28. neděle v mezidobí

Texty jsou pro náš život zajímavější a důležitější, než by se na první pohled zdálo.

Všichni lidé (ze všech národů) jsou božími dětmi. A každý člověk je zván k hledání pravdy a k osvojování spravedlnosti a lásky, aby mohl být druhým lidem obrazem božím.
Někteří lidé se snaží život prožít dobře, ale jiní se proti Bohu vědomě staví.

Izaiášův text nekončí v. 10a: „Ruka Hospodinova spočine na této hoře“, pokračuje: „ ale Moáb bude zašlapán, jako bývá šlapána sláma do hnoje, rozpřáhne tam potom ruce, jako je rozpřahuje plavec při plavání; Bůh poníží jeho pýchu i obratnost jeho rukou. Tvé opevnění, tvé nedobytné hradby svalí, sníží a srazí k zemi, až do prachu.“
Je důležité znát celý prorocký text – neboť Bůh nemlčí ke zlu, [1]
Je důležité znát celý Izaiášův text - jinak by se nám Ježíšovo podobenství mohlo jevit jako kruté. (K tomu se ještě dostaneme.)

Téměř každý je přesvědčen, že jedná dobře. [2]
Nejen v manželství často existují různé verze pohledu na věc. Někteří dokonce říkají: „Každý má svou pravdu“. [3]
 
Kdo mě zaručí, že mám pravdu? Jak k ní dojít? Podle koho se mohu a mám řídit?
Nestačí být v pravé církvi. Židé v ní byli, na pravém místě a v pravý čas. Odmala se těšili na Mesiáše, ale Ježíš se jim nelíbil …

K  porozumění Ježíšovi a podobenství o svatební hostině zapsané u Matouše je důležité si také přečíst Lukášovo podobenství o večeři (L 14,15-24). 
V obou podobenstvích se objevují dvě skupiny lidí.
Do první skupiny patří přátelé krále, hostitele.
Ve druhé skupině jsou lidé z ulice.

Izrael je zvláštním lidem božím - přijal a přijímá nabídku božího přátelství (které si nijak nezasloužil). Vydal se na cestu, nechává se zasvěcovat do boží moudrosti a přijímá poslání sloužit druhým národům. [4]
Izrael nemá privilegia, ale je nesmírně obdarováván božími dary („kdo má, tomu bude mu dáno a přidáno“), aby i ostatní národy viděly, jak je Bůh štědrý a přijaly pozvání k životnímu stylu božího lidu a „ke štědré hostině na boží hoře“.
Do společenství lidu Božího jsme byli - nechť je B. pochválen - pozváni i my. (Ale víme, jaký rozdíl je mezi katolíkem a Izraelitou.)  [5]

Ten, kdo ví, co znamená „strom života v Ráji“, ten ví, jakého bohatství se nám dostává. Díky Bohu můžeme studovat na nejlepší Univerzitě, sám Hospodin nás vyučuje správnému myšlení. Ale na každém z nás záleží jak daleko a jak vysoko dojde. [6]
Jak si přestaneme zjemňovat a formovat své svědomí Ježíšem, je zle.

Ježíšovo podobenství je proroctvím varováním). Ježíš nemluvil do větru, královi přátele nepřijali pozvání na svatbu, zavraždili královy služebníky – proroky. V podobenství o vinici a pak ve skutečnosti zavraždili samotného prince.

Ježíšovi současníci byli mnohou generací po Mojžíšovi, vyučovanou Hospodinem. Věděli o zaslíbeních Hospodina i o varování – a přesto sešli z cesty, Na geniálních biblických příbězích o velkých osobnostech byli vyučováni, čeho se mají držet a čeho vyvarovat. Bylo v jejich silách porozumět boží spravedlnosti i slitovnosti. Postavili si hlavu a víme, jak dopadli. [7]

Kolikátou generací po apoštolech jsme my? Nám se dostává navíc Ježíšova vyučování.
Přehání Ježíš ve svých varováních? Na Ježíšově příběhu vidíme jak nesmírné je boží milosrdenství a tím více nás udivuje svévolnost některých pokřtěných. [8]

Jsme překvapeni, že královi přátele odmítají přijít na svatební hostinu. Přece vědí, že mesiášská hostina a mesiášský věk netrvá týden ale věčně.  Jak to, že dávají přednost svým programům, vlastní důležitosti, opíjeli se svou mocí, důležitostí, slávou - postavením v církvi, bohatstvím všeho druhu? [9]

Ježíš nás učí, že si máme stále poměřovat své svědomí podle něj.  
Znát boží moudrost a vytrvat v ní je základní přípravou a průpravou k životu mezi nebešťany. 

Gn 11,1-9 vypráví o jednom ze čtyř základních typů lidských hříchů, který stále opakujeme – „stavění města bez Boha“. („Každý začal mluvit svou řečí – totiž: „Já,Já,Já“.)
Dlouho jsem si myslel, že je to příběh o pohanech. Ježíš nás ale učí, že i v církvi můžeme stavět „město bez Boha“. (Nejednou byl „Řím“ právem označen za nevěstku a bezbožný Babylón.)
Krčím se, když slyším o velkých selháních současné církve. Osobně se mě to dotýká a sám vyznávám, že nejsem lepší než církev, kdyby mě Kristus nedržel, kde bych byl. 

O první partě (králových přátel) prohlásil: „Nikdo z nich z mé hostiny neochutná“. Ale pak nechal pozvat „lidi z ulice“. – Ti patří do druhé skupiny lidí v podobenství.
Lidmi „ulice“, jsou marnotratní synové, kteří utekli vzdorovitě z otcovského domu nebo nezvládli těžké situace života a zatoulali se od Boha. Jsou „božími bezdomovci“.
Pozváni na hostinu, s vděčností přijali. Byli vědomi, že nejsou hodni takové cti a obrátili se.
Ježíš o nich před velekněžími, staršími z lidu a „zbožnými“ prohlásil: „Amen, pravím vám, celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. (Mt 21,31)

V podobenství zapsaném u Lukáše, Hostitel řekl služebníkovi: „Je-li u stolu ještě místo, vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil“.

Co znamená „přinuť“? 
Svědomí (které je hlasem božím) je „přinutilo“ přemýšlet. Dokázali si přiznat vlastní vinu, a když potkali velkorysou nabídku „střechy nad hlavou“ a prostřeného stolu, vděčně pozvání Hostitele přijali.
Bůh si umí získat naše srdce – pokud není zatvrzelé vlastní namyšleností.

Kupodivu i mezi „lidmi z ulice“ jeden odmítl na nabídnuté přátelství odpovědět svým přátelstvím ke králi. 
Sedět u stolu s Bohem a nebešťany po celou věčnost pro někoho může být otrava.

Dá se zájem o Boha pěstovat?
Víme, čím ten zájem roste?
Umí to říci druhým tak, aby v nich narůstala touha po přátelství? Jsme milými a vyhledávanými přáteli nebo těmi, kteří „mají vždy pravdu“ a povýšeně mustrují druhé? (Zeptejme se jich, udělejme si průzkum.) Získáváme si přátele jen materiálními dary nebo jsme vyhledávanými společníky při hledání boží moudrosti?

Přátelství se nedá ničím vynutit.
Nám se dostalo veliké cti, byli jsme - nezaslouženě - přijati mezi boží přátelé.
Berme velice vážně Ježíšova slova o těch, kteří nakonec šli za „svými“ zájmy. Nepřehlédněme, že mezi božími přáteli se vyskytuje velký počet zatvrzelých. Zkoumejme toto nebezpečí.
Ptejme se kde, a jak začíná? 
Jak se ta „nemoc“ projevuje?
Dá se léčit?

Každý hřích otupuje svědomí, ale vědomý hřích umrtvuje svědomí ve velké míře - proto ti „původní přátelé krále“ jsou zatvrzelí a neobracejí se.

Prosme Boha o pomoc, abychom se s Bohem neminuli. (Všimněme si, že tyto prosby se v našich modlitbách mnoho nevyskytují. Lidí se nechávají vyděsit kde čím, ale Ježíšova varování moc vážně nebereme.  –  Čím to je?

Je smutné - pro Boha i pro nás - že některá přátelství nevydrží.
Zkoumáme, jak se to stane, že se s některými lidmi přestaneme rozumět.
I biblické příběhy popisují velká přátelství (nejen Jónatana a Davida, Ježíše a jeho učedníky) i smutné příběhy zrady. 

Bohoslužby jsou omezené, ale Bůh nám slouží mnoha způsoby. Zkusme si doma s dětmi, nebo s partnerem říci, co přátelství obnáší, jak a čím se buduje, a co přátelství narušuje. Nejsme malými dětmi, máme své osobní zkušenosti a Ježíšovo vyučování.
Biblické příběhy nikoho z nás nestavějí na pranýř, zvou nás k přemýšlení, zda jsme tvůrci Ježíšova Pokoje.  
S kterými lidmi bychom chtěli u boží Hostiny sedět?
Od kterých bychom se raději drželi dál?
Jak blízko bychom chtěli sedět u Ježíše?

Čím probouzet zájem u sebe a u druhých?

Otázek je mnoho.
Ale božích odpovědí je ještě víc, stačí se začíst …

Baví dnešní děti příběhy?
Nepohoršujme se, když je přitahují jiné příběhy než nás.
Stydím se, že jsem si ještě nepřečetl knihu „Harry Potter“.

---

[1] Moáb je typem těch, kteří se staví proti Izraeli (srv. Gn 19,36-38). Jen nezapomeňme, že Hospodin nevede kolektivní vinu – Rút byla Moábkou, a přesto se stala praprabábou Mesiáše.

[2] I apoštol Petr, když káral Ježíše (pro jeho řeč o smrti Mesiáše), to myslel dobře a upřímně a přesto to nebylo dobře (Ježíš mu řekl: „Začínáš uvažovat jako satan“). 

[3] Všichni známe lidi opačných názorů. S některými nelze vést debatu, jsou přesvědčeni, že vlastní pravdu, nejsou ochotni hledat, přepočítat své uvažování.
Docela sympatická paní z lázeňských hostů vykládala: „Ta děvka Merkelová sem pořád tahá ty černý držky“.
Poctivý a hodný kolega pravil: „Jedině prezident Zeman nás zachrání od muslimů. … Pánu Bohu se nejvíce líbí latina...“ 
Někteří vyznavači se pro svou věc upálili, nebo se nechali upálit (i fanatici). 

[4] Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. (Ex 19,4-6)
Jsi svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského. Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání. Avšak tomu, kdo ho nenávidí, odplácí přímo a uvrhne ho do záhuby. (Dt 7,6-10)

[5] Izraelita se těší z vědomí, že smí patřit do rodiny božích dětí. Zpaměti zná zaslíbení Hospodina (např. 28. - 30. kap. Dt).
Do textu si, prosím, místo: - „příkazy, které ti udílím“ – dosaďte: -„z celého svého srdce ti kladu na srdce pokyny k dobrému životu!“ 
„Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů,“ (Dt 30,19-20).
Katolík je pohodlný, o milostná vyznání Hospodina nemá zájem, funguje na rozkazy, spokojí se s „poslušností“ Desatera přikázání (nejlépe s Augustinovým stručným výtahem). 

[6] Víme, že obraz selhání lidí v Ráji je jedním ze čtyř hříchů, které stále opakujeme.
Objevili jsme příčinu tohoto selhávání: je jím zanedbání vztahu s Hospodinem, nezájem o další poznávání boží moudrosti. To se pak projevuje ustrnutím na dosavadních znalostech a lpěním na tradici otců. Pocitem, že už vím vše. Lpěním na obřadnictví. Povýšeností na úřadu ve společnosti a církvi.

[7] Řada lidí je zaskočena Ježíšovým slovem: „ král poslal vojáky k zahubení vrahů“.
Je kruté, že vrazi skončí podle toho, co chtěli spáchat nebo spáchali na nevinných (doplňte si postavy biblických zločinců.
„Jakou mírou měříš, takovou ti bude naměřeno.“ (srv. Mt 18,21-34)
„Komu bylo mnoho dáno, od toho je víc požadováno. „

[8] Nedovedli jsme si představit krutost nacistických a komunistických zločinců.  Nebyli úchylnými sadisty, ale „slušnými“ lidmi milujícími své manželky a děti … Nedovedli jsme si představit, že by papežové mohli válčit, kardinálové hromadit nespravedlivý mamon, intrikovat, krýt zločiny nebo je sami páchat. 

[9] Když se přijel arcibiskup R. Bezák do Říma poradit, co se špinavými penězi, které pral arcibiskup Sokol, jedno z nejvyšších církevních knížat pravilo: „Róbert, veď jsi arcibiskup, užívaj si to“.
Už chápeme, proč Ježíš řekl: „Bohatý těžko vejde do božího království.“
V církvi nás nikdo neučil hledat a přemýšlet tímto směrem. Církev se prohlásila za neomylnou a ti, kteří nepřijímají její články víry, byli exkomunikováni. (Někteří jsou dodneška přesvědčeni, že církev nechybuje a není třeba, aby se omlouvala.)