12. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Jr 20,10-13
Datum: 21. 6. 2020
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Jr 20,10-13
; Ř 5,12-15
; Mt 10,26-33
Datum: 21. 6. 2020
Bůh pro nás vymyslel tak krásný svět, že se nám
z něj nechce.
Kde se bere zlo?
A kde se bere zlo v nás? Copak ho někdo chceme?
Bůh nám na tyto nepříjemné otázky pomáhá nacházet odpovědi. A navíc nám nabízí pomoc proti zlu.
Biblické texty nás zvou k hledání.
Druhé čtení – už jsme naříkali nad tím, jak je zašmodrchané představou „dědičného hříchu“ (ta je nebiblická) a nepřesnými pojmy. Nesouhlasíme s dnešními vykuky, tvrdícími: „Co není zakázáno, to je dovoleno.“ Před Smlouvou nebyla vražda zločinem? …
Vyjdu z evangelia – Ježíš mluví ke svým učedníkům – k mladým, dospělým chlapům, rozhodnutým stavět se po boku Ježíše proti zlu. Odmala vzhlíželi ke smělým biblickým osobnostem. Odmala si pěstovali svou odvahu. Příběhy proroků znali nazpaměť. Kdyby zaslechli slova našeho prvního čtení, hned by nám řekli o kom je řeč, co těm slovům předcházelo a jak to s prorokem dopadlo.
Jeremiáše likvidoval kněz – vrchní dohlížitel v jeruzalémském domě Hospodina („arcibiskup v katedrále“, episkopos znamená dohlížitel) – to je strašidelné.
Karel Čurda zradil své kamarády a spolubojovníky, kteří popravili R. Heydricha. To je smutné a těžké provinění. Odbojář, voják, který prošel elitním výcvikem výsadkářů, věděl, do jakého rizika jde – a zradil. Nesoudím ho, ale jak to, že si neprohnal kulkou hlavu, jako jeho kolegové?
Někteří kněží udávali své bratry komunistům. Někteří podepsali spolupráci s StB pod tlakem. Nesoudím je, mám svá provinění, ale kdyby svou vinu přiznali, ulevilo by se jim i nám.
Apoštolové byli odvážní nadvakrát.
Byli rozhodnuti stavět se proti zlu dříve, než potkali Nazaretského. Připravovali se na povstání s Mesiášem, chtěli se postavit proti okupantům se zbraní v ruce.
(Nepočítali ovšem s nepřítelem ve vlastních řadách – i když je na to Ježíš poctivě připravoval.)
Byli svědky nenávistných a podlých pomluv a zákeřných léček od náboženských elit na jejich Učitele. Věděli, že se po vzkříšení Lazara velekněží rozhodli Ježíše i Lazara zavraždit. Apoštolové nebyli naivní snílci, byli muži činu.
Po svém selhání, kdy Ježíše opustili a odepsali ho jako Mesiáše, měli odvahu si svou vinu přiznat. Podruhé projevili svou statečnost.
„Kdo se ke mně přizná, nebo nepřizná.“ Nejde o zapření ze strachu, ale o vědomé a záměrné popření, že Ježíš přichází od Boha – navzdory jeho činům.
„Nebojte se lidí,“ říká nám Ježíš.
Kdo z nás se připravil na bohoslužbu a přečetl si, začátek 10. Matoušovy kapitoly, ten ví, co před tím Ježíš apoštolům řekl:
„Posílám vás jako ovce mezi vlky …
Mějte se na pozoru před vlastními lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách (v církvi) vás budou bičovat…
Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život ...
Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno …
Budou vás pronásledovat … (Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!) … “
Víme, že Ježíš nemluvil do větru. Ale nepřipouštíme si, že bychom mohli být pronásledováni. Blahobyt nás rozmazlil.
Rádi bychom, kdyby láska a pravda zvítězily nad lží a nenávistí, ale k tomu se můžeme zatím jen přibližovat.
Nebo vzdalovat.
Nebuďme naivní, zlo se nikdy nevzdá bez boje.
Naše společnost je rozmazlená.
A česká církev je neslaná, nemastná. Poklesla na náboženský folklor. V řadě míst světa jde o životy a my se přeme o hlouposti.
My starší jsme i po 2. světové válce, v komunistickém režimu (jehož propaganda hlásala „boj za mír“) zažili mnoho padlých a umučených. [1]
Nemáme podceňovat nebezpečí zla.
Záchranáři se staví proti živlům, neštěstí a haváriím. Nepodceňují nebezpečí, cvičí se.
My jsme ve větším ohrožení, stavět se proti úmyslnému zlu, je nebezpečnější. Potřebujeme se připravovat na střety se zlem, hlídat spravedlnost a trénovat si svou odvahu k obraně spravedlnosti a života.
Ježíš nás povzbuzuje: „Nebojte se.“ To není planá řeč, ale strach nelze zakázat, je třeba jej přemáhat.
Nás zajímá, jak se to dělá.
Nepodceňovali jsme nebezpečí koronaviru, péče o zdraví a odpovědnost za nešíření nákazy je namístě. Ale řada lidí podlehla strachu.
Jak se přemáhá strach?
Navštívili jsme Jana Rybáře a zmínili jsme, že naši třeťáci jdou poprvé ke Stolu Páně. A on řekl, že nejen on, řada dětí šla k „prvními svatému přijímání“ v pěti letech. „Byli jsme k tomu zralí,“ a vyprávěl, jak za války i malé děti načerno pašovaly potraviny. [2]
Dovedete si představit, že bychom naše školáčky vystavili tak velkému nebezpečí?
Janu Rybáři ta příprava k odvaze byla něco platná. Později obstál i ve velkých nátlacích komunistů a StB. Byl pronásledován, sloužil v PTP a byl vězněn. Žil v těžkých podmínkách, o kterých dnešní lidé nemají ani ponětí. Je krásným člověkem!
Potkávám řadu velice statečných a často nenápadných lidí (mám veliké štěstí na lidi). Znám mnoho obětavých lékařů (v nemocnicích se uzdravuje víc lidí než na poutních místech), obětavých rodičů, pečujících o děti s postižením, vědců a dalších lidí sloužících nezištně potřebným ...
Ti se zasvětili lásce k bližním.
Umíme pomáhat dětem, aby přemáhaly strach …
Bůh nás podobně „otužuje“, nezakrývá nám hrozící nebezpečí a učí nás pěstovat si – krok za kokem – důvěru v jeho moc a pomoc. „Z jeho náruče nás nikdo nemůže vytrhnout.“ (srov. např. Iz 43,13
Nejvíce se bojíme smrti. Ale Ježíš nám říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo …“ Sám prošel velice ponižující popravou a ukázal nám, že smrt je průchodná, slíbil nám, že nás probudí ze spánku smrti do plného života.
Mluvili jsme s Janem Rybářem o našich pohřbech. Některé pozůstalé lidi je obtížné potěšit. Bezradně stojí nad hrobem svých drahých, oplakávají je, ale neumí se dívat dopředu. Jak to, že my křesťané neumíme mluvit o království nebeském tak, aby se lidé smrti tolik nebáli a mohli se těšit na nebeskou krásu?
Jan Rybář byl požádán rodinou, aby vedl pohřeb jejich otce – mnohaletého ředitele školy. Pohřeb byl civilní, zesnulý byl komunista (slušný člověk) a na pohřbu bylo plno nekostelových lidí …
Jan v krematoriu řekl: „Pan ředitel celý svůj život kladl žákům otázky. Když neodpověděli, byl smutný. Dnes nám klade otázky: ‚Odkud jsme přišli, k čemu tady jsme, kam jdeme, jaký smysl život má?‘
Ale my mlčíme, jsme špatní žáci.“
Někteří lidé se nebojí ptát se. Došli k zajímavým odpovědím.
Známe např. životní příběhy lidí, kteří prošli kriminály. Nelitovali se a strach přemáhali. Udrželi si naději i radost ze života. (Prof. Růžena Vacková byla vězněná 15 let a spisovatelka Nina Svobodová 16 let.)
Známe jejich příběhy. Nikomu nic nevnucovaly, ale způsobem života a úctou k lidem svědčili o důvodech své Naděje.
Pozorujeme trenéry sportovců, jak pracují se svými svěřenci, jak je povzbuzují a pečují o ně, aby dosáhli co nejlepších výsledků. Někteří sportovci nám jsou sympatičtí nejen svým sportovním výkonem.
Máme nejkrásnějšího, nejmilejšího, nejlepšího a nejmocnějšího Trenéra ...
Ten bude mít poslední slovo.
[1] Někteří říkáme, že komunisté s námi vedli válku. Jiní tvrdí, že to válečný stav nebyl (mají „svá“ kriteria války). Povím-li: „Církevní představení Izraele vedli válku proti Ježíšovi,“ mnozí také nebudou souhlasit (mají „svoje“ kriteria).
Povím to tedy jinak: „Ježíš byl podle práva zavražděn. Komunističtí vrazi zavraždili nejen Miladu Horákovou.“
Říkám to bez nenávisti. Hlásím se k Eliášově modlitbě: „Bože, nejsem lepší, než naši otcové.“
[2] Jan Rybář byl jedináček, jeho maminka nemohla mít víc dětí. Jan vypráví: „V Říši byl nedostatek jídla, zemědělci měli předepsány velké odvody potravin, jídlo a další zboží bylo jen na příděl. Na hranicích Sudet a protektorátu, na nádražích a na dalších místech mnoho německých a českých četníků přísně kontrolovalo zavazadla občanů. Každý, i děti, musel ukázat, co nese v tašce. Děti byly nenápadnější než dospělí. Já jsem byl vždy mezi dětmi nejmenší, ale maminka mně koupila čepici, jako nosila hitlerjugend, a tu jsem si nasadil, když jsem něco pašoval.
V lese byly tři mlýny. Paní mlynářka nám dětem dávala do plátěného pytlíku mouku a my jsme ji nosily ve školní tašce domů. Mlynářka nám kázala: „Nesmíte se nechat Němci chytit a nikomu prozradit, že jsem vám mouku prodala.“ Jídlo jsme také nosily Židům. Ti mohli nakupovat od 17. do 18. hod, ale to už bylo málo zboží. Někdy jsme jim ráno nosili čerstvé rohlíky … I my, děti, jsme věděly, jak hrozné tresty hrozí dopadeným, ale rády jsme se zapojili do odboje proti Říši.“
Kde se bere zlo?
A kde se bere zlo v nás? Copak ho někdo chceme?
Bůh nám na tyto nepříjemné otázky pomáhá nacházet odpovědi. A navíc nám nabízí pomoc proti zlu.
Biblické texty nás zvou k hledání.
Druhé čtení – už jsme naříkali nad tím, jak je zašmodrchané představou „dědičného hříchu“ (ta je nebiblická) a nepřesnými pojmy. Nesouhlasíme s dnešními vykuky, tvrdícími: „Co není zakázáno, to je dovoleno.“ Před Smlouvou nebyla vražda zločinem? …
Vyjdu z evangelia – Ježíš mluví ke svým učedníkům – k mladým, dospělým chlapům, rozhodnutým stavět se po boku Ježíše proti zlu. Odmala vzhlíželi ke smělým biblickým osobnostem. Odmala si pěstovali svou odvahu. Příběhy proroků znali nazpaměť. Kdyby zaslechli slova našeho prvního čtení, hned by nám řekli o kom je řeč, co těm slovům předcházelo a jak to s prorokem dopadlo.
Jeremiáše likvidoval kněz – vrchní dohlížitel v jeruzalémském domě Hospodina („arcibiskup v katedrále“, episkopos znamená dohlížitel) – to je strašidelné.
Karel Čurda zradil své kamarády a spolubojovníky, kteří popravili R. Heydricha. To je smutné a těžké provinění. Odbojář, voják, který prošel elitním výcvikem výsadkářů, věděl, do jakého rizika jde – a zradil. Nesoudím ho, ale jak to, že si neprohnal kulkou hlavu, jako jeho kolegové?
Někteří kněží udávali své bratry komunistům. Někteří podepsali spolupráci s StB pod tlakem. Nesoudím je, mám svá provinění, ale kdyby svou vinu přiznali, ulevilo by se jim i nám.
Apoštolové byli odvážní nadvakrát.
Byli rozhodnuti stavět se proti zlu dříve, než potkali Nazaretského. Připravovali se na povstání s Mesiášem, chtěli se postavit proti okupantům se zbraní v ruce.
(Nepočítali ovšem s nepřítelem ve vlastních řadách – i když je na to Ježíš poctivě připravoval.)
Byli svědky nenávistných a podlých pomluv a zákeřných léček od náboženských elit na jejich Učitele. Věděli, že se po vzkříšení Lazara velekněží rozhodli Ježíše i Lazara zavraždit. Apoštolové nebyli naivní snílci, byli muži činu.
Po svém selhání, kdy Ježíše opustili a odepsali ho jako Mesiáše, měli odvahu si svou vinu přiznat. Podruhé projevili svou statečnost.
„Kdo se ke mně přizná, nebo nepřizná.“ Nejde o zapření ze strachu, ale o vědomé a záměrné popření, že Ježíš přichází od Boha – navzdory jeho činům.
„Nebojte se lidí,“ říká nám Ježíš.
Kdo z nás se připravil na bohoslužbu a přečetl si, začátek 10. Matoušovy kapitoly, ten ví, co před tím Ježíš apoštolům řekl:
„Posílám vás jako ovce mezi vlky …
Mějte se na pozoru před vlastními lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách (v církvi) vás budou bičovat…
Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život ...
Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno …
Budou vás pronásledovat … (Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!) … “
Víme, že Ježíš nemluvil do větru. Ale nepřipouštíme si, že bychom mohli být pronásledováni. Blahobyt nás rozmazlil.
Rádi bychom, kdyby láska a pravda zvítězily nad lží a nenávistí, ale k tomu se můžeme zatím jen přibližovat.
Nebo vzdalovat.
Nebuďme naivní, zlo se nikdy nevzdá bez boje.
Naše společnost je rozmazlená.
A česká církev je neslaná, nemastná. Poklesla na náboženský folklor. V řadě míst světa jde o životy a my se přeme o hlouposti.
My starší jsme i po 2. světové válce, v komunistickém režimu (jehož propaganda hlásala „boj za mír“) zažili mnoho padlých a umučených. [1]
Nemáme podceňovat nebezpečí zla.
Záchranáři se staví proti živlům, neštěstí a haváriím. Nepodceňují nebezpečí, cvičí se.
My jsme ve větším ohrožení, stavět se proti úmyslnému zlu, je nebezpečnější. Potřebujeme se připravovat na střety se zlem, hlídat spravedlnost a trénovat si svou odvahu k obraně spravedlnosti a života.
Ježíš nás povzbuzuje: „Nebojte se.“ To není planá řeč, ale strach nelze zakázat, je třeba jej přemáhat.
Nás zajímá, jak se to dělá.
Nepodceňovali jsme nebezpečí koronaviru, péče o zdraví a odpovědnost za nešíření nákazy je namístě. Ale řada lidí podlehla strachu.
Jak se přemáhá strach?
Navštívili jsme Jana Rybáře a zmínili jsme, že naši třeťáci jdou poprvé ke Stolu Páně. A on řekl, že nejen on, řada dětí šla k „prvními svatému přijímání“ v pěti letech. „Byli jsme k tomu zralí,“ a vyprávěl, jak za války i malé děti načerno pašovaly potraviny. [2]
Dovedete si představit, že bychom naše školáčky vystavili tak velkému nebezpečí?
Janu Rybáři ta příprava k odvaze byla něco platná. Později obstál i ve velkých nátlacích komunistů a StB. Byl pronásledován, sloužil v PTP a byl vězněn. Žil v těžkých podmínkách, o kterých dnešní lidé nemají ani ponětí. Je krásným člověkem!
Potkávám řadu velice statečných a často nenápadných lidí (mám veliké štěstí na lidi). Znám mnoho obětavých lékařů (v nemocnicích se uzdravuje víc lidí než na poutních místech), obětavých rodičů, pečujících o děti s postižením, vědců a dalších lidí sloužících nezištně potřebným ...
Ti se zasvětili lásce k bližním.
Umíme pomáhat dětem, aby přemáhaly strach …
Bůh nás podobně „otužuje“, nezakrývá nám hrozící nebezpečí a učí nás pěstovat si – krok za kokem – důvěru v jeho moc a pomoc. „Z jeho náruče nás nikdo nemůže vytrhnout.“ (srov. např. Iz 43,13
)
Nejvíce se bojíme smrti. Ale Ježíš nám říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo …“ Sám prošel velice ponižující popravou a ukázal nám, že smrt je průchodná, slíbil nám, že nás probudí ze spánku smrti do plného života.
Mluvili jsme s Janem Rybářem o našich pohřbech. Některé pozůstalé lidi je obtížné potěšit. Bezradně stojí nad hrobem svých drahých, oplakávají je, ale neumí se dívat dopředu. Jak to, že my křesťané neumíme mluvit o království nebeském tak, aby se lidé smrti tolik nebáli a mohli se těšit na nebeskou krásu?
Jan Rybář byl požádán rodinou, aby vedl pohřeb jejich otce – mnohaletého ředitele školy. Pohřeb byl civilní, zesnulý byl komunista (slušný člověk) a na pohřbu bylo plno nekostelových lidí …
Jan v krematoriu řekl: „Pan ředitel celý svůj život kladl žákům otázky. Když neodpověděli, byl smutný. Dnes nám klade otázky: ‚Odkud jsme přišli, k čemu tady jsme, kam jdeme, jaký smysl život má?‘
Ale my mlčíme, jsme špatní žáci.“
Někteří lidé se nebojí ptát se. Došli k zajímavým odpovědím.
Známe např. životní příběhy lidí, kteří prošli kriminály. Nelitovali se a strach přemáhali. Udrželi si naději i radost ze života. (Prof. Růžena Vacková byla vězněná 15 let a spisovatelka Nina Svobodová 16 let.)
Známe jejich příběhy. Nikomu nic nevnucovaly, ale způsobem života a úctou k lidem svědčili o důvodech své Naděje.
Pozorujeme trenéry sportovců, jak pracují se svými svěřenci, jak je povzbuzují a pečují o ně, aby dosáhli co nejlepších výsledků. Někteří sportovci nám jsou sympatičtí nejen svým sportovním výkonem.
Máme nejkrásnějšího, nejmilejšího, nejlepšího a nejmocnějšího Trenéra ...
Ten bude mít poslední slovo.
[1] Někteří říkáme, že komunisté s námi vedli válku. Jiní tvrdí, že to válečný stav nebyl (mají „svá“ kriteria války). Povím-li: „Církevní představení Izraele vedli válku proti Ježíšovi,“ mnozí také nebudou souhlasit (mají „svoje“ kriteria).
Povím to tedy jinak: „Ježíš byl podle práva zavražděn. Komunističtí vrazi zavraždili nejen Miladu Horákovou.“
Říkám to bez nenávisti. Hlásím se k Eliášově modlitbě: „Bože, nejsem lepší, než naši otcové.“
[2] Jan Rybář byl jedináček, jeho maminka nemohla mít víc dětí. Jan vypráví: „V Říši byl nedostatek jídla, zemědělci měli předepsány velké odvody potravin, jídlo a další zboží bylo jen na příděl. Na hranicích Sudet a protektorátu, na nádražích a na dalších místech mnoho německých a českých četníků přísně kontrolovalo zavazadla občanů. Každý, i děti, musel ukázat, co nese v tašce. Děti byly nenápadnější než dospělí. Já jsem byl vždy mezi dětmi nejmenší, ale maminka mně koupila čepici, jako nosila hitlerjugend, a tu jsem si nasadil, když jsem něco pašoval.
V lese byly tři mlýny. Paní mlynářka nám dětem dávala do plátěného pytlíku mouku a my jsme ji nosily ve školní tašce domů. Mlynářka nám kázala: „Nesmíte se nechat Němci chytit a nikomu prozradit, že jsem vám mouku prodala.“ Jídlo jsme také nosily Židům. Ti mohli nakupovat od 17. do 18. hod, ale to už bylo málo zboží. Někdy jsme jim ráno nosili čerstvé rohlíky … I my, děti, jsme věděly, jak hrozné tresty hrozí dopadeným, ale rády jsme se zapojili do odboje proti Říši.“