23. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 6,12 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Ez 33,8-10
Datum: 6. 9. 2020
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 6,12 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Ez 33,8-10
; Ř 13,1-2
; Mt 18,15-20
Datum: 6. 9. 2020
(Poznámky
pod čarou jsou určeny nepokročilým.)
Připomeňme si znovu kdo je prorok, abychom dobře porozuměli své prorocké službě, která nám byla křtem svěřena. [1]
Prorok není pouhým kanálem, kterým proudí boží informace, prorok toužebně nasává moudrost boží, je oddaným spolupracovníkem božího království. Je horlivým a hlasitým vyznavačem, svědkem Boží starostlivosti o svět.
Proroci ve značné míře porozuměli Bohu, obohacují nás svými slovy i životními postoji. [2]
Škoda, že jsme proroky vyměnili za mučedníky. [3]
Od 25. kapitoly Ezechiela je řeč o soudu nad bezbožnými národy.
Biblické texty nejsou historickým záznamem, ale jsou božím vyučováním životní moudrosti.
Pro nás není důležité, jestli nějaký dávný národ vymizel nebo říše zanikla, my hledáme lék proti válkám a cestu k lepšímu uspořádání světa a společnosti.
Komunistický režim nebyl dobrý, jsme rádi, že padl. Ale my jsme oproti našim předkům nezažili válku. Přesto nám oprávněně dělá starost, jakých poměrů se dočkáme.
Velice záleží na prezidentovi a politicích jsou-li ušlechtilými osobnosti a kam a k čemu společnost vedou.
Patřím do třetí generace těch, kteří prožili 1. světovou válku a do druhé generace 2. války. Paměť na ty hrůzy máme v sobě uloženou. Buď je v sobě potlačíme, vytěsníme, nebo se poučíme.
Většina vládců, která rozpoutala 1. světovou válku, se pokládala za křesťany. V panovnických rodech se vláda dědila. Jejich děti byly ke svému poslání vychovávány. Učili se jazykům, diplomacii, vojenství, ekonomii, etiketě, účastnili se bohoslužeb, znali katechismus, ale božím úmyslům nerozuměli. Nestudovali Bibli a neměli na svých dvorech biblisty, kteří by je uváděli k porozumění slovu božímu. Vlastně byli pokřtěnými pohany. [4]
Biskupové se proti vládcům prorocky nepostavili. Odpor papeže byl chabý a neúčinný. Církev se po staletí snažila získat přízeň vládců. Přemýšliví lidé, otřesení válkou, církev opouštěli, nebyla pro ně nijak přitažlivá.
Společnost byla 1. válkou otřesená, ale Ježíšovu učení a jeho Pokoji (šalom) neporozuměli.
Pokrok v mírovém soužití byl nedostatečný …
Za dvacet let vypukla další válka ...
Hitlera a fašisty lidé následovali více než Ježíše.
A pak se v tom strašném marasmu řada národů nechala svést dalším lživým mesianismem komunismu.
Jaké slovo má církev v dnešním světě?
Chabé, nedostatečné. Papežové se po staletí modlili za mír … Vyzývají nás k modlitbám za světový mír … Ale pokud nás modlitby nevedou k dalším činům a pokud se alespoň my křesťané „neobrátíme“ k Bohu podle Ježíše, budeme se stále potácet ve vlastním „odpadu“(řečeno slušně).
Kdyby kardinálové zvolili Bergoglia místo Ratzingera, byla by církev jiná. Ale to žádný biskup neřekne nahlas - i kdyby si to myslel.
František se snaží, ale s mašinérií zkostnatělé církve nehne (podobně jako 2.vatikáský koncil).
Ano, mluví o úctě k přírodě, ale náš hlas zní se značným zpožděním (jako dříve v sociálních otázkách, náboženské svobodě, svobodě svědomí, atd).
Vidíme, podle čeho si lidé v mnoha zemích volí své politiky. [5]
Máme oprávněné obavy, že se naše společnost nenaučí rozlišovat pravdu od lži a naše civilizace může skončit.
„Nebojte se, nebude tak zle“, říkají vždy zbabělci a hloupí. A někdy bylo hůř, než si kdo uměl představit.
Co z toho plyne pro nás?
Naše civilizace velice prospěla světu, [6] ale s Ježíšovým vedením bychom mohli pomoci sobě i světu mnohem více a rychleji.
Ale Ježíšovo poselství nedostatečně šíříme. Tak čteme i dnešní čtení z Ezechiela.
Před týdnem jsem říkal: „Pětina 21. století utekla“, a my se podobáme kvočně sedící na sádrových podkladcích. [7]
Ale stále ještě máme šanci, že pokud se budeme zajímat o boží moudrost, bude nám i naším potomkům dobře.
K evangeliu.
Naše nedostatečnost Ježíšových učedníků se projevuje i v našich vztazích s nejbližšími.
Zůstavíme si zájemně mnoho dlužni. Právem naříkáme nad morem rozpadu manželství. Nejvíce postižené jsou děti. V mnoha manželstvích se odehrává „studená válka“.
Ježíšův pokyn, jak si počínat, když máme za to, že druhý hřeší, jsme nepřijali ani doma v rodině, ani v církvi. Moudrý návod o třech krocích, jak se dobrat dobrého řešení sporů, jsme nepřivítali a nepřijali.
Ve světě „bez Boha“ má silnější ve všem pravdu. [8]
V Ježíšově království silný slouží slabšímu. (To neznamená, že si nechává štípat dříví na zádech. Ježíš nebyl slaboch, který jen ustupoval.)
Kdo by si nepřál dobré soužití s druhými?
(Naše civilizace se dohodla na dodržování Všeobecné deklaraci lidských práv. Slušní lidé si k ní přidali slušnost a povinnosti, ale Ježíš nás zve do své, lepší společnosti (do božího království). V něm vládnou luxusní vztahy podle Ježíšova příkladu. [9]
Ježíš nám nabízí své vyučování. Jeho učedník neříká: „Nech si své nevyžádané rady“. [10]
Ježíš nás vyučuje jak dosáhnout přívětivého soužití, aby nikdo nebyl škodný.
Ukazuje nám, co znamená „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi“.
Pokyn: „Zhřeší-li tvůj bratr, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima …“, patří do souboru pokynů k dobrému soužití:
„Nepropadejte hněvu.
Přinášíš-li svůj dar na bohoslužbu a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.
Odpouštěj vždycky (sedmdesát sedmkrát).
Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.
Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?"
Milujte své nepřátele.
Budou-li vás pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného.“
V evangeliích máme zaznamenány jen tyto holé pokyny (pravidla), ale Ježíš se svými učedníky o těchto věcech pečlivě debatoval (podobně jako o slovech modlitby „Otče, náš“).
Kdo se o Ježíšovo myšlení nezajímá, snadno se stane slabochem, nehledajícím pravdu a zbabělcem, který nemá odvahu se včas postavit proti zlu. Mnohokrát se jen málo (nedostatečné množství) dokázalo rozeznat, že se blíží pohroma. [11]
Nebo prohlásí, že si Ježíš protiřečí - mám-li odpouštět, nemusím jít s provinilcem do konfrontace.
Mám-li nastavit druhou tvář, nemusím utíkat před zlem.
Kdo si přečte jen Mt 6,12
(Ale ani apoštolové Ježíšovi úplně neporozuměli, řekli Ježíšovi zbožnou frázi: „ Pane, dej nám více víry!“ - L 17,5
Kdo si nedá práci k porozumění slovům: „Milujte své nepřátele“, pochopitelně řekne, že milovat nepřítele není schopen.
Nenaučili jsme se řešit spory s druhými podle Ježíše.
Církev pouze moralizuje a hlásá: „Bůh odměňuje dobré a zlé trestá. Vyzpovídáš-li se, bude ti odpuštěno. Pros P. Marii a všechny svaté o přímluvu, abys byl přijat do nebe.“
„Slepý vede slepého“.
Až Ježíši uvěříme, že je knížetem pokoje, který nás chce vyučit k příjemnému soužití s druhými, až se odvážíme poslechnout jej ve všem, budeme čím dál víc ochutnávat krásu jeho království už tady v pozemském životě.
Ježíš si jednou stýskal: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (L 18,8
Kdo Ježíši uvěří, že je schopen nás vyučit své lásce? Kdo je ochoten věnovat trochu času k porozumění Ježíšovým pokynům k řešení sporů a dobrému soužití?
„Nemám čas“, říkáme a věnujeme se věcem, které nejsou nejdůležitější. A necháme se strašit politiky, hrozbami, které nejsou nejstrašnější: Západem, Východem, atomovou bombou, emigranty, muslimy, homosexuály. Lisabonskou smlouvou, koronavirem …
„Vám, svým přátelům, říkám: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou.“ (L 12,4
Slyšíme-li dobrý vtip, objevíme-li něco pěného, získáme-li recept na dobré jídlo, rádi to šíříme dál. Ledacos umíme spravit. l ledasco.
„Nauč se rozpoznávat pravdu od lži“, říká Ježíš. „Naučím tě rozlišovat lžiproroka od pravého proroka. Pomohu ti k vybudování sebe sama v ušlechtilou osobnost. Ukážu ti, jak budovat dobré vztahy s druhými, jak řešit spory, jak se pokusit z nepřátel udělat kamarády – někdy se to podaří. Nešiř neověřené zprávy. Nemlč ke zlu.
Nespokoj se s málem, nepluj s proudem, nespokojuj se jen s materielním bohatstvím, jen s módou, jen se zdravou výživou, jen s povrchní popularitou a pochvalou neupřímných, jen s přízní mocných a celebrit.
Budu ti žehnat a ty budeš požehnáním pro druhé.“
„Cokoliv si odpustíte na zemi, bude odpuštěno v nebi.
Cokoliv zůstane mezi vámi nevyřešeno, s tím přijdete před nebeskou bránu.
Co se nenaučíte tady na zemi, toho nebudete schopni v soužití s nebešťany.
Dojdete-li mezi vámi ke shodě, dojdete velikého požehnání od Otce nebeského.
Porozumíte-li Bohu - to je ve vašich možnostech – zažijete jeho velikou pomoc.
Budete-li mými učedníky, zakusíte mou přítomnost uprostřed vás.“
[1] Prorok není věštec. Pohané věří v osud, který nelze změnit. Proroctví je varováním před zlem.
Proroci jsou velikým darem božím Izraeli. I my smíme patřit k Izraelitům. (Izrael znamená: za tebe bojuje Bůh). Bohu jsme vedení svým slovem.
Přirovnání proroka ke strážnému je trefné a srozumitelné. Prorok není jen hlásnou troubou a není jen poslem špatných zpráv. Je fascinován boží moudrostí a se zaujetím si cvičí schopnost pečlivě naslouchat Božímu slovu a porozumět jeho smyslu. Ví o naší vzpurnosti vůči Bohu, ví, že mu lidé budou odporovat a nesnášet ho. Odvahu k hlásání nevyžádaných rad mu dodává soucit s lidmi, ochota chránit je před nebezpečím – a samozřejmě vděčnost za boží přízeň člověku.
Prorok přijal určitý díl odpovědnosti za druhé – to je projevem lásky a postojem dospělosti. „Nesmírně mnoho jsem dostal, proto rád sloužím jiným. Byl jsem přijat na milost, zachráněn, budu zachraňovat druhé.
Vzpomeňme na Izaiáše: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen“. Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,5-8
[2] Uvedu několik příkladů.
Zásadně mě ovlivnila Eliášova modlitba: „Bože, nejsem lepší než naši otcové“.
Šalamounova modlitba mně otevřela oči: „Hospodine, vyslyš každou modlitbu kteréhokoliv z Izraele, který pozná ránu svého srdce a obrátí se k tobě. Vyslyš také každého cizince, který není z Izraele, tvého lidu, vyslyš jej v nebesích, kde přebýváš, a učiň vše, oč k tobě ten cizinec bude volat, aby všechny národy země poznaly tvé jméno a měly úctu k tobě a k tvým pravidlům života.“ (Srv. 1 Kr 8,38-43
Navždy mě těší a povzbuzují slova Ježíšovy matky: „Dobrořečím ti, Bože, za tvé milosrdenství a tvou sílu: pyšné svrháváš z jejich trůnu a ponížené povyšuješ, sytíš hladové a bohaté posíláš pryč s prázdnou. Ve svém milosrdenství se znovu a znovu ujímáš Izraele.“ (Srv. L 1,46-55
Atd.
[3] Souvisí to s dvěma našimi pomýlenostmi:
– církev je neomylná a proroky už nepotřebuje
– Bůh potřebuje naše utrpení jako surovinu k odpuštění našich hříchů.
Opět jsem v kázání slyšel: „Ježíš v Káni Galilejské pomohl svatebčanům na přímluvu P. Marie“.
O Bohu sice prohlašujeme, že je milosrdný, ale tím, že jsme ho začali malovat jako starého muže,
představujeme si ho podle našich pokřivených otců a autorit - máme za to, že je tvrdý, nerudný, nedostatečně vnímavý, pozorný a nápaditý.
Jelikož po staletí nečteme Bibli, udělali si naši předkové proti „nepřístupnému Bohu“ protipól – Ježíšovu matku, Matku veškerého milosrdenství a smilování, která nám rozumí jako nikdo jiný.
Udělali jsme z ní bohyni, ověnčili ji vznešenými tituly používané u císařských dvorů, dali ji zlatou korunu a drahé šaty a čekáme od ní, že se za nás bude u Boha přimlouvat, abychom nedostali tvrdý trest. (Je to podle scénáře z mnoha rodin: Táta něco dětem zakáže, děti jdou za chápající maminkou, a ta ví, jak manžela obměkčit.)
Bůh není muž ani žena, je bytostí nás naprosto ve všem převyšující.
Ježíš je muž, ale je nejsoucitnější ze všech lidí. Nikdo, ani jeho skvělá matka, ho nemůže předčít v soucitu s potřebnými a v ochotě pomáhat.
Jenže zkuste nám, kazatelům, naznačit, že nečteme Bibli a Boha a Ježíše pomlouváme, když tvrdíme, že bez Marie by se zázrak na svatbě nestal.
Už si nevšímáme základní Mariiny rady v Káni Galilejské: „Udělejte vše, co vám Ježíš říká“.
Tuto zásadní větu jsme do své zbožnosti nepřijali.
[4] Rakouští císařové prohlásili Ježíšovu matku za nejvyššího generála svých vojsk, a přesto války prohrávali.
[5] Myslíme na Bělorusy, byli komunistickou propagandou křiveni déle než my. Poklidně demonstrují, ale zlo se samo nevzdá. Když staří Izraeité bojovali s Amálekem, Mojžíš se modlil, dva muži mu podpírali ruce a ostatní bojovali. Bez osvíceného vůdce, bez těch, kteří ho podporují, a bez ohodlaných lidí, nemůže země dojít ke svobodě a udržet si ji.
[6] Technický, vědecký, právní, medicínský pokrok (přesto, že je také zneužíván) zachránil mnoho lidí. Jejich postavení se - i navzdory světovým válkám - zlepšuje. Základní lidská práva jsou ovocem naší kultury. Ve zdravotnických zařízeních se prodlužují lidské životy o tisíciletí. Při každém míjení nemocnice máme dobrořečit Bohu za zázraky, které se tam dějí. Při opouštění nemocnice bychom měli s lékařskou zprávou dostávat účet, za kolik peněz nám bylo pomoženo. Těm, kteří nespravedlivě kritizují lékaře říkám: „Proč jsi šel k doktorům, proč jsi se neléčil sám“?
[7] Podkladky se dávají slepicím do posady, aby k nim snášely vajíčka.
[8] Doma má pravdu ten, kdo drží v ruce řemen nebo vařečku. Na královském dvoře držitel žezla a meče (farao měl v jedné ruce kouzelnou hůl a v druhé ruce důtky). V diecézi ten, kdo má trůn a berlu. Ten, kdo si činí patent na pravdu a má moc, nepřipouští jiný názor, natož opozici.
Možná si vzpomenete, jak arcibiskup Robert Bezák žádal, aby mu byl sdělen důvod jeho odstranění (i dětem říkáme co provedly, aby se mohly napravit). Dvořené papežské kurie mocensky prohlásili: „Papež nesděluje biskupovi důvody, proč byl jmenován do úřadu. Není povinen sdělovat důvody ani k odvolání biskupa“. Později páni prohlásili, že nechtějí důvod odvolání zveřejnit, neboť „šetří Bezákovu pověst“. Když je R. B. opětovně žádal o sdělení důvodu, mlčeli.
[9] V evangeliích jsou zaznamenány velice náročné situace, ve kterých se Ježíš obdivuhodně šlechetně zachoval. Už staří izraelité porozuměli, co obnáší ŠALOM (porozumění a hojnost přátelství se vším). Hospodina poznávali jako mocného, spravedlivého a milosrdného krále. Ale až na Ježíši vidíme, jak jedná kníže Pokoje. (I apoštolové byli vícekrát velice překvapení Ježíšovým jednáním s nepatrnými a poníženými.)
[10] Kam by došli děti, žáci a studenti, kteří by asertivně nevyžádané rady odmítali. Dobří rodiče, učitelé i Ježíš si umějí získat přízeň hledajících a vyvolat v nás touhu poznávat.
[11] Pronásledováni nebyli jen proroci. Alespoň jeden příklad – víme, jak a km byl k smrti uštván Karel Čapek (i mnohými katolíky).
[12] Mt 6,12
Mt 18,21
Ježíš odpověděl: „Ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“
L 17,3-4
A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!“
Připomeňme si znovu kdo je prorok, abychom dobře porozuměli své prorocké službě, která nám byla křtem svěřena. [1]
Prorok není pouhým kanálem, kterým proudí boží informace, prorok toužebně nasává moudrost boží, je oddaným spolupracovníkem božího království. Je horlivým a hlasitým vyznavačem, svědkem Boží starostlivosti o svět.
Proroci ve značné míře porozuměli Bohu, obohacují nás svými slovy i životními postoji. [2]
Škoda, že jsme proroky vyměnili za mučedníky. [3]
Od 25. kapitoly Ezechiela je řeč o soudu nad bezbožnými národy.
Biblické texty nejsou historickým záznamem, ale jsou božím vyučováním životní moudrosti.
Pro nás není důležité, jestli nějaký dávný národ vymizel nebo říše zanikla, my hledáme lék proti válkám a cestu k lepšímu uspořádání světa a společnosti.
Komunistický režim nebyl dobrý, jsme rádi, že padl. Ale my jsme oproti našim předkům nezažili válku. Přesto nám oprávněně dělá starost, jakých poměrů se dočkáme.
Velice záleží na prezidentovi a politicích jsou-li ušlechtilými osobnosti a kam a k čemu společnost vedou.
Patřím do třetí generace těch, kteří prožili 1. světovou válku a do druhé generace 2. války. Paměť na ty hrůzy máme v sobě uloženou. Buď je v sobě potlačíme, vytěsníme, nebo se poučíme.
Většina vládců, která rozpoutala 1. světovou válku, se pokládala za křesťany. V panovnických rodech se vláda dědila. Jejich děti byly ke svému poslání vychovávány. Učili se jazykům, diplomacii, vojenství, ekonomii, etiketě, účastnili se bohoslužeb, znali katechismus, ale božím úmyslům nerozuměli. Nestudovali Bibli a neměli na svých dvorech biblisty, kteří by je uváděli k porozumění slovu božímu. Vlastně byli pokřtěnými pohany. [4]
Biskupové se proti vládcům prorocky nepostavili. Odpor papeže byl chabý a neúčinný. Církev se po staletí snažila získat přízeň vládců. Přemýšliví lidé, otřesení válkou, církev opouštěli, nebyla pro ně nijak přitažlivá.
Společnost byla 1. válkou otřesená, ale Ježíšovu učení a jeho Pokoji (šalom) neporozuměli.
Pokrok v mírovém soužití byl nedostatečný …
Za dvacet let vypukla další válka ...
Hitlera a fašisty lidé následovali více než Ježíše.
A pak se v tom strašném marasmu řada národů nechala svést dalším lživým mesianismem komunismu.
Jaké slovo má církev v dnešním světě?
Chabé, nedostatečné. Papežové se po staletí modlili za mír … Vyzývají nás k modlitbám za světový mír … Ale pokud nás modlitby nevedou k dalším činům a pokud se alespoň my křesťané „neobrátíme“ k Bohu podle Ježíše, budeme se stále potácet ve vlastním „odpadu“(řečeno slušně).
Kdyby kardinálové zvolili Bergoglia místo Ratzingera, byla by církev jiná. Ale to žádný biskup neřekne nahlas - i kdyby si to myslel.
František se snaží, ale s mašinérií zkostnatělé církve nehne (podobně jako 2.vatikáský koncil).
Ano, mluví o úctě k přírodě, ale náš hlas zní se značným zpožděním (jako dříve v sociálních otázkách, náboženské svobodě, svobodě svědomí, atd).
Vidíme, podle čeho si lidé v mnoha zemích volí své politiky. [5]
Máme oprávněné obavy, že se naše společnost nenaučí rozlišovat pravdu od lži a naše civilizace může skončit.
„Nebojte se, nebude tak zle“, říkají vždy zbabělci a hloupí. A někdy bylo hůř, než si kdo uměl představit.
Co z toho plyne pro nás?
Naše civilizace velice prospěla světu, [6] ale s Ježíšovým vedením bychom mohli pomoci sobě i světu mnohem více a rychleji.
Ale Ježíšovo poselství nedostatečně šíříme. Tak čteme i dnešní čtení z Ezechiela.
Před týdnem jsem říkal: „Pětina 21. století utekla“, a my se podobáme kvočně sedící na sádrových podkladcích. [7]
Ale stále ještě máme šanci, že pokud se budeme zajímat o boží moudrost, bude nám i naším potomkům dobře.
K evangeliu.
Naše nedostatečnost Ježíšových učedníků se projevuje i v našich vztazích s nejbližšími.
Zůstavíme si zájemně mnoho dlužni. Právem naříkáme nad morem rozpadu manželství. Nejvíce postižené jsou děti. V mnoha manželstvích se odehrává „studená válka“.
Ježíšův pokyn, jak si počínat, když máme za to, že druhý hřeší, jsme nepřijali ani doma v rodině, ani v církvi. Moudrý návod o třech krocích, jak se dobrat dobrého řešení sporů, jsme nepřivítali a nepřijali.
Ve světě „bez Boha“ má silnější ve všem pravdu. [8]
V Ježíšově království silný slouží slabšímu. (To neznamená, že si nechává štípat dříví na zádech. Ježíš nebyl slaboch, který jen ustupoval.)
Kdo by si nepřál dobré soužití s druhými?
(Naše civilizace se dohodla na dodržování Všeobecné deklaraci lidských práv. Slušní lidé si k ní přidali slušnost a povinnosti, ale Ježíš nás zve do své, lepší společnosti (do božího království). V něm vládnou luxusní vztahy podle Ježíšova příkladu. [9]
Ježíš nám nabízí své vyučování. Jeho učedník neříká: „Nech si své nevyžádané rady“. [10]
Ježíš nás vyučuje jak dosáhnout přívětivého soužití, aby nikdo nebyl škodný.
Ukazuje nám, co znamená „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi“.
Pokyn: „Zhřeší-li tvůj bratr, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima …“, patří do souboru pokynů k dobrému soužití:
„Nepropadejte hněvu.
Přinášíš-li svůj dar na bohoslužbu a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.
Odpouštěj vždycky (sedmdesát sedmkrát).
Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.
Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?"
Milujte své nepřátele.
Budou-li vás pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného.“
V evangeliích máme zaznamenány jen tyto holé pokyny (pravidla), ale Ježíš se svými učedníky o těchto věcech pečlivě debatoval (podobně jako o slovech modlitby „Otče, náš“).
Kdo se o Ježíšovo myšlení nezajímá, snadno se stane slabochem, nehledajícím pravdu a zbabělcem, který nemá odvahu se včas postavit proti zlu. Mnohokrát se jen málo (nedostatečné množství) dokázalo rozeznat, že se blíží pohroma. [11]
Nebo prohlásí, že si Ježíš protiřečí - mám-li odpouštět, nemusím jít s provinilcem do konfrontace.
Mám-li nastavit druhou tvář, nemusím utíkat před zlem.
Kdo si přečte jen Mt 6,12
(najít další) a Mt 18,21-22
(a
nebude znát L 17,3-4
),[12] neporozumí Ježíšovým radám.
(Ale ani apoštolové Ježíšovi úplně neporozuměli, řekli Ježíšovi zbožnou frázi: „ Pane, dej nám více víry!“ - L 17,5
)
Kdo si nedá práci k porozumění slovům: „Milujte své nepřátele“, pochopitelně řekne, že milovat nepřítele není schopen.
Nenaučili jsme se řešit spory s druhými podle Ježíše.
Církev pouze moralizuje a hlásá: „Bůh odměňuje dobré a zlé trestá. Vyzpovídáš-li se, bude ti odpuštěno. Pros P. Marii a všechny svaté o přímluvu, abys byl přijat do nebe.“
„Slepý vede slepého“.
Až Ježíši uvěříme, že je knížetem pokoje, který nás chce vyučit k příjemnému soužití s druhými, až se odvážíme poslechnout jej ve všem, budeme čím dál víc ochutnávat krásu jeho království už tady v pozemském životě.
Ježíš si jednou stýskal: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (L 18,8
)
Kdo Ježíši uvěří, že je schopen nás vyučit své lásce? Kdo je ochoten věnovat trochu času k porozumění Ježíšovým pokynům k řešení sporů a dobrému soužití?
„Nemám čas“, říkáme a věnujeme se věcem, které nejsou nejdůležitější. A necháme se strašit politiky, hrozbami, které nejsou nejstrašnější: Západem, Východem, atomovou bombou, emigranty, muslimy, homosexuály. Lisabonskou smlouvou, koronavirem …
„Vám, svým přátelům, říkám: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou.“ (L 12,4
)
Slyšíme-li dobrý vtip, objevíme-li něco pěného, získáme-li recept na dobré jídlo, rádi to šíříme dál. Ledacos umíme spravit. l ledasco.
„Nauč se rozpoznávat pravdu od lži“, říká Ježíš. „Naučím tě rozlišovat lžiproroka od pravého proroka. Pomohu ti k vybudování sebe sama v ušlechtilou osobnost. Ukážu ti, jak budovat dobré vztahy s druhými, jak řešit spory, jak se pokusit z nepřátel udělat kamarády – někdy se to podaří. Nešiř neověřené zprávy. Nemlč ke zlu.
Nespokoj se s málem, nepluj s proudem, nespokojuj se jen s materielním bohatstvím, jen s módou, jen se zdravou výživou, jen s povrchní popularitou a pochvalou neupřímných, jen s přízní mocných a celebrit.
Budu ti žehnat a ty budeš požehnáním pro druhé.“
„Cokoliv si odpustíte na zemi, bude odpuštěno v nebi.
Cokoliv zůstane mezi vámi nevyřešeno, s tím přijdete před nebeskou bránu.
Co se nenaučíte tady na zemi, toho nebudete schopni v soužití s nebešťany.
Dojdete-li mezi vámi ke shodě, dojdete velikého požehnání od Otce nebeského.
Porozumíte-li Bohu - to je ve vašich možnostech – zažijete jeho velikou pomoc.
Budete-li mými učedníky, zakusíte mou přítomnost uprostřed vás.“
[1] Prorok není věštec. Pohané věří v osud, který nelze změnit. Proroctví je varováním před zlem.
Proroci jsou velikým darem božím Izraeli. I my smíme patřit k Izraelitům. (Izrael znamená: za tebe bojuje Bůh). Bohu jsme vedení svým slovem.
Přirovnání proroka ke strážnému je trefné a srozumitelné. Prorok není jen hlásnou troubou a není jen poslem špatných zpráv. Je fascinován boží moudrostí a se zaujetím si cvičí schopnost pečlivě naslouchat Božímu slovu a porozumět jeho smyslu. Ví o naší vzpurnosti vůči Bohu, ví, že mu lidé budou odporovat a nesnášet ho. Odvahu k hlásání nevyžádaných rad mu dodává soucit s lidmi, ochota chránit je před nebezpečím – a samozřejmě vděčnost za boží přízeň člověku.
Prorok přijal určitý díl odpovědnosti za druhé – to je projevem lásky a postojem dospělosti. „Nesmírně mnoho jsem dostal, proto rád sloužím jiným. Byl jsem přijat na milost, zachráněn, budu zachraňovat druhé.
Vzpomeňme na Izaiáše: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen“. Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,5-8
)
[2] Uvedu několik příkladů.
Zásadně mě ovlivnila Eliášova modlitba: „Bože, nejsem lepší než naši otcové“.
Šalamounova modlitba mně otevřela oči: „Hospodine, vyslyš každou modlitbu kteréhokoliv z Izraele, který pozná ránu svého srdce a obrátí se k tobě. Vyslyš také každého cizince, který není z Izraele, tvého lidu, vyslyš jej v nebesích, kde přebýváš, a učiň vše, oč k tobě ten cizinec bude volat, aby všechny národy země poznaly tvé jméno a měly úctu k tobě a k tvým pravidlům života.“ (Srv. 1 Kr 8,38-43
)
Navždy mě těší a povzbuzují slova Ježíšovy matky: „Dobrořečím ti, Bože, za tvé milosrdenství a tvou sílu: pyšné svrháváš z jejich trůnu a ponížené povyšuješ, sytíš hladové a bohaté posíláš pryč s prázdnou. Ve svém milosrdenství se znovu a znovu ujímáš Izraele.“ (Srv. L 1,46-55
)
Atd.
[3] Souvisí to s dvěma našimi pomýlenostmi:
– církev je neomylná a proroky už nepotřebuje
– Bůh potřebuje naše utrpení jako surovinu k odpuštění našich hříchů.
Opět jsem v kázání slyšel: „Ježíš v Káni Galilejské pomohl svatebčanům na přímluvu P. Marie“.
O Bohu sice prohlašujeme, že je milosrdný, ale tím, že jsme ho začali malovat jako starého muže,
představujeme si ho podle našich pokřivených otců a autorit - máme za to, že je tvrdý, nerudný, nedostatečně vnímavý, pozorný a nápaditý.
Jelikož po staletí nečteme Bibli, udělali si naši předkové proti „nepřístupnému Bohu“ protipól – Ježíšovu matku, Matku veškerého milosrdenství a smilování, která nám rozumí jako nikdo jiný.
Udělali jsme z ní bohyni, ověnčili ji vznešenými tituly používané u císařských dvorů, dali ji zlatou korunu a drahé šaty a čekáme od ní, že se za nás bude u Boha přimlouvat, abychom nedostali tvrdý trest. (Je to podle scénáře z mnoha rodin: Táta něco dětem zakáže, děti jdou za chápající maminkou, a ta ví, jak manžela obměkčit.)
Bůh není muž ani žena, je bytostí nás naprosto ve všem převyšující.
Ježíš je muž, ale je nejsoucitnější ze všech lidí. Nikdo, ani jeho skvělá matka, ho nemůže předčít v soucitu s potřebnými a v ochotě pomáhat.
Jenže zkuste nám, kazatelům, naznačit, že nečteme Bibli a Boha a Ježíše pomlouváme, když tvrdíme, že bez Marie by se zázrak na svatbě nestal.
Už si nevšímáme základní Mariiny rady v Káni Galilejské: „Udělejte vše, co vám Ježíš říká“.
Tuto zásadní větu jsme do své zbožnosti nepřijali.
[4] Rakouští císařové prohlásili Ježíšovu matku za nejvyššího generála svých vojsk, a přesto války prohrávali.
[5] Myslíme na Bělorusy, byli komunistickou propagandou křiveni déle než my. Poklidně demonstrují, ale zlo se samo nevzdá. Když staří Izraeité bojovali s Amálekem, Mojžíš se modlil, dva muži mu podpírali ruce a ostatní bojovali. Bez osvíceného vůdce, bez těch, kteří ho podporují, a bez ohodlaných lidí, nemůže země dojít ke svobodě a udržet si ji.
[6] Technický, vědecký, právní, medicínský pokrok (přesto, že je také zneužíván) zachránil mnoho lidí. Jejich postavení se - i navzdory světovým válkám - zlepšuje. Základní lidská práva jsou ovocem naší kultury. Ve zdravotnických zařízeních se prodlužují lidské životy o tisíciletí. Při každém míjení nemocnice máme dobrořečit Bohu za zázraky, které se tam dějí. Při opouštění nemocnice bychom měli s lékařskou zprávou dostávat účet, za kolik peněz nám bylo pomoženo. Těm, kteří nespravedlivě kritizují lékaře říkám: „Proč jsi šel k doktorům, proč jsi se neléčil sám“?
[7] Podkladky se dávají slepicím do posady, aby k nim snášely vajíčka.
[8] Doma má pravdu ten, kdo drží v ruce řemen nebo vařečku. Na královském dvoře držitel žezla a meče (farao měl v jedné ruce kouzelnou hůl a v druhé ruce důtky). V diecézi ten, kdo má trůn a berlu. Ten, kdo si činí patent na pravdu a má moc, nepřipouští jiný názor, natož opozici.
Možná si vzpomenete, jak arcibiskup Robert Bezák žádal, aby mu byl sdělen důvod jeho odstranění (i dětem říkáme co provedly, aby se mohly napravit). Dvořené papežské kurie mocensky prohlásili: „Papež nesděluje biskupovi důvody, proč byl jmenován do úřadu. Není povinen sdělovat důvody ani k odvolání biskupa“. Později páni prohlásili, že nechtějí důvod odvolání zveřejnit, neboť „šetří Bezákovu pověst“. Když je R. B. opětovně žádal o sdělení důvodu, mlčeli.
[9] V evangeliích jsou zaznamenány velice náročné situace, ve kterých se Ježíš obdivuhodně šlechetně zachoval. Už staří izraelité porozuměli, co obnáší ŠALOM (porozumění a hojnost přátelství se vším). Hospodina poznávali jako mocného, spravedlivého a milosrdného krále. Ale až na Ježíši vidíme, jak jedná kníže Pokoje. (I apoštolové byli vícekrát velice překvapení Ježíšovým jednáním s nepatrnými a poníženými.)
[10] Kam by došli děti, žáci a studenti, kteří by asertivně nevyžádané rady odmítali. Dobří rodiče, učitelé i Ježíš si umějí získat přízeň hledajících a vyvolat v nás touhu poznávat.
[11] Pronásledováni nebyli jen proroci. Alespoň jeden příklad – víme, jak a km byl k smrti uštván Karel Čapek (i mnohými katolíky).
[12] Mt 6,12
(najít předchozí) „Otče, odpusť nám
naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“
Mt 18,21
„Petr se ptal Ježíše:
„Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad
až sedmkrát?“
Ježíš odpověděl: „Ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“
L 17,3-4
„Mějte se na pozoru! Když
tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu.
A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!“