1. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 13,35n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 63.16b-19b; 64: 2b.7; 1 Kor 1,3-9; Mk 13,33-37
Datum: 29. 11. 2020
Prvnímu čtení nasloucháme jako básni. Je pokornou prosbou.
Bůh není nadměrně přísný. (Máme stálý sklon soudit Boha.) Naše bloudění je svévolné - vzpomeňme na marnotratného syna. Mám-li mikrospánek v autě a někoho zabiji, není to krutý trest od Hospodina. Život je náročný.

Připomenu, že v dějinách Izraele s Hospodinem rozlišujeme tři období:
od Adama do Abrahama
od Abrahama do Mojžíše
od Mojžíše do Mesiáše
Mesiášova doba.  

„U Boha je jeden den jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den“ – uslyšíme opět za týden.

Můžeme žít v novém času, v „posledním dni“, v Osmém dni Mesiášově (naše neděle je osmým dnem), v Milostivém létě. Boží království začalo, pokud žijeme podle Ježíšových pravidel. (Podobně žijeme v demokracii - pokud dodržujeme její pravidla, nebo v „cochcárně - jednáme-li svévolně).   

Vstoupili jsme do vztahu s Ježíšem, ale jeho slova o druhém příchodu Mesiáše nám zůstala cizí.

Boží slovo nám přineslo veliký užitek (větší, než si uvědomujeme, nejen např. „Deklaraci lidských práv“), ale neudělali jsme si dostatek času na texty Písma, které říkají, že je možné žít na světě bez válek a nepřejícnosti sousedů.
Nemáme dostatek touhy a odvahy k budování Ježíšova království? Nepodařilo se nám např. prosadit a přijmout „Deklaraci lidských povinností“.
Spokojili jsme se s pozemskými královstvími a Ježíšovi nevěříme, že by se jeho věc na zemi mohla ve větší míře prosadit. [1]

Hospodin nás - původně pohany - překvapil svým vyznáním:
„Vyšli jste nejen z náruče svých rodičů, ale i Náruče mé.
Celý život potřebujeme náruč jeden druhého. V Ježíši vám otvírám svou náruč dokořán. On vás učí, jaké bohatství můžete přijímat a rozdávat tak, abyste nevyhořeli.
Nebe je otevřenou náručí všech a pro všechny.“
(Ježíšovo království ale není průchozím domem, viz např. podobenství o svatebních šatech).

(Všechny staré kultury říkaly, že to nejlepší má lidstvo už za sebou a že se stále sesouváme k horšímu. Písmo říká, že to nejlepší máme před sebou, neboť sám Bůh pro nás pracuje.)

Těšíme se z velkorysosti Boha. Mnoha obětavým nekostelovým lidem Ježíš řekne: „Vítám vás v nebeském království, jste moji lidé, mnohokrát jste mně - i v době kovidu - posloužili.“ – „Ježíši, to je asi omyl“, namítnou, „my se s tebou setkáváme poprvé …“ – „Ne, ne“, usměje se na ně Ježíš, „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

Kovid otřásl s našimi materiálními jistotami. Prohloubí se nás život s Bohem? Jak se lišíme od nekostelových lidí?
Je důležité promýšlet, co budeme po kovidu dělat.

Mluvil jsem o náruči – Ježíšovu otevřenost náruče si potřebujeme osvojovat. 
Starým Izraelitům bylo řečeno: „Přines desátek (korban) ze své úrody pro potřebné“. [2]
Ježíš říká: „Klepe-li se někdo zimou a ty máš dva kabáty, jeden mu dej, nebudeš škodovat“.  
Od našich biskupů jsme dostali program k odvrácení koronavirové pandemie. Každý večer se máme modlit růženec, ve středu se máme postit, k Vánocům postavit betlém a uctívat Pražské Jezulátko.  
Zdá se mně to málo.
Modlitba je programem pro nás. Ne záslužnou oslavou Boha. [3]
Betlém každoročně stavíme pro sebe. My, s nadměrným břichem, se řečmi o půstu rouháme. [4]

Už podruhé připomínám jednoho židovského historika: „Ani nejvyšší představení židovských obcí v řadě zemí nevěřili zprávám o vyhlazování židů v nacistických koncentrácích. Demokratické vlády nezasáhly, spojenci nebombardovali koleje vedoucí do koncentračních táborů, církve si chránily jen své lidi - neměly ve společnosti většího vlivu, jen jednou týdně se na jednu hodinu shromažďovaly na svých bohoslužbách.“

Jaký vliv máme my křesťané v naší společnosti?
V 90. letech nás, katolíky, naše společnost slyšela, jak jsme se hlásili o restituce.
Teď prosazujeme povolení našich bohoslužeb.
Do toho naše společnost slyší, jak jsme se my, katolíci, střelili gól do vlastní branky. [5]

Netvrdím, že křesťané nic nedělají pro druhé. Ale ve společnosti jsme neprosadili přijetí ani 50 utečeneckých sirotků z řeckých ostrovů do naší země. [6]
Myslíme často jen na sebe, proto náš hlas ve společnosti téměř nic neváží.

Lidi na útěku nebo živořící někde ve stanech nemají skoro žádnou naději.
Myslím si, že bychom mohli vedle stavění betlémů, přijmout - až to půjde - sto utečeneckých sirotků do naší země. [7]

Naši mladí chlapi na řecké ostrovy v minulém roce 3 x dovezli humanitární pomoc. [8] 
Máme obětavé lidi, kteří by se sirotkům utečenců věnovali. Lidé jsou ochotni přispět, projekt by přispěl k ekonomické obnově.
Co si o tom myslíte?

Nechci patřit mezi ty, kteří jen říkají: „Mělo by se něco udělat. Někdo by měl něco udělat.“ Jsem ochoten přispět.  

[1] Uvedu jeden přiklad z naší církve – naši ekumenici tvrdí, že ke společnému Ježíšovu Stolu dospějeme s nekatolickými křesťany až na konci existence světa. Tím ale dělají z Ježíše utopistu. Nevěří mu, „zakopávají darované hřivny do jámy“ a odmítají pracovat.
František o nich řekl: „Teologové se dohodnou až druhý den popoledním dni“.
Modlíme se slovy: „Otče náš“, ale neptáme se, co Ježíš těmi slovy míní.
Neřekl: „Otče nás, katolíků a našich odloučených bratří“.

[2] Korban - přinášení a nikoliv pohanskou oběť božstvu - sakrificium

[3] Na jedné pražské synagoze je nápis: „Všichni jsme dětmi jednoho Otce“ (Mal 2,10).
Dva tisíce let my, „křesťané“, říkáme Bohu: „Otče náš“. K čemu nám to bylo? Co jsme se naučili? Do r. 1925 jsme v pogromech zavraždili 8 milionů židů.
Severoameričané se mají ptát, proč tak dlouho upírali bratrství černochům.

[4] Když se řeklo „velebníček“, každý se představil kulaťoučkého „důstojného pána“. Ale nikdy nemělo duchovenstvo tolik cm v pase jako dnes. (Konečně jsem zhubl o 8 kg, ale hladovým lidem tím nepomohu. To pohané si myslí, že modlitbou a oběťmi pohnou božstvo větší přízni. Nás(!) má modlitba pohnout k činu.)

[5] Sami sebe jsme se ponížili praním špinavých peněz, hromaděním velkého majetku, likvidací vlastních lidí, sexuálními a pedofilními aférami a umlčování obětí a krytí pachatelů.
(To bylo křiku, že nás muslimové vytlačí z našich kostelů. My sami vyháníme mladé lidi z kostelů.)

[6] Naši biskupové dělají prezidentovi ve Vladislavském sálu sluhovskou štafáž. Žehnají pochodu pro život, ale přijmout nekřesťanské sirotky odmítají.
Dva tisíce let se dojímáme nad jistou židovskou rodinou na útěku, ale pohany, kteří pronásledované přijali, nedoceňujeme. (Nezmíním-li Heroda, mnohým ani nedojde, o čem mluvím.)     

[7] Polský židovský lékař Janusz Korczak pečoval i během války o 200 sirotků. Přemysl Pitter i ve válce pečoval o 150 českých, německých a židovských sirotků.

[8] Pan Kvido Štěpánek z Letohradu vypravil řadu konvojů humanitární pomoci pro potřebné, nejen na Ukrajinu. Samozřejmě Charita, Adra, Člověk v tísni, Lékaři bez hranic obětavě po desetiletí slouží potřebným. Nemohu vyjmenovat všechny akce pomoci potřebným.