24. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 14,7-9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 27,33-28,9
Datum: 13. 9. 2020
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 14,7-9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 27,33-28,9
; Ř 14,7-9
; Mt 18,21-35
Datum: 13. 9. 2020
Na biblické
hodině jsme se vraceli k Ježíšovým pravidlům pro soužití
v božím království (o kterých jsem psal v Poznámkách
z minulé neděle). Dohodli jsme se, že o nich budeme spolu mluvit,
abychom jim porozuměli (i Ježíš o nich s učedníky vedl rozpravu).
Pro Ježíšova učedníka je podstatná touha po poznání a ochota učit se.
Zakoušíme lásku Boha a druhých lidí. Stojíme o Boží výchovu, usilujeme o sebevýchovu, chceme se naučit láskyplnému jednání.
Prosíme Boha i lidi: „Říkej mně, co mohu dělat lépe, v čem se mýlím nebo dělám chybu“.
Kdo s námi jedná ohleduplně podle Ježíšových pravidel, kdo nás upozorňuje (pokorně a laskavě), na naše chyby, [1] tomu poděkujeme a nebudeme ho okřikovat: „Nestojím o tvé nevyžádané rady“. (Vděčnost k milujícím, životní zkušenosti a psychologické poznání nám k tomu pomáhají.)
K prvnímu čtení.
Nepřehlédněme, že už Hebrejská Bible mluví o milosrdném Bohu a k milosrdenství vůči lidem nás vede.
Spravedlivý hněv může být ctností (srv. Mt 21,12n
„Kolikrát mám odpustit druhému?“ ptal se (i za nás) Petr.
V evangeliu podle Lukáše je řečeno: „Pokaždé, když tě provinilec o odpuštění upřímně prosí“ (L 17,3-4
Matouš uvádí skvělé podobenství o odpouštění v nebeském království.
Kdo chce do božího království patřit, vydal se k následování Ježíše.
Odpuštění je velkorysým činem. Víme, jak k němu dochází.
Už jako děti jsme si někdy ublížili. Výzva rodiče k napadenému: „Tak mu odpusť, jsi starší a rozumnější“, nepomáhá. Až když maminka vezme plačící děcko do náruče a dá mu bonbón – až když ho obdaruje - přiloží na jeho ránu sladkou náplast - až pak je zraněný schopen útočníkovi odpustit.
Klíčem ke smilování se nad viníkem je naše poznání Boží štědrosti a jeho milosrdenství k nám. Dlužník jsem já. Král z podobenství je obrazem milosrdného a velkorysého Boha, který každého z nás dlužníků ohromě obdarovává a odpouští nám. Kdo to nahlédne, je schopen odpouštění - a roste do podoby Boha.
(Nepřehlédněme, že i někteří lidé nekosteloví jsou velkorysí a odpouštějí druhým.)
Pro každého platí, že dar odpuštění můžeme obdržet, pokud splníme podmínky dané Bohem: uznat vinu, požádat o odpuštění a usilovat o nápravu.
Kdysi jsem estébákům rozhořčeně vytýkal jejich kruté jednání s jistou ženou. Drze pravili: „Tak nám to odpusťte, jste křesťané“.
Odpuštění podle Ježíše nemá být slabošské. Přijali jsme určitý díl odpovědnosti za druhé a za zlo ve světě. Nedělejme ctnost ze zbabělého mlčení ke zlu (ke strašnému násilí dochází právě ze lhostejnosti a zbabělosti mnohých). Mlčící je spoluviníkem. (Proto: „Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho …“)
Někdo odpouští snadno, někdo těžce, podle povahy. A podle blahých nebo neblahých zkušeností s lidmi. Někomu se rány hojí lehce, jinému dlouho.
Z Modlitby Páně jsme přijali prosbu: „Otče, odpusť nám naše dluhy“. Rozumíme tomu, přijímáme odpovědnost nejen za svá selhání, ale také za své dluhy: „Neučinil jsem, co bylo v mých možnostech“.
Ježíš k tomu říká: „Učiníte-li všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci neužiteční, vykonali jsme jen to, co nám bylo řečeno.´“ (L 17,10
Ježíš nás pozval do krásných vztahů (v manželství i mezi jeho učedníky). Usilujeme o výchovu sebe sama i o výchovu s druhými. Ježíš nás učí příjemnému jednání. Máme vonět po Bohu.
Abychom se dobře snášeli, potřebujeme své spory vyříkávat, odpouštět a napravovat.
Pravidla Ježíšových učedníků pro soužití si máme promyslet tak, aby spolu ladila:
Nebudeš mlčet ke zlu a ke lži.
(Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo.
1. „Když tvůj bratr zhřeší, (včas) ho pokárej mezi čtyřma očima, abys získal svého bratra (nedá-li si říci …)“
Ježíšův učedník ví, že není neomylný. Počítá s tím, že se v hodnocení druhého může mýlit. Vícekrát jsem nevěděl, že dělám chybu. Proto Ježíš hledání pravdy o vině a nevině jistí třemi koly rozpravy (když se nedohodnete vy dva, přiberte si několik nestranných a moudrých osobností, nedoberete-li se výsledku na podruhé, řešte to v místní církvi). [3]
2. „Máte-li mezi sebou závažný spor, nechoď na bohoslužbu (Bůh tě nebude obsluhovat, nepros ho o pomoc, dokud se nepokusíš spor vyřešit)“. To je silná stimulace - pokud jsme objevili bohatství daru služby boží. Ježíšův učedník na tato pravidla přistoupil, je to v naší smlouvě s Ježíšem.
Neděláme-li to, naše učednictví se zastavuje a neroste. Neřešíme dovednost vyřešit spor, dobrat se nového poznání, odstranit překážku z cesty. Dokážeme-li spor vyřešit, otevíráme se dalším darům od Boha, naše umění dobrého soužit roste. (Říkáme si, že pozemský život a zvláště manželství je přípravou do nebe. Do nebe může vstoupit jen ten, kdo je schopen porozumění a spolupráce se všemi. Tyto dovednosti za nás nikdo neudělá a nezískáme je bez práce na sobě.)
3. „Když tě někdo uhodí do tváře“ – jednej podle 1. pravidla, dá-li si bratr říci, získal jsi ho – nastav mu druhou tvář k políbení.
4. „Odpouštěj sedmdesát sedmkrát.“
Všechno se teprve učíme. Kojeňátko neví co je to milovat druhého, je pouze závislé na matce, až později - skrze laskavé jednání dospělých -v něm začíná růst láska.
Projevy lásky nás ovlivňují a uzdravují, ale neuzdravené křivdy se v nás hromadí a při dalším zranění začnou v paměti všechny bolet.
Uznání své chyby je velmi dobrým činem. Měnit sama sebe je náročné, protože zbavit se špatné rekce dá práci a vyžaduje to čas. Vytvoření nového návyku trvá tři měsíce – pokud se snažím. Rozhodnu-li se něco nedělat, řeknu to druhému a zároveň ho poprosím, aby měl se mnou trpělivost a poskytl mi ke změně patřičný čas. „Prosím tě, upozorňuj mě na tuto chybu, nebudu se za tvé upozornění na tebe zlobit. Znovu tě poprosím o odpuštění a poděkuji ti, že jsi ochoten mě ještě snášet.“
(Je nám jasné, že to nesmíme zneužívat.)
5. „Milujte své nepřátele“, neznamená nechat si vše líbit, ale pokusit se získat nepřítele.
Někdy se to podaří. Ježíš se vydával do „nepřátelského tábora“. Některé ale nezískal.
S tím souvisí: „Tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť“ – buď velkorysý, ukaž nepříteli svou dobrou vůli. Ale nebuď naivní. A rozhodně to nedělej ze zbabělosti. Ne vždy platí: „Moudřejší ustoupí“.
6. „Budou-li vás pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného“.
Tak činili proroci i Ježíš (např. odešel z Nazareta). My Češi příliš lpíme na svém domově. Jen někteří Židé včas utekli před Hitlerem (nebylo to snadné, vstřícnost přijímat utečence byla a je malá, nejednáme podle Božích pokynů o přijímání těchto lidí – např: „Byl jsem na cestách a ujali jste se mě“).
7. „Jak byste chtěli, aby druzí jednali s vámi“. Tato věta je kontrolou toho, jak jsme porozuměli Ježíšovu vyučování. To, co vyžadujeme od druhých, si máme nejprve ověřit na sobě, abychom po druhém nechtěli něco, co nelze splnit. Ježíš od nás nevyžaduje něco, co by sám nekonal.
Všechny Ježíšovy pokyny zapadají jeden do druhého, neprotiřečí si. Ano, je to vysoká škola dobrého soužití. Těm, kteří si ji osvojí, z ní plyne veliké požehnání.
Nestačí se vyzpovídat: „Pomluvil jsem druhého“. Pomlouvám, protže ho nemám rád, a dokud neobjevím, že Bohu na něm záleží stejně jako na mě, budu se na něj stále dívat skrze prsty.
„Mít rád nepřítele“ není otázkou sebezáporu a nucení se do laciných prohlášení: „Všechny objímám“.
Jak bychom se zachovali k sousedovi, který by nám stále mazal kliku od dveří hovnem? (To jsem si nevymyslel.)
Co byste poradili paní, která pečuje o starého tátu a on se ji - pokaždé, když setře podlahu - zlomyslně před ní na podlahu vyčurá, a ještě se otočí k ní, aby to viděla.
Známe zvrácené rady zpovědníků a církevních hodnostářů obětem šikany nebo sexuálního zneužívání: „Odpusťte mu to a nikomu o tom neříkejte. Obětujte to za své děti.“
Ježíš není naivní. Nevede nás k ustupování zlu za každou cenu.
V kostelích vedeme všelijaké zbožné řeči, ale naše křesťanství je povrchní. Podle toho naše vztahy vypadají. A lidé nás prokoukli. Nejsme pro ně zajímaví, natož přitažliví.
Prosím vás, netvrdím, že já už všechno umím. Také mám řadu provinění, z kterých se vyznávám. Víte, že k Vám nikdy nemluvím v 2. osobě množného čísla: „Vy byste měli“. Na prvním místě mluvím k sobě.
K modlitbě také patří přemlouvání sebe k tomu, k čemu nás Bůh zve.
Nehrajme si lacině na Ježíšovy učedníky, buď stojíme pod Ježíšovým slovem a dáme na ně, nebo ne. Nelze do nekonečna z křesťanství dělat náboženský obchod. Přemlouváme v kostele Boha, aby naše zesnulé už pustil do nebeského království – a ještě k tomu dodáváme: „Až se duše v očistci dostanou do nebe, budou se přimlouvat u Boha za nás“.
Nebešťané nám s úsměvem a upřímnosti řeknou: „Těšíme se na tebe, až v umění dobrého soužití podle Ježíše dorosteš, budeš mezi námi vítán“.
A my se budeme stydět za svou nahotu - správně za svou podlost - za svou bídu: podlost, povrchnost zbabělost, povrchnost a lenost, které jsme se nezbavili v pozemském životě.
Zanedbaná výuka Ježíšových pravidel nám přinesla strašná trápení. Rozpady manželství, vztahů mezi dětmi a rodiči, mezi sourozenci, kamarády, sousedy a farníky. Dokonce války mezi „křesťanskými zeměmi. (Žehnání zbraní na obou stranách nepomohlo.)
(„Co si odpustíte, bude odpuštěno, co si neodpustíte, to nebude odpuštěno ani promlčeno.“)
Až na nás budou děti vidět, že jednáme podle Ježíšových rad, až uvidí, že nám to přináší velikou krásu a dobrodiní, možná si budou vybírat do manželství partnera, který je také ochoten přistoupit na dodržování Ježíšových pravidel dobrého soužití.
Při každém slavení Ježíšovy Hostiny slyšíme Ježíšova slova: „Toto je nová manželská smlouva, podle ní žijte a slavte ji.
Ježíš od nás nechce bezhříšnost (jsme teprve na cestě), ale zve nás k učení se jeho jednání, mluvení i myšlení. Svou hostinu chystá pro hříšníky, kteří chtějí být lepšími!
My jsme svévolně vytvořili jiná pravidla, k Ježíšově Hostině nesmí nikdo, kdo má na křestním listě razítko z jiné křesťanské církve.
Ale apoštol Pavel říká: „Ten, kdo nepracuje na sjednocení s druhými – odsouzení sobě jí a pije“ (srv. 1 Kor 11,26-32
Nabízí se nám, on slouží nám, jeho Slovo a jeho Hostina jsou darem: výživou, posilou a lékem k jeho způsobu života s druhými a s Bohem. Kdo by nespolupracoval s těmito dary, podobal by se člověku, který se u stolu jen cpe, ale místo práce si jde lehnout na gauč.
Ježíšova Hostina není odměnou, ale nezaslouženým darem.
Buď se vydáváme Ježíšovou cestou, nebo ne.
Nenechme se ošálit rádoby zbožnými řečmi, že „klečení a přijímání do úst při svatém přijímání jsou projevem úcty ke svátostnému přijímání Nejsvětější eucharistie“.
Ježíš na nic nezapomněl. Nabízí nám velkolepé postavení nevěsty. My si toho vážíme, chceme se mu líbit a dávat na jeho slova. Prosme ho k tomu o pomoc.
Pojďme o Ježíšových pokynech společně mluvit. Každý můžeme svým postřehem přispět k porozumění božímu slovu.
[1] Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (L 6,41-42
[2] Rozumíme tomu, už víme, že nejsme Boží zaměstnanci, ale dospělé milované dcery a synové, jsme nevěstou, která si všimne, čeho je třeba (Ježíšova matka si všimla nouze svatebčanů v Káni Galilejské) a nečeká jen na příkazy svrchu jako líný nebo hloupý zaměstnanec.
Uvědomujeme si, že jsme zdaleka neudělali vše, k čemu nás Bůh vede a vybízí, proto ten výraz „služebníci neužiteční“. Proto při Ježíšově Hostině v dobrořečení prosíme: „Bože, ať nás tvůj svatý Duch proměňuje do Ježíšovy podoby, chceme být tvou nevěstou, která se ti líbí a je ti k ruce“.
[3] Nemáte-li takové osobnosti v místní církvi, nehrajte si na společenství Ježíšových učedníků.
K vyříkávání sporů jsme přijali pravidla slušnosti:
Pravdu nevlastníme, teprve ji hledáme – před tváří boží.
Nevytváříme si dopředu hotový názor.
Snažíme se s úctou vyslechnout druhého.
Mluví-li jeden, neskáčeme mu do řeči. …
Nedá-li si někdo říci ani ve třetím kole, ať vám je jako pohan nebo veřejný hříšník - odeberte mu privilegia Ježíšových učedníků, neboť odmítá Ježíšova pravidla k soužití učedníků.
Pro Ježíšova učedníka je podstatná touha po poznání a ochota učit se.
Zakoušíme lásku Boha a druhých lidí. Stojíme o Boží výchovu, usilujeme o sebevýchovu, chceme se naučit láskyplnému jednání.
Prosíme Boha i lidi: „Říkej mně, co mohu dělat lépe, v čem se mýlím nebo dělám chybu“.
Kdo s námi jedná ohleduplně podle Ježíšových pravidel, kdo nás upozorňuje (pokorně a laskavě), na naše chyby, [1] tomu poděkujeme a nebudeme ho okřikovat: „Nestojím o tvé nevyžádané rady“. (Vděčnost k milujícím, životní zkušenosti a psychologické poznání nám k tomu pomáhají.)
K prvnímu čtení.
Nepřehlédněme, že už Hebrejská Bible mluví o milosrdném Bohu a k milosrdenství vůči lidem nás vede.
Spravedlivý hněv může být ctností (srv. Mt 21,12n
), ale sám Ježíš nás varuje před nebezpečím
hněvu nespravedlivého, ten snadno přerůstá v pomstu: „Kdo se hněvá
na svého bratra, bude vydán …“ Mt 5,22
)
„Kolikrát mám odpustit druhému?“ ptal se (i za nás) Petr.
V evangeliu podle Lukáše je řečeno: „Pokaždé, když tě provinilec o odpuštění upřímně prosí“ (L 17,3-4
).
Matouš uvádí skvělé podobenství o odpouštění v nebeském království.
Kdo chce do božího království patřit, vydal se k následování Ježíše.
Odpuštění je velkorysým činem. Víme, jak k němu dochází.
Už jako děti jsme si někdy ublížili. Výzva rodiče k napadenému: „Tak mu odpusť, jsi starší a rozumnější“, nepomáhá. Až když maminka vezme plačící děcko do náruče a dá mu bonbón – až když ho obdaruje - přiloží na jeho ránu sladkou náplast - až pak je zraněný schopen útočníkovi odpustit.
Klíčem ke smilování se nad viníkem je naše poznání Boží štědrosti a jeho milosrdenství k nám. Dlužník jsem já. Král z podobenství je obrazem milosrdného a velkorysého Boha, který každého z nás dlužníků ohromě obdarovává a odpouští nám. Kdo to nahlédne, je schopen odpouštění - a roste do podoby Boha.
(Nepřehlédněme, že i někteří lidé nekosteloví jsou velkorysí a odpouštějí druhým.)
Pro každého platí, že dar odpuštění můžeme obdržet, pokud splníme podmínky dané Bohem: uznat vinu, požádat o odpuštění a usilovat o nápravu.
Kdysi jsem estébákům rozhořčeně vytýkal jejich kruté jednání s jistou ženou. Drze pravili: „Tak nám to odpusťte, jste křesťané“.
Odpuštění podle Ježíše nemá být slabošské. Přijali jsme určitý díl odpovědnosti za druhé a za zlo ve světě. Nedělejme ctnost ze zbabělého mlčení ke zlu (ke strašnému násilí dochází právě ze lhostejnosti a zbabělosti mnohých). Mlčící je spoluviníkem. (Proto: „Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho …“)
Někdo odpouští snadno, někdo těžce, podle povahy. A podle blahých nebo neblahých zkušeností s lidmi. Někomu se rány hojí lehce, jinému dlouho.
Z Modlitby Páně jsme přijali prosbu: „Otče, odpusť nám naše dluhy“. Rozumíme tomu, přijímáme odpovědnost nejen za svá selhání, ale také za své dluhy: „Neučinil jsem, co bylo v mých možnostech“.
Ježíš k tomu říká: „Učiníte-li všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci neužiteční, vykonali jsme jen to, co nám bylo řečeno.´“ (L 17,10
) [2]
Ježíš nás pozval do krásných vztahů (v manželství i mezi jeho učedníky). Usilujeme o výchovu sebe sama i o výchovu s druhými. Ježíš nás učí příjemnému jednání. Máme vonět po Bohu.
Abychom se dobře snášeli, potřebujeme své spory vyříkávat, odpouštět a napravovat.
Pravidla Ježíšových učedníků pro soužití si máme promyslet tak, aby spolu ladila:
Nebudeš mlčet ke zlu a ke lži.
(Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo.
1. „Když tvůj bratr zhřeší, (včas) ho pokárej mezi čtyřma očima, abys získal svého bratra (nedá-li si říci …)“
Ježíšův učedník ví, že není neomylný. Počítá s tím, že se v hodnocení druhého může mýlit. Vícekrát jsem nevěděl, že dělám chybu. Proto Ježíš hledání pravdy o vině a nevině jistí třemi koly rozpravy (když se nedohodnete vy dva, přiberte si několik nestranných a moudrých osobností, nedoberete-li se výsledku na podruhé, řešte to v místní církvi). [3]
2. „Máte-li mezi sebou závažný spor, nechoď na bohoslužbu (Bůh tě nebude obsluhovat, nepros ho o pomoc, dokud se nepokusíš spor vyřešit)“. To je silná stimulace - pokud jsme objevili bohatství daru služby boží. Ježíšův učedník na tato pravidla přistoupil, je to v naší smlouvě s Ježíšem.
Neděláme-li to, naše učednictví se zastavuje a neroste. Neřešíme dovednost vyřešit spor, dobrat se nového poznání, odstranit překážku z cesty. Dokážeme-li spor vyřešit, otevíráme se dalším darům od Boha, naše umění dobrého soužit roste. (Říkáme si, že pozemský život a zvláště manželství je přípravou do nebe. Do nebe může vstoupit jen ten, kdo je schopen porozumění a spolupráce se všemi. Tyto dovednosti za nás nikdo neudělá a nezískáme je bez práce na sobě.)
3. „Když tě někdo uhodí do tváře“ – jednej podle 1. pravidla, dá-li si bratr říci, získal jsi ho – nastav mu druhou tvář k políbení.
4. „Odpouštěj sedmdesát sedmkrát.“
Všechno se teprve učíme. Kojeňátko neví co je to milovat druhého, je pouze závislé na matce, až později - skrze laskavé jednání dospělých -v něm začíná růst láska.
Projevy lásky nás ovlivňují a uzdravují, ale neuzdravené křivdy se v nás hromadí a při dalším zranění začnou v paměti všechny bolet.
Uznání své chyby je velmi dobrým činem. Měnit sama sebe je náročné, protože zbavit se špatné rekce dá práci a vyžaduje to čas. Vytvoření nového návyku trvá tři měsíce – pokud se snažím. Rozhodnu-li se něco nedělat, řeknu to druhému a zároveň ho poprosím, aby měl se mnou trpělivost a poskytl mi ke změně patřičný čas. „Prosím tě, upozorňuj mě na tuto chybu, nebudu se za tvé upozornění na tebe zlobit. Znovu tě poprosím o odpuštění a poděkuji ti, že jsi ochoten mě ještě snášet.“
(Je nám jasné, že to nesmíme zneužívat.)
5. „Milujte své nepřátele“, neznamená nechat si vše líbit, ale pokusit se získat nepřítele.
Někdy se to podaří. Ježíš se vydával do „nepřátelského tábora“. Některé ale nezískal.
S tím souvisí: „Tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť“ – buď velkorysý, ukaž nepříteli svou dobrou vůli. Ale nebuď naivní. A rozhodně to nedělej ze zbabělosti. Ne vždy platí: „Moudřejší ustoupí“.
6. „Budou-li vás pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného“.
Tak činili proroci i Ježíš (např. odešel z Nazareta). My Češi příliš lpíme na svém domově. Jen někteří Židé včas utekli před Hitlerem (nebylo to snadné, vstřícnost přijímat utečence byla a je malá, nejednáme podle Božích pokynů o přijímání těchto lidí – např: „Byl jsem na cestách a ujali jste se mě“).
7. „Jak byste chtěli, aby druzí jednali s vámi“. Tato věta je kontrolou toho, jak jsme porozuměli Ježíšovu vyučování. To, co vyžadujeme od druhých, si máme nejprve ověřit na sobě, abychom po druhém nechtěli něco, co nelze splnit. Ježíš od nás nevyžaduje něco, co by sám nekonal.
Všechny Ježíšovy pokyny zapadají jeden do druhého, neprotiřečí si. Ano, je to vysoká škola dobrého soužití. Těm, kteří si ji osvojí, z ní plyne veliké požehnání.
Nestačí se vyzpovídat: „Pomluvil jsem druhého“. Pomlouvám, protže ho nemám rád, a dokud neobjevím, že Bohu na něm záleží stejně jako na mě, budu se na něj stále dívat skrze prsty.
„Mít rád nepřítele“ není otázkou sebezáporu a nucení se do laciných prohlášení: „Všechny objímám“.
Jak bychom se zachovali k sousedovi, který by nám stále mazal kliku od dveří hovnem? (To jsem si nevymyslel.)
Co byste poradili paní, která pečuje o starého tátu a on se ji - pokaždé, když setře podlahu - zlomyslně před ní na podlahu vyčurá, a ještě se otočí k ní, aby to viděla.
Známe zvrácené rady zpovědníků a církevních hodnostářů obětem šikany nebo sexuálního zneužívání: „Odpusťte mu to a nikomu o tom neříkejte. Obětujte to za své děti.“
Ježíš není naivní. Nevede nás k ustupování zlu za každou cenu.
V kostelích vedeme všelijaké zbožné řeči, ale naše křesťanství je povrchní. Podle toho naše vztahy vypadají. A lidé nás prokoukli. Nejsme pro ně zajímaví, natož přitažliví.
Prosím vás, netvrdím, že já už všechno umím. Také mám řadu provinění, z kterých se vyznávám. Víte, že k Vám nikdy nemluvím v 2. osobě množného čísla: „Vy byste měli“. Na prvním místě mluvím k sobě.
K modlitbě také patří přemlouvání sebe k tomu, k čemu nás Bůh zve.
Nehrajme si lacině na Ježíšovy učedníky, buď stojíme pod Ježíšovým slovem a dáme na ně, nebo ne. Nelze do nekonečna z křesťanství dělat náboženský obchod. Přemlouváme v kostele Boha, aby naše zesnulé už pustil do nebeského království – a ještě k tomu dodáváme: „Až se duše v očistci dostanou do nebe, budou se přimlouvat u Boha za nás“.
Nebešťané nám s úsměvem a upřímnosti řeknou: „Těšíme se na tebe, až v umění dobrého soužití podle Ježíše dorosteš, budeš mezi námi vítán“.
A my se budeme stydět za svou nahotu - správně za svou podlost - za svou bídu: podlost, povrchnost zbabělost, povrchnost a lenost, které jsme se nezbavili v pozemském životě.
Zanedbaná výuka Ježíšových pravidel nám přinesla strašná trápení. Rozpady manželství, vztahů mezi dětmi a rodiči, mezi sourozenci, kamarády, sousedy a farníky. Dokonce války mezi „křesťanskými zeměmi. (Žehnání zbraní na obou stranách nepomohlo.)
(„Co si odpustíte, bude odpuštěno, co si neodpustíte, to nebude odpuštěno ani promlčeno.“)
Až na nás budou děti vidět, že jednáme podle Ježíšových rad, až uvidí, že nám to přináší velikou krásu a dobrodiní, možná si budou vybírat do manželství partnera, který je také ochoten přistoupit na dodržování Ježíšových pravidel dobrého soužití.
Při každém slavení Ježíšovy Hostiny slyšíme Ježíšova slova: „Toto je nová manželská smlouva, podle ní žijte a slavte ji.
Ježíš od nás nechce bezhříšnost (jsme teprve na cestě), ale zve nás k učení se jeho jednání, mluvení i myšlení. Svou hostinu chystá pro hříšníky, kteří chtějí být lepšími!
My jsme svévolně vytvořili jiná pravidla, k Ježíšově Hostině nesmí nikdo, kdo má na křestním listě razítko z jiné křesťanské církve.
Ale apoštol Pavel říká: „Ten, kdo nepracuje na sjednocení s druhými – odsouzení sobě jí a pije“ (srv. 1 Kor 11,26-32
). Ježíš nám nabízí
k ochutnání svou lásku, on nás snáší, má s námi trpělivost,
odpouští nám, pozvedá nás …, dal za nás život, abychom prohlédli, aby
si získal naše srdce.
Nabízí se nám, on slouží nám, jeho Slovo a jeho Hostina jsou darem: výživou, posilou a lékem k jeho způsobu života s druhými a s Bohem. Kdo by nespolupracoval s těmito dary, podobal by se člověku, který se u stolu jen cpe, ale místo práce si jde lehnout na gauč.
Ježíšova Hostina není odměnou, ale nezaslouženým darem.
Buď se vydáváme Ježíšovou cestou, nebo ne.
Nenechme se ošálit rádoby zbožnými řečmi, že „klečení a přijímání do úst při svatém přijímání jsou projevem úcty ke svátostnému přijímání Nejsvětější eucharistie“.
Ježíš na nic nezapomněl. Nabízí nám velkolepé postavení nevěsty. My si toho vážíme, chceme se mu líbit a dávat na jeho slova. Prosme ho k tomu o pomoc.
Pojďme o Ježíšových pokynech společně mluvit. Každý můžeme svým postřehem přispět k porozumění božímu slovu.
[1] Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (L 6,41-42
)
[2] Rozumíme tomu, už víme, že nejsme Boží zaměstnanci, ale dospělé milované dcery a synové, jsme nevěstou, která si všimne, čeho je třeba (Ježíšova matka si všimla nouze svatebčanů v Káni Galilejské) a nečeká jen na příkazy svrchu jako líný nebo hloupý zaměstnanec.
Uvědomujeme si, že jsme zdaleka neudělali vše, k čemu nás Bůh vede a vybízí, proto ten výraz „služebníci neužiteční“. Proto při Ježíšově Hostině v dobrořečení prosíme: „Bože, ať nás tvůj svatý Duch proměňuje do Ježíšovy podoby, chceme být tvou nevěstou, která se ti líbí a je ti k ruce“.
[3] Nemáte-li takové osobnosti v místní církvi, nehrajte si na společenství Ježíšových učedníků.
K vyříkávání sporů jsme přijali pravidla slušnosti:
Pravdu nevlastníme, teprve ji hledáme – před tváří boží.
Nevytváříme si dopředu hotový názor.
Snažíme se s úctou vyslechnout druhého.
Mluví-li jeden, neskáčeme mu do řeči. …
Nedá-li si někdo říci ani ve třetím kole, ať vám je jako pohan nebo veřejný hříšník - odeberte mu privilegia Ježíšových učedníků, neboť odmítá Ježíšova pravidla k soužití učedníků.