Svátek Krista Krále

Moc a sláva kdekoho přitahuje.
Slabí mají sklon přimknout se k nositeli moci – v naději, že je ochrání. Proto si stádo ovcí téměř vždy volí do svého čela vlka (někdy maskovaného rouchem beránčím).
Kolik bylo slušných vládců? [1]

Král je slovo dosti zatížené, proto mluvit o Kristu jako Králi vyžaduje uvážlivost. Bohu nemusí být každé naše zbožné poklonkování milé. A navíc si snadno křivíme svou představu o Bohu. [2]

Jen pokorní lidé s určitou inteligencí a taktem respektují přání Boha.
Manipulátoři vnucují druhým své nápady a svou parádivost vydávají za bohopoctu.

Hebrejské označení krále - melek, melech znamená, „ten, kdo slouží“.
Když si Izraelité vymohli lidského krále (opovrhli Hospodinem), Hospodin králům předepsal určitá omezení vylučující povýšenecké a mocichtivé lidské sklony.

Pouze jednou o sobě Ježíš řekl, že je králem - při výslechu před Pilátem v situaci, která naprosto vylučovala touhu po mocenském postavení. [3]

Snad jen slovu „jednat královsky“ zůstala krása a vznešenost.

Podobenství o posledním soudu mám velice rád. Mnohokrát jsem ho četl i při pohřbu. Bůh je spravedlivý a pozorný ke každému člověku, oceňuje cokoliv dobrého z našeho života.
Bůh od nás pro sebe nic nepotřebuje. Nemáme, čím mu sloužit – pouze tím, co dobrého konáme pro jeho věc ve světě, pro jeho děti (včetně sebe).
Boží království stojí na obětavé službě. Bůh slouží svému tvorstvu, pracuje pro nás. Kdo slouží pouze sobeckým zájmům, vzdaluje se Tvůrci a bratřím, vyřazuje se z božího království.   

Jsem Bohu vděčný za to, že oceňuje cokoliv dobrého, co kdokoliv z lidí vykonal dobrého!
Mám představu, že tím Bůh může mnohé získat pro dobro na celou věčnost. [4]

Jen těm, kteří se budou neomaleně cpát dovnitř, bude řečeno: „Tobě by se tady nelíbilo, tady panují jiné
poměry“. A tomu, kdo o sobě bude tvrdit, jak je dobrý, a bude Boha obviňovat z nespravedlivého posuzování, budou promítnuty všechny záběry z jeho života a bude usvědčen.

Jsem vděčný Bohu, že naše selhání nebude bez potřeby zveřejňovat.

Co Hospodin myslí svým pokynem: „Neodkryješ nahotu svého blízkého“? (Leviticus 18. kap.)
On sám to dodržuje. [5]

Bible svědčí, že Izrael snese a přijímá kritiku sebe sama.

Bohu na nás - jeho dětech - záleží, vede nás k hledání smyslu života, abychom jej ani tady nepromarnili a po smrti nemuseli věčně „chodit kanálama“.
Díky Bohu známe podmínky ke vstupu do nebeského království i „otázky přijímající komise“.

Ježíš nás má rád.
My to oceňujeme, vidíme, že:
Mít rád druhého není samozřejmostí.
Dávat druhému přednost před sebou dá práci.
Žít spravedlivě v nespravedlivém světě je nebezpečné.
Budovat pěkné manželství vyžaduje nejen dobrou vůli, ale i vytrvalost.
Vést děti k moudrosti boží je velikým uměním.
Kdo by si toto bohatství nepřál?
Touha je důležitá, ale bez moudrosti a získaných dovedností máme prázdné ruce.
Kdo, nebo co nám brání, abychom je získali?  

Rádi slyšíme, že Bůh je milosrdný, ale proč ignorujeme jeho varování před povrchností?

Ježíš nás varoval: „Nikomu z lidí neříkejte, Otec, Učitel“ (my katolíci se tváříme nechápavě).
Nezakázal nám titulovat ho Králem. Ale Písmo k tomu říká své.

Všimněme si, že protestantští bratři - čtoucí Písmo více než my - Krista Králem netitulují. Rozpoznali na nás ten ideologický, mocenský a manipulativní tlak. (Na druhých vidíme chyby snadněji.) 

My, katolíci, rádi volíme pro Ježíše titul „Král“ nebo „Kněz“.

Proč jsme Ježíše dosud nepřijali za svého Učitele?
Napravíme to? [6]

Richard Rohr řekl: „Katolíci se snažili o dobrý konec života (smířit se s Bohem, vyzpovídat se z hříchů a přijmout poslední pomazání). Ale mnohem důležitější je život dobře začít (nebo co nejdříve správně přestavět a v dobrém vytrvat).“ 

Svět není spravedlivý a život není snadný. Ale naříkat je jalové. Můžeme přispět k lepšímu světu.
Ježíšovo podobenství o posledním soudu je nejvýš milosrdné a spravedlivé. Víme vše, co k povzbuzení a k dobrému životu potřebujeme.

Za týden už vstoupíme do dalšího Adventu. S čím?

Žijeme v nebývale příznivých podmínkách - častá úmrtí dětí, mladých lidí, maminek při porodu - díky naší medicíně - ohromně poklesla. Jsme tak bohatí, že máme z čeho rozdávat.
Epidemie, která v porovnání s dřívějšími není nejstrašnější, nás vykolejila …

K čemu jsme v nepříjemném tlaku doby covidové došli?
Čemu dáme přednost? [7]

Odhodláme se k budování:
své osobnosti, podle Ježíše
vztahů s nejbližšími podle podoby Trojičného Boha 
církve podle Ježíšových pokynů
demokracie ve státě
mírového společenství států (EU)
božího království na zemi podle předlohy „na nebi“ ?
-       Nic z toho za nás nikdo neudělá. 

Kdo říká:  „Na to nemám čas, mám moc práce  
rád bych četl, ale nemám kdy a večer už jsem unavený …
na politiku už vůbec nemám čas
za církev se jen stydím …“
-       ten připravuje půdu veliké krizi, přinášející veliké tlaky a zkoušky charakterů (vzpomeňme na nepěkné chování lidí za války nebo socialismu a vlastní zbabělost), ve kterých je těžko se ctí obstát.

Ale nám je dáno znát, jak to chodí v božím království. Platí: „Vše, co jste prokázali i těm nejposlednějším, pro mne jste udělali.“

---

[1] Mnoho Francouzů - vášnivých hlasatelů Rovnosti, Volnosti a Bratrství – nepovažuje Bonaparta za válečného zločince. My nejsme o mnoho lepší. Zabíjení cizích nebolelo, bývalo pokládáno za hrdinství. 
I izraelité podlehli pokušení mít pozemského krále.

[2] Kdyby Ježíši (nebo nám) po válce říkali Führer, nelíbilo by se nám to.
Pozornější čtenář Bible ví, co Bůh nesnáší: „Nesnáším vaše oběti, krákorání vašich modliteb, smrad vašeho kadidla, vaše manipulace a obchody se mnou.“
Víme, že postavení Jeruzalémské svatyně (nesprávně chrám) nebylo přáním Hospodina (všechny tři verze svatyně nestály dlouho). Stavba vyšla z Davidova špatného svědomí, když si pro sebe vystavěl honosný palác.
Tento hřích pak opakovali církevní hodnostáři. Stavěli si honosné paláce a Bohu obrovské chrámy, obří sochy Krista.
Zákazy komunistů k takovým dílům jsme nepřekročili, ale na Ježíše nedbáme.
Židé mají neokázalé synagogy (až na pár výjimek z 1. pol. 20. stol.) Vědí, co je Bohu libé.

[3] Nemáme daleko k lichocení Bohu nazývajíce ho králem.
Na druhé straně snižujeme boží dary. Proč neříkáme „královské kněžství“ (pramenící ze křtu), ale „všeobecné      
kněžství“. (Proč? Abychom mohli povyšovat „služebné kněžství“ - o němž tvrdíme, že bude trvat na věky. Duchovenstvo si myslí, že nebe bude jako katedrála a oni budou věčně nosit mitru, prsten a ornát, a donekonečna budou druhým žehnat, a udělovat poslední pomazání duším v očistci? (Jednomu biskupovi ale jeho biskupský prsten ukradli z hrobu.)

[4] Pochválíme-li prodavačku, že je ochotná - potěší ji to, a bude se ještě více snažit vyhovět zákazníkům.
(Něco jiného je lichocení. Všiml jsem si, že oslovení „Mladá paní“ se používá pro ženu nad padesát let. Lichotník se snaží zlíbit se dotyčné a získat výhodu pro sebe.)

[5] Každý jsme hříšníkem. Každý dostáváme čas k obrácení. I církev. Po staletí jsme nedbali na Ježíšova slova. Nechali jsme se zkazit mocí, slávou, bohatstvím, ... a tvářili se, že je to vše ke slávě boží. Vyzývali jsme druhé k obrácení a umlčovali proroky a kritiky. Došlo až těm hrůzným pedofilním aférám, krytí pachatelů a umlčování obětí, protože jsme se neobraceli ke Kristu. Protože jsme si sami dlouho a dlouho neprali špinavé prádlo doma, vyvalila se ta špinavost ven. Tak to může nastat i o „Posledním soudu“.

[6] My, Češi, máme rádi pozlátka. Z Masaryka jsme udělali „Tatíčka“, stýskalo se nám po Císaři Pánu. 
S Václavem Havlem nebo s J. A. Komenským se chlubíme jen o dovolených v cizině. 
Co jsme od nich - my Češi - přijali? (Nikdy bychom si je za prezidenty nezvolili.)
Cizinci u nás o křesťanství a o Bohu slyší jen když bereme svatá jména nadarmo.
(Hlásá-li sympatický šlechtic: „My o Vánocích máme Ježíška“, mám to za výprodej.)

[7] V 90. letech jsme začali obnovovat zdevastované domy, firmy, statky, kostely, instituce, úřady … Nějakou dobu nás neslo nadšení ze svobody, ale už nám nezbylo mnoho síly na to podstatné, na obnovu spravedlnosti, demokracie … a na vztahy s lidmi.
Teď nás čeká další obnova. Hrozí nám, že se opět slepě vrhneme do ekonomického růstu a do toho, co jsme nemohli - do povrchního setkávání s druhými, do zábavy a požitků. Ještě máme čas si promyslet, co je podstatné a tomu se věnovat.
Patříme mezi bohaté státy. Je příjemné být bohatý, ale služba bohatství nám krade čas na sebe, na rodinu, na čtení a duchovní život. 
My starší si toho máme být vědomi dvojnásob. S jako výbavou vstoupíme před boží Tvář?
Touha je důležitá, ale bez moudrosti a získaných dovedností má prázdné ruce.
V mnoha zemích „západního světa“ je společnost politicky rozdělena na dvě názorové poloviny. Ve společnosti je 10% přemýšlivých a osvícených lidí. 20% obstojí v morálních tlacích (vzpomeňme na Zimbardův a Milgramův důkaz).
Distancovat se od druhých nestačí, jedinec neuspěje, bez druhých se nepohneme k lepšímu.  
Katolická církev je opožděná. Navíc jsme byli jen církví „nedělní bohoslužby“. Pokud nedorosteme k „mystice všedních dnů“ - k vědomí, že vše s námi prožívá Bůh a že vším, co děláme dobře, je prací pro boží království, nepohne se svět k lepšímu.
Nemocná církev není schopná uzdravovat nemocnou společnost.
Známe Ježíšova slova: „Lékaři, nejdříve uzdrav sám sebe“. „Neslaná sůl bude pošlapána“. 
Zdravotní sestra svou obětavou službou, zemědělec, který obdělává pozemky a chová dobytek s úctou, pekař, který peče dobrý chléb, …, pracují pro boží království možná více, než mnich, který „se modlí za druhé“ a nechá se za to živit ostatními lidmi.
Před 16-ti roky jsme se dohodli, že si hodinu týdne vyhradíme k promýšlení Písma. Snad jsme už něčemu porozuměli.
Rád se učím od druhých, ale jsem pokaždé smutně překvapen, že studenti z jiných „škol“ nebo ze „samostudia“ neznají základní pojmy.
Objevit, jak mnoho pro Boha každý z nás a každý vedle nás znamenáme, je základním životadárným zdrojem.
Stálé naslouchání obětem (minulosti i v současnosti) mě udržuje bdělým před novými chapadly zla. Příběhy statečných a obětavých mně jsou povzbuzením, abych nezmalomyslněl a nesložil ruce do klína.