Slavnost sv. Cyrila Metoděje

Mezi našimi představami o Bohu a tím, jak se Bůh představuje nám, je velký rozdíl.
Pohané si představovali božstva a podle svých vládců … [1]

Bůh s námi jedná důstojně, na svém jednání s námi nám ukazuje, že skutečná autorita nesráží druhého na kolena.
Bůh žije pro nás, slouží nám, ne my jemu! - To je převratné poznání.

Izaiášova píseň o Hospodinově služebníku (originální text mluví o otrokovi – neboť Bůh nám slouží zadarmo) to potvrzuje. [2]

My, křesťané, vidíme v Hospodinově služebníku Ježíše. On je „obrazem Boha neviditelného“ (srv. Kol 1,12-15).

Slova o božím služebníku jsou pro nás dvojnásobně důležitá.
-  Znovu potvrzují soucit a milosrdenství Boha. [3]
-  Popisují program Mesiáše i životní program nás - božích služebníků. [4]

Skutečná autorita s radostí slouží těm, které má ráda.
Bůh si nás svou přátelskou péčí získal, s ním se snažíme sloužit druhým.

Smysl slov: „Hospodin mě pomazal“, je: „Hospodin mě ovoněl“.
Ježíš nádherně voní po Bohu, je nám příjemný a milý jako Otec nebeský. [5]
U dobrého vína rozeznáváme jeho vůně a chuti. Ježíš voní a chutná milosrdenstvím, soucitem, spravedlností, pomocí, svobodou, úctou k druhým, radostí, odpuštěním …    
S Hospodinem a s Ježíšem nám je dobře.
I my chceme (a máme) lidem svým životem vonět po Bohu (proto jsme při biřmování a křtu ovoněni vonným olejem) a chutnat po Bohu.

K druhému čtení.
Služba druhým z lásky není vždy přijímaná a oceňovaná (Ježíš i Pavel o tom vědí své.)
Ne každá láska bývá opětována. Bůh, rodiče, učitelé a všichni, kteří mají rádi druhé a slouží jim, zakoušejí také nevděk. Nejen Bůh má více rád lidi, než my lidé jeho. I rodiče mívají více rádi své děti než potomci své rodiče. Podobně to může platit o učitelích (i kněží mívají své farníky více rádi než farníci je).
Ale každý jsme v obou rolích, jsme milovanými (přinejmenším milovanými Bohem) i milujícími, jsme dětmi i rodiči.
Apoštol Pavel připomíná, kde lze čerpat a zakoušet lásku bez omezení, abychom nevyhořeli a nezatrpkli.
Bůh si nás zamiloval první, nešetří na nás, nic nám nedluží, má nás rád bezpodmínečně – „jen tak“. Je mu to vlastní.
Ale nemělo by to pro nás být samozřejmé. – To většinou oceňujeme až časem a zkušenostmi s láskou těch, kteří nás mají rádi i s těmi, kteří nás rádi nemají. [6]

Ježíš své učedníky obdaroval nevídaným přátelstvím, které od nikoho jiného nezažili (a ani nemohli zažít). Ježíšovo přátelství pro ně bylo strhující. S vděčností a radostí přijali pozvání k jeho vyučování a záchranářství.
Máme-li v někom nebo v něčem zalíbení, nechápeme, že někdo zamilovaný není. Ale ani naši, lidskou lásku nepokládáme za samozřejmost. Lhostejností druhých trpíme.
Nesobecký, přející člověk je otevřený druhým a rád se rozdělí. Přejeme druhým, aby poznali a zakusili krásu božího přátelství. [7]

Připomínám to kvůli nám, i kvůli Cyrilu a Metodějovi.

Na své přátele rádi myslíme a rádi o nich mluvíme. Zkusme si doma mezi sebou říci, co o Cyrilu a Metodějovi víme … (abychom nebyli cizinci ve vlastní kultuře).

Cyril a Metoděj zakusili závratnost Božího království v takové míře, že se ochotně dali do Ježíšových služeb. Všechno své nadání, vzdělání, poznání, zkušenost, genialitu, svou odvahu i charakter využili ke zvěstování božího přátelství k lidem. Sloužili lidem, které svou osobní kulturou převyšovali, ale věřili, že i z našich barbarských národů může něco vyrůst.
Zakusili mnohou nepřízeň i od některých křesťanských bratří a biskupů, od pomluv, nesnášenlivosti až po nenávist a zločin.
Zadostiučiněním pro Metoděje byla papežská rehabilitace, umožňující Metodějovi návrat k biskupské službě na své místo, ze kterého byl podvodně sesazen. [8]

Vraťme se k evangeliu.
Co Ježíš myslí zvláštními slovy: „Proste pána žní, aby poslal dělníky ke sklízení úrody?

Kdo si přeje víc než sedlák, aby se úroda dostala z polí do stodol? Nejsou pak naše prosby za nová kněžská a řeholní povolání absurdní?
Kam a k čemu Ježíšova slova tedy míří?
Dle mého mínění se máme stále porovnávat s Ježíšem, abychom byli jeho věrnými učedníky a nehlásali své názory. Uvedu jednoduchý příklad: Někteří papežové dovolili slavit liturgii Slovanům jejich jazykem, jíní to zakázali. „Vezměte a pijte“ říká dodneška Ježíš při své Hostině. Jak to, že to někteří lidé neslyší?

Sloužíme-li s Ježíšem potřebným lidem podle jeho pokynů, dotváříme-li s Bohem jeho dílo. Tím neprokazuje Bohu nebo Kristu nějakou milost, je to pro nás ctí.
„Až uděláte vše, co máte, řekněte: jsem pouze učedníci, vykonali jsme pouze to, co jsme byli povinni udělat.“

Když si učedníci u Ježíše osvojili určité znalostí a dovedností pro budování boží království, poslal je Ježíš na „praxi“.  Nejprve svých Dvanáct, pak Sedmdesát, aby si vyzkoušeli, jak se pro boží království pracuje.

Je důležité se ptát, co a jak my konáme pro Ježíšovu věc ve světě.

Ježíš své učedníky bohatě vybavil. Než budete číst dál, vyjmenujme, prosím, jaké pokyny a jaké návody učedníci od Ježíše dostali. Zkontrolujeme si tím své znalosti, a nakolik Ježíšovi rozumíme. 

Učedníci měli Ježíše za „Izaiášova“ božího služebníka, který je knížetem Pokoje.
Viděli, jak a čím Ježíš buduje boží království, zakusili jeho skvělé vyučování, viděli, jak boural nesmyslné přehrady mezi lidmi, viděli projevy jeho milosrdenství, byli svědky jeho uzdravování, odpouštění hříchů … Ale také se jim líbilo, že si jejich Učitel nenechal kálet na hlavu, obdivovali, jak se bránil proti pomlouvačům a těm, kteří mu šli mu po krku. [9]
Nebyli překvapeni jeho slovy: „Posílám vás mezi vlky.“

Kdo Ježíše a učedníky ohrožoval? Před kým se měli mít na pozoru? Kteří lidé jim mezi lidmi Izraele byli šelmami? 
Ježíš své učedníky vybavil uzdravováním a vyzbrojil silou k vyhánění démonů.
S darem uzdravování souvisí možnost na někoho nemoc seslat, nebo ochromit nepřítele. Tak jednal Mojžíš, Eliáš, Ježíš i Pavel. [10]

Škoda, že nástupci apoštolů časem přestali uzdravovat nemocné, přišli o tento dar a nevedli k jeho přijetí své spolupracovníky. [11]
Časem se nástupci apoštolů stali funkcionářemi církve. Službu zaměnili za úřad a ztratili potřebnou autoritu (i skrze uzdravování) –začali napodobovat mocné světa.  [12]
Často se přátelili s mocnými, hledali u nich ochranu.

Ježíšova slova o hlásání evangelia a nabídka jeho výbavy platí i pro nás. Cyril a Metoděj nám jsou pobídkou.

Ježíšovi učedníci vyrostli na Hospodinově vyučování: „Budete mi královstvím kněží, lidem svatým.“ (Ex 9,6; 1 Pe 2,9) Byli manželi a rodiči svých dětí (rodiče jsou prvními vyslanci Hospodina, učiteli a vychovateli svých děti) a k tomu, navíc, přijali od Ježíše další pověření – hlásat evangelium.

Jsme ve stejných pozicích. K Ježíši máme vést nejenom své děti (výuka náboženství skrze katechety je doplňková, rodinnou výchovu nemůže nahradit).
Kdo si osvojí umění náboženské výchovy svých dětí podle Ježíšovy metodiky, bývá schopen hlásání evangelia dalším lidem.

Domácí vyučování dětí v době koronaviru, mnoha rodičům potvrdilo možnost a nezastupitelnost výuky a výchovy dětí v rodině. Je zároveň lékem proti úpadku autority i našeho otcovství.

Kdo se chce nechat pokřtít, přijímá službu božího království i možnost přijmout Ježíšovu výbavu: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,15)
Chceme ta slova slyšet?

Do království kněží patří židé (obřízkou) a křesťané (ponořením do Krista - křtem).
Služba královského kněžství je pro nás ctí.
Je to mnohem víc, než pouhá účast na mši, pouť, zazpívání si zbožné písně a ochutnání něčeho sladkého s druhými lidmi.
Cyril a Metoděj pro nás udělali mnoho (máme vědět, co pro nás vykonali a v čem máme pokračovat). Souzníme-li s nimi v obětavosti pro boží království, můžeme být velikým požehnáním pro další generace.
Máme Ježíšovo bohatství. 

Budeme prosit Ježíše, aby nás poslal na své pole?

(Bylo by opovážlivostí, kdyby se student, který není připraven, hlásil u profesora ke zkoušce.) 

---

[1] Otroci před vládcem leželi v prachu. Mohlo jim být milostivě dovoleno, aby pohlédli na tvář Nejvyššího. Setkají-li se dva psi, buď se jeden podřídí druhému, nebo se porvou, aby se ukázalo, kdo z nich je silnější. Poddaní stáli před vrchností v předklonu. Podobně vězni v koncentračních táborech, před svými veliteli. Na vojně podřízený musel o vše nadřízenou šarži žádat, např.“ „Soudruhu podporučíku, vojín Vacek, dovolte mi vstoupit (do místnosti), dovolte mi promluvit, odejít …“. Ten, kdo nepozdravil vyššího, byl potrestán.
Audience poddaných a podřízených se i dnes odehrává podle pravidel a v prostoru k tomu určeném.
Donedávna nebylo společensky možné na ulici oslovit dámu. Dodneška na toaletě nevedeme společenskou řeč.
Biskup nesmeká ve společnosti ani před ženou svou čepičku - solideo.  (Solideo znamená „jen před Bohem“ – to jsme odkoukali od privilegia šlechticů, ti před králem smekli klobouk, ale pak si ho směli -  na rozdíl od ostatních poddaných - nasadit na hlavu). 
Leckde se ještě v kostele zpívá píseň z 19. stol.: „Na své tváře padáme, před tvou velebností …
I naše společenská pravidla se vyvíjejí a mění. 

[2] Bůh po nás žádné dary ani žádné oběti nechce. Můžeme jej obdarovávat jen tím, co mu je milé. („Kristus, když přichází na svět, říká: ,Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli.´“ - Žd 10,5-7)

[3] Kdyby byl Bůh despotou, nic bychom nezmohli. Proti krutým nebo neschopným vládcům je možné se vzbouřit, ale Bohu nemůžeme plivnout do tváře; nemůžeme plivat „vzhůruů, plivanec by skončil na naší tváři.

[4] Křtem jsme Ježíšův program přijali za svůj, vstoupili jsme mezi Ježíšovy záchranáře.

[5] Jedním z obrazů pro Ducha božího je vůně. Ruah znamená vzduch, dech, vítr, duch. To vše může příjemně vonět, zapáchat, nebo být bez vůně či zápachu.
„Neopíjejte se vínem …, ale buďte vůní Ducha (svatého)“ – Ef 5,18) 
Stáváme se tím, co konzumujeme. Z našeho dechu je někdy cítit, co jsme jedli nebo pili. Načichneme tím, s čím pracujeme nebo kde jsme byli. 

[6] Mít rád je největším uměním, největší krásou a zdrojem nejhlubší radosti.  
Být nemilován, je těžkým údělem.
Ale jednostranná láska bez odezvy je bohatstvím. Nemít rád je prázdnotou. Sobci a narcisové jsou chudí na duchu (jsou nedospělí, nejsou schopni přátelství a nezištné obětavosti).
Přátelství nepokládáme za samozřejmost. Přátelství nás pozvedá a ovlivňuje. O jedinečné Boží lásce to platí v nejvyšší míře.
Těší nás i to, že jsme pro Boha důležití (i pro rodiče jsou děti důležité). Bůh by byl bez nás byl chudší. To, že jsme jeho milovanými dětmi, sice není naší zásluhou, ale jsme rádi, že i my můžeme nějakým způsobem přispívat k jeho radosti a potěšení.
Víme čím a jak - láska volá po lásce a každý dobrý čin volá po činění dalšího dobra.

[7] Podle osobnosti milujícího a milovaného má přátelství svou osobitou chuť, vůni, barvu, hloubku, výšku i šíři. Vynutit se nedá. Má svůj růst, může upadat i umřít.
Nesetkávají-li se přátelé, nevedou-li mezi sebou rozpravu, neporovnávají-li si navzájem své názory, nehledí-li jedením směrem, nemají-li stejný cíl a nevyznávají-li stejné hodnoty - ztrácejí se z dohledu a odcizují se …
Ledaskdo z nás se stydí za svou povrchnost, nešikovnost, nedostatek odvahy a sebedůvěry. Ledaskoho bolí srdce z vlastní nemožnosti sdělit druhému, jak mnoho jej máme rádi.

[8] Naše církevní politika je pokleslá, tvrdí, že arcibiskup R. Bezák by se nemohl vrátit do své diecéze, i kdyby se dokázalo, že je nevinný. Ani v církvi se neprosazuje spravedlnost a nejsou ceněny osobnosti a pevný charakter.
Hlasitě se vydáváme za ctitele svatých Cyrila a Metoděje a pořádáme okázalé poutě na Velehrad, ale nejsme schopni poctivé sebekritiky, abychom si přiznali, že Ježíšovi dlužíme jeho následování.

[9] Ježíš nikdy nepoužil ke své obraně násilí. Přesto se ubránil. (Do rukou svých nepřátel se vydal dobrovolně – to je jiná záležitost.)

[10] Petr neměl za lež zabíjet Ananiáše a Safiru, mohl je potrestat, aby se mohli obrátit a napravit.   

[11] Uzdravování má svá pravidla, je svěřeno pokročilým učedníkům. (Lékaři i učitelé musí také splňovat potřebné podmínky.)

[12] Diktátorské, vojenské a policejních režimy používají k prosazené své moci manipulativní praktiky (psychologický účinné), hodnosti, uniformy (včetně zvláštních pokrývek hlavy podle lidového rčení: „kdo nemá v hlavě, musí mít na hlavě“), třpytivé odznaky a vyznamenání.
Církevní hierarchové si přivlastnili řady výsad, od pohanského císařova dvora okopírovali paláce, způsob života, dvorní manýry, nákladná roucha, ozdobili se insigniemi vládců, šperky a titulaturou. Většina protestantských církví a moderní státy se toho povětšinou zřekly. Diktátorské režimy, i církve vydávající se za jedině pravé, si pohanskou parádu ponechávají. Při liturgii sice občas čtou Ježíšova slova, ale vykládají je po svém.
„Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují a dávají si říkat dobrodinci.
Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život za mnohé.“ (Mt 20,25-28, L 22,25-27)
Jako bychom nikdy nečetli: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2)  
„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21).  
Mazaní mužové církve vynalezli zbožné heslo: „Pro Boha jen to nejlepší: pravé zlato, pravé perly a drahé kameny“.
Líbí se to Bohu? Kdyby nám kosové - k našemu uctění, podle svého „vkusu“ - připravili k jídlu žížaly, komu by to chutnalo?