7. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 17,11-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 1,12-14; 1 Petr 4,13-16; J 17,1-11
Datum: 24. 5. 2020
Díky karanténě jsme si něco přiznali. Např. některé děti zjistily, že se doma v mnohém kratší době naučí potřebné znalosti. Je možné, že budou chodit do školy třeba jen dva dny v týdnu, ostatní dny se budou učit doma. Podobně bychom se my mohli doma věnovat Ježíšovu vyučování, abychom byli s to splnit Ježíšovo pověření: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, ponořujte je do jména Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám svěřil (jako největší poklad, ne přikázal)“ (Mt 28,19) - četli jsme to opět při slavnosti Nanebevstoupení.) Ne každý pokřtěný je učedníkem něco Ježíšovi platným.

Úryvek evangelia této neděle je (stejně jako minulou neděli) z Ježíšovy poslední vyučovací lekce před ukřižováním.
Porozumění Ježíšovým slovům je v našich možnostech, ale něco to obnáší. [1]
Ježíšovo vyučování je srozumitelné, ale my rychle přeskakujeme to, co by od nás vyžadovalo další práci. [2]
V kněžském semináři nás poslali nás klečet do kaple na adoraci, ale nikdo nás do umění adorace neuvedl. [3]
Podobně hrubě zacházíme se slovem božím.
Je nemoudré jen kus Písma nechat přečíst (bez patřičného výkladu), a pak posluchače vyzvat, aby řekli, co je ke slovu božímu napadá. [4]

Připravujeme se na Slavnost Seslání Ducha svatého.
(Umíme druhým srozumitelně sdělit, co o Duchu božím říká Písmo?)

Ducha svatého nemusíme přemlouvat, aby přišel, obdaroval nás a učinil pro nás to a ono (netouží po ničem jiném, než aby nás obdarovával). Hledejme, co máme my podle Ježíše vykonat pro další vylití Ducha na nás. A učiňme to. [5]

Na biblické hodině jsme si řekli: „Projděme si znovu 14. - 17. kapitolu Janova evangelia. Připomeňme si, jak nás Ježíš připravuje na přijetí Ducha svatého a na spolupráci s jeho dary.
Pokusím se něco říci k dnešnímu textu evangelia 7. neděle velikonoční. Ale pokud by měl někdo zájem, nabízím mu záznam z naší čtvrteční biblické hodiny. A k Poznámkám na další neděle budete mít možnost dalších záznamů z biblických hodin k té poslední Ježíšově vyučovací lekci. Bude to jen stručné uvedení, Ježíšova slova jsou tak bohatá, že se do jejich krásy můžeme nořit do konce života.     

K Poznámkám na minulou neděli mně jeden kamarád poslal dobrý dotaz. Třeba s odpovědí někomu přispěje k porozumění Ježíšovým slovům.[6]

K dnešnímu evangeliu.
Pokud nerozumíme několika klíčovým slovům (oslavit, poznat, zjevit, jméno, slovo, prosit) z předešlého vyučování zabloudíme v textu jako v bludišti. Bez porozumění dřívějším lekcím nám budou Ježíšova slova „zamknutá“. (Říkal jsem, k čemu slouží „uzamknutí“ i ve vyučování jiných obrů). 

Co znamená oslavit?
Slavení patří do množiny dobrořečení.
Čím Ježíš oslavil Otce? Neuspořádal něco takového, jako je naše slanost „božího Těla“. Slavení se nedá nahradit nějakou parádou. Oslavujeme druhého souzněním s ním, prací podle jeho přání, spoluprací s milovaným, pokračující prací s učitelem. Spolupráci předchází zalíbení v tom druhém a v jeho díle, podnikání - to samozřejmě předpokládá souznění s druhým.

Ježíš nás (stále) zasvěcuje (uvádí) do poznávání Otce. Tím oslavuje Otce. Je nadšen Otcem a Duchem. Jeho spolupráce s námi ho těší. Rosteme-li v porozumění Bohu, má z toho radost. Spolupracujeme-li s ním, pečujeme-li podle jeho plánů v soužití se světem a v soužití s druhými lidmi, Ježíšova oslava Otce roste - a my se na ní podílíme. To Ježíš vícekrát vysvětluje (např.: „Zjevil jsem tvé jméno lidem“ (J 17,6)
I my máme druhé lidi zasvěcovat do života s Bohem (především uvádět své děti do poznání = porozumění Bohu a soužití s ním.
Co znamenají Ježíšova slova: „Otče, oslav mě“?
Ježíš netouží po slávě, kterou je uhranut svět, po které mnozí touží a mnoha lidem se líbí.
My jsme Ježíšově „oslavě Otce“ neporozuměli, prohlásili jsme ho za největšího rouhače před Bohem a rukama bezbožníků jsme ho zavraždili ponižující smrtí.  
Jeho prosba: „Otče, oslav mě“, je otázkou spravedlnosti, abychom si nemysleli, že Ježíš je ztroskotaným bláznem nebo utopistou. Jeho vzkříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha je Otcovou rehabilitací Syna, je potvrzeními toho, že Ježíš je milovaný Syn boží, kterému máme důvěřovat a následovat ho.

Otec nevsazuje na Ježíšovu hlavu zlatou korunu, neodívá ho hermelínem a neusazuje ho na nebeský trůn. Oslavuje ho tím, že poslední slovo má on a ne hřích, nenávist, zločin a smrt, ale jeho láska a milosrdenství, ve kterém nabízí nápravu a život nám, hříšníkům.

Nedávno jsem připomínal, co znamená slovo poznat v Bibli. 

Zjevil jsem tvé jméno lidem“ – zjevit znamená nejen ukázat, ale i dát ochutnat o, na co bychom sami nepřišli.

Říkali jsme si, co v Písmu znamená jméno. [7]

Ježíšova modlitba za nás neslouží k přemlouvání Otce, Ježíš není zbožným pohanem, který něco od Boha vyprošuje, není lobistou. Není třeba si Boha naklonit, teprve získávat jeho přízeň - Bůh nám přeje víc než my sami sobě. (Kdypak nám to konečně dojde?)
Ježíšova modlitba nám ukazuje, co nám Ježíš přeje, na čem mu velice záleží, k čemu a kam nás zve.

Více si k dnešnímu evangeliu povíme na biblické hodině.

Odkaz na biblickou hodinu 21.5. 2020: 
https://uloz.to/file/F8qoVX22Jevw/biblicka-jan-14a15-21052020-mp3

Ježíšova slova nejsou tajemná, zašifrovaná, ani tajná, člověk je schopen jim porozumět a osvojit si to, do čeho nás uvádějí. Ano, jejich bohatství je nevyčerpatelné.

Ježíšova slova - jeho učení (umění žít) - máme šířit: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, ponořujte (křtěte) je do jména Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám svěřil jako největší poklad“.

[1] Jsme vděční Ježíšovi za jeho vyučování. K nutné osobnostní výbavě učedníka patří slušnost, s božím slovem se snažíme jednat s úctou, respektem a pečlivostí.
Vyučování nemá být náhodným procesem. Na kvalitě některých výrobků stojí život. Stavitel mostu ručí za pevnost konstrukce. Profesoři medicíny jsou odpovědní za úroveň lékařů a lékař ručí za léčbu pacienta. Důležitá vyučování bývají „zamknutá“ před nepovolanými. Nezasvěcený neporozumí odborným přednáškám náročných oborů pro pokročilé studenty.
I boží vyučování vyžaduje poctivou a soustavnou práci, metodu „snadno a rychle“ nabízejí podvodníci.
Netrpěliví napáchají velké škody.
(Gymnazista se svěřil kamarádovi - studentovi 2. ročníku medicíny se svou fimózou. „Zařídím“, pravil medik. Gymnazistu strčil do vany s horkou vodou, břitvu ošetřil lihem - a nádobíčko mu zkrátil o celý žalud. Co s pacientem? „Do semináře“? I stalo se. - Oba už jsou na věčnosti. Bohoslovec po prvním ročníku už pořádal pro své kamarády exercicie. Už táboritští kněží si stýskali, že kdejaký švec vykládá Písmo.)
Nejdůležitější lidé na světě bývali za socialismu domovní důvěrní, vrátní, uklízečky, kostelníci a hajzlbáby. („JÁ a pan ředitel.“ „JÁ a pan děkan.“)
Ježíš nás varuje před velikým a nebezpečným pokušením hry na guru. Nikomu neříkejte: „Otče, Mistře, Učiteli“ …, to jsou velice závažné pokyny (přikázání“).
Kdo neporozumí základním pojmům a přístupům, nemůže porozumět dalšímu Ježíšovu vyučování. Neporozumím-li např. slovům o dětech („nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“) a maličkých („dobrořečím ti, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým“), budu říkat zbožné fantasmagorie.

[2] Neradi si přiznáváme, že Ježíš mluví k nám, Nikodémovi říká: „Ty jsi učitel Izraele, a ty nevíš, co znamená znovu se narodit“? (J 3,1n) Kolik pokřtěných si vztáhlo na sebe, že jim chybí základní poznatky? Nechceme si je doplnit, raději prohlásíme: „Ale, my ti, Ježíši, věříme.“ (Ve škole bychom si při zkoušce nedovolili učiteli, místo odpovědi na jeho otázku, říci: „Pane profesore, ale já věřím tomu, co přednášíte“.)

[3] Jogíni přípravě a jednotlivým krokům meditace vyučují. Známe trapnost mlčení, když nevíme, co bychom při setkání s druhým řekli nebo se zeptali. Až když s druhým ujdeme „kus cesty“, pak někdy není třeba slov. Rozumíme si už s druhým jinak.

[4] Ten, kdo svou nevědomost tají, ale tváří přitom jako ten, kdo „ví“, nemá, co by učil druhé a zbaběle je ponechává v prázdnu, ve kterém sám trčí.
Až po padesátce, jsem se odvážil ve větší míře učit o porozumění Božímu slovu. (Dvacet let před tím jsem už kázal - se studem a vědomím, že nás na fakultě do porozumění Písma neuvedli. Jednou mě za určitý výklad kdosi napomínal a šermoval svou úvahou. Někdo třetí poznamenal: „Za Václavovým názorem stojí tisíce hodin jeho práce, kolik času jsi ty věnoval tomu, co tvrdíš?“ Uvádím to jako příklad. Nejde o mě. Někdo má tři doktoráty a není mu to nic platné. Vztahuji si na sebe výrok F. Davídka, pozdějšího biskupa, který v kriminále řekl komusi: „Z koně vypadne jen kobylinec“.
Stále si jsem vědom, že toho mnoho nevím. 
Ve škole jsme nejprve naslouchali výuce učitele, až pak jsme byli schopni něco k tomu povědět. Učitel nejprve vysvětluje medikům, jak lze určitý orgán operovat, jaké metody už jsou známé. Až po druhé atestaci mohou mladí lékaři hledat další cesty k léčení pacienta. Jak to, že, si mnoho křesťanů hned opovážlivě hraje na Mistra? Z evangelia známe židovské přísloví: „Lékaři, uzdrav sám sebe!“ (L 4,23)

[5] Na svatbě v Káni Galilejské Ježíš řekl své matce, která se na něj obrátila a otázkou, zda by nepomohl novomanželům, když se jim nedostávalo vína: „Ještě k tomu nejsou vytvořeny podmínky! – („Nepřišla má hodina!“ …) A víme, co pak pro vytvoření podmínek udělala.

[6]A kto miluje mňa, toho bude milovať môj Otec; aj ja ho budem milovať a zjavím mu seba samého."
Moja otázka: Takže, ak by sme nemilovali Ježiša, tak nás Otec nebude milovať?
Nerozumiem, ako si to vysvetliť, keď vieme, že Boh nás miluje všetkých - nezaslúžene, bez toho, aby sme sa o to vopred pričinili - aj keď nejdeme po ceste do neba. Myslel som si, že náš problém je v tom, kedy na to prídeme, že nás miluje akí sme.
Třeba moje. 
      „Kdo přijal mé pokyny a zachovává je, ten mě miluje.“
„Až poznáte (tomuto biblickému pojmu už snad rozumíme), jak vás mám rád a s jakou láskou o vás pečuji, zamilujete si mě celou svou bytostí“, řekl na Sinaji Hospodin Izraeli.
„Kdo si všímá mé péče, ten mě miluje - ten rád přijímá mé pokyny za své (zachovává je)“.
(Ten kdo vede jen zbožné řečičky, jak mě miluje, ale žije podle svého, je mluvka. „Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.“ - v. 24)
       „A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“
„Milovat“ - znamená porozumět druhému, souznít s ním, srovnat si s ním krok, dívat se stejným směrem, přijmout jeho názory a postoje za své, spolupracovat s ním („být jedno tělo a jedna duše“ je cílem manželů).  
Přijme-li do svého života péči boží, odpovíme-li na boží lásku svou láskou, Boha to těší. Mezi člověkem a Bohem „přeskočí jiskra“. Potěšení z toho bude na Boží i na naší straně. (Vzájemné porozumění pokládám za největší krásu.)
Není-li láska jednostranná, vyvolá-li láska milujícího (Milujícího) lásku v milovaném, pak milovaný odpoví svou láskou k milujícímu.
Dám mu to poznat“, Colův překlad říká: „zjevím mu sám sebe“.
Láska mezi Bohem a člověkem je nerovnoměrná, ale i člověk boží přízeň poznává, zakouší, ochutnává a těší se z ní. (Nesnižujme lásku jen na citový prožitek.)
Tomu, kdo v porozumění Bohu (Kristu) udělá krok, tomu se dostane nabídky k dalšímu porozumění, k dalšímu kroku.
To, co Ježíš říkal apoštolům, nesděloval učedníkům, natož zástupu.
Tomu, kdo sní svou porci jídla, tomu maminka ráda na talíř přidá (srv. Mt 25,29).   
v. 23.: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“  
To je další krásný obraz společného života, porozumění, nazírání, bydlení, bytí spolu. 
K tomu si připojme Ježíšova slova o smyslu a cíli své Hostiny, mluví o sjednocení: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (J 6,56). („Být jedním tělem a jednou duší.“)
Bůh miluje všechno své stvoření, má nás rád nezaslouženě, ale otevřenost lidí pro jeho lásku je různá. Ne z každého člověka a ne z každého našeho jednání má Bůh stejnou radost. Dalo by se to takto naší řečí popsat?  Je to srozumitelné?

[7] Jméno zastupuje nositele jména. Vystihuje, popisuje, kým ten druhý je, nebo kým já jsem. Jméno je jako chemická značka nebo matematický vzorec. Jméno zpřítomňuje jmenovaného. Vysloví-li někdo jméno druhého, je jmenovaný „mezi námi“.  Když někdo vysloví naše jméno, bezděky se otočíme směrem, odkud zaznělo.  
Židé z převeliké úcty k Bohu nevyslovují vlastní jméno Boha (JHVH, ani nevědí, jak zní, jaké samohlásky k těm souhláskám patří). Místo toho často říkají: „Jméno boží“, nebo jen: „Jméno“.   
Rozumíme opisu: „Posvěť se jméno tvé“.
Už víme, co při křtu znamená: „Ponořit do jména …“