20. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 15,21-28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 56,1.6-7
Datum: 16. 8. 2020
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 15,21-28 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 56,1.6-7
; Ř 11,13-32
; Mt 15,21-28
Datum: 16. 8. 2020
Izaiášův text nás zve k biblickému pohledu na cizince,
neizraelity a nekřesťany. [1]
Ježíš boural vše, co rozdělovalo lidi. Prokazoval úctu všem, i těm, které tehdejší mužská společnost pokládala za podřadnější (ženám, dětem, postiženým, hříšníkům, provinilcům, příslušníkům menšin), k Samaritánům, i k pohanům.
Proč je příhoda o kananejské ženě napsána v evangeliu?
Proč se Ježíš její prosbě zdráhal vyhovět?
Je rozdíl, klademe-li otázky z pouhé zvědavosti, která nás k ničemu nezavazuje, nebo z touhy bytostně porozumět Bohu. [2]
Ježíš se vydal do pohanského kraje, představme si naše Sudety před válkou, některé vesnice byly české, jiné německé. Podobně to bylo v tyrském a sidonském kraji, pohané a izraelité žili blízko sebe.
„Nejsem lékař a neuzdravuji na potkání,“ říká Ježíš pohanské ženě. „Kdo není vyučen od Mojžíše, neporozumí smyslu znamení, které konám. [3]
Neznáte Mojžíše a já se nemohu věnovat všem. Proč jste se nevzdělávali v synagoze, nemáte ji daleko. Teď přicházíš kvůli nemocné dceři. Vyučím své učedníky a ty k vám pošlu, počkejte si a podejte si přihlášku do jejich vyučování.“
Možná šel Ježíš do pohanských končin právě kvůli této ženě. Stála mu za tu velkou námahu.
Neponižoval ji a nedělal drahoty. Chtěl jí pomoci, ale ona sama potřebovala projít patřičným procesem, kým je a kde je.
Ježíš není vyhlášeným léčitelem, je učitelem lidství podle božího obrazu.
V minulých letech jsme si podrobně říkali, že ta žena „složila přijímací zkoušky“ k Ježíšovu učednictví.
Nad Ježíšovými ostrými slovy se neurazila, přiznala, že je nevzdělanou pohankou. Splňují se na ní Ježíšova slova: „Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ (Mt 7,8
Žena pak svědčila ve své pohanské obci o Ježíši a Hospodinu (podobně jako vdova ze Sarepty), možná se později setkala s vyučováním Ježíšových učedníků.
„Silně věř, že ti Bůh pomůže,“ radí nám někteří. („Věř, že získáš velké peníze – a uvidíš, že zbohatneš,“ radí hlasatelé propagující „sílu myšlenky a kosmické energie.“)
Ježíšovo „hledat a tlouci“, je výzvou k úsilí porozumět Bohu. Pilný student (ne šprt), vytrvalý vědec, trpělivý a houževnatý člověk, který jde za svým cílem, má naději, že dojde k cíli.
Malé děti se brzy naučí mluvit, chodit a používat nejen mobilní telefon. Nelitují námahy k poznávání. Nenechají se odradit.
Dospělý člověk si navíc uvědomuje smysl určitého jednání. Čím hlubší smysl a čím větší touhu máme, čím větší trpělivost a vytrvalost vložíme do svého úsilí, tím větší naději máme, že nalezneme a dostane se nám toho, po čem toužíme.
Někteří chlapi chodí do fitka kvůli svalům. Sportovci trénují, umělci vytrvale cvičí a pracují, některé ženy hladoví a dlouho se denně líčí … Mají k tomu své motivy.
Co vše některé mámy podstoupí pro své dítě?
Ježíšovo „hledat a tlouci“ je do značné míry v našich možnostech. Židé tomu říkají hledání smyslu a vůle. Obojí si máme pěstovat. (Ježíš je Žid.)
„Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Mt 6,21
[1] Četl jsem v jednom kostele dopis dětem od jistého preláta; píše, že křtem se stáváme (adoptivními) božími dětmi.
Bůh o nás mluví jinak. Každé dítě, které se kdekoliv na světě narodí, je dítětem Božím. Bůh nemá žádné nevlastní děti. Všichni jsme vyšli z jeho milující náruče a z náruče svých rodičů. Křtem přijímáme Ježíšovu nabídku vstoupit mezi jeho učedníky.
Když se některý papež modlil společně s nekřesťany, pokaždé někteří katolíci pohoršeně řvali. Jeden pan profesor tvrdil, že muslimové mají jiného Boha než my.
Na formě oslovení Boha (Deus, Bůh, Alláh, Kyrios, Otec, Matka, …) nezáleží, srv. Mt 7,21
[2] 45 let se snažím sloužit jako Ježíšův pomocník v jeho vyučování. Asi 14 let posílám zájemcům tyto Poznámky. Rád odpovídám na upřímné dotazy. Ale bývám zklamán, když třeba padesátiletý sebevědomý katolík, vzdělaný ve svém oboru, klade náboženské otázky na úrovni šestnáctiletého kluka. U jakých učitelů náboženství se vzděláváme? Jak to, že např. nerozpoznáváme rozdíl mezi modlitbou zbožných pohanů a mezi modlitbou Mojžíšových učedníků a mezi modlitbou Ježíšových učedníků? K čemu Ježíšovo vyučování máme? Jen kvůli zbožným pocitům? Kvůli nadřazenosti nad nekostelovými lidmi?
Většina kostelových lidí se ale vůbec neptá, nepokládá porozumění Ježíšovi za důležité. Naše maminky si psaly kuchyňské recepty. Znám lidi, kteří nemají maturitu, ale pracují se slovem božím, píší si poznámky z biblických hodin a z kázání na Písmo, aby poznání ze slova Božího nezapomněli a osvojili si ho.
Moje služba se pomalu blíží ke konci, když vidím, že někteří pokřtění lidé stále trčí v 1. třídě Ježíšova vyučování, mrzí mě to nadvakrát: kvůli sobě (občas se ptám, zda jsem neměl dělat něco jiného) i kvůli Ježíšovi a jeho námaze.
Někteří lidé horlivě navštěvují mše, ale biblickým vyučovacím lekcím nepřišli na chuť. Stačí jim „milosti ze mše svaté“ a pak možná „myšlenka na den“. V kterém jiném oboru by takovýto přístup přinesl nějaký užitek? Kdo by byl spokojen se zdravotní sestrou, která by si každý den jen přečetla namátkou jednu větu z učebnice a neosvojila si ani základní dovednosti ze svého oboru?
Bez znalostí nejsme Ježíšovi nic platní. Za minulého režimu stačila k významnějšímu postavení v zaměstnání stranická příslušnost (ke KSČ). Ježíš nás zve k určité práci. Lobbing (přímluva) svatých a andělů v božím království nefunguje. Světci se za nás přimlouvat nebudou. „Když jsme zvládli osvojení si Ježíšova myšlení a jednání my, nauč se to i ty, nebudeme si kvůli tvému lajdáctví snižovat úroveň nebe.“
Už několikátá generace pokřtěných nemá ucelené náboženské vzdělání. Vyšlo nové vydání knihy „Zvěstování víry“, kdysi známé pod názvem „Holandský katechismus“. Kniha je schválena Pavlem VI. Pokládám ji za jednu z deseti nejdůležitějších knih.
[3] I my často zázraky bereme podobně jako vyléčení od lékařů nebo jinou pomoc v nouzi. (Bůh je velice štědrý, ale především nám nabízí moudrost k soužití. Porozumění s druhými a porozumění s Bohem je největším štěstím.)
Na mnoha poutních místech se vyprávějí příběhy o lidech v nouzi, kteří P. Marii slíbili, že když je zachrání, postaví jí kapli. Bůh není ješitný a nevyžaduje od nás stavění křížů a kostelů. Ukazuje nám důležitost a cennost vztahů s druhými. Nesmírně nám přeje – jsme jeho milovanými dětmi, jeho přízeň si nemusíme teprve zasloužit. Ve vztahu k rodičům nezpíváme: „Když jsem já sloužil to sedmé léto, vysloužil jsem si …“ U Boha si nemusíme nic vyprošovat. Naše prosby k Bohu jsou projevem úcty a nesamozřejmosti za jeho dary. Brát něco od Boha za samozřejmost, je sobecké a nezdvořilé. Boží štědrost v nás probouzí obdiv a vděčnost – z toho roste náš vztah k Bohu. Na jeho přátelství odpovídáme svým přátelstvím. Ježíš nám ukazuje, že u všech darů k lidem i k Bohu je důležitý motiv. Vyhnáním prodavačů a penězoměnců z nádvoří Jeruzalémské svatyně nám ukázal, že jakýkoliv obchod s Bohem je nepřijatelný.
Ježíš boural vše, co rozdělovalo lidi. Prokazoval úctu všem, i těm, které tehdejší mužská společnost pokládala za podřadnější (ženám, dětem, postiženým, hříšníkům, provinilcům, příslušníkům menšin), k Samaritánům, i k pohanům.
Proč je příhoda o kananejské ženě napsána v evangeliu?
Proč se Ježíš její prosbě zdráhal vyhovět?
Je rozdíl, klademe-li otázky z pouhé zvědavosti, která nás k ničemu nezavazuje, nebo z touhy bytostně porozumět Bohu. [2]
Ježíš se vydal do pohanského kraje, představme si naše Sudety před válkou, některé vesnice byly české, jiné německé. Podobně to bylo v tyrském a sidonském kraji, pohané a izraelité žili blízko sebe.
„Nejsem lékař a neuzdravuji na potkání,“ říká Ježíš pohanské ženě. „Kdo není vyučen od Mojžíše, neporozumí smyslu znamení, které konám. [3]
Neznáte Mojžíše a já se nemohu věnovat všem. Proč jste se nevzdělávali v synagoze, nemáte ji daleko. Teď přicházíš kvůli nemocné dceři. Vyučím své učedníky a ty k vám pošlu, počkejte si a podejte si přihlášku do jejich vyučování.“
Možná šel Ježíš do pohanských končin právě kvůli této ženě. Stála mu za tu velkou námahu.
Neponižoval ji a nedělal drahoty. Chtěl jí pomoci, ale ona sama potřebovala projít patřičným procesem, kým je a kde je.
Ježíš není vyhlášeným léčitelem, je učitelem lidství podle božího obrazu.
V minulých letech jsme si podrobně říkali, že ta žena „složila přijímací zkoušky“ k Ježíšovu učednictví.
Nad Ježíšovými ostrými slovy se neurazila, přiznala, že je nevzdělanou pohankou. Splňují se na ní Ježíšova slova: „Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ (Mt 7,8
).
Žena pak svědčila ve své pohanské obci o Ježíši a Hospodinu (podobně jako vdova ze Sarepty), možná se později setkala s vyučováním Ježíšových učedníků.
„Silně věř, že ti Bůh pomůže,“ radí nám někteří. („Věř, že získáš velké peníze – a uvidíš, že zbohatneš,“ radí hlasatelé propagující „sílu myšlenky a kosmické energie.“)
Ježíšovo „hledat a tlouci“, je výzvou k úsilí porozumět Bohu. Pilný student (ne šprt), vytrvalý vědec, trpělivý a houževnatý člověk, který jde za svým cílem, má naději, že dojde k cíli.
Malé děti se brzy naučí mluvit, chodit a používat nejen mobilní telefon. Nelitují námahy k poznávání. Nenechají se odradit.
Dospělý člověk si navíc uvědomuje smysl určitého jednání. Čím hlubší smysl a čím větší touhu máme, čím větší trpělivost a vytrvalost vložíme do svého úsilí, tím větší naději máme, že nalezneme a dostane se nám toho, po čem toužíme.
Někteří chlapi chodí do fitka kvůli svalům. Sportovci trénují, umělci vytrvale cvičí a pracují, některé ženy hladoví a dlouho se denně líčí … Mají k tomu své motivy.
Co vše některé mámy podstoupí pro své dítě?
Ježíšovo „hledat a tlouci“ je do značné míry v našich možnostech. Židé tomu říkají hledání smyslu a vůle. Obojí si máme pěstovat. (Ježíš je Žid.)
„Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Mt 6,21
)
[1] Četl jsem v jednom kostele dopis dětem od jistého preláta; píše, že křtem se stáváme (adoptivními) božími dětmi.
Bůh o nás mluví jinak. Každé dítě, které se kdekoliv na světě narodí, je dítětem Božím. Bůh nemá žádné nevlastní děti. Všichni jsme vyšli z jeho milující náruče a z náruče svých rodičů. Křtem přijímáme Ježíšovu nabídku vstoupit mezi jeho učedníky.
Když se některý papež modlil společně s nekřesťany, pokaždé někteří katolíci pohoršeně řvali. Jeden pan profesor tvrdil, že muslimové mají jiného Boha než my.
Na formě oslovení Boha (Deus, Bůh, Alláh, Kyrios, Otec, Matka, …) nezáleží, srv. Mt 7,21
.
[2] 45 let se snažím sloužit jako Ježíšův pomocník v jeho vyučování. Asi 14 let posílám zájemcům tyto Poznámky. Rád odpovídám na upřímné dotazy. Ale bývám zklamán, když třeba padesátiletý sebevědomý katolík, vzdělaný ve svém oboru, klade náboženské otázky na úrovni šestnáctiletého kluka. U jakých učitelů náboženství se vzděláváme? Jak to, že např. nerozpoznáváme rozdíl mezi modlitbou zbožných pohanů a mezi modlitbou Mojžíšových učedníků a mezi modlitbou Ježíšových učedníků? K čemu Ježíšovo vyučování máme? Jen kvůli zbožným pocitům? Kvůli nadřazenosti nad nekostelovými lidmi?
Většina kostelových lidí se ale vůbec neptá, nepokládá porozumění Ježíšovi za důležité. Naše maminky si psaly kuchyňské recepty. Znám lidi, kteří nemají maturitu, ale pracují se slovem božím, píší si poznámky z biblických hodin a z kázání na Písmo, aby poznání ze slova Božího nezapomněli a osvojili si ho.
Moje služba se pomalu blíží ke konci, když vidím, že někteří pokřtění lidé stále trčí v 1. třídě Ježíšova vyučování, mrzí mě to nadvakrát: kvůli sobě (občas se ptám, zda jsem neměl dělat něco jiného) i kvůli Ježíšovi a jeho námaze.
Někteří lidé horlivě navštěvují mše, ale biblickým vyučovacím lekcím nepřišli na chuť. Stačí jim „milosti ze mše svaté“ a pak možná „myšlenka na den“. V kterém jiném oboru by takovýto přístup přinesl nějaký užitek? Kdo by byl spokojen se zdravotní sestrou, která by si každý den jen přečetla namátkou jednu větu z učebnice a neosvojila si ani základní dovednosti ze svého oboru?
Bez znalostí nejsme Ježíšovi nic platní. Za minulého režimu stačila k významnějšímu postavení v zaměstnání stranická příslušnost (ke KSČ). Ježíš nás zve k určité práci. Lobbing (přímluva) svatých a andělů v božím království nefunguje. Světci se za nás přimlouvat nebudou. „Když jsme zvládli osvojení si Ježíšova myšlení a jednání my, nauč se to i ty, nebudeme si kvůli tvému lajdáctví snižovat úroveň nebe.“
Už několikátá generace pokřtěných nemá ucelené náboženské vzdělání. Vyšlo nové vydání knihy „Zvěstování víry“, kdysi známé pod názvem „Holandský katechismus“. Kniha je schválena Pavlem VI. Pokládám ji za jednu z deseti nejdůležitějších knih.
[3] I my často zázraky bereme podobně jako vyléčení od lékařů nebo jinou pomoc v nouzi. (Bůh je velice štědrý, ale především nám nabízí moudrost k soužití. Porozumění s druhými a porozumění s Bohem je největším štěstím.)
Na mnoha poutních místech se vyprávějí příběhy o lidech v nouzi, kteří P. Marii slíbili, že když je zachrání, postaví jí kapli. Bůh není ješitný a nevyžaduje od nás stavění křížů a kostelů. Ukazuje nám důležitost a cennost vztahů s druhými. Nesmírně nám přeje – jsme jeho milovanými dětmi, jeho přízeň si nemusíme teprve zasloužit. Ve vztahu k rodičům nezpíváme: „Když jsem já sloužil to sedmé léto, vysloužil jsem si …“ U Boha si nemusíme nic vyprošovat. Naše prosby k Bohu jsou projevem úcty a nesamozřejmosti za jeho dary. Brát něco od Boha za samozřejmost, je sobecké a nezdvořilé. Boží štědrost v nás probouzí obdiv a vděčnost – z toho roste náš vztah k Bohu. Na jeho přátelství odpovídáme svým přátelstvím. Ježíš nám ukazuje, že u všech darů k lidem i k Bohu je důležitý motiv. Vyhnáním prodavačů a penězoměnců z nádvoří Jeruzalémské svatyně nám ukázal, že jakýkoliv obchod s Bohem je nepřijatelný.