21. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Pr 31,10-31 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 22,19-23; Ř 11,33-36; Mt 16,13-20
Datum: 23. 8. 2020
Vyslechneme-li pouze v kostele úryvky z Písma a nezkoumáme-li okolnosti, neptáme-li se, co nám chce Bůh říci, skončíme např. jako fanoušci svého idolu u ukvapeného a prázdného prohlášení: „Ježíš je Mesiáš, Syn Boží“.

Protože chci mluvit o jiné věci, v Příloze I. nabízím k dnešním biblickým textům „Poznámky z r. 2017“. Můžeme si zároveň ověřit, co jsme z moudrosti Písma pochopili a kam jsme se v našem myšlení posunuli.

Chci se s vámi poradit o zkušenosti z koronaviru a karantény. Co si počneme dál?
Jaké otázky jsme si nechali položit v našem náboženském životě?
Čas kvapem ubíhá a svět se rychle mění, pětinu 21. století už máme za sebou. Před půl stoletím se církev na 2. Vatikánském koncilu pohnula, ale daleko jsme nedošli.
Často myslím na Hospodinovu otázku člověku po selhání v Ráji: „Adame, kde jsi?“
Opět jsme jako Adam s Evou zalezlí do svého křoví, přesto, že nás Ježíš posílá mezi lidi.
Stěžujeme si, kam nás naši politici zavádějí a že naše opozice nemá žádnou nosnou ideu. Ale česká katolická církev v naší společnosti není Ježíšovým kvasem a nesolí. [1]  
 
Od r. 1970 jsme začali slavit liturgii podle reformy 2. vatikánského koncilu, ale ustrnuli jsme po pár krůčcích. Poněkud jsme změnili něco z její formy, ale obsah a Ježíšův záměr jeho Hostiny dlouho pohřbíváme. [2]

Bůh sestupuje mezi nás, nechce přebývat ve svatostánku, ale v nás a uprostřed nás. Jenže, kdo se ptá na Ježíšův záměr a ochotu Ježíšova Ducha proměňovat nás na Nové Ježíšovo tělo? To je největší zázrak, největší boží nabídka a největší pokus proměňovat nás lidi k božímu obrazu.
Kolik péče jsme věnovali k porozumění tomuto zázraku?
Bůh je nesmírně velkorysý, ale bez nás k tomu zázraku nedojde. Jak daleko jsme v této Ježíšově nabídce a v jeho vyučování došli? Proč o tom my, pastýři, nemluvíme? 
Ježíš nás chce přivést k Otci a ke svým a naším sestrám a bratřím. Chce nás sjednotit, vytvořit z nás rodinu božích dětí, ve které má každý upřímný zájem o druhé. [3]

Už delší dobu si uvědomujeme svou náboženskou zaostalost a ztrnulost. Naše bohoslužby stále ve značné míře zůstávají soukromou bohoslužbou. Mimo pozdravení pokoje, si každý hledíme svého. V kostele to vypadá spíše jako v nádražní jídelně, kde se navzájem neznáme a každý si hledí jen svého talíře. Naše mše často stále není rodinným slavením.   

To, co povím, bude připodobněním.
Kus dovolené jsme strávili na dovolené u velice hodných, milých a pohostinných příbuzných. Bydlí v krásném domě (který si téměř sami vybudovali) s dvorem a rybníkem. Mají prvního vnoučka; krásného, rozkošného, miloučkého, usměvavého hošíčka. Všichni jsme z něj nadšení. Mladá babička, neobyčejně milá, je na vrcholu blaha, když ho může chovat. To, jak si Karlíčka každou chvíli brala do náruče, jak na něj láskyplně mluvila, bylo pro mě krásným zážitkem. Pobyt u nich byl ochutnávkou nebe (je-li nám s druhými dobře, je to ochutnávka nebe).
V neděli jsme s nimi a dalšími lidmi slavili bohoslužbu u rodinného stolu.
Bohoslužby doma jsme začali slavit za totality (přesto, že to bylo trestné). Beze všech krásných ornamentů, zpěvu, gest a postojů, ale po její bezprostřednosti se mně stýská.
V domácím prostředí se na začátku ptáme, zda není nepatřičné sedět u stolu. Bohoslužbu v kostele máme hluboce vyjetou jako koleje polní cesty - není snadné z nich vyjet. Potřebujeme si připomínat a zvykat si na to, že Bůh je u nás doma (i mimo slavnost bohoslužby) neméně přítomen než v kostele.
Ježíš se na nás dívá s ještě větším zájem, než my se díváme na děti. Dítě nás přitahuje, zvlášť když k nám vztahuje ruce a chce pochovat. Je pro nás zážitkem pohladit jeho jemňounkou kůžičku a měkounké vlásky.
Je obtížné si představit, že nás Ježíš touží podobně obejmout?  Proč si toho nevšímáme a nedopřejeme?
Kdo z rodičů a prarodičů se netěší z žasnutí a radosti dětí, když dítěti ukazuje nové věci?
Jeden náš přítel se nemohl dočkat, až bude dětem číst pohádky. Nikdy od večerního čtení neodstoupil (když jeho nejstarší dcera šla do první třídy, měla přečtených 239 knih - přečtených od táty).
Kamarádka vyprávěla, jak se jejich dvouapůlletá dcera radovala nad jahodou. „Tu jahodu nám tady připravil Bůh“, řekla maminka. Za pár dní jim ujela tramvaj. Holčička se ptala: „Bůh nám nechal tramvaj ujet“? [4]

To vše je pro mě podobenstvím. Ježíš vyhledává setkání s námi, těší se na nás, rád by nás pohladil, políbil, objal nás. Je s námi, když se díváme na západ sluce, pozorujeme vážky nebo žáby, … když ochutnáváme dobré jídlo manželky, maminky, babičky nebo pána domu. Ježíš se v ničem a nikomu nevnucuje.
Vyšli jsme z náruče rodičů i z náruče boží. Celý život potřebujeme náruč milovaných. Kdo objevil Náruč boží, získal Poklad.
Někdo má potřebu vyprávět druhým nový vtip, co zajímavého objevil, krásného zažil, z čeho se těší …
Ježíš žije bohatým vnitřním životem. Těší jej, stojíme-li o jeho slova. Rád nám vypráví o Bohu, i o nás – kým pro něj jsme. Těší se z veškeré krásy stvoření. [5]

„Adame, kde stojíš v roce 2020?“, ptá se nás Hospodin. „Proč se přede mnou schováváš?“

V koronavirové karanténě jsme si říkali, že mediální přenosy bohoslužeb mají svůj význam pro staré a nemocné lidi, ale nenahradí nám společné slavení tváří v tvář druhým …
Kdyby náš křesťanský život ale stál jen na bohoslužbách v kostele, byli bychom podvyživenými a nepoužitelnými křesťany. Potřebujeme život s Bohem vrátit do rodin a do všedních dnů. Víc než dvoutisíciletá praxe židů svědčí o velikém užitku takto pěstovaného vztahu s Bohem. [6]
To nás může inspirovat.
Velice mě potěšilo, že v době koronavirové karanténě řada rodin začala slavit rodinný rituál „Slavení dnu Páně“.
Znáte můj sen, že by menší skupiny křesťanů (kteří si rozumějí) třikráte do měsíce slavily Večeři Páně a jednou měsíčně by se ke slavení v kostele sešla celá farnost.
První křesťané měli presbytery a biskupy (kněze měli až později). Po domech „Lámali chléb“ – slavili Ježíšovu hostinu.
Presbyter je „starší“ bratr (nebo sestra), který je schopen pomáhat „mladším“. Znám řadu lidí (nejen z Manželských setkání), kteří by mohli být pozváni k presbyterské službě a mohli předsedat slavení Večeře Páně jako u prvních křesťanů.
František už vyzval biskupy, aby začali světit ženaté muže ověřené životem na kněze. Potřebujeme být připravení. Slavení rodinného „Rituálu dne Páně“, k tomu může být přípravou.
(Na žádost některých znovu přikládám text rituálu v Příloze II.)

Bůh od nás slyší nesčíslně mnoho slov modliteb, ale zaslechneme jeho slovo: „Adame (člověče boží), kde jsi? Před čím a před kým se schováváš? “  
Vyburcuje nás krize koronaviru a krize naší západní společnosti k naslouchání Ježíšovi?
Začneme se ho ptát na radu?
Stojíme o jeho moudrost?

Pokročíme ve slavení liturgie? Budeme z ní odcházet proměnění?
Víc než z krásného koncertu, mnohem více než ze spokojenosti nad splněním náboženské povinnosti?
Nevěsta a ženich odcházejí ze svatebního rituálu s jiným pocitem, než s jakým přišli. (Jaký prožitek jste na své svatbě měli vy?)
Prožijeme při bohoslužbě zážitek z toho, že pro Boha mnoho znamenáme? (To se nemusí vždy odrazit v citovém prožitku.)

Na Manželských setkáních jsem se opět potěšil. Řada manželů se snaží (nejen na Manželských setkáních) budovat čím dál větší vzájemné porozumění. Podobně může růst i hloubka našeho přátelství s Bohem.
K obojímu máme mnohem více prostředků, než měli naši rodiče.

----------------------------------------------
Příloha I.

21. neděle v mezidobí                                                                27. srpna 2017

Biblické texty nás vedou k přemýšlení o autoritě.
Písmo nám ukazuje, že život a vztah s autoritou je náročnější než bychom si mysleli.

(Poznámky pod čarou jsou určeny především těm, kteří začali číst „Poznámky k biblickým textům nedělní liturgie“ nedávno a neznají předchozí lekce.)

Zopakujme si nejprve, co jsme z božího vyučování pochytili.
Kdo objevil krásu a péči Boha, ten si jej zamiluje celou svou bytostí a chce k němu svým způsobem života přilnout.
Z tohoto bohatství důvěry pak vyplývají slova: „Proto si vážíš (ctíš) otce i matku“ (jedno z deseti základních „slov“, na kterém stojí životadárné soužití dcer a synů božích, z „Desatera“). [7]

I Ježíš potvrdil, že boží království stojí na službě. (S Bohem sloužíme jeho plánům se světem a lidstvem.)

Naše společnost se propadá k pohanskému uspořádání [8], proto jsme Bohu vděční za jeho vyučování k moudrosti.

Naše biblické texty nám ukazují tři typy autorit, jejich postoje a ovoce jejich života.
Všechny máme promýšlet. (My starší víme, že praktickou životní moudrost nelze zajistit zákony, nařízeními a zákazy.)

Šebna je případem kariéristy, správce, který si urval vysoké, postavení pro sebe. O takových je řečeno: „Bůh mocné sesazuje z trůnu“. Jemu podobných máme okolo sebe hojnost.

Eljakim byl pro svůj dobrý charakter Hospodinem vybrán ke službě druhým, ke správcovství, k hospodaření. Je přirovnán k železnému hřebu. [9]
Vykonal mnoho dobrého, ale nevydržel, později podlehl nátlaku příbuzných, příliš si je k sobě připustil. Navěsili se na něj a Eljakim podlehl jejich manipulaci. (Ani zaražený železný hřeb do zdi nelze přetížit.)

Co předcházelo Ježíšovým otázkám: „Za koho mě lidé pokládají“, známe.
I záměr Ježíšových otázek zníme. [10]  
Petr je výborný, ale ani on není neomylný a bezchybný. Z jeho chyb se máme poučit.
Je třeba, aby se držel Mesiáše!! (Jako každý z nás!)

Kontrolní otázka z minulých vyučování:
K čemu Ježíš Petrovi blahopřeje? [11]

„Skálou“ není Petr se svým názorem, rozumem, dokonce ani se svou dobrou vůlí a upřímností. [12]
„Skálou“ není úřad římských biskupů sám o sobě.
„Skálou“ držící boží království je postoj Ježíšova učedníka vyznávající „Mesiáše, Syna živého Boha“. (V tom Petr vynikal i přes svá selhání).

Království boží se týká lidí, není jako království včel, mravenců nebo termitů, ta jsou plně naprogramována Tvůrcem, jejich členové nemohou jednat jinak, než jednají.
Ke stavbě božího království je třeba vědomé, svobodné a co nejpečlivější spolupráci Ježíšových učedníků s Bohem. Řídíme-li se jen svým rozumem, nedostojíme ve službě, kterou nám Ježíš svěřuje. 

Pekelné mocnosti nemohou přemoci Ježíšovy učedníky - pokud jednají podle svého Pána!
Pekelné mocnosti se snaží otupit naši bdělost, našeptávat nám své názory, zakrývat nám oči před zlem vlastním i zlem cizích. [13]

Petr prošel Ježíšovým vyučováním. S jeho chybami Bůh počítá, ale Petr by rád (Bůh ještě více), abychom se z jeho chyb poučili.

V božím království jsou všichni vzděláváni a všichni přijímají určitý druh odpovědnosti.
Naše společnost je jiná než v době Mojžíšově, je jiná i než v době Ježíšově. A přece je Ježíšova moudrost stále použitelná.
I ve světské společnosti jsme (po velice špatných zkušenostech s pokušením moci a tragickém zneužívání) došli k oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Ježíš je geniální, myslel na vše. Apoštol Pavel píše: „Bůh v církvi ustanovil jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení“. (Srv. 1 K 12,4-13) Můžeme si porovnat, jak vypadá uspořádání dnešní církve - kdo si v ní osobuje veškerou moc. [14]
Všímejme si jakého bohatství se nám v církvi od autorit dostává nebo nedostává.
Proč se nedržíme toho, kterého ústy vyznáváme za svého Pána?

Ale věnujme se především každý sám sobě. Každému z nás bylo něco nebo někdo svěřen. Klíče od božího království jsou víc než klíče od korunovačních klenotů. Klíče od božího království ale nejsou naše, přijali jsme odpovědnost za Ježíšovu „stavbu“ a jeho poklad.
Svým dětem chceme dopřát co nejlepší učitele, lékaře, duchovní … Svým svěřencům chceme pečlivě sloužit se samotným Ježíšem. Učit se ve svém oboru na trojku - máš-li na víc - je málo. Jsou ti svěřeni dcery a synové boží. V božím království hospodaříme s poklady, které mají obohacovat lidi na cestě do společenství svatých (těch, kterým Bůh zasvětil svůj život).

Říkali jsme si, proč Ježíš zakázal apoštolům prozrazovat, kdo je Mesiáš … a co to znamená pro naše vyučování o Bohu. [15]

Apoštol Pavel v druhém čtení připomíná, že jedinou a nejvyšší autoritou je Bůh.
On jediný je moudrý. Je pro nás jedinou a nejvyšší autoritou?
My máme - oproti našim předkům - větší možnosti k poměřování svých názorů a jednání s Bohem. Ježíš je pro nás viditelným Synem Boha živého. Má lidskou zkušenost s naším životem, žil v pozemské lidské kůži.
Bázeň před Bohem se nemá projevovat pouhým klaněním, ale ověřováním si boží moudrosti a pak přitakáním Ježíšovi ve svém životě.
Není větší a příjemnější autority než je Bůh.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Příloha II.

 
 
slavení  Dne  Páně
rodinný rituál
 
Předmluva  

Rituál vychází z biblického dobrořečení a z židovského slavení soboty.
Hebreové byli původně barbaři. Hospodin jim nabídl veliké přátelství, jedinečnou pomoc a bohatství všeho druhu, nechají-li se jím vést. [16]
Za pár století se stali náboženstvím největšího praktického soucitu.[17]
Považují si, že smějí být svobodným lidem božím a královstvím kněží. [18]
Vědí, že jejich existence a bohatství stojí na třech pilířích:
na životu podle slova Božího, slavení soboty a budování rodiny.
Ježíš, jeho příbuzní i apoštolové, v této kultuře vyrostli. [19]
90% náboženského života izraelitů se odehrává doma v rodině. Od Jákoba už víme, že tam, kde jsme, je s námi Bůh. Ježíš nám k tomu ještě něco přidal. [20]
I my jsme křtem pozváni k životu v božím království a ke královskému kněžství … [21]
Hospodin své přátelství ke svému lidu přirovnává ke krásnému manželství. Židé každou sobotu večer v synagoze čtou Píseň písní. Ta je podobenstvím o věčné smlouvě mezi ženichem - Bohem, a jeho nevěstou - Izraelem.
Ježíš přišel jako ženich, a i nás nežidy, zve do množiny své nevěsty.
Ke své Hostině použil rodinnou velikonoční slavnost, povýšil ji a daroval nám ji jako slavnost svatební - každou neděli nám opakuje svůj manželský slib.
Navíc nám neděli daroval jako slavnost Vzkříšení.
Na každou slavnost se připravujeme …[22]
 
 
 
slavení  Dne Páně
 
Sobotní večer
 
Liturgicky začíná den večerem. K přípravě na Den Páně se rodina v sobotu schází u stolu ke slavnostnější večeři pěkně oblečena. 
Pokud jsme před tím někomu ublížili, nejprve se mu omluvíme.
Stůl je svátečně prostřený s ubrusem a svícemi (dvě za manžely, s narozením každého dítěte přibývá další svíce) [23], na stole je (mimo jídla k večeři) na zvláštním talíři chléb, [24] přikrytý bílým plátěným ubrouskem, dospělí mají nalitý pohár s vínem, děti s vinným
džusem nebo jinou ovocnou šťávou.[25]
Připravíme si obnos peněz na nedělní kostelní sbírku nebo na dobročinný účel.

     Všichni stojí, matka rozsvěcuje svíce a říká modlitbu:
Bože, děkujeme ti za oheň, který svítí a hřeje. Také tvá slova jsou světlem pro náš život. Rozsvěcujeme tato světla, aby nám připomínala tvé dvě rady: „Pamatuj si má slova a střež je“.
Díky tvým slovům přichází do naší rodiny tvá moudrost, abychom se, my - rodiče, i naše děti - učili žít ušlechtile a pravdivě.
Bože, buď i nadále milosrdný vůči mně (jméno), dceři (jméno matky
a otce), mému manželovi (jméno) a mým dětem (jejich jména).
Bože, pomáhej mně k věrnosti tvým slovům, pomáhej mi vést naše děti tak, aby si osvojily tvou spravedlnost.
Pomáhej mně ochotně sloužit a pomáhat druhým.
Děkuji ti, Bože za to, že mě a moje blízké učíš přiznávat si svá provinění a prosit za odpuštění. Děkuji ti za milosrdenství tvé a těch, které jsem o odpouštění prosila. Děkuji ti za to, že nás učíš odpouštět těm, kteří nás o odpuštění prosí.
Prosím tě o tvou pomoc, abychom se od Ježíše učili žít v jeho pokoji, úctě k druhým a v radosti.
Amen.

     Dobrořečení otce (v jeho nepřítomnosti matky):
Bože, z lásky jsi nás stvořil a k lásce nás voláš.
Daroval jsi nám jednoho druhému a celý svět.
Podle tvé moudrosti se učíme s tímto bohatstvím hospodařit. 
Učíš nás pracovat i slavit. Prosíme tě o pomoc, abychom se dobře připravili na zítřejší Den Páně a slavili jej ve tvém Duchu.  
Děkujeme ti za přátelství Tvé i těch, kteří nás mají rádi.
Děkujeme i za to, čím nám posloužili druzí lidé, často neznámí. Odměň je, prosíme, svou štědrostí.
Děkujeme ti za všechno, čeho dobrého se nám v tomto týdnu dostalo. Učíš nás pěkným vztahům s druhými; děkujeme ti za to, čím dobrým jsme někomu pomohli, čím jsme přispěli světu, aby byl přívětivější.

Bože, díky tvému požehnání máme víc, než kolik nutně potřebujeme k životu - máme z čeho rozdávat.
     Připravený obnos peněz na kostelní sbírku nebo na dobročinný účel otec vloží do pokladničky nebo na zvláštní talířek.
     Pak pokračuje v modlitbě:
Bože, tvé pokyny jsou svící, ale život podle tvé moudrosti je světlem.
Ježíši, tys o nás řekl: „Vy jste světlo světa. Rozsvícená světla se nestaví pod stůl, ale na stůl, aby svítila všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby za vaši dobročinnost (i když nevidí, jak
a kolik pro potřebné dáváte) a mohli děkovat Bohu.“
     Pokladničku nebo talíř s penězi odloží mimo stůl.
 
Děkujeme ti Bože za to, že tě máme, a že máme jeden druhého.
     Podíváme se na druhé a ukloníme se jim.  

     Všichni zasednou ke stolu.
 
     Otec (v jeho nepřítomnosti matka) dobrořečí nad vínem:
Otče náš, králi náš, děkujeme ti za krásu světa.
Děkujeme ti za přátelství tvé a za přátelství těch, kteří nás mají rádi. 
Učíš nás společně pracovat i slavit. Ke slavení jsi nám také dal plod révy a nejrůznějšího ovoce.
I lidé vymysleli mnoho dobrého, aby nám chutnal život. [26]
S vděčností a v radosti chceme slavit Den Páně, proto si - před tebou - připíjíme: „Na život (s Tebou a s lidmi)“. 
     Všichni pozvednou své poháry, podívají se na sebe a napijí se. 

     Pak otec (v jeho nepřítomnosti matka) odkryje chléb z ubrousku, vztáhne nad chléb ruce a říká dobrořečení nad chlebem: 
Bože, s láskou pečuješ o všechno živé, o nás - lidi - nejvíce.
Nad chlebem ti dobrořečíme za vše, co nám poskytuješ k životu.
Prosíme tě, Bože, pomáhej nám, abychom žili ve vzájemné lásce
a pomáhali si.
     Chléb rozláme na kousky podle počtu stolujících na talíř a každý kousek chleba posolí.[27] 
Talíř s chlebem nabídne nejprve své ženě, pak dětem podle stáří (od nejstaršího k nejmladšímu), sám si bere kousek chleba jako poslední.
     Potom pokračuje:
„Bože, děkujeme Ti za jídlo, za ty, kteří nám jídlo připravili
i za lidi, kteří potraviny vypěstovali nebo na nich pracovali.
Děkujeme ti za ty, kteří nám jakkoliv slouží.

     Po večeři otec rodiny děkuje za svou manželku (Př 31,10-31):
Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly.
Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá bohatství.    
Prokazuje mu jen dobro a žádné zlo po celý svůj život.
Stará se o vlnu a o len, pracuje s chutí vlastníma rukama.
Podobna obchodním lodím zdaleka přiváží svůj chléb.

Ještě za noci vstává dát potravu svému domu a příkazy služkám.
Vyhlédne si pole a získá je, z ovoce svých rukou vysází vinici.
Bedra si opáše silou a posílí své paže.
Okusí, jak je dobré její podnikání. Její svítilna nehasne ani v noci.
Vztahuje ruce po přeslenu, svými prsty se chápe vřetena.
Dlaň má otevřenou pro utištěného a ruce vztahuje k ubožáku.
Nebojí se o svůj dům, když sněží, celý její dům je oblečen do dvojího šatu. Zhotovuje si přikrývky. Z jemného plátna a šarlatu je její oděv.
Uznáván je v branách její manžel, když zasedá se staršími země.
Zhotovuje plátno na prodej a pásy dodává kupci.
Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům.
Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení.
Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí.
Její synové povstávají a blahořečí jí, též její manžel ji chválí:
Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš.
Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály.
Dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy![28]

   Pak manželku obejme a políbí. 
 
 
Rodiče žehnají svým dětem. [29]
 
     Otec (v jeho nepřítomnosti matka) se vtaženýma rukama k dětem říká:
Bože, dobrořečíme ti, za tvou lásku. Svou přízeň nám projevuješ mnohými dary. Tak zakoušíme tvé požehnání.
Děti, Bůh nám žehná a chrání nás.
Pečuje o nás,
mluví s námi,
smilovává se nad námi
a obdarovává nás svým pokojem.
 
     Postupně přistupuje ke každému dítěti, od nejstaršího k nejmladšímu, pokládá mu ruce na hlavu, dívá se mu do očí
a s úsměvem mu říká:
X., mám tě velice rád, ale Bůh tě má ještě víc rád než já.
Bůh se na tebe usmívá.
obejme dítě se slovy:      Objímá tě
a políbí je se slovy:         a dává ti pusu.

     Pak matka každému dítěti ve stejném pořadí pokládá ruce na hlavu, dívá se mu do očí a s úsměvem mu říká:
X., mám tě velice ráda, ale Bůh tě má ještě víc rád než já.
Bůh se na tebe usmívá.
obejme dítě se slovy:      Objímá tě
a políbí je se slovy:         a dává ti pusu.
 
     Potom jdou malé děti spát.
 
     Po večeři začíná příprava na neděli čtením biblických textů.
     Pro větší děti je ctí být u toho a zapojit se.
 
     Otec (v jeho nepřítomnosti matka) přípravu uvede modlitbou: 
Bože, řekl jsi nám: „Snažíte-li se o porozumění mým slovům a snažíte-li se podle nich žít, jako byste mě korunovali svým králem.“
Bože, žádná univerzita nás neučí to, čemu nás vyučuješ ty.
Děkujeme ti za to. Chceme tvým slovům pozorně naslouchat, abychom v životě jednali podle tvých pokynů a rad.
Prosíme tě k tomu o pomoc. Amen.
 
Úryvku z Písma porozumí ten, kdo zná celek. Proto otec (v jeho nepřítomnosti matka) uvede jednotlivá čtení (u historických knih uvede století, ve kterém se děj odehrál, souvislosti čteného úryvku,
u slov proroků uvede příčiny, na které Hospodin reaguje … [30]
Některá čtení mohou číst i větší děti.
Po každém textu rodiče poví, jak textu rozumějí (mohou se zapojit i děti). Je žádoucí vést děti ke kladení otázek a chválit je, když se ptají.
 
     Po rozpravě o biblických textech otec (v jeho nepřítomnosti matka) řekne modlitbu:
Bože, zítra budeme těmto tvým slovům s ostatními rodinami naslouchat v kostele. Chceme ti co nejvíce porozumět, prosíme tě k tomu o pomoc. Těšíme se na to, co dalšího se dozvíme a co nového pochopíme. 

Děkovali jsme ti, Bože, v naší rodině za vše, čím jsme byli obdarováni v tomto týdnu. Zítra ti budeme děkovat společně s ostatními, neboť bohatství našich přátel je i naším dalším bohatstvím.

Děti, na zítřejší bohoslužbu si každý připravíme krátké poděkování.
Až pan farář řekne: „Modleme se“, ve chvilce ticha si každý v duchu řekneme svou modlitbu; Bůh si ji z nás „přečte“.
Pan farář pak modlitby všech zakončí, a my odpovíme: Amen. 
Těšíme se na zítřejší Den Páně. Přejeme vám s maminkou „Dobrou noc“. 

Rituál nedělního oběda

Neděle je naším největším svátkem a společné jídlo u nedělního stolu je naší největší rodinnou slavností. Má být pokračováním Ježíšovy hostiny, slavené v kostele.
(Ochota pomáhat s přípravou jídla je pro členy rodiny samozřejmostí). Stolováním prokazujeme druhým svou přízeň, svou pozorností k nim dáváváme najevo: „Mám tě rád, jsem tu pro tebe, pečuji o tebe, aby ti nic nechybělo“. Proto i stůl je slavnostně připraven a my jsme pěkně oblečeni - vědomi si Boží přítomnosti
a toho, že jsme z královského rodu.
(Kdo nepochopí smysl a krásu stolování má ztíženou cestu k pochopení Ježíšovy Hostiny.)
 
     Otec (v jeho nepřítomnosti matka) říká:
Bože, děkujeme ti za Ježíšovu hostinu - směli jsme ji opět prožít jako tvoje nevěsta. Prosíme tě, pomoz nám, aby naše stolování bylo pokračováním Ježíšovy hostiny. Jsme ti vděčni, že u nás doma nejsi méně přítomen než v kostele, u tebe jsme doma.
Děkujeme ti za tvou blízkost, přátelství a všechnu tvou péči.
Děkujeme ti za ty, kteří nás mají rádi.
Děkujeme ti za dnešní dobré jídlo a za ty, kteří nám je připravili a dopřáli (mírně se ukloníme tomu, kdo vařil a těm, kteří pomáhali). 
Amen. 
     Přivítá hosty a členy rodiny:
Všechny vás rádi s manželkou přijímáme u našeho stolu a přejeme vám dobrou chuť.
     Všichni odpoví:   Dobrou chuť.
 
 
Modlitba po jídle
     Otec (v jeho nepřítomnosti matka) říká:
 
Bože, z tvé dobroty žijeme. Z tvé štědrosti jsme opět jedli. Díky tobě
nám nikdy nechybělo a nebude chybět jídlo a to, co potřebujeme k životu.
Děkujeme ti, ti za to, že nás přivádíš ke vzájemnému přátelství a učíš nás pomáhat potřebným.  
Za vše dobré ti chceme dobrořečit svým životem - ochotou sloužit druhým. 
 
     Všichni poděkujeme rodičům (hostitelům) za dobré jídlo, za společenství, za příjemnou atmosféru u stolu ...

     Po obědě se obvykle vracíme k bohoslužbě, k biblickým textům, k tomu, co nás zaujalo, čemu nerozumíme, na co (a koho) se budeme ptát, co si ještě chceme v týdnu promyslet.

     Otec (v jeho nepřítomnosti matka) říká:
Bože, děkujeme ti za tvé slovo, z kterého se učíme největší životní moudrosti.
Darem dnu svátečního nám připomínáš, že nejsme otroky nikoho
a ničeho (ani práce), děkujeme ti za to, že jsme tvými milovanými dětmi.
Přál sis nás, přijal jsi nás a stále - nás hříšné - znovu a znovu přijímáš.
Děkujeme ti, že jsi nás - spolu s druhými - učinil ke svému obrazu.
Daroval jsi nám velké osobnosti.
Děkujeme ti za Abraháma; odkázal nám zkušenost, že jsi velkorysý
a věrný přítel. 
Děkujeme ti za Mojžíše; učí nás rozpoznávat dobro a zlo, spravedlnost
od nespravedlnosti, ukazuje nám cestu k tvé moudrosti.
Děkujeme za naše předky …
Děkujeme ti za Ježíše. Na jeho jednání s lidmi vidíme, jakou cenu má
pro tebe každý člověk - i my. Na jeho životě vidíme, jak si představuješ pěkný život člověka. Ježíše jsme přijali jako největšího Přítele a Učitele.
Od něj se učíme milovat tebe celou svou bytostí a bližní jako sebe sama.
Prosíme tě k tomu Bože o pomoc.
Za vše ti dobrořečíme.   Amen.

Nedělní večeře
 
Na stole jsou poháry s vínem nebo džusem a opět hoří svíce.
Židé poháry přelévají, aby si uvědomili, že nás Bůh obdarovává víc, než se všímáme (pod poháry dávají talířek). Na sůl také dávají také kořenku s vonným kořením (např. s hřebíčkem).
 
     Otec (v jeho nepřítomnosti matka) říká:
Bože, děkujeme ti za dar Dnu Páně. 
Děkujeme ti za tvou velikou štědrost. Víme, že nás - i v následujícím
týdnu - budeš vrchovatě obdarovávat mnohá krásnými překvapeními.
Chceme si všímat tvých darů - abychom věděli, jak jsme bohatí tebou
a jedni druhými.
Dobrořečíme ti, Bože za krásu nesmírného množství vůní. [31]
Při křtu a svátosti dospělosti jsme byli ovoněni, abychom věděli,
že máme vonět po tobě, Bože.
     Všichni si postupně přivoní k vonnému koření v kořence.
     Pak modlitba pokračuje:
Bože, chceme být svým jednáním příjemní druhým, aby viděli,
že jsi Otcem a Matkou všech lidí, že jsi příjemný,
že i na nás máš vliv, a že i oni ti mohou důvěřovat.
Dobrořečíme ti Bože za sebe a za všechno stvoření.
Velice ti děkujeme, neboť s velikou láskou pečuješ o vše živé. 
Prosíme tě o pomoc, abychom příští týden poctivě pracovali
na tvém království ve světě a byli tvůrci Kristova pokoje. 
Amen.

Václav Vacek

 
[1] Historik Raul Hilberg, když dokládal, že společnost v době války nedostatečně bránila židy před vyhlazování, řekl o křesťanech: „Neměli ve společnosti téměř žádný vliv, jednou týdně se hodinu účastnili své bohoslužby“. Bude o nás jednou znovu řečeno totéž?

[2] Naše mše má spíše nádech pohřební, je velice vzdálena Ježíšově svatební hostině.
Navštívili jsme o dovolené řadu bohoslužeb, mše byly jen „čteny“. Strach, aby svátosti byly „platně“ slouženy, nás svazuje k pedantskému lpění na formě. Zatímco se rajtuje na rubrikách a každém nesrozumitelném slově, téměř nikde se neslaví Ježíšova hostina podle jeho přání: „Vezměte, jezte a pijte“. Důležité jsou naše pokyny! Ježíše jsme umlčeli.
(Samozřejmě, že úcta k božímu konání a naše spolupráce s Ježíšem nás vede k pečlivosti. I civilní společenské úkony a rituály mají svůj řád a formu (svatba na radnici, vojenská přísaha, promoce, soudní rituál …).
Jeden příklad: Po staletí jsme jen mluvili o zázraku Proměňování. „Vrcholem mše svaté je sestupování Boha na oltář, Ježíš proměňuje chléb a vínu na své předrahé Tělo a svou přesvatou Krev. Na kolena, klanějme se a prokazujme mu svou úctu.“
Kolik modliteb, písní, rituálů, zázraků na podporu tohoto Nejvyššího Tajemství jsme vymysleli.
Kolik pokynů jak uctít Nejsvětější Svátost Oltářní. (Všimněme si toho zpředmětnění, už ne Ježíš ale „NSO“).
My, duchovní, jsme jako strojvůdci (jsou-li podemleté kolene nebo padne-li na ně strom, strojvůdce čeká, až někdo závadu na trati odstraní), kteří neumí přesednout na jiný dopravní prostředek nebo jít pěšky.

[3] My raději zůstáváme v soukromém prožívání bohoslužby – proto na kolenou. Ducha božího spoutáváme svým tvrzením: „Mně je na kolenou dobře, já se v tom dobře cítím“. Proč se neptáme jak se cítí náš Ženich u nás - své nevěsty?
Můj příbuzný je misionářem v Zambii, černochům zasvěstil svůj život. Oženil se s černoškou.
Když černoška v Africe potká černocha, nejprve se dovolí, zda ho může pozdravit. Všechna břemena nosí žena. Manželovi přináší po kolenou připravené jídlo.
Samozřejmě, že si Aleš drží svou kulturu. Černoši - když vidí, že kufry nosí on - si mohou myslet, že je „pod pantoflem“ … I kdyby jeho žena říkala (jako my někdy vůči Ježíšovi¨): „Ale já se v našich odvěkých zvycích a posvátné tradici našich předků cítím dobře“, nepřistoupil by na to.
V jakém postavení jsme před Ježíšem. Je pro nás jeho názor důležitější, než náš?
(Až v Zambii u Viktoriiných vodopádů potkáte černou paní Vackovou a malé černé Vacky, tak to je naše rodina.)

[4] Děti jsou chytré, je radostí s nimi objevovat krásu světa. Můžeme se od nich ledacos naučit. Na Manželských setkáních se mi nedařilo na počítači nastavit wifinu. Požádal jsem o pomoc dva desetileté kluky. „To naše generace zvládá“, pravili.

[5] Proč jsou naše modlitby jako mluvení k neslyšící modle? Proč raději Bohu nenasloucháme?
„Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.
Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se modlete takto: Otče náš …“
Pastýři ovšem smysl modlitby Páně nevysvětlují a tak ji mnoho křesťanů jen stále dokola opakuje jako mantru.

[6] Víme o velikém zázraku, který Bůh vykonal na židech. Přesto, že po dvě tisíciletí žili, bez vlasti, bez vlastní země a svého území, bez vlastní policie a armády, přes nesčíslné pogromy nejen přežili, udrželi si vysokou úroveň duchovního života a dočkali se i vlastního státu. V mnoha oborech významně přispěli k pokroku světa a hlavně ke světové kultuře božího lidu. Jsou národem Knihy, Tóra jim byla slabikářem, čítankou a učebnici Moudrosti. 90 % náboženského života se odehrává v jejich rodinách.
Dnešní Izrael je sekulární státem. Věřících židů je tam podobné množství jako u nás kostelových lidí. Věřící židé mají své, často významné a náročné zaměstnání a přesto se 2x až 3x týdně setkávají ke studiu Tóry (mnoho jich má rabínské vzdělání).

[7] To slovo patří dospělým (my jsme je bláhově zúžili jen na poslušnost dětí k rodičům a na poslušnost podřízených vůči nadřízeným).
Izrael měl původně kmenové uspořádání rodin, svobodných lidí (bez šlechty, společenských tříd, bez stavů a náboženské hierarchie). Rodiče byli jedinou lidskou autoritou. Přirozenou – rodiče slouží dětem, slabým, nemocným a potřebným (včetně starých rodičů) – tím ukazují dětem životní cestu (zjevenou nám Bohem; proto i slovo „ctít“ souvisí s úctou, prokazovanou Bohu).

[8] Mnoho mocných si osobuje moc a bohatství (všeho druhu) pro sebe a k ovládání druhých.
Autorita má vést druhé k dospělosti, k odpovědnosti, má chránit slabší a bdít nad tím, aby každý, kdo je autoritě svěřen netrpěl nějakou újmou. Autorita má vést, podporovat to dobré a tvůrčí v člověku i společnosti, svým příkladem má druhé vést ke svobodě, obětavosti a spravedlnosti boží.  

[9] Železo bylo tenkráte velice ceněno, pro praktický život mělo větší cenu než zlato. Šetřilo se jím (vzpomeňme římské vojáky, kteří Ježíšovy nohy přibili jedním hřebem a druhý ušetřili).

[10] Apošolové se pohoršovali nad zabedněností lidí, kteří se drželi učení rabínů a nenechali si některé věci vysvětlit od Ježíšových učedníků. Ale sami si některá Ježíšova tvrzení nenechali vysvětlit. Byli podobně uzavření „novému učení“ (i když v menší míře než ostatní). 

[11] Synovi řekneme: „Blahopřeji ti, že jsi udělal maturitu s vyznamenáním a že jsi byl přijat na významnou univerzitu a nejlepší profesoři tě naučí to, k čemu sami došli - a na co bys sám nepřišel.“ („Petře, blahopřeji ti, že jsi se skvěle u Mojžíše a můj Otec to mohl sdělit to, co bys sám nikdy nemohl objevit. Kdo má, tomu bude dáno a přidáno.“)

[12] Když Petr s upřímností jemu vlastní a v dobrém úmyslu káral Ježíše, Mistr jej napomenul: „Víš, že mluvíš jako Satan? Ten si také od jisté doby začal myslet, že je chytřejší než Bůh.“
Petr si vzal Ježíše stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, (opusť učení farizeů) drž se mě, a následuj mne.“ (Mt 16,22-24)
Nenechme se zmást tvrzením některých kazatelů, že apoštolové nemohli pochopit, že bude Mesiáš ukřižován. Ježíš je skvělý učitel, učedníkům vše dobře vysvětloval.
V Osvětimi se ptávám našich poutníků: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ „To je nepředstavitelné“, odpovídají.
Ale, to, že je něco nepředstavitelné, neznamená, že se to nemůže stát.
Kdo by si kdy, mohl představit likvidací lidí v plynových komorách a střílením lidí nad hromadnými hroby? Žádný autor popisující „apokalypsu“ neměl takovou fantazii jako Hitler, Stalin a jejich lidé.  A přesto se to stalo. A řada lidí před těmi zločiny varovala dříve, než nastaly. 
Jednal-li i Petr někdy pošetile, jak bych si mohl myslet, že jsem lepší než on.

[13] Známe optimistické řečičky: „To nebude tak zlé …, dejme politickému kandidátovi šanci …,
nebo přetrvávající pohanské názory, které nás svádí od vyučování božího. 
Z Abrahámova přemýšlení o Hospodinu, zdali by byl schopen zahladit spravedlivého s nespravedlivým (Gn 18,22-30) se máme poučit. Přesto někteří pokřtění - trčící v pohanství - přemlouvají Hospodina, aby dal víru tomu a onomu.
V modlitbě „Otče náš, přijď království tvé“ úkolují Boha místo toho, aby se poctivě ptali, co mohou pro boží věc udělat oni. (Jistý Američan řekl:“ Neptej se, co může Amerika udělat pro tebe, ptej se, co ty můžeš udělat pro Ameriku.) Ježíš řekl učedníkům: „Vy(!) hledejte především boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“.
Neotravujme Boha tím, co vše má udělat pro děti, prosme jej o pomoc, abychom my vedli své potomky k jeho moudrosti. Zkontrolujme si, kolik času týdně věnujeme novinám, televizi nebo svým zálibám a kolik času věnujeme porozumění Bohu.

[14] Arcibiskup R. Bezák řekl: „Já jsem si myslel, že všichni biskupové jsou lidmi na svých místech.“ Byl naivní, nečetl dějiny církve a Písmo? Neviděl, že všichni selháváme?) To, že jsme se nechali pokazit a nechali se svést k byzantské a autoritářské moci do jedné osoby je tragické. Nad minulostí bychom mohli mávnout rukou, ale že to přetrvává i po posledním koncilu je škoda.
Není-li osočeným dopřáno dovolání proti pomluvám, je naše církev nemocná.
Máme neblahé zkušenosti s dvěma totalitami. Hitler brzy zrušil demokratické uspořádání státu. Komunisté byli mazanější, jejich propaganda byla mazanější než nacistická, ale i oni rozhodovali o všem. Vyprávějme o tom svým potomkům.

[15] Starý Katechismus kladl otázky a hned dával „přesné odpovědi“. Byl vymyšlen ze strachu, aby lidé „věřili přesně“. Ježíš nám dává příklad, abychom kladli dobré otázky, děti vedli ke kladení otázek a společně hledali odpovědi u Ježíše.   

[16] Izraeli, až mě poznáš, zamiluješ si mě celou svou bytostí. Jsem Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívaný, velmi laskavý a věrný. (Ex 34,6)
Izraeli, prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho nařízení, pokyny a spravedlivá ustanovení, a že ho budeš poslouchat. Budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš pečlivě žít podle jeho moudrých rad a on tě vyvýší nade všechny pronárody. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha. (Dt 2,17-19)
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin „Jediný“ (ve významu „Jedinečný“).
A (proto) miluješ Hospodina, svého Boha, v celém svém srdci a v celé své duši celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes říkám, máš v srdci a opakuješ je svým synům a mluvíš o nich, když jsi v domě a když chodíš na cestách a když ležíš nebo vstáváš, a uvazuješ si je jako znamení na ruku a jsou jako drahokam mezi tvýma očima a píšeš je na veřeje svého domu a na své brány. (Dt 6,4-9)

[17] Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. (Lv 19,18b)

[18] Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím. Budete mi královstvím kněží. (Srv. Ex 19,5-6)

[19] Apoštol Pavel říká, že my - původně pohané - jsme byli naroubováni na ušlechtilou révu Izraele. (Srv. Ř 15. kap.). Smíme a máme z velikého bohatství Izraele čerpat.

[20] Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18,20)

[21] Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu. (1 P 2,9)

[22] Je ideální si rodinný rituál zavést hned po svatbě. S příchodem děti se provoz v rodině změní, ale malé děti vyrostou a puberta také netrvá věčně ...
Slova modliteb i jejich délku (případně písně podle vlastní volby) si může každý přizpůsobit své situaci a na míru své rodiny, podle věku dětí a svého stupně duchovního růstu.
Používat k modlitbě slova druhého člověka má své těžkosti, každý máme svůj slovník, ale rituál je nabídkou k inspiraci.
Některé rodiny někdy slaví „sobotní rituál“ v pátek.
[23] Dříve byla tato sobotní světla jediným osvětlením a každý ocenil jejich krásu.

[24]  Chlebovou placku, větší pleténku nebo krajíc chleba k rozlámání.

[25] Židé nalévají poháry až po okraj, aby každý viděl, že Bůh na nás nešetří.

[26] Židé neříkají: „Dobrý Bůh“, ale „Sladký Bůh“.

[27] Dětem vysvětlujeme, že chléb byl a je základní potravou v mnoha zemích.  Lámání chleba je prastarým rituálem sbratření. Rozdělení se o chléb může někomu zachránit život. Dodneška vítáme vzácné návštěvy chlebem a solí. Sůl dodává jídlu chuť a je nejstarším konzervačním prostředkem. Chléb se solí na znamení, aby nám naše přátelství vydrželo.

[28] Text „Chvála ženy statečné“, je pro nás velice archaický, lze si jej přepracovat vlastními slovy na to, co manželka dělá pro rodinu i v zaměstnání. (Byl jsem překvapen, když mnoho chlapů řeklo: „Tomu textu rozumíme“.)
Pokud by manžel konkrétně neděkoval (i před dětmi) za vše, co jeho manželka dělá pro něj, pro rodinu a pro druhé (vaří, pečuje o děti, uklízí, pere, pečuje o …), bylo by dobrořečení formalitou.
Samozřejmě, že pak manželka může nahlas ocenit svého manžela (i před dětmi) za to, co dělá pro ni, pro rodinu a společnost.

[29] Vysvětlení významu požehnání najdete v Příloze o „Dobrořečení“.
[30]  Úvody do čtení lze získat: z Bible - z úvodů jednotlivých knih, z Misálu,
z „Nedělní liturgie“ (vydává Pastorační středisko arcibiskupství pražského), z Katolického týdeníku, z „Poznámek na neděli“ letohradské farnosti ...      
[31] V Bibli je vůně jedním z obrazů Ducha božího. Izraelita při setkání s vůní pokaždé dobrořečí Tvůrci.  
Izraelští králové měli sloužit lidu Božímu, nebyli korunováni, byli pomazáni - ovoněni (podobně jako kněží a proroci), aby věděli, že svým jednáním mají vonět po Bohu. Ježíš nás znovu a znovu ponořuje
do Ducha božího - abychom jím voněli.