22. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 16,22-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 20,7-9; Ř 12,1-2; Mt 16,21-27
Datum: 30. 8. 2020
V prvním čtení Jeremiáš naříká nad nezájmem lidí o vlastní záchranu a nad jejich krutostí, když s ním jednali jako s nepřítelem. Ten nářek nám má proniknout hluboko do našich srdcí. Boží slovo mluví k nám! Kdo by si je nevztáhl na sebe, je hluchý. 

Naše modlení je podivné, stále po Bohu něco chceme, ale nakolik mu nasloucháme? Jakou představu o něm máme? Mluvíme o jeho všemohoucnosti a představujeme si ho jako suverénního Panovníka, který nám přiděluje svou přízeň. Zajímá nás jeho vztah k nám?
Když děti trochu povyrostou, začnou se zajímat o starosti rodičů a zkoumají jejich vnitřní život.
Boha nepotřebujeme mnoho prosit, nemusíme ho přemlouvat k něčemu dobrému, ale máme se snažit mu porozumět. Takovou zkušenost máme i v soužití s lidmi.

„Bůh je láska“ – to je nejlepší popis Boha. Ale obě slova jsou už zavádějící, za lásku se vydává kdeco, a slovo Bůh jsme zatížili tím, co jsme o něm nespravedlivě říkali, co jsme mu připisovali a co vše jsme v jeho jménu napáchali …

V dnešním druhém čtení máme ukázku našeho nepřesného mluvení o Bohu. Apoštol Pavel žasne nad péčí, kterou nám Bůh prokazuje. V řeckém textu ale není slovo oběť. Překladatelé si to slovo přidali. Určitě to nemysleli zle. Jen mají zvláštní představu o Bohu. Kdyby měli děti, uvědomili by si, že od svých dětí oběti nevyžadují – a že Bůh není tvrdší než my, lidé.
Ten, komu se to slovo při druhém čtení příčilo v krku, má lepší představu o Bohu a jeho obětavosti k nám, lidem.

Nepečlivě o Bohu mluvíme (před dětmi a ostatními lidmi), nepečlivě a opovážlivě mluvíme s Bohem. 
Spravedlnost nám velí učinit nápravu a jeho jméno rehabilitovat.

Bůh nás stvořil z lásky.
Láska je rizikem, nemusí být opětována, může být zneužita …

Bůh o nás s láskou pečuje - i na Ježíšově životě to názorně vidíme (láska neskládá ruce do klína, dál pracuje a nevzdává se …). [1]

Stvořením člověka Bůh vstoupil do velikého dobrodružství, neboť nám daroval svobodu. Tím se zřekl některých pravomocí a popustil je nám.

Bůh nás stvořil k svému obrazu, dal nám moc stát se jeho dětmi [2], ale svoboda člověka nespoutává, můžeme (a máme), ale nic nemusíme.
(Podobně to je při vstupu do manželství, druhému dáváme hlas k rozhodování. Podobně je to ve vztahu s dětmi, postupně jim dovolujeme určité pravomoci.) 

Bůh nás zve k lásce.
Bůh je největší druh v dobru. Nabízí nám svou pomoc a spolupráci.
Hledá k sobě další druhy k vytváření dobra. 
(I neopětovaná láska je - na rozdíl od lhostejnosti a nenávisti - bohatstvím milujícího. Ani neopětovanou láskou neztrácíme.)

Smíme a máme mít podíl na tvoření (dotváření) sami sebe.
Být obrazem božím se máme stávat skrze umění soužití s druhými. Kdybychom se nesnažili budovat vztah s druhým, zastavili jsme se na cestě k Bohu.
Proto se ptáme jak daleko v porozumění a ve spolupráci s Bohem nebo s blízkým člověkem dojdeme.
Před týdnem jsem připomínal větu: „Adame, kde jsi? Kam jsi došel?“
(Je velice smutné, když např. v manželství každý z partnerů si žije po svém, když partneři vzdali úsilí si porozumět ...)  

Bůh nás zve ke společnému hledání smyslu života.
V tom je jeho i naše dobrodružství. Mít spolehlivého a věrného druha je pro život velkým bohatstvím.

Ale někdo si bláhově ničí zdraví
někdo prohospodaří zděděný rodný dům
někdo si propije mozek
někdo si nebuduje charakter, dobré vztahy, …
někdo přijde o selský rozum (vymění jej za moc, bohatství …)
někdo se sám připraví o rodinu (třeba bláhovou zamilovaností)
… 
(Kamarád vyprávěl: „Táta mě ráno budil, abych s ním šel kosit louku, jak jsme se večer domluvili. A já jsem zůstal ležet…“
Dodneška si to pamatuje. Vyrost z něj houževnatý člověk, který mnoho dokázal a je velkým požehnáním pro druhé.

Bůh nás svým přátelstvím zve ke spolupráci, a svými dary, včetně svobody, nám pomáhá k dotváření vlastní osobnosti. 

Bůh nám mnoho říká o sobě, o nás a o svém vztahu k nám. Ale my si obraz Boha raději vykreslujeme podle svého. Tím mu v mnohém křivdíme.

Podívejme se na dnešní texty z Božího pohledu na nás a jeho nabídky dotvářet v sobě obraz boží.

Před týdnem jsem připomínal naši touhu říkat dětem a dalším lidem něco důležitého pro život, předávat jim to, co se nám v životě osvědčilo a co jsme o Bohu poznali. Připomínal jsem náš smutek, z toho, že o naše životní zkušenosti druzí nestojí a neptají se.

Bůh ještě více touží předávat nám, lidem, svou moudrost – aby se nám v životě dařilo.
Jak asi prožívá naši povrchnost a nezájem?
Je Bůh někdy smutný? Slyšeli jsme, že je smutný, když hřešíme.
Ale jak se asi cítí, když nás zajímají jen jeho dary?
Mluví k nám krásně a laskavě (nikdo jiný o nás tak pěkně nemluví), ale my mu nenasloucháme a vedeme si svou.

Dnešní úryvky z Písma nám to připomínají.
Bůh nám ve svém milosrdenství posílá proroky, ale my je nechceme slyšet, nepřijímáme je a likvidujeme.
Nejen Jeremiáš naříká – dodneška. Bůh naříká – dodneška.
Už jsem pověděl, že jeho nářek nám má proniknout hluboko do našich srdcí.

Pro soucitného Boha přece není snadné posílat své milované proroky do - našeho - nepřátelského prostředí. 

Evangelium vypráví, proč Ježíš dává svůj život – láska dává přednost druhému. Jenže my ve své namyšlenosti a tvrdošíjnosti nedbáme na varování od Boha a tak odporujeme Duchu božímu, že přiznáváme chybu, až když teče krev. (Dokud nejsou mrtví na železničním přejezdu, dotud nekonáme.) Dokud podceňujeme nebezpečí a přeceňujeme sami sebe, jsme nebezpeční.
Platí to nejen v politice.

Ježíš věděl, jak dopadne u svých lidí. Svého Otce usmiřovat nemusel, potřeboval získat nás pro nový, odpovědný způsob života.
Izraelité svévolně nakládali se zjevením Boha, nedbali na boží moudrost. Odstrčili Hospodina i z náboženského života: „Nemluv nám do toho!“
Opakujeme jejich chyby, evangelium nám to připomíná.
Chceme naslouchat Ježíšovi a procházet si chyby apoštolů, abychom je donekonečna neopakovali. 

O kárání Ježíše apoštolem Petrem jsme mnohokráte mluvili. Neradi připouštíme, že by se Petr mohl k Ježíšovi takto chovat. Podvědomě tušíme, že to nabourává naše představy o nás – Ježíšových učednících.
Raději bychom slyšeli a kázali o něčem příjemnějším.

16. a 17. kap. Matoušova evangelia ukazují, jak se Ježíš marně snažil upozornit učedníky na velké nebezpečí falešné zbožnosti a náboženské nesnášenlivosti pronásledující proroky. Učedníci se zarytě drželi názorů o očekávaném Mesiáši, získaným z náboženského vyučování.
(Ó, jak silně se i my držíme svých představ o Bohu! My přece „máme pravdu!“)

Když Ježíš mluvil o zavraždění Mesiáše, Petr Ježíše káral (řecký text): „Ježíši, ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, ale teď říkáš nesmysly. Mesiáš nám přinese politickou svobodu a úplnou svobodu náboženskou. Jak by mohl být popraven? Tys nechodil na náboženství, tys neposlouchal vyučování našich ctihodných učitelů?“
Petr to myslel s Ježíšem dobře a upřímně – a přesto to bylo špatně.
(Podobně, jako Petr si i my myslíme o některých svých jednáních s nejbližšími, že jsou správná. Netýká se to jen výchovy dětí. Těžko připouštíme, že chybujeme. Máme o sobě idealistické představy.)

Učedníci se probrali se až nad Ježíšovou mrtvolou. Až pak uznali, že měl Ježíš pravdu, když je varoval před nebezpečným, svévolným jednáním církevních funkcionářů. 
Kvůli tomuto našemu prozření šel Ježíš na smrt.
Nikoliv pro „zadostiučinění za naše hříchy“ – jak stále tvrdíme. [3]

Až po Ježíšově ukřižování si učedníci přiznali, že vůči Ježíšovi neudělali, co měli udělat.

Tolikrát jsme o tom mluvili.

Letos se ptejme, jaké poučení z toho jsme do svého vztahu s Bohem přijali do života.

Ježíš říkal apoštolům (kteří ho měli rádi a přijali ho za svého Učitele), že Mesiáše zlikvidují přední mužové židovské církve, ale učedníci to nechtěli slyšet.
Měli se Ježíše zastat jeho způsobem, ne se ohánět mečem, nebo ze strachu utíkat, ale bránit Ježíše vlastním tělem, ochromit zatýkací komando a postavit se proti Kaifášovi s mocí, kterou jim Ježíš daroval - jako třeba apoštol Pavel, který na čas oslepil kouzelníka Elimase.  
Nenasloucháme poctivě Ježíšovým slovům, nechce se nám přijmout boží dary, nechce se nám do střetu s mocnými a náboženskými autoritami, kteří jednají svévolně.
Místo toho prosíme Boha: „Dej světu mír, dej politikům moudrost, dej chléb hladovějícím, zabraň válkám, dej nám svůj pokoj …
(Úkolujeme Boha, ale sami si nepěstujeme odvahu zastávat se ubližovaných a ponížených.
Modlitba je činem, má nás (ne Boha) pohnout k dalšímu činu. Pokud s námi nepohne, je jalová.
Lidé možná ještě slyší, že se modlíme. Ale nevidí výsledky našich modliteb, nevidí naši proměnu. Naši odvahu stavět se proti zlu.) 

Ježíš řekl učedníkům, že Mesiáš nevyvolá povstání proti Římanům, ale že bude zabit a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, že bude zavražděn. A nevěřili, že třetího dne bude vzkříšen.

Nechceme si přiznat, že jsme víc povrchní než apoštolové. Neslyšíme, co nechceme slyšet a závažná varování vytěsňujeme.  

Trestuhodně zacházíme s božím slovem. Ježíš říká (dodneška) učedníkům, že ten, kdo chce být jeho učedníkem, má vytrhnout kůl z farizejské „hradby okolo Tóry“, kterou rabíni vystavěli a v řadě věcí se jí i apošolové drží.
Jak to, že překladatelé vkládají do Ježíšových úst: „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Vždyť o ukřižování Ježíš ještě nemluvil. My jsme si té překladatelské chyby nevšimli a za kříž Ježíšův jsme dosazovali každé své trápení. A pak jsme začali mluvit o záslužnosti snášení utrpení a obětování utrpení Bohu (Hospodin není pohanské božstvo vyžadující oběti). [4]                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                       
Copak nekřesťany nepotkává trápení a životní katastrofy? Kdo z nás, křesťanů, nesl taková trápení jako např. židé v koncentrácích? Milióny a milióny lidí byly strašným způsobem umučeny, ale málokterý národ byl i s dětmi prohlášen za lidské vši a podle toho likvidován.

Bez proroků a Ježíšových záchranářů zahyneme. [5]
Ježíš je největším prorokem,[6] varuje nás před řadou nebezpečí a zastává se ponížených.
Kdy budeme mluvit v církvi o prorocké službě pokřtěných? Je nezastupitelná. Kdy si proroků začneme vážit a přidávat se k jejich službě? (Nekosteloví lidé se mnohdy zastávají ponižovaných více než my.)

Prorok je pozorný k božímu slovu. Nečeká, zda někdy uslyší boží hlas (jako z obecního rozhlasu), pracuje na porozumění Písmu a odvážně varuje před Nebezpečím.

Opět znovu připomenu naši modlitbu před stolováním Večeře Páně: „Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“. 

Ježíš nás chce osvobodit od vlastní zahleděnosti (i náboženské). Od našich zkreslených představ o Bohu. 

Koho zajímá Ježíšův záměr s jeho Hostinou, všimne si, že nás Ježíš chce sjednotit s Otcem s jeho sestrami a bratřími.
To se nevytvoří klečením (klečení je jedním z postojů soukromé modlitby, na svatbě se neklečí), ale novým a novým odvážným otvíráním se Bohu a bratřím.

„Kdo chce být mým učedníkem“, říká Ježíš, „následuj mě. Nebuď učedníkem jiných. Ani učitelem sebe sama. (Nikomu neříjte Otče, Učiteli, Mistře, je jen jeden Otec – Nebeský, a je jen jeden Učitel a Mistr!)“

Přijímáme-li Ježíšovo pozvání k jeho Hostině, toužíme-li se s ním sjednotit, všímejme si, že Ježíš je prorok obětavě se vydávající na záchranu světa. Necháme se jím ovlivnit? Přijmeme jeho transfuzi Ducha? Nasákneme jeho zmužilostí a obětavostí?                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         

Je-li Ježíš Láska sama, pak - po našem sjednocení s ním - budeme v našem společenství láskou vedle lásky. Tak chce Ježíš proměňovat nás a svět k novému způsobu života.

[1] Když apoštol Pavel mluví o lásce, má před očima Ježíše: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Pravá láska nikdy nezanikne.“ (1 Kor 13,4-8a)  

[2] Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,27)  
Těm, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,12)  

[3] I my dokážeme druhým odpustit – bez zadostiučinění. Natož Bůh. Trest má výchovný charakter, snaží-li se provinilec o nápravu, rádi od trestání upouštíme. Proč říkáme, že Bůh k opuštění našich hříchů potřeboval oběť svého syna?

[4] Samozřejmě, že obětavost pro druhé je projevem lásky. 

[5] Je velkým neštěstím, že jsme proroky vyměnili za svaté, kteří se – podle našich naivních představ – budou za nás přimlouvat, abychom nedostali od Boha tvrdý trest. (I do školy chodíme za poznáním a získáním dovedností.)

[6] Všimněme si, že není největším mučedníkem (na kříži visel jen tři hodiny), ale je největším milovníkem, je láska sama.
Ježíšova matka nebyla jediná, která souhlasila