30. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Ex 22,20-26
Datum: 25. 10. 2020
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Ex 22,20-26
; 1 Sol 1,5c-10
; Mt 22,34-40
Datum: 25. 10. 2020
K Poznámkám z r. 2017, které k Vám došly,
připojuji pár vět.
Vrátil jsem se z lázní. (Lázně nejsou rekreací, ale „továrnou na zdraví“, vstává se už brzy ráno a pak následuje řada procedur. [1]
Koronavirus nás vede k hledání nápravy. Je co napravovat … [2]
Vzpomínáte, jak na jaře byli lidé obětaví, vůči druhým laskaví a vděční – na balkonech tleskali zdravotníkům. Zdá se, že teď mnohým došla energie, některým se nechce pracovat, jiní hledají, jak pro sebe získat výhody od státu …
Zahlédl jsem v televizi rozhovor redaktorky s mladou dámou věnující se lidem duchovně strádajícím a 46-letým knězem. Dáma byla milá, mluvila srozumitelně a zasvěceně, ale kněz („úspěšný mladý muž“) říkal jen nesrozumitelné náboženské fráze.
Naši současníci nejsou duchovně tupí, ale jsou pochopitelně nábožensky bezradní a nepoučení. Oficiální česká církev ovšem žije svým podivným muzeálním životem a míjí se s ostatními lidmi. Nezná jejich otázky a sama nic nového nehledá. Jako by nebyla ve službách Ježíšova programu, jede jen ve vyjetých kolejích.
Izraelitu (žida i křesťana) charakterizují dvě dávné nejpřednější micvy, je zván k milování Boha a lidí. Tím není řečeno, že jiní lidé toho nejsou schopni - mnoho lidí si osvojilo lásku k lidem a pokládají ji za projev lidskosti. My si ale všímáme, že nás Bůh miluje první - to je pro nás velikým bohatstvím. Od začátku pro nás žije, z lásky nás stvořil (sestupuje k nám), láskyplně nás opečovává a k lásce nás zve. [3]
Naše náboženská výchova ale byla poněkud postavena na hlavu. (Nestěžuji si, měli jsme pěkné dětství.) Ale byli jsme vychovávaní dost přísně, nutili jsme se a byli nuceni k „výkonu“, abychom si boží lásku zasloužili. Stále jsme byli podezřelí a nikdo nás moc nechválil. Pubertu jsme si nedovolili. Víc jak půl století jsem žil pod „božími přikázáními“. Poslušnost byla hlásána jako největší ctnost! [4]
Nikde jsem neslyšel námitku, že nikomu nelze přikázat, aby měl rád druhého.
A nikdo nás neupozornil, že máme mít rádi také sami sebe. To jsme si nedovolovali - jsme přece hříšníci! Neměli jsme zdravé sebevědomí.
Bylo nám především zdůrazňováno, že Bůh je jako přísný pozemský vládce, který dobré odměňuje a zlé trestá. A naše překlady Bible tím byly dost ovlivněny.
(Jsem Bohu vděčný za jeho spravedlnost! Každého, kdo ubližuje druhému, volá k odpovědnosti.)
Až v pozdním věku (až v 21. století) se mně dostálo náhledu, že nám Bůh nerozkazuje, ale svou laskavostí a velkorysostí v nás probouzí obdiv, úctu a vděčnost a my se mu toužíme podobat (proto ho k tomu prosíme o pomoc).
„Zachránil jsem vás z ponížení otroků, z nebezpečí smrti, vyvedl jsem vás ke svobodě, miloval jsem vás a budu vás milovat láskou věčnou jako svou drahou nevěstu …
Až mě poznáte, zamilujte si mě celou svou bytostí …
Budu o vás tak pečovat, že vám nebude nic chybět. Proto si nepřikrádáte z cizí peněženky, z cizího talíře, z cizí cti a z cizí postele …, nemáte to zapotřebí.“
Je rozdíl, vyřkne-li Bůh nad vrahem tvrdý ortel: „Kaine, buď proklet!,“ nebo jestli nad ním naříká: „(Nešťastníku), co sis to způsobil, budeš proklet. Půda ti nebude rodit, špatné svědomí ti nedá spát … Proč jsi na mě nedal? Nepopravím tě, dávám ti čas k nápravě, ke změně myšlení, aby ses obrátil ke svému bratru a rád nad ním bděl.“
Jsem nesmírně povznesen tím, že se dají biblické texty číst tímto způsobem. Víte, že říkám, že v rodině není třeba rozkazovat, tam si vycházíme vstříc.
To naši předkové nevěděli – a přesto z nich vyrostli ušlechtilí lidé. [5]
Nepopírám všechna místa v Bibli, kde je řeč a trestech - vím, že někteří lidé potřebují „pevnou ruku“. [6]
Psycholog Scott Peck mluví o čtyřech stupních duchovního vývoje. Známe poměry v některých věznicích, gangech a dalších místech šikany. Někteří lidé potřebují k životu „pevnou ruku“, aby nepoškozovali druhé a sami sebe. Neměli jsme všichni stejné výchozí podmínky, ne každý dojde stejně daleko a vysoko jako druzí.
A každý procházíme určitým vývojem.
Narozené dítě ještě neví, co je to láska, je na matce závislé. Vnímá péči matky, dožaduje se jí a pokládá ji za samozřejmost. Až časem v dítěti roste vděčnost a touha se podobat svým vzorům.
Ve vztahu k Bohu je to podobné. Ne všichni objeví dar života a krásy světa jako osobní dar.
Škoda, že naše překlady Bible milující náruč boží zkreslují. Místo Manželské smlouvy mluví o Zákonu, o přikázání, o boží pomstě ... Přes toto určité zkreslení vnímáme Boha jako nejlepšího rodiče.
Díky jeho nesmírné péči se změnilo i naše rodičovství.
Dnes jsme mnohem vzdělanější i v rodičovské výchově než naši předkové, jsme velice bohatí a dětem se můžeme věnovat mnohem více než rodiče před sto lety. Žádná generace se nemohla dětem věnovat tolik jako vy.
Od Boha se učíme jinému rodičovství, než jsme byli zvyklí. [7]
Bůh se nám věnuje nesmírně mnoho.
Láska je nakažlivá a naše srdce se může stále rozšiřovat.
Mojžíš zasvětil svůj život Izraelitům. Korunní princ Jónatan dal ve všem předost pastýři Davidovi. Matra, sestra Lazarova, nosila Ježíšovo na stůl to nejlepší, co měla ve svém domě (láska prochází žaludkem). Marie visela Ježíšovi na rtech, aby jí neuteklo jeho jediné slova.
Žijeme touto krásou. Kdo ji objeví, je puzen šířit povědomí o láskyplném Bohu.
Příští neděli budeme číst Ježíšovo důrazné varování: „Nikomu neříkejte Otče, Mistře a Učiteli“.
Co mu na tom titulování tolik vadí?
Doporučuji rozpravu u dominikánů: https://soundcloud.com/dominikanska8/zneuzivani
[1] Po operaci, při odchodu z nemocnice a pak z lázní, jsem děkoval zdravotníkům: „Děkujeme vám za vaši úžasnou péči. Staráte se o nás jako příbuzní. Jste elitou této země. Vaše obětavost je pro nás povzbuzením; také se snažíme poctivě a obětavě pracovat.“ Lékaři i sestry většinou odpovídali: „Děláme jen svoje řemeslo, tak jako jiní“.
(Třetí den po operaci mě sestry odpojily od všech hadiček, umyly mě a převlékly mně i postel. A najednou ze mě prudce vychrstl proud zvratků na celou postel. Velice jsem se omlouval, ale ony s úsměvem řekly: „Nic se nestalo, to je reakce po narkóze“. A hned mě a postel ochotně znovu převlékly).
[2] Za komunistů jsme ledacos nesměli, ale ten čas jsme využili - vzpomínáte, jak jsme četli a vzdělávali se? Dnes ledacos nemůžeme, ale nikdo nám nebrání, abychom hlouběji promýšleli smysl svého života. Teď - v našich karanténách - nám nikdo nebrání v prohlubování vztahů s nejbližšími a soucítění se vzdálenými. Máme možnost promýšlet svůj vztah k Bohu - do jaké míry s ním mohu počítat - v čem se na něj lze spoléhat, v čem je ochoten nám pomáhat a co on čeká od nás.
[3] Ježíš nebyl papaláš. Pomáhal doma a na poli, s tátou stavěl lidem obydlí, šest dní pracoval s druhými a o sobotách s nimi slavil a dobrořečil s nimi Otci. Nežil nad své poměry, naslouchal lidem, usmíval se, plakal s nimi a později učil - měl jim co říci. Po umytí nohou učedníkům řekl: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. (J 13,15
[4] Když jsme byli v semináři, vyšla knížka velikého morálního teologa Bernharda Häringa: „Láska je víc než přikázání“. Velice se mně líbila, ale pan prof. dogmatiky ji hned zatratil a spirituál (později kníže kněžské) nám po několik večerů v kapli líčil, že je v ní řada bludů. Když jsem se upřímně ptal, co B. H. hlásá špatně, nedostalo se mně ani jednoho konkrétního příkladu.
[5] Velice mně utkvělo v paměti vyprávění naší maminky. „Jednou k nám - to jsem byla malá holka - přišel žebrák a já jsem ho nepozdravila (byl starý, velice otrhaný, nemytý a zarostlý). Maminka mně za to silně vyhubovala. Žebráka pozvala ke stolu na večeři a nechala ho přespat v posteli.“
[6] K nebeské bráně přišel další nováček. Hospodin říká sv. Petrovi: „Udělej mu exkurzi všemi odděleními“. V prvním oddělení pekla u bohatě prostřených stolů do sebe všichni cpou jídlo. V druhém všichni do sebe v obrovském množství lijí nejrůznější alkohol, jaký nikdy na zemi ani neviděli. Ve třetím - klasika: čerti v běhu stále přikládají pod kotle, ve kterých vře olej a smůla, strašný smrad ze škvařeného masa a ohlušující řev mučených. Čerstvý nebešťan se vypotácel ven, otírá si čelo zborcené potem a ptá se: „Petře, jak to, že to třetí oddělení je tak rozdílné?“ – „Tam jsou katolíci“, odpověděl apoštol, „voni to tak chtěj“.
[7] Mluvil jsem o Ježíšových slovech v podobenství o svatbě královského syna: „Král se rozhněval, poslal savojska vrahy zahubil a jejich město vypálil“ se svým přítelkem a kolegu. Je vzdělanější než já. Říká, že nás Ježíš straší, neboť strach nás uchrání od spáchání mnoha hříchů. Nedovolím si nad jeho slovy, lacině mávnout rukou. (Já ta Ježíšova slova beru vážně - nebezpečí, že odmítneme nabídku božího přátelství, není malé. Kladu si otázku - je strach pro určitou fázi vývoje člověka potřebný? (Něco jiného bylo strašní dětí vodníkem, když byl za mlýnem rybník a něco jiného, když rodiče strašili děti čerty a Mikulášem.) Co až strach z božích trestů pomine? Kdy a kde objevíme úžas a vděčnost z krásy božího přátelství k nám?
Myslím si, že Ježíš nemá zapotřebí něco přehánět. Nejsem hlasatelem Boha, který je dobrákem, jenž mávne rukou nad svévolnými zločiny. Peklo je projevem respektu Boha ke svobodě člověka.
Znám rodiče, kteří se při výchově dětí obejdou bez fyzických trestů.
Vrátil jsem se z lázní. (Lázně nejsou rekreací, ale „továrnou na zdraví“, vstává se už brzy ráno a pak následuje řada procedur. [1]
Koronavirus nás vede k hledání nápravy. Je co napravovat … [2]
Vzpomínáte, jak na jaře byli lidé obětaví, vůči druhým laskaví a vděční – na balkonech tleskali zdravotníkům. Zdá se, že teď mnohým došla energie, některým se nechce pracovat, jiní hledají, jak pro sebe získat výhody od státu …
Zahlédl jsem v televizi rozhovor redaktorky s mladou dámou věnující se lidem duchovně strádajícím a 46-letým knězem. Dáma byla milá, mluvila srozumitelně a zasvěceně, ale kněz („úspěšný mladý muž“) říkal jen nesrozumitelné náboženské fráze.
Naši současníci nejsou duchovně tupí, ale jsou pochopitelně nábožensky bezradní a nepoučení. Oficiální česká církev ovšem žije svým podivným muzeálním životem a míjí se s ostatními lidmi. Nezná jejich otázky a sama nic nového nehledá. Jako by nebyla ve službách Ježíšova programu, jede jen ve vyjetých kolejích.
Izraelitu (žida i křesťana) charakterizují dvě dávné nejpřednější micvy, je zván k milování Boha a lidí. Tím není řečeno, že jiní lidé toho nejsou schopni - mnoho lidí si osvojilo lásku k lidem a pokládají ji za projev lidskosti. My si ale všímáme, že nás Bůh miluje první - to je pro nás velikým bohatstvím. Od začátku pro nás žije, z lásky nás stvořil (sestupuje k nám), láskyplně nás opečovává a k lásce nás zve. [3]
Naše náboženská výchova ale byla poněkud postavena na hlavu. (Nestěžuji si, měli jsme pěkné dětství.) Ale byli jsme vychovávaní dost přísně, nutili jsme se a byli nuceni k „výkonu“, abychom si boží lásku zasloužili. Stále jsme byli podezřelí a nikdo nás moc nechválil. Pubertu jsme si nedovolili. Víc jak půl století jsem žil pod „božími přikázáními“. Poslušnost byla hlásána jako největší ctnost! [4]
Nikde jsem neslyšel námitku, že nikomu nelze přikázat, aby měl rád druhého.
A nikdo nás neupozornil, že máme mít rádi také sami sebe. To jsme si nedovolovali - jsme přece hříšníci! Neměli jsme zdravé sebevědomí.
Bylo nám především zdůrazňováno, že Bůh je jako přísný pozemský vládce, který dobré odměňuje a zlé trestá. A naše překlady Bible tím byly dost ovlivněny.
(Jsem Bohu vděčný za jeho spravedlnost! Každého, kdo ubližuje druhému, volá k odpovědnosti.)
Až v pozdním věku (až v 21. století) se mně dostálo náhledu, že nám Bůh nerozkazuje, ale svou laskavostí a velkorysostí v nás probouzí obdiv, úctu a vděčnost a my se mu toužíme podobat (proto ho k tomu prosíme o pomoc).
„Zachránil jsem vás z ponížení otroků, z nebezpečí smrti, vyvedl jsem vás ke svobodě, miloval jsem vás a budu vás milovat láskou věčnou jako svou drahou nevěstu …
Až mě poznáte, zamilujte si mě celou svou bytostí …
Budu o vás tak pečovat, že vám nebude nic chybět. Proto si nepřikrádáte z cizí peněženky, z cizího talíře, z cizí cti a z cizí postele …, nemáte to zapotřebí.“
Je rozdíl, vyřkne-li Bůh nad vrahem tvrdý ortel: „Kaine, buď proklet!,“ nebo jestli nad ním naříká: „(Nešťastníku), co sis to způsobil, budeš proklet. Půda ti nebude rodit, špatné svědomí ti nedá spát … Proč jsi na mě nedal? Nepopravím tě, dávám ti čas k nápravě, ke změně myšlení, aby ses obrátil ke svému bratru a rád nad ním bděl.“
Jsem nesmírně povznesen tím, že se dají biblické texty číst tímto způsobem. Víte, že říkám, že v rodině není třeba rozkazovat, tam si vycházíme vstříc.
To naši předkové nevěděli – a přesto z nich vyrostli ušlechtilí lidé. [5]
Nepopírám všechna místa v Bibli, kde je řeč a trestech - vím, že někteří lidé potřebují „pevnou ruku“. [6]
Psycholog Scott Peck mluví o čtyřech stupních duchovního vývoje. Známe poměry v některých věznicích, gangech a dalších místech šikany. Někteří lidé potřebují k životu „pevnou ruku“, aby nepoškozovali druhé a sami sebe. Neměli jsme všichni stejné výchozí podmínky, ne každý dojde stejně daleko a vysoko jako druzí.
A každý procházíme určitým vývojem.
Narozené dítě ještě neví, co je to láska, je na matce závislé. Vnímá péči matky, dožaduje se jí a pokládá ji za samozřejmost. Až časem v dítěti roste vděčnost a touha se podobat svým vzorům.
Ve vztahu k Bohu je to podobné. Ne všichni objeví dar života a krásy světa jako osobní dar.
Škoda, že naše překlady Bible milující náruč boží zkreslují. Místo Manželské smlouvy mluví o Zákonu, o přikázání, o boží pomstě ... Přes toto určité zkreslení vnímáme Boha jako nejlepšího rodiče.
Díky jeho nesmírné péči se změnilo i naše rodičovství.
Dnes jsme mnohem vzdělanější i v rodičovské výchově než naši předkové, jsme velice bohatí a dětem se můžeme věnovat mnohem více než rodiče před sto lety. Žádná generace se nemohla dětem věnovat tolik jako vy.
Od Boha se učíme jinému rodičovství, než jsme byli zvyklí. [7]
Bůh se nám věnuje nesmírně mnoho.
Láska je nakažlivá a naše srdce se může stále rozšiřovat.
Mojžíš zasvětil svůj život Izraelitům. Korunní princ Jónatan dal ve všem předost pastýři Davidovi. Matra, sestra Lazarova, nosila Ježíšovo na stůl to nejlepší, co měla ve svém domě (láska prochází žaludkem). Marie visela Ježíšovi na rtech, aby jí neuteklo jeho jediné slova.
Žijeme touto krásou. Kdo ji objeví, je puzen šířit povědomí o láskyplném Bohu.
Příští neděli budeme číst Ježíšovo důrazné varování: „Nikomu neříkejte Otče, Mistře a Učiteli“.
Co mu na tom titulování tolik vadí?
Doporučuji rozpravu u dominikánů: https://soundcloud.com/dominikanska8/zneuzivani
[1] Po operaci, při odchodu z nemocnice a pak z lázní, jsem děkoval zdravotníkům: „Děkujeme vám za vaši úžasnou péči. Staráte se o nás jako příbuzní. Jste elitou této země. Vaše obětavost je pro nás povzbuzením; také se snažíme poctivě a obětavě pracovat.“ Lékaři i sestry většinou odpovídali: „Děláme jen svoje řemeslo, tak jako jiní“.
(Třetí den po operaci mě sestry odpojily od všech hadiček, umyly mě a převlékly mně i postel. A najednou ze mě prudce vychrstl proud zvratků na celou postel. Velice jsem se omlouval, ale ony s úsměvem řekly: „Nic se nestalo, to je reakce po narkóze“. A hned mě a postel ochotně znovu převlékly).
[2] Za komunistů jsme ledacos nesměli, ale ten čas jsme využili - vzpomínáte, jak jsme četli a vzdělávali se? Dnes ledacos nemůžeme, ale nikdo nám nebrání, abychom hlouběji promýšleli smysl svého života. Teď - v našich karanténách - nám nikdo nebrání v prohlubování vztahů s nejbližšími a soucítění se vzdálenými. Máme možnost promýšlet svůj vztah k Bohu - do jaké míry s ním mohu počítat - v čem se na něj lze spoléhat, v čem je ochoten nám pomáhat a co on čeká od nás.
[3] Ježíš nebyl papaláš. Pomáhal doma a na poli, s tátou stavěl lidem obydlí, šest dní pracoval s druhými a o sobotách s nimi slavil a dobrořečil s nimi Otci. Nežil nad své poměry, naslouchal lidem, usmíval se, plakal s nimi a později učil - měl jim co říci. Po umytí nohou učedníkům řekl: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. (J 13,15
)
[4] Když jsme byli v semináři, vyšla knížka velikého morálního teologa Bernharda Häringa: „Láska je víc než přikázání“. Velice se mně líbila, ale pan prof. dogmatiky ji hned zatratil a spirituál (později kníže kněžské) nám po několik večerů v kapli líčil, že je v ní řada bludů. Když jsem se upřímně ptal, co B. H. hlásá špatně, nedostalo se mně ani jednoho konkrétního příkladu.
[5] Velice mně utkvělo v paměti vyprávění naší maminky. „Jednou k nám - to jsem byla malá holka - přišel žebrák a já jsem ho nepozdravila (byl starý, velice otrhaný, nemytý a zarostlý). Maminka mně za to silně vyhubovala. Žebráka pozvala ke stolu na večeři a nechala ho přespat v posteli.“
[6] K nebeské bráně přišel další nováček. Hospodin říká sv. Petrovi: „Udělej mu exkurzi všemi odděleními“. V prvním oddělení pekla u bohatě prostřených stolů do sebe všichni cpou jídlo. V druhém všichni do sebe v obrovském množství lijí nejrůznější alkohol, jaký nikdy na zemi ani neviděli. Ve třetím - klasika: čerti v běhu stále přikládají pod kotle, ve kterých vře olej a smůla, strašný smrad ze škvařeného masa a ohlušující řev mučených. Čerstvý nebešťan se vypotácel ven, otírá si čelo zborcené potem a ptá se: „Petře, jak to, že to třetí oddělení je tak rozdílné?“ – „Tam jsou katolíci“, odpověděl apoštol, „voni to tak chtěj“.
[7] Mluvil jsem o Ježíšových slovech v podobenství o svatbě královského syna: „Král se rozhněval, poslal savojska vrahy zahubil a jejich město vypálil“ se svým přítelkem a kolegu. Je vzdělanější než já. Říká, že nás Ježíš straší, neboť strach nás uchrání od spáchání mnoha hříchů. Nedovolím si nad jeho slovy, lacině mávnout rukou. (Já ta Ježíšova slova beru vážně - nebezpečí, že odmítneme nabídku božího přátelství, není malé. Kladu si otázku - je strach pro určitou fázi vývoje člověka potřebný? (Něco jiného bylo strašní dětí vodníkem, když byl za mlýnem rybník a něco jiného, když rodiče strašili děti čerty a Mikulášem.) Co až strach z božích trestů pomine? Kdy a kde objevíme úžas a vděčnost z krásy božího přátelství k nám?
Myslím si, že Ježíš nemá zapotřebí něco přehánět. Nejsem hlasatelem Boha, který je dobrákem, jenž mávne rukou nad svévolnými zločiny. Peklo je projevem respektu Boha ke svobodě člověka.
Znám rodiče, kteří se při výchově dětí obejdou bez fyzických trestů.