Slavnost Těla a Krve Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 8,2-3.14b-16a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 8,2-16a
Datum: 14. 6. 2020
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 8,2-3.14b-16a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 8,2-16a
; 1 K 10,16-17
; J 6,51-58
Datum: 14. 6. 2020
K Ježíšově hostině nejsme pozváni poprvé. Jak a
nakolik ji rozumíme?
Před tím, než Ježíš slavil se svými přáteli svou Velikonoční hostinu, před tím nejprve - v dostatečně dlouhé době - ukazoval zájemcům krásu božího přátelství a vyučoval je umění dobrého soužití s lidmi i s Otcem nebeským.
Všem projevoval své přátelství, lidi veliké nouze uzdravoval a osvobozoval je.
Tehdejší svět byl mnohem krutější než je náš. [1]
Ježíš z ponížených nedělal proletariát, který má svrhnout mocné, ale věnoval se lidem zvláštním způsobem. Viděli jeho úctu k nim.
Víme, jaké postoje u lidí oceňoval:
„Blahopřeji vám, kteří naříkáte nad zlem ve světě a zřekli jste se násilí. Blahopřeji vám, kteří se smilováváte nad druhými, usilujete o spravedlnost, jste soucitní a jste nenásilnými lidmi pokoje. Blahopřeji odvážným, kteří pracují pro boží království a jsou kvůli tomu pronásledováni. Blahopřeji vám, kteří hledáte většího a milosrdnějšího Boha než jakého jste dosud poznali a zakusili, …
Vy jste sůl země a světlo světa.“
Známe Ježíšův program pozornosti a úcty ke každému člověku: „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Cokoliv jste prokázali i nejnepatrnějšímu člověku, prokázali jste Bohu, neboť všichni jsou dětmi božími.“
Neusiloval o moc, nekupoval si přízeň lidí, nebyl populista. Kdo chtěl vidět, ten poznal, že Ježíš má lidi rád dosud nevídaným způsobem. „Prokázal svou lásku k nám už do krajnosti“.
Ježíš nám svým příkladem ukázal, že boží království stojí na službě druhým. I umytím špinavých nohou učedníků nám dal příklad. (My, místo opravdové a stálé služby potřebným, jednou do roka v kostele lidem myjeme umyté nohy.)
Ježíš svým přátelům vystrojil zvláštní Hostinu!
Ne opulentní, ne okázalou, a přesto silnou.
Vypravoval mně vězeň z 50. let: „Při procházce na vězeňském dvoře jsem kradmo dostal kousíček rohlíku zabalený v cigaretovém papírku. Po deseti letech kriminálu jsem přijal Tělo Páně!
Ten dar mně předal vězeň, který velice pomáhal druhým.“
My jsme Ježíšovu Hostinu opředli svévolnými předpisy, podmínkami a nařízeními. Ježíš pozval ke svému stolu učedníky, kteří za chvíli selžou, dokonce i Jidáše. Jeho hostina není odměnou, ale je projevem přátelství, povzbuzením pro bezradné a posilou slabým. [2]
Každého hříšníka, který je nešťastný ze své bídy a chce být lepší, Ježíš zve ke své Hostině.
Ti, kteří si zakládali na svévolné zbožnosti a zásluhách před Bohem, Ježíše nesnášeli. Víme, co mu udělali.
Tvrdíme, jak nám je Ježíš milý, ale mnoho mu nerozumíme. Nasákli jsme světským vkusem. Mocní všech dob předvádějí svou nadřazenost svou bezohledností, bohatstvím a parádou. Dříve se pyšnili krásnými koňmi a kočáry, dnes se okázale předvádějí v limuzínách, palácích, drahých šatech, s drahými šperky, ozbrojenci, ochrankou, vychvalovači a propagandisty v záři reflektorů … - a jejich poddaní se jim klaní a líbají ruku, která jim tvrdě vládne.
Nakazili jsme se od nich a zatáhli jsme tyto manýry do církve.
Mocným jejich bohatství nezávidíme, ale na Ježíši pácháme násilí. Je otázkou, nakolik se mu naše parádní bohoslužby zamlouvají. [3]
Z oslavy babiččiných osmdesátin se těší i malá vnučka. Ale babiččiny dospělé děti se z babiččina přátelství a obětavosti těší mnohem více.
Nakolik my našemu vzácnému Příteli rozumíme?
Z jakého důvodu nás zve ke Stolu, co nám nabízí a jaký záměr s námi má?
Co mám do jeho Hostiny očekávat, jaký smysl má, k čemu má sloužit? [4]
Zajímá nás úmysl Hostitele, nebo se spokojíme jen s náboženským konzumem?
Co Ježíš očekává ode mne?
Ježíš nikdy neřekl: „Klanějte se mi“, ale: „Následujte mě při zachraňování světa“.
Minutý týden jsme si připomínali genocidu Arménů před sto lety. Ve 20. století následovaly další …
V sobotu opakovali film „Volyň“. Už jednou jsem ho nedokoukal (podobně jako „Habrmanův mlýn“), ale k oběma filmům se vrátím.
Za žádnou cenu už nesmíme dopustit takové násilí!!
Včera jsem měl jiný naléhavý program. Pochovali jsme 55tiletého kamaráda, už kolikátý den truchlím a mám o čem přemýšlet. Co jsem od něj dostal? Za co mu vděčím? Co jsem mu zůstal dlužen? Kde je? Potřebuje něco? Čím žije? Co pokládá za podstatné? Jak bude naše přátelství pokračovat? Bude o mé ubohé přátelství stát, když už patří mezi nebešťany?
Budeme usilovat o další vzájemné porozumění, nebo se budeme utíkat jen do minulosti a naše vzpomínky budou už jen blednout?
Co nás bude spojovat? Poznávání světa, věda, hospoda? Co je v životě podstatné a co je zbytečné? Mohu odhadovat, co by mně Vlastík řekl?
Ale to, co leží na srdci Ježíšovi, máme přesně zapsané. Truchlení je pro nás život velice důležité. Ježíš nás učí jak truchlit. Jeho učení nás ubezpečuje, že nám Bůh každého navždy zachová. Svou Hostinu s námi rád slaví. Při svatbě i při pohřbu. Raduje se s námi a těší nás při truchlení nad našimi zesnulými přáteli i při truchlení nad strašným údělem zavražděných a ponížených.
Ježíš nás vyvádí ze sebelítosti (do které snadno upadáme) nad tím, že náš drahý nám už není na dotek. Nemusíme skončit jen v slzách, v rezignaci nebo v alkoholu. Ježíš se nám zaručil, že naše drahé (i nás) probudí ze spánku smrti a dopomůže nám dorůst na úroveň nebešťanů.
Ježíš nás i skrze správné truchlení vede k činům.
Ovlivnil svět víc, než si myslíme. Ale dodneška se mu jeho záměr se světem zdaleka nepodařil. Potřebuje obětavé zachránce.
Chceme mu více důvěřovat, chceme dorůst k větší obětavosti a ochotě sloužit, chceme s Ježíšem přemáhat strach. Pak možná nalákáme druhé, aby se o Ježíše začali zajímat.
Naše zbožné panoptikum si možná lidé vyfotografují, ale víc je nezaujme.
K dnešním biblickým textům jsme si něco v minulých letech říkali a třeba budeme mít ještě příležitost jim naslouchat.
Vzpomínáte na sekání Jákoba s Hospodinem? Ve snu Jákob viděl Hospodina. A když se ráno probudil, řekl: „Na tomto místě byl Bůh a já jsem to nevěděl. Kdybych to byl věděl, to bych oka nezamhouřil.“ Od té doby věděl, že Bůh je s námi vždy a všude. I když si to neuvědomujeme.
Jákob nám ukázal toto veliké bohatství!
Víme, za jakých okolností Ježíš svou velikonoční Hostinu slavil.
Učedníci se pak styděli nejen za své selhání, ale i za to, co jim při slavení mělo dojít a nedošlo. Naštěstí je Ježíš neobyčejně laskavý, i po zmrtvýchvstání až do nanebevstoupení s nimi několikráte svou Hostinu znovu slavil. Tak je postupně učil „lámal chléb“ druhým a sloužit životu.
V listě Židům je pro nás zapsáno: „Kristus říká, když přichází na svět: `Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli´“.
„Otče, přál sis, abych přivedl lidi do tvé Náruče, aby věděli, že jsou tvými milovanými dcerami a syny. Aby dorostli do naší podoby, do našeho způsobu jednání. Otče, přál sis, abych byl člověkem (dal si mi tělo), ano rád budu člověkem.“
Zaměřme svou pozornost tímto směrem.
Bez potravy, nejen tělesné, se neobejdeme. Čím se živíme, tím se stáváme.
Nasloucháme-li božímu slovu, učíme-li se boží moudrosti, přijímáme-li Ježíšovo přátelství, živíme-li se Ježíšovým Tělem a přijímáme-li jeho krev - transfúzi jeho Ducha - a usilujeme-li o následování Ježíše, pak usilovně prosíme:
„Bože, ať nás tvůj svatý Duch proměňuje na nové Ježíšovo Tělo, ochotně se
vydávající na záchranu dnešního světa.“
To je naše nejdůležitější modlitba při Večeři Páně. Toto odhodlání si od nás Ježíš přeje. Bez našeho souhlasu a úsilí má svázané ruce (naší svobodou).
Do umění modlitby vůbec a do této modlitby nás Ježíšův Duch rád uvádí.
Ježíš s námi nechce klečet na podlaze, ale touží s námi být „jedno tělo a jedna duše.
Přijmeme jej jako svého ženicha? Se vším všudy?
Nebo budeme trvat na svých projevech a pokládat je za záslužné?
Ježíš nás znovu a znovu zve: „Slavte manželskou smlouvu mezi Bohem a vámi na mou „památku“.
[1] Někteří lidé ztroskotávají vlastní vinou (typ „celníků“) nebo životní smůlou (typ „nevěstek“).
Ani dnes - natož tenkráte - není snadné se vymanit z chudoby, sociální bídy, uzdravit se z nemocí, osvobodit se z nadvlády mocných, z ponížení, znásilnění všeho druhu, z vlastních vin. My si bídu tehdejšího světa neumíme ani představit.
[2] Otrok musel poslouchat nespravedlivější příkazy od svého pána než dnešní zaměstnanec svého zaměstnanavatele. Otrok se nemohl z otroctví dostat. Voják se nemohl vymanit z válečné služby, ke které se upsal, prostitutka nebyla schopna se postavit svým pasákům, … (V prvotní církvi byli otroci, vojáci …). Kdo by těmto lidem nabídl pomoc?
Židovská společnost stála na moudrých pokynech Hospodina, ale Izrael Ježíšovy doby byl okupován.
[3] Tělo Páně nosíme po ulicích v pseudobarokním průvodu s bizarními proprietami a myslíme si, že je to manifestace víry. Ježíši nenasloucháme, jsme uhranutí mocí světa a Ježíše tlačíme do světské parády.
[4] Vinu za nízké náboženské „poznání“ lidí hledám nejprve u sebe a u našeho duchovenského stavu. Neumíme provést lidi Ježíšovou slavností tak, aby ji chtěli víc poznat a víc ji porozumět.
Před tím, než Ježíš slavil se svými přáteli svou Velikonoční hostinu, před tím nejprve - v dostatečně dlouhé době - ukazoval zájemcům krásu božího přátelství a vyučoval je umění dobrého soužití s lidmi i s Otcem nebeským.
Všem projevoval své přátelství, lidi veliké nouze uzdravoval a osvobozoval je.
Tehdejší svět byl mnohem krutější než je náš. [1]
Ježíš z ponížených nedělal proletariát, který má svrhnout mocné, ale věnoval se lidem zvláštním způsobem. Viděli jeho úctu k nim.
Víme, jaké postoje u lidí oceňoval:
„Blahopřeji vám, kteří naříkáte nad zlem ve světě a zřekli jste se násilí. Blahopřeji vám, kteří se smilováváte nad druhými, usilujete o spravedlnost, jste soucitní a jste nenásilnými lidmi pokoje. Blahopřeji odvážným, kteří pracují pro boží království a jsou kvůli tomu pronásledováni. Blahopřeji vám, kteří hledáte většího a milosrdnějšího Boha než jakého jste dosud poznali a zakusili, …
Vy jste sůl země a světlo světa.“
Známe Ježíšův program pozornosti a úcty ke každému člověku: „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Cokoliv jste prokázali i nejnepatrnějšímu člověku, prokázali jste Bohu, neboť všichni jsou dětmi božími.“
Neusiloval o moc, nekupoval si přízeň lidí, nebyl populista. Kdo chtěl vidět, ten poznal, že Ježíš má lidi rád dosud nevídaným způsobem. „Prokázal svou lásku k nám už do krajnosti“.
Ježíš nám svým příkladem ukázal, že boží království stojí na službě druhým. I umytím špinavých nohou učedníků nám dal příklad. (My, místo opravdové a stálé služby potřebným, jednou do roka v kostele lidem myjeme umyté nohy.)
Ježíš svým přátelům vystrojil zvláštní Hostinu!
Ne opulentní, ne okázalou, a přesto silnou.
Vypravoval mně vězeň z 50. let: „Při procházce na vězeňském dvoře jsem kradmo dostal kousíček rohlíku zabalený v cigaretovém papírku. Po deseti letech kriminálu jsem přijal Tělo Páně!
Ten dar mně předal vězeň, který velice pomáhal druhým.“
My jsme Ježíšovu Hostinu opředli svévolnými předpisy, podmínkami a nařízeními. Ježíš pozval ke svému stolu učedníky, kteří za chvíli selžou, dokonce i Jidáše. Jeho hostina není odměnou, ale je projevem přátelství, povzbuzením pro bezradné a posilou slabým. [2]
Každého hříšníka, který je nešťastný ze své bídy a chce být lepší, Ježíš zve ke své Hostině.
Ti, kteří si zakládali na svévolné zbožnosti a zásluhách před Bohem, Ježíše nesnášeli. Víme, co mu udělali.
Tvrdíme, jak nám je Ježíš milý, ale mnoho mu nerozumíme. Nasákli jsme světským vkusem. Mocní všech dob předvádějí svou nadřazenost svou bezohledností, bohatstvím a parádou. Dříve se pyšnili krásnými koňmi a kočáry, dnes se okázale předvádějí v limuzínách, palácích, drahých šatech, s drahými šperky, ozbrojenci, ochrankou, vychvalovači a propagandisty v záři reflektorů … - a jejich poddaní se jim klaní a líbají ruku, která jim tvrdě vládne.
Nakazili jsme se od nich a zatáhli jsme tyto manýry do církve.
Mocným jejich bohatství nezávidíme, ale na Ježíši pácháme násilí. Je otázkou, nakolik se mu naše parádní bohoslužby zamlouvají. [3]
Z oslavy babiččiných osmdesátin se těší i malá vnučka. Ale babiččiny dospělé děti se z babiččina přátelství a obětavosti těší mnohem více.
Nakolik my našemu vzácnému Příteli rozumíme?
Z jakého důvodu nás zve ke Stolu, co nám nabízí a jaký záměr s námi má?
Co mám do jeho Hostiny očekávat, jaký smysl má, k čemu má sloužit? [4]
Zajímá nás úmysl Hostitele, nebo se spokojíme jen s náboženským konzumem?
Co Ježíš očekává ode mne?
Ježíš nikdy neřekl: „Klanějte se mi“, ale: „Následujte mě při zachraňování světa“.
Minutý týden jsme si připomínali genocidu Arménů před sto lety. Ve 20. století následovaly další …
V sobotu opakovali film „Volyň“. Už jednou jsem ho nedokoukal (podobně jako „Habrmanův mlýn“), ale k oběma filmům se vrátím.
Za žádnou cenu už nesmíme dopustit takové násilí!!
Včera jsem měl jiný naléhavý program. Pochovali jsme 55tiletého kamaráda, už kolikátý den truchlím a mám o čem přemýšlet. Co jsem od něj dostal? Za co mu vděčím? Co jsem mu zůstal dlužen? Kde je? Potřebuje něco? Čím žije? Co pokládá za podstatné? Jak bude naše přátelství pokračovat? Bude o mé ubohé přátelství stát, když už patří mezi nebešťany?
Budeme usilovat o další vzájemné porozumění, nebo se budeme utíkat jen do minulosti a naše vzpomínky budou už jen blednout?
Co nás bude spojovat? Poznávání světa, věda, hospoda? Co je v životě podstatné a co je zbytečné? Mohu odhadovat, co by mně Vlastík řekl?
Ale to, co leží na srdci Ježíšovi, máme přesně zapsané. Truchlení je pro nás život velice důležité. Ježíš nás učí jak truchlit. Jeho učení nás ubezpečuje, že nám Bůh každého navždy zachová. Svou Hostinu s námi rád slaví. Při svatbě i při pohřbu. Raduje se s námi a těší nás při truchlení nad našimi zesnulými přáteli i při truchlení nad strašným údělem zavražděných a ponížených.
Ježíš nás vyvádí ze sebelítosti (do které snadno upadáme) nad tím, že náš drahý nám už není na dotek. Nemusíme skončit jen v slzách, v rezignaci nebo v alkoholu. Ježíš se nám zaručil, že naše drahé (i nás) probudí ze spánku smrti a dopomůže nám dorůst na úroveň nebešťanů.
Ježíš nás i skrze správné truchlení vede k činům.
Ovlivnil svět víc, než si myslíme. Ale dodneška se mu jeho záměr se světem zdaleka nepodařil. Potřebuje obětavé zachránce.
Chceme mu více důvěřovat, chceme dorůst k větší obětavosti a ochotě sloužit, chceme s Ježíšem přemáhat strach. Pak možná nalákáme druhé, aby se o Ježíše začali zajímat.
Naše zbožné panoptikum si možná lidé vyfotografují, ale víc je nezaujme.
K dnešním biblickým textům jsme si něco v minulých letech říkali a třeba budeme mít ještě příležitost jim naslouchat.
Vzpomínáte na sekání Jákoba s Hospodinem? Ve snu Jákob viděl Hospodina. A když se ráno probudil, řekl: „Na tomto místě byl Bůh a já jsem to nevěděl. Kdybych to byl věděl, to bych oka nezamhouřil.“ Od té doby věděl, že Bůh je s námi vždy a všude. I když si to neuvědomujeme.
Jákob nám ukázal toto veliké bohatství!
Víme, za jakých okolností Ježíš svou velikonoční Hostinu slavil.
Učedníci se pak styděli nejen za své selhání, ale i za to, co jim při slavení mělo dojít a nedošlo. Naštěstí je Ježíš neobyčejně laskavý, i po zmrtvýchvstání až do nanebevstoupení s nimi několikráte svou Hostinu znovu slavil. Tak je postupně učil „lámal chléb“ druhým a sloužit životu.
V listě Židům je pro nás zapsáno: „Kristus říká, když přichází na svět: `Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli´“.
„Otče, přál sis, abych přivedl lidi do tvé Náruče, aby věděli, že jsou tvými milovanými dcerami a syny. Aby dorostli do naší podoby, do našeho způsobu jednání. Otče, přál sis, abych byl člověkem (dal si mi tělo), ano rád budu člověkem.“
Zaměřme svou pozornost tímto směrem.
Bez potravy, nejen tělesné, se neobejdeme. Čím se živíme, tím se stáváme.
Nasloucháme-li božímu slovu, učíme-li se boží moudrosti, přijímáme-li Ježíšovo přátelství, živíme-li se Ježíšovým Tělem a přijímáme-li jeho krev - transfúzi jeho Ducha - a usilujeme-li o následování Ježíše, pak usilovně prosíme:
„Bože, ať nás tvůj svatý Duch proměňuje na nové Ježíšovo Tělo, ochotně se
vydávající na záchranu dnešního světa.“
To je naše nejdůležitější modlitba při Večeři Páně. Toto odhodlání si od nás Ježíš přeje. Bez našeho souhlasu a úsilí má svázané ruce (naší svobodou).
Do umění modlitby vůbec a do této modlitby nás Ježíšův Duch rád uvádí.
Ježíš s námi nechce klečet na podlaze, ale touží s námi být „jedno tělo a jedna duše.
Přijmeme jej jako svého ženicha? Se vším všudy?
Nebo budeme trvat na svých projevech a pokládat je za záslužné?
Ježíš nás znovu a znovu zve: „Slavte manželskou smlouvu mezi Bohem a vámi na mou „památku“.
[1] Někteří lidé ztroskotávají vlastní vinou (typ „celníků“) nebo životní smůlou (typ „nevěstek“).
Ani dnes - natož tenkráte - není snadné se vymanit z chudoby, sociální bídy, uzdravit se z nemocí, osvobodit se z nadvlády mocných, z ponížení, znásilnění všeho druhu, z vlastních vin. My si bídu tehdejšího světa neumíme ani představit.
[2] Otrok musel poslouchat nespravedlivější příkazy od svého pána než dnešní zaměstnanec svého zaměstnanavatele. Otrok se nemohl z otroctví dostat. Voják se nemohl vymanit z válečné služby, ke které se upsal, prostitutka nebyla schopna se postavit svým pasákům, … (V prvotní církvi byli otroci, vojáci …). Kdo by těmto lidem nabídl pomoc?
Židovská společnost stála na moudrých pokynech Hospodina, ale Izrael Ježíšovy doby byl okupován.
[3] Tělo Páně nosíme po ulicích v pseudobarokním průvodu s bizarními proprietami a myslíme si, že je to manifestace víry. Ježíši nenasloucháme, jsme uhranutí mocí světa a Ježíše tlačíme do světské parády.
[4] Vinu za nízké náboženské „poznání“ lidí hledám nejprve u sebe a u našeho duchovenského stavu. Neumíme provést lidi Ježíšovou slavností tak, aby ji chtěli víc poznat a víc ji porozumět.