15. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 8,19-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,10-11; Ř 8,18-23; Mt 13,1-23
Datum: 12. 7. 2020
Na bohoslužby přicházíme s určitým očekáváním (někdo si hlavně přeje, aby to nebylo dlouhé).
Ti, kteří byli pokřtěni jako miminka, pak od starších pokřtěných jen slyšeli určité poručníkováni: „Modlil ses? Nesmíš lhát! Nesmíš brát jméno boží nadarmo! Budeš chodit na náboženství! Před svatbou spolu snoubenci nesmějí spát! V neděli musíš splnit svou náboženskou povinnost …“ – Ti nemusí být z „náboženství“ a jejich přikázání nadšeni.
Narodili jsme se do nemoudrého náboženského sytému.
Bůh nám ale nabízí jiný přístup k životu. Zajímavý, lákavý, příjemný …
Pokusím se to osvětlit a připomenout.

Letos nám vypadla biblická čtení z 11. neděle v mezidobí (slavili jsme Slavnost Těla a Krve Páně).
Příslušný úryvek evangelia (Mt 9,36n) začíná větou: „Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“ Porozumět té situaci a následující Ježíšově nabídce je důležité.

Jsme sečtělí a ledasčeho znalí. Víme, na rozdíl negramotných, jak to vždy v dějinách chodilo. Řada lidí se měla dobře, někteří byli šikovní a měli štěstí. Jiní měli „smůlu“. Karty našeho života jsme si nenamíchali. My žijeme už 70 let bez krutých válek v naší zemi a ve veliké hojnosti. Ale mnoho lidí takové štěstí nemělo a nemá …

Jak se žilo Izraelitům v době Ježíšově? Římská okupace zdaleka nebyla nejhorší, izraelité zažili mnohem horší časy.
Římané byli nábožensky snášenliví a ve svých koloniích chytře vládli (na rozdíl třeba od Řeků).
Izraelité získali (za peníze) důležitá privilegia: nebyli pro svou víru v Hospodina pronásledováni, svatyně v Jeruzalémě se svou liturgií fungovala, v synagógách se lidé nábožensky vzdělávali. Izraelité nemuseli sloužit v armádě, mohli si razit své chrámové mince, měli svou náboženskou samosprávu a svůj církevní soudní dvůr.
Samozřejmě, že museli Římu odvádět velké daně a žili pod okupačním dohledem. Někteří kolaborovali; z prospěchu, kvůli kariéře, jiní z bláhového přesvědčení, že něco pro svůj národ uhrají (viz výše zmíněná privilegia).
Někteří izraelité se proti okupaci opakovaně bouřili. Proti mocnému Římu a bez pomoci Hospodina neměli šanci a skončili porážkou se strašnými následky. Po posledním povstání byly desítky tisíc izraelitů ukřižovány, Jeruzalémská svatyně byla rozbořena, Jeruzalém byl přebudován na římské město a izraelité byli vyhnáni ze své země.

Ježíš viděl všechnu nouzi izraelitů a následky toho, že se nedrželi Hospodina. Viděl, jak náboženští předáci překrucují Hospodinovy pokyny k životu a odvádějí lidi od Boha. Věděl, jak je Hospodin se vztahem izraelitů k němu nespokojen, že s jejich náboženským životem nesouhlasí a že se mu nelíbí, jak izraelité s druhými lidmi špatně jednají. Snažil se zabránit katastrofě židů na začátku 2. století. Snaží se nám pomoci od všech šílených válek (i náboženských) a od vzájemné nenávisti lidí.

Ježíš nám nabízí účinnou pomoc (a osobní přátelství). Proto evangelium říká: „Bylo mu líto vysílených a skleslých zástupů, bez pastýře.“

Bezradnost lidí a naše točení v kruhu se podobně opakuje. Nejsme slepí, ale nechceme se nechat poučit. Necháváme se znovu a znovu zlákat falešnými sliby těch, kteří chtějí vládnout. Nemáme dost odvahy pustit vrabce v hrsti po holuba, který není na střeše, ale je na dosah naší ruky.

Křesťané prvních staletí věděli jaké je jejich poslání Ježíšových učedníků: Být světlem, solí a kvasem. Být záchranářem, běžet i k ohni, který nepálí nás a hasit. Věděli, že být Ježíšovým učedníkem je nebezpečné (i jejich Učitel byl pronásledován) a počítali se ztrátami. Lidé bojující ve válkách vědí o smrtelném nebezpečí.
Když křesťané dostali v římské říši za císaře Konstantina svobodu, státní moc už je nezabíjela. Ulevilo se jim, ale zvlažněli. Přestali rozumět Ježíšovým slovům: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16,16)
Nechat se pokřtít už mnoho nestálo. V zemích, do kterých se křesťanství rozšířilo a křesťané nebyli pronásledováni, se křtilo šmahem.
Jenže málo pokřtěných bylo Ježíšovými učedníky. A situace z Ježíšovy doby se opakovala. Ti, co chodili do kostelíčka, plnili své náboženské povinnosti a byli vedení k poslouchání božích přikázání. Pokud nebyli přímo ohroženi na životech, poslouchali vrchnost světskou i církevní více, než Boží pokyny. Žili jako děti přísných rodičů, nesměli odmlouvat a ve všem se měly podvolit. I pochybnost byla proviněním. Vzepřít se bylo velmi těžké, každému takovému hrozil tvrdý postih.

Tak se to v dějinách stále opakuje.
Pro jednoduchost připomenu, jak dopadli naši předkové za vlády Jeho Apoštolského Veličenstva v první světové válce. A to byli téměř všichni (na obou válečných stranách) pokřtění.
Němci byli před druhou světovou válkou kulturním národem. Uměli číst a téměř všichni byli pokřtění. Ti, co u nás volili před válkou a po válce komunisty, byli gramotní a pokřtění.
Jak to dopadlo, Vám nemusím připomínat, ale máme povinnost o tom vyprávět dětem a vnoučatům.
Pokaždé ti – pouze pokřtění – v mnoha případech mlčeli a dovolili zlu pronásledovat a vraždit nevinné.

Mezi pokřtěným a Ježíšovým učedníkem je velký rozdíl.
Ježíšův učedník se rád učí. Nechodí do kostela, aby splnil svou náboženskou povinnost a měl pocit, že pro Boha něco obětoval, pěkně si zazpíval, nechal se pohladit od pana faráře, setkal se s milými lidmi a ochutnal něco z pohoštění po bohoslužbě.
Ježíšův učedník touží po pokoji (šalom) pro všechny, nejen pro sebe. 

„Nabízím ti větší přátelství než „zbožná společnost“, vyjdi od svých lidí a ze své zabydlenosti a zajištěnosti,“ říká Hospodin Abramovi a pak nám všem.
„Vyjděte z Egypta,“ zve Hospodin hebrejské otroky v Egyptě, „vyvedu vás – můj lide.“ [1]

Je rozdíl mezi jen pokřtěným a učedníkem Ježíšovým. Nám autority tvrdily: „Poslušnost vrchnosti je největší ctností.“ Neřekli nám, že Hospodin svým dětem říká: „Budu o tebe pečovat s větší láskou než nejhodnější maminka a nejlepší táta. Až mě poznáš, přilneš ke mně celým svým srdcem. Ani tě nenapadne škodit druhému. V rodině si vycházíme vstříc, přejeme jeden druhému, radujeme se z toho, co se druhým povedlo, nešidíme druhého, nikdo nic nesní druhému, držíme při sobě a spolu. A nejsme uzavření jen do vlastní rodiny.“
Od Boha a od dobrých rodičů jsme tolik dostali, že máme z čeho rozdávat. Nezištné a trvající přátelství nás navždy poznamenalo, my sami chceme podobně žít pro druhé.

Nečteme pečlivě evangelium. Ježíš říká, že do nebeského království nepřijdou jen Ježíšovi učedníci, ale každý, kdo se zachoval lidsky a i nadále touží po soužití s nebešťany.  
V podobenství o posledním soudu se král neptá: „Byl jsi pokřtěn, chodil jsi do kostela?“ Ale … [2]

Samozřejmě, že je velkým pokladem mít dobré zázemí v rodičích, v partnerovi, v rodině, v přátelích a v Bohu.
Ano, mnozí lidé se vypracovali do obětavých osobností i přesto, že se jim v rodině nedostalo patřičného zázemí a o božím přátelství nevědí. I řada nekostelních lidí má pěkné manželství, dobře vychované děti a svou obětavostí nás leckdy převyšují. 
Ale je rozdíl být na vše sám nebo skoro sám, nebo mít zázemí v Bohu a jeho přátelství.
Bez něj bychom nevěděli, že program lásky (být obrazem božím v péči o druhé a o svět) nikdy nekončí (ani smrtí našich těl). Nad smrtí našich drahých nemusíme jen naříkat. Naše vztahy mohou pokračovat a růst. Nic dobrého se neztratí.

Ježíšovo vyučování je geniální. Jeho podobenství k porozumění božímu království je pedagogickým vynálezem (i my používáme ve svých výukách modely).
Dost jsme si o podobenstvích a výkladech k nim říkali (bez výkladu jim neporozumíme). Podobenství nás vede od známého k něčemu novému o božím království. Tak porozumíme víc sobě, druhým i Bohu. 

Podobenství o rozsévači neslyšíme poprvé.
Boží slovo je mocné
Bůh je moudrost sama
Svým slovem tvoří
Sestupuje k nám
mluví s námi
jeho Slovo se stalo jedním z nás
přebývá uprostřed nás
a v těch, kteří jej přijímají
Svou moudrostí nás vzdělává.

Jako půdou pro boží slovo chceš být?
Jak velkou úrodu chceš sklidit?
Jak velkým požehnáním chceš obdarovávat druhé?

Boží slovo přináší veliký užitek těm, kteří je přijali, promýšlejí jej a vydali se jeho cestou.
Přináší užitek jednotlivci, církvi i společnosti.
Např. je povznášející vědět a připomínat si, jak daleko jsme od pokynu z Desatera: „Nezabíjíš“ – došli ve své snaze o spravedlnost a o dobré soužití se všemi. [3]

Mluvíme o výchově dětí. Máme větší vědomosti a možnosti než lidé před 100 lety. A stále hledáme a dál se vzděláváme. Tak bychom mohli donekonečna pokračovat.

V pondělí jsme slavili svátek Jana Husa v Litomyšli. Bylo nás nemnoho. My katolíci jsme zvyklí na velké davy, zvláště na poutích. Až jsme z toho „nemocní“ – že máme malou moc a malý vliv ve společnosti. Někteří naši vůdcové se příliš tisknou k mocným, aby získali jejich přízeň – k prosazení privilegií pro církev a svých úmyslů ve společnosti. To není náš úkol. Máme být ve společnosti světlem, solí a kvasem. Bratři protestanté u nás vědí, že jsou v menšině. A přesto – když se ve společnosti děje něco špatného – často pozvednou svůj hlas rychleji než my.
Povím to moderním jazykem – je třeba se naučit životu v opozici. Ta má veliký význam pro zdraví společnosti. Ale pokud nezískáme pro nějaké dobro většinu, nepůjdeme kvůli tomu na barikády.
Když komunisté přijali zákon dovolující potraty, Josef Zvěřina ve veřejném dopisu napsal: „My dobrodiní tohoto vašeho zákona nevyužijeme.“ Jeho autorita a humor postačily. Proč my někomu stále vnucujeme své názory na život a poručníkujeme druhé? Buď je pro život získáme, nebo ne.

V Litomyšli jsme se také potkali s evangelickým farářem a jeho paní. Ta přijela na bohoslužbu s kojencem v kočárku. Přesto, že jsou manžely pokročilého věku, přijali na rok do pěstounské péče už desáté dítě, odložené biologickými rodiči. Už asi víte, o co jde. Tyto děti si často od svých rodičů přinesly do života neblahé dědictví. Dvojnásob potřebují milující náruč. Tu jim nemůže poskytnout kojenecký ústav. Za rok se dítě v rodině domazlí a je schopné přijmout adoptivní rodiče. Nemusím vysvětlovat náročnost péče o takovéto děti, některé každý večer dlouho pláčou, možná mají abstinenční příznaky, když byla matka narkomanka … V kočárku ležel romský klouček. K Hurtovým se přiběhla pomazlit romská pětiletá holčička jako k babičce a dědečkovi (po roce života u Hurtových ji adoptovala katolická rodina v Litomyšli).

Neodpustím si poznámku: Takovýmto lidem my, katolíci, odpíráme účast na Ježíšově hostině – protože jsou evangelíci! To je známkou toho, jak špatně pracujeme se slovem božím. Neseme chabou úrodu.

My, křesťané, máme sloužit životu jakýmkoliv způsobem. K tomu potřebujeme co nejvíce porozumět Ježíši (ten nás neverbuje k četnictvu, ale zve nás mezi záchranáře).

Vážíme si vzdělání a „poznávání“. [4]

U Ježíše se můžeme vyučit největšímu poznání i nejvyšší šlechetnosti. Je nejlidštějším člověkem. Boha zná, jako nikdo jiný. Kdo se u něj učí, porozumí nejdůležitějšímu a nejpotřebnějšímu.

Příchod Mesiáše je jedinečným obohacením pro jeho učedníky i pro pokrok světa.
K prvnímu příchodu Mesiáše byly potřebné určité předpoklady, např. gramotnost Izraele a určitá úroveň Mojžíšských učedníků a určitý počet připravených přijmout Mesiáše. [5]
Podobně to je s druhým příchodem Mesiáše. Katolíci ale druhý příchod nevyhlížejí, nepřipravují jej, protože jsou nevzdělaní, nevědí, o jaký přínos jde.
Už tisíc let před Ježíšem uměla většina Izraelitů číst. Písmo se jim stalo slabikářem, učebnicí a nevyčerpatelným zdrojem krásy a životní moudrosti. Židé se stali lidem Knihy (svitků). Z Písma se naučili umění myslet. To, že vynikají ve vědách a umění, je vedlejší ovoce jejich umění klást otázky a hledat na ně odpovědi.
Koho těší naslouchat znalcům zapáleným do svých oborů, dívat se na lidi, kteří umějí svou práci a řemeslo, má o veliké zážitky postaráno.
Kdo trochu více nahlédne do hlubší moudrosti Bible, už se od ní neodtrhne.
[1] I v koncentračních táborech se židé báli pokusit o útěk, natož o vzpouru, i když věděli, že je stejně čeká likvidace. Natolik byli tím strašným násilím poníženi, že neměli odvahu se vzepřít, báli se, že budou krutě potrestání a kojili se falešnou představou, že třeba právě oni nějakým způsobem třeba přežijí.

[2] „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ Tu mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘
Král jim odpoví a řekne jim: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,34-40)

[3] Původně lidé žili podle přikázání: „Nezabiješ lidi svého kmene.“ (Zabít nepřítele bylo ctností.)
Hněv je často nevázaný a svévolný, pomsta je nelítostná. Izraelité dostali pokyn zabraňující krevní mstě: „Oko za oko, život za život.“ Brzy od této praxe odstoupili a dali pachateli možnost poskytnout oběti místo trestu patřičnou náhradu (trest není mstou, má vést k nápravě). Došli jsme se k nutnosti nezávislého soudu. Každý má právo na obhajobu (délka soudního procesu s D. Rathem svědčí o úrovni našeho soudnictví, o možnosti se hájit – Rath mazaně využívá všech možností se bránit).
Přijali jsme povinnost nemlčet ke zlu a bánit se proti násilí. Je lepší pustit deset zločinců, kterým nedokážeme jejich zločin než popravit nevinného. Ježíš nás vede ještě dál: „Odpouštěj každému, který se snaží o nápravu. A snaž se získávat nepřátelé pro změnu života.“ (Je lepší aby obrácený zločinec vychoval svého syna, než aby syn vyrůstal sám a v zatrpklosti z popravy otce.)

[4] Kdo z nás by si nepřál vzdělaného lékaře, učitele, předky …
„Kdybych si měla vybrat zpovědníka vzdělaného nebo zbožného, zvolila bych vzdělaného,“ řekla Terezie Veliká.
„Můj táta je velice vzdělaný, ale jako člověk je svině,“ řekl kdosi.

[5]Kam se podíváme, tam žasneme nad inteligencí řádu světa a jeho programu. Každý, kdo pěstoval rostliny a nějaká rostlina mu uschla, ocení koloběh vody v přírodě a zavlažování umožňující život. Tak bychom mohli do nekonečna pokračovat. Bůh je geniálním Tvůrcem, je Původcem a milovníkem života. Obdivujeme krásu jeho díla. Nejen biblické žalmy (jásoty) opěvují jeho velikost a učí nás žasnout – to Stvořitel nám dal nejen schopnost to vše ocenit. Bůh je největší umělec, zahradník, nejlepší chovatel, chemik, pedagog, … A navíc je nejvěrnějším přítelem všeho živého. S ním dotváříme svět a rosteme v odpovědnosti za život a v péči o vztahy s druhými, prosazujeme jeho spravedlnost a úctu k životu. Bůh nám rozšiřuje srdce a vnímavost k bohatství života.