slitovný, nemusíte pít z poháru římské okupace až do dna, Bůh vám nabízí své království (uspořádání života a společnosti podle spravedlivých pravidel). Ale uvolněte v sobě Bohu prostor, aby se k vám dostal! [3]
Zbavte se v sobě pohanského náletu, odstraňte vše, co do boží zahrady nepatří. Neproklestíte-li Bohu přístup k vám, nemůže se s vámi setkat.“

Opakuji: Jan Baptista (větší osobnost než apoštolové) je pro nás dodneška důležitým průvodcem. Jeho výzva k „obrácení a změně smýšlení o Bohu“ je pro nás trvalým procesem - stále si máme své myšlení, mluvení a jednání porovnávat s Ježíšovým příkladem.
Ježíš nás učí správně přemýšlet o Bohu.

Abychom náš zkreslený text evangelia správně přečetli, připomeňme si, co je a co není křtem:
-     Hospodský lije vodu do vína.
-     Loď, kniha, CD, mládě zvířete jsou polity vodou nebo šampaňským.
-     Jan Baptista ponořoval lidi jen do vody na znamení, že potřebují vstoupit a ponořit se do nového způsobu myšlení a života (není Křtitelem).
-     Mesiáš nás ponořuje do Ducha božího a do ohně lásky.
-     Mesiáš pověřuje učedníky k ponoření katechumenů do Božího jména (do Boží náruče, do lásky Otce, Syna i Ducha svatého). 

Křest je vstupní branou mezi Ježíšovy učedníky, do božího království.
Křest není magickým mechanismem; být kristovcem, znamená být záchranářem a zedníkem na stavbě božího království.
Žijeme přivinuti Bohem do jeho Náruče a patříme do rodiny božích dětí (někteří lidé to neví).
(Po krásných vztazích jsme vždy toužili (někdy nevědomky) - neboť nás do nich Bůh pozval.
Když se nějakým svinstvem sami z náruče boží a lidí vyobcujeme, díky milosrdenství Boha a bratří jsme znovu přijímáni. Pro tyto vztahy také pracujeme, přibližujeme se jim.)

První příchod Krista nesmírně obohatil a posunul svět k dobrému, nás. Za dva tisíce let jasně vidíme jeho ovoce. (Ještě nikdy neměli děti tak pěkné oblečení a nikdy jich tak velké procento nechodilo do školy, jako dnes. Jen u nás je operováno 30.000 pacientů s šedým a zeleným zákalem očí.) 

Přesto je ve světě stále příliš zla. Druhý příchod Krista na zem (zmínil jsem se o něm před týdnem) nás opět posune k cíli, k božímu království na zemi.
Kdo tomu rozumí, ten se na Druhý příchod Krista těší a pracuje pro jeho uspíšení.
Kdo mu nerozumí, netěší se, nepřeje si jej, nanejvýše je pouze pasívně očekává.
(Víte, že mně vadí formulace ze slavení Ježíšovy Hostiny: „…na tvůj příchod (Pane, Ježíši Kriste) čekáme“.)
Jak Druhý příchod přibližovat víme - jakoukoliv spravedlností, čímkoliv dobrým. Je to stejná práce jako v rodině a demokracii - totožná práce. Království Boží nezačíná v kostele nebo ve Vatikánu, ale v našich srdcích, v přimknutí se ke Kristu.   

Svítí-li slunce, jinak nám chutná život a líbí se nám svět. Ano, život má svou jedinečnou cenu a krásu, i když je pod mrakem.
Nevědět o Bohu mně připadá jako krajina bez slunce. V Ježíši nám vyšlo slunce, které vše osvěcuje a dává všemu jasnější barvy. Víme-li, že pro nás(!)  byl svět vymalován, pak svět pokládáme za svůj domov.
Rozpoznáváme-li, že svět je zahradou boží a naučíme-li se v ní dobře hospodařit, práce nás těší.
A těšíme se na setkání se Zahradníkem. 
Setkání s ním tváří v Tvář je náš nejvyšší cíl. Poslední slovo nebude mít smrt, ale Bůh.
Ježíš nás vede za ruku, abychom se nebáli nebo neostýchali.
Smrt pro nás není zubatým strašidlem s kosou. Ve smrti nás Bůh políbí na ústa jako svou nevěstu a odvede si nás do svého domu.

Přelom roku, konec starého roku a začátek nového, nám připomíná naši budoucnost v nebeském království.
Máme za sebou opět kus práce pro boží království. Máme nejkrásnější motiv pro práci pro boží dílo - pracujeme na stavbě božího království. Ta stavba bude jednou dovršena. 

Tento týden jsem cestou autem zaslechl v rozhlase, že v r. 2019 jsme my, Češi, snědli nejvíce jídla v historii. Jenže naše bohatství nás postihlo krátkozrakostí.
Nepromýšleli jsme otázku vlastní smrti a nepátrali po konkrétní kráse nebeského království, abychom se na ni mohli těšit. [4]

Koronavirus s námi zatřásl. Opravujeme si své krátkozraké vidění. Máme domov, jeden druhého i dost jídla. Máme možnost pracovat pro udržení svobody. [5]
Jinak teď myslíme na lidi ve válkách nebo na útěku, na jejich hlad, zimu, ztrátu domovů, životních jistot, možnost vzdělávání dětí, atd.

Znovu oceňujeme, že dva tisíce let žijeme pod sluncem Ježíšovým.

Kdo zakouší, že nás Ježíš už teď přivádí do Náruče Boží, nedrží se křečově a za každou cenu poslední špetky života (spíš živoření). Máme nakročeno do nebeského království a jsme tam očekáváni.

Jsem velice vděčný za velikou péči o staré a nemocné, za pečovatelskou službu, za Domácí i ty kamenné hospice. (Minulý režim nám je zakazoval.)
Nikdy neměli staří a nemocní tak dobrou péči. Naši předkové ráno poklidili dobytek i ležícího starouška a vyjeli na pole. V poledne se vrátili, obstarali dobytek i dědečka, vyjeli na pole a vrátili se domů už večer…
Lidem, kteří z vážných důvodů nemohou mít staré rodiče doma říkám: „Navštěvuji Domovy pro důchodce a LD (jejich úroveň se oproti minulému režimu ohromně změnila). Naši starouškové jsou v teple, čistotě a mají slušné jídlo. Jezděte za nimi a trochu o ně pečujte, bude to pro vás únosnější, než abyste se doma každodenní péčí úplně vyčerpali. “
Samozřejmě, že každému přejeme, aby zemřel doma. A jsme velice vděční všem, kteří jim to umožňují. 
Ale při pastoraci nemocných, starých a jejich blízkých, také vidím, že např. dcera léta pečující o svou ležící starou maminku, nakonec z velikého vyčerpání dostala rakovinu a umřela. (Lékaři mně potvrdili, že tomu tak je).

Z toho všeho jsem si pro sebe vyvodil:
Nechci, abych byl delší čas někomu na obtíž. Až přijde můj čas, rozhodnu se zemřít. [6]
Přítel (přecitlivělý) lékař mně před 40ti roky vyprávěl, že objevil text sv. Augustina: „Zápal plic, přítel nemocných.“ Dříve, když starý člověk ulehl, brzy dostal zápal plic. Za pár dní zemřel. Rodina o nemocného pečovala, ale jejich služba netrvala měsíce, natož roky. Tak to bylo před vynálezem penicilínu.
Každá kultura učila lidi umění zemřít. Každá kultura počítala s nějakou existencí po smrti.
Kdo chce, může se z evangelií vzdělávat v poznávání krásy nebeského království (z Ježíšova přátelství a vztahu Stvořitele ke stvoření).

Židé říkají: „V nebeském království je nekonečné množství „komnat“. Nikdo neprojde všemi …“
Tak jako tady každý žijeme svůj jedinečný život, kterým jedinečně obohacujeme druhé, tak každý z nás bude jedinečným bohatstvím pro nebešťany (a každý z nich jedinečným bohatstvím pro nás). Ten, kdo se nenudil tady, ten se rozhodně nebude nudit Tam.
Ani na věčnosti neobsáhneme všechno bohatství Bohem nám připravené. Ježíš naše poznání o nebeském království rozšířil a své přátelství nám dává zakoušet. 
Právě jsem telefonoval se svými starými přáteli. Paní je vášnivá houbařka a před pár léty jsme byli spolu na houbách. Teď už se do lesa nedostane … „Dagmaro“, říkal jsem, v nebi spolu budeme každý lichý den chodit na houby. Už se těším.“
Každý budeme znovu ležet na srdci své maminky a manželky, každý nebešťan bude mít možnost vodit se za ruku s dětmi a vnoučaty. Každý básník bude dál rodit slova svých básní a každý malíř se bude dělit o své vidění krásy. Každý bude mít možnost hostit druhé svým zájmem a péčí o ně.

A Bůh se bude radovat z jedinečnosti každého člověka a jeho vnitřního bohatství.

Ten, kdo se umí radovat v tomto světě, se má na co těšit. [7]
Máme se na co těšit a nemusíme se křečovitě za každou cenu držet našeho chátrajícího těla nebo hrozby, že nás někdo nebo něco připraví o život. 
[1] Sirotci zůstali sami. Pomluvu nelze vzít nazpět, žije svým dalším životem. Ani moderní protéza nenahradí utrženou ruku.

[2] Ještě po první světové válce umřelo obrovské množství lidí na španělskou chřipku.
Po skončení druhé války ještě vězni umírali na tyfus nebo z přejedení.
(2. světová válka byla 2x horší než první.)
Až v 90. roce dostala dcera Milady Horákové dopis, který ji matka napsala před popravou. Mnoho zavražděných za komunistického režimu nebylo dlouho rehabilitováno a hroby mnoha popravených se dodneška nenašly. 
Takových hrůz bylo v dějinách nesčíslně.

[3] Od svých předků jsme zdědili krásné parky, ale za komunistů nebyly udržovány. Ze semen vyrostly stromy (nálet), které do architektury parku nepatří. Podobně se náboženský způsob izraelitů stal houštinou pohanského smýšlení o Bohu, které do něj „zbožným náletem“ proniklo (např. potřeba získávání záslužnosti boží přízně). - Bůh nás má rád jen tak, protože jsme jeho. (To pro mě ale neznamená, že na sobě a pro boží království přestanu pracovat. Srv. např. podobenství o hřivnách.)

[4] Hrozili jsme lidem a strašili je. Mluvilo se jen o apokalypse, primitivně o mukách pekelných a trápení očistcovém. Na nebe zbyla nuda.
Apoštol říká: „Pusťte si na špacír svou fantazii o kráse nebeského království, ale jeho nádheru nevystihnete“. Říkáme si, že v nebi budou krásné vztahy a porozumění všech se všemi. Cokoliv pěkného tady na zemi je aperitivem království nebeského.

[5] Vzpomínáte, jak nám za socialismu svoboda chyběla?
O některých přátelích jsme na začátku r. 1990 řekli: „Škoda, že se svobody nedožili“. Pamatuji na jiné, kteří v lednu 1990 spokojeně zesnuli se slovy: „Ale dožil jsem se svobody! Díky Bohu.“  

[6] Doporučuji k tomu knížečku Hanse Künga: „Dobrá smrt“.
 
[7] Představuji si, jak se naši předkové těší z našeho bydlení, pěkného nádobí (prabába měla na hrncích místo poliček placaté kameny), našich šatů, hojnosti dobrého jídla a celého náramného pokroku a pohodlí, ve kterém žijeme. A my jim děkujeme za vše, čím nám posloužili, co připravili a co dobrého jsme od nich zdědili.
Setkání s nebešťany bude víc než jen zajímavé. Do nekonečna budeme mít možnost jim naslouchat.