16. neděle v mezidobí

Bůh nám dává řadu velikých darů, které v nás mají přinášet užitek.
K čemu by nám byla moudrost nebo svoboda projevu, kdybychom neměli co říci? Za obdarování jsme odpovědní. Rodiče nemají zanedbávat výchovu svých děti. Ježíšovi učedníci mají nést patřičné ovoce. 

Před týdnem jsme (opět) slyšeli klíčové podobenství o rozsévači. Evangelium nám připravilo „domácí“ úlohu:
Jak úrodnou půdou pro boží slovo jsem? Jak si Ježíšova vyučování považuji, nakolik mu naslouchám, kolik času a péče mu věnuji a jaký užitek přináším? 
(Kolik vytěžím z pravdivých slov druhých lidí?)

Dostal jsem dotaz, proč Ježíš mluvil v podobenstvích a ne přímo. 
Nemohu každý rok vykládat všechno. Jako Ježíš u většiny izraelitů předpokládal znalosti z „Mojžíšova vyučování“, tak i my předpokládáme znalosti z dřívějších Ježíšových vyučovacích lekcí.
Pokud se někdo ptá na něco, co jsme si říkali v minulých letech, měl bych ho správně odkázat na lekce minutých let. Ale poctivým tazatelům se má dostat odpovědi.
Ježíšova podobenství jsou výtečnou vyučovací technikou umožňující nám pochopení největšího poznání - o životě s Bohem. [1]
Říkáme si - k Ježíšovu podobenství nutně patří výklad. [2]
Výklad je klíčem k porozumění (kdyby nám někdo daroval zámek, ale nedal nám klíč, byl by nám zámek k ničemu).

Ježíšova podobenství nám slouží k porozumění, ale také jsou sítem.  
Ježíše si přicházeli poslechnout různí lidé (zástup), které nějakým způsobem Ježíš zaujal. Přicházeli z různých pohnutek a úmyslů: 
-  otevření, poctivě hledající boží moudrost
-  zatuhlí učedníci rabínů, přesvědčení, že už všemu rozumějí (tvrdí strážci morálky a „tradice otců“)
-  diskutéři, kteří svou inteligencí rádi porážejí druhé
-  „Mistři“, kteří jsou učedníky sebe samých
-  povýšení a primitivní rozumbradové
-  chvilkoví nadšenci
-  udavači
…
Ježíš měl zdravé sebevědomí – jeho slovo má svou hodnotu, ale nikomu nic nevnucuje. Boží království je živým pokladem, který je vytvářen vzájemnými dobrými vztahy. Stojí na vzájemné službě.
„Vám je dáno porozumět božímu království, ale ti, kteří o to nemají zájem, neporozumí, moje slova po nich sjedou jako voda po stěně“.  
Ježíš věděl, že bude v krátké době zlikvidován. Nemá cenu ztrácet čas s těmi, kteří nehledají, obtěžují nebo se staví proti.

Jeho - Ježíšova - podobenství jsou také sítem, oddělujícím „zrno od plev“.

Ježíš není tvrdým hospodářem, pracuje pro nás do roztrhání těla.
S Izaiášem (Iz 6,9-13) naříká nad zatvrzelostí a povýšeností Izraelitů, kteří nestojí o radu a pomoc. Srov. J 12,37-41; Sk 28,25-27

Ježíš je nejtrpělivější učitel. Krok za krokem nás laskavě a věrně provází na naší cestě životem („nalomenou třtinu nedolomí“). Kdyby nám všechno řekl najednou, nařídil z pozice své moci a svou pravdu nám dokázal (např. sestoupil z kříže), „povalil by nás na zem“. (Kaifáš by se ze strachu stal jeho otrokem. Ale to by Boha (a Ježíše) netěšilo. Ani nám se nelíbí zištnost a neupřímnost překabátěnců.)
Ano, vede nás k dospělosti - k odpovědni za to, co slyšíme a vidíme. [3]
Jsme vybaveni a vedeni k dobru. My sami se hlásíme k odpovědnosti za svá jednání.

„Nebudete-li otevření jako děti, do božího království nevejdete. (Mt 18,3).
„Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,20)  
Na spravedlnosti stojí život (i v božím království).
„Blahopřeji toužícím po Duchu božím, neboť jejich je království nebeské.
Blahopřeji těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti …
Blahopřeji těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“
(Mt 5,1n)

Otevřenost pro nové je charakteristikou učedníků.
Otevřenost a pružnost je určitou dovedností, kterou si máme stále pěstovat. („Blahopřeji lidem čistého srdce – Mt 5,8)
Dobrá rada nebo nápad mohou být na první pohled nenápadné, říká Bible i pohádky. Rozvážný člověk je zkoumá a nechá si poradit. Otevřený naslouchá učitelům, všímá si, jak pracují šikovní lidé.
Namyšlený je hlupákem (Písmo má hloupost za hřích, je ovocem pýchy, lenosti a strachu se ptát).

Kdo je poctivý v učení, kdo nenechal ležet ladem podobenství o rozsévači, tomu dnešní čtení z evangelia nabízí další poznání skrze další podobenství.

Bůh do našeho srdce zasévá dobré dary - ty máme rozvíjet. Ale také se do našeho pole dostávají nedobrá semena.

V podobenství o jedovatém jílku mámivém v pšeničném poli nám Ježíš odkrývá, kde se zlo v nás bere, jak je nebezpečné a jak se mu vyhýbat. 

Církev má pečovat o pramen vody živé – o boží slovo. To, že v našich překladech je místo jílku stále uváděn plevel nebo koukol je vážným proviněním vůči Ježíšovu poslání. Je to jako kdyby někdo jedovatou houbu zaměnil za houbu nevalné chutě. Starší čeští biblisté: Jan Hejčl, Josef Miklík, Rudolf Col, o jílku mámivém dobře věděli. 
Koukol a další plevely jsou velmi brzy rozpoznatelné.
Všelijaké lotry Ježíš přirovnává k trní (Mt 13,7). Trní je na první pohled jiné než pšenice, lumpové často vypadají jinak než lidé zbožní.
Jílek je obrazem falešné zbožnosti. Jílek dlouho vypadá jako pšenice, falešná zbožnost se tváří jako pravá (podobně se maskuje vlk v rouchu beránčím).

Nevěřte těm, kteří tvrdí, že jde o plevel. Jsou nebezpeční, pyšně si hrají na všeznalce (opovrhují Ježíšovu moudrostí) a trestuhodně odvádějí lidi od smrtelného nebezpečí, před kterým nás Ježíš varuje.
Ježíš nás pověřuje apoštolátem božího slova i apoštolátem služby potřebným.
„Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“ (Mt 12,30)

Podrobně jsme o tomto podobenství v minulých letech mluvili.  

„Máme jílek vytrhat?“, ptají se sedláka zaměstnanci. „Nechte obojí růst až do žní, udělali byste víc škody než užitku“. 
Jak bychom dopadli, kdyby Bůh jednal podle chytrolínů, kteří druhým přejí, aby každého, kdo páchá zlo, okamžitě srazit blesk.

Jílek se nemůže stát pšenicí, jedovatá potravina se nemůže stát životadárnou. Ale hříšník se může obrátit. Bůh svým milosrdenstvím nabízí člověku pomoc. Dává nám dost možností k obrácení a nápravě (vzpomeňme na Josefovy bratry, Davida, apoštoly, Šavla - Pavla …)

To neznamená, že máme ke zlu mlčet, Ježíš na nikoho pasti nenastražil, svým odpůrcům (včetně Jidáše) stále říkal co dělají špatně a snažil se je získat na stranu boží. 
Ale ten, kdo zmaří boží nabídky k osvojení si dobrých návyků, kdo nestojí o nebeské království nebo ten, kdo se tam chce vloudit bez ochoty sloužit druhým a dávat jim přednost před sebou, ten nevejde. 

V druhém čtení Pavel mluví o umění modlitby.
Říkáme si, jak je slovo modlitba devalvované, co vše se za modlitbu vydává.
Mluvme tedy raději o setkání s Bohem a o komunikaci (nejde jen o slova) s ním.

Lidé shánějí všelijaké návody k modlitbě, k meditaci a kontemplaci … - Nic u toho nesnižuji, ale naslouchejme Bohu ještě více než lidem. 

Bůh nám říká: „Jste u mě doma.
Rozumím vám víc než vy sami sobě.
Přeji vám víc než vy sami sobě.
Vaše drahé mám víc rád než vy je. Pečuji o ně více než vy.
O tom všem nepochybujte, na to se můžete spolehnout. Ano, všímejte si nesčíslných projevů mé štědrosti k vám, abyste věděli o velikosti mého přátelství k vám.“!

V Písmu je popsáno mnoho setkání lidí s Bohem. Z některých rozhovorů měl Ježíš radost …
Podobně rozpoznáváme, která jednání lidí mezi sebou a jejich vzájemné rozhovory se Bohu líbily, nebo které neschvaluje.
Z toho všeho se učíme Bohu rozumět. 

Ještě do toho vložím -  Co znamenají slova: „Duch se za nás přimlouvá“?
U koho se přimlouvá? U Boha, nebo u nás? [4]

Nemohu se druhého ptát, jak se modlí, to je velice intimní záležitost. Mohu říci, jak se já setkávám s Bohem. Není třeba mu říkat něco o mém životě nebo o těch, na kterých mně záleží. Ví vše.
Stavím se před něj bez toho, abych si na něco hrál. Ví o mně vše, zná mou touhu i mou ubohost. Mám nějakou zkušenost s jeho přejícností.
Snažím se mu „naslouchat“.
Čím víc jej poznávám, tím víc mě napadá, co by mně řekl (co mně snad říká). Duch mně, podle Ježíšova slibu, tiše(!) napovídá to, co nás Ježíš vyučuje.
Na mně je, abych rozpoznával, co ke mně přichází od Ducha božího a co od ducha protibožího - ten se hlasitě(!) prosazuje.
Setkání s Bohem nás obohacuje a proměňuje.

Výše jsem mluvil o trénování otevřenosti novému a k ochotě vážit toho, co mně říkají druzí (přinejmenším ti, kteří mne mají rádi a jsou moudřejší než já).
I špatné jednání druhých mně nastavuje zrcadlo, zda nejednám stejně nebo podobně.
Později jsem začal naslouchat i tomu, co mně říkají i ti, kteří mě nemají rádi. I oni mohou mít v něčem pravdu.
Je výhodné o tom všem přemýšlet před Tváří boží. Může se nám to stát nejlepší supervizí - můžeme to zkoumat s božího nadhledu.
Opět povím, čím více Bohu poznávám a rozumím mu, tím více mohu dát na to, co jsem rozpoznal za vnuknutí Ducha.

K tomu povím jednu poznámku. Mluvíme o jazycích lásky, snažíme se pojmenovat své jazyky lásky i jazyky druhých. Vyjadřování se v některých jazycích druhých se snažíme osvojit …
Bůh k nám mluví mnoha jazyky lásky …
Ukazuje nám a projevuje se svou inteligencí, vynalézavou štědrostí k nám, spravedlností, věrností … a také krásou. I krásou svého slova, i genialitou a nápaditostí Ježíšových podobenství.
Jsem nadšen z Ježíšových podobenství … jsem unesen i tímto jeho krásným jazykem lásky, který mně prokazuje.  

První čtení mluví o veliké trpělivosti, laskavosti, shovívavosti a milosrdenství Boha k nám ... [5]

---

[1] Řeč definic nebo dogmat je těžkopádná a zastarává. Naše poznání narůstá a řeč se vyvíjí. Podobenství je geniální, používá poetický jazyk, který zve posluchače k hledání smyslu.
Ježíš ve svých podobenstvích vychází z něčeho známého (všichni viděli růst rostlin, znali práce doma, na poli nebo při rybolovu) a postupuje dál k novému; ukazuje nám, jak to chodí v božím království: „Boží království je jako …“
Vypráví: „K nabídce boží království se lidé chovají různě, jako rozdílná půda k osivu. Boží království začíná z malého počátku, ale náramně naroste (z malého semene vyroste velká rostlina, trocha kvasu pohne s velkým těstem. Jsem pro vás dveřmi, kterými se do božího království vchází. Jste jako ratolesti na kmeni vinné révy. …“).

[2] Každému, kdo se Nazaretského poctivě ptal („neporozuměl jsem tvým slovům, můžeš mi je vysvětlit?“), Ježíš rád vyhověl.
Evangelia uvádějí Ježíšovy výklady k základním podobenstvím. K vyučovacím povinnostem církve patří výklady ostatních podobenství (dají se odvodit z  celkového Ježíšova vyučování). Jak uvidíme dál, tomuto úkolu zůstáváme nemálo dlužni.

[3]  Ježíš počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že se neobrátila: „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a obrátili se. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes. Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě.“  (Mt 11,20-24)

[4] Šetří na nás Bůh? Má odměřenou určitou dávku své přízně a může nám na něčí přímluvu ještě přisypat?
Je třeba přemlouvat Boha nebo nás?
(Mluvili jsme o rozdílu přímluvné modlitby na pohanský způsob a o Ježíšově vyučování o přímluvné modlitbě.)
(„Ať vám Všemohoucí Bůh na přímluvu P. Marie žehná“, modlilo se zbožně kníže kněžské.)

[5] Jak bláhově a neznale někteří říkají: „Ve Starém zákoně je Bůh spravedlivý, v Novém zákoně je milosrdný“.