6. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Petr 3,18-22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 8,5-8.14-17; 1 Petr 3,15-18; J 14,15-21
Datum: 17. 5. 2020
Bůh nás pozval k životu veliké kultury - být (společně s druhými) obrazem božím.[1] 
A Ježíše poslal, aby nám byl Průvodcem na cestě k tomuto vznešenému a krásnému cíli.

„Milujete-li mne, budete zachovávat mé micvot (pokyny).“ [2]
Kdo z nás, Ježíšových učedníků, těmto slovům horlivě nepřitakal?

Jenže evangelia nejsou románem, který hltáme jedním dechem, přitakáváme hrdinům a už se máme za jim podobné.
Číst a slyšet Ježíšova slova je ale nebezpečné. Proto od nich rychle utíkáme. I naše kázání často sklouzne stranou k něčemu líbivému a mnoho posluchačů si oddychne.
Kdo je odvážný, nechť čte dál.  

Zahlédl jsem kdysi v televizi návštěvu pana Z. Pohlreicha v nějaké restauraci. Majitelé si známého kuchaře pozvali přesto, že personálu ostře vytýká chyby. Zřejmě místnímu kuchaři záleží na zlepšení úrovně podniku, když před veřejností snese neúprosnou kritiku. Takovou odvahu my katolíci nemáme, před Ježíšovými slovy si zacpáváme uši a zavíráme dveře svého srdce (přesto, že Ježíš není vulgární a nikoho neponižuje). Odvádíme pozornost jalovými řečičkami a tváříme se sebejistě a zbožně.

„Milujete-li mne, budete zachovávat mé micvot (pokyny).“
Pro milovaného uděláme mnoho.
(Podvodník - nejen politický - žongluje se slovy, sňatkový podvodník vede o lásce mnoho řečí, náboženský prázdný sud duní. Pokrytectví je jejich společný jmenovatel.)

Apoštolově měli Ježíše za nekrásnějšího Pastýře a Přítele, za nejmoudřejšího Učitele. Obdarovával je svým jedinečným přátelstvím a mnoha dary z toho vyplývajícími.
Totéž nabízí nám! 

Apoštolové si vážili Ježíšova pozvání k učednictví.  
Patřili mezi přemýšlivé a odvážné, které nikdo neopije rohlíkem ani sladkou koblihou.
Věděli, že s Ježíšem vstoupí do odboje proti zavedeným (náboženským) pořádkům -
a to bude nebezpečné.   
Ježíš je vedl především k hledání pravdy o sobě. K práci na sobě.
(Není snadné si přiznávat omyl a selhání. Nemluvím o hříchu, jsme teprve na cestě k cíli. Mám na mysli ochotu hledání příčin toho, čím ubližujeme sobě a druhým.) 

Historie přátelství apoštolů s jejich Učitelem nás povzbuzuje.
Ježíš na nás neklade neunesitelná břemena (jako farizeismus a současný klerikalismus), je moudrý, trpělivý, milosrdný a nikoho neodepisuje. (Vzpomeňme, jak se do poslední chvíle snažil Jidáše získat.) 
Ježíšovi učedníci se od mládí učili rozlišovat dobro od zla a spravedlnost od nespravedlnosti, ale Ježíš je navíc učil milosrdenství vyřčené už Izaiášem: „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.“ (Srv. Mt 12,20)

Apoštolové byli Ježíšovi oddáni. On to věděl, ale nedrazovalo ho, že oddanost a statečnost učedníků ještě nebyla na patřičné úrovni.
Vztáhněme si Ježíšovu velkorysost a rozumnost na sebe. To nás nemusí vést k lehkomyslnosti.

„Milujete-li mne, budete zachovávat mé pokyny k dobrém živtu“, řekl Ježíš před ukřižováním a apoštolové to odkývli se samozřejmostí nám vlastní (také přikyvuji tomu, co pokládám za dobré). 
Ale nasloucháme-li Ježíšovým slovům z povelikonočního pohledu, po jeho třech tázáních: „Petře, miluješ mě?“ [3] -  tak nás evangelia varují před zrádnou sebejistotou.

Je velice důležité si události z evangelia procházet a přemýšlet nad Ježíšovými nároky na učedníky z různých úhlů. Je dobré si všímat Ježíšovy laskavé moudrostí, pedagogické geniality a trpělivé a věrné lásky, ale také jeho oprávněného očekávání, že bereme jeho vedení vážně.

Na porozumění Ježíšovýmh slovům a jeho vyučování mnoho záleží.
Dobrý učitel váží slova.
Ježíš mluví jasně a srozumitelně.
Apošolové měli možnost se ho ptát. Nikde nečteme, že by řekli: „Ježíši nerozumíme ti, řekni nám to, prosím tě jinak“.
Chyba nás i apoštolů leží jinde. Když se nám něco nezdá, nebo když jsme Ježíšova slova nepochopili, máme se ptát a ne Ježíšova slova vytěsňovat.
Stejné chyby se dopouštíme ve vztazích s druhými (při práci by se nám to často brzy vymstilo, počítač by s námi přestal komunikovat).
Ano, ne každý člověk se pečlivě vyjadřuje a ne každý je ochoten se nám věnovat, ale u Ježíše to neplatí.

Jaké poslání nám Ježíš svěřil? Máme zvěstovat lidem jeho dobrou zprávu …
V dnešním druhém čtení nám apoštol Petr připomíná: „Buďte stále připraveni obhájit důvod vaší naděje“. A mluví o svědomitosti. K té patří pečlivost, s jakou o Bohu mluvíme. A samozřejmě věrnost Ježíšově nauce (pokynům k soužití s druhými). [4]

Před týdnem jsme si říkali, že kdyby apoštolové více zkoumali Ježíšova slovy o ukřižování, ušetřili by si zbytečný strach, zbabělé jednání, ztrátu „víry“ v Mesiáše, nemuseli se Vzkříšeného Ježíše bát.
Apoštolové přistoupili na způsob Ježíšovy výuky. Vypravují nám, jak je Ježíš přivedl k náhledu na jejich neochotu měnit své zavedené náboženské názory. Bez Ježíšovy trpělivosti a věrnosti by začali očekávat jiného Mesiáše.  

Na začátku jsem mluvil o odvaze některých kuchařů, pozvat si do své restaurace pana Pohlreicha.
Ježíš je laskavý kritik. Taktně, a s jemností sobě vlastní, se nám věnuje. My sami se máme ptát, nakolik jsme jeho pokyny do života přijali.

Apoštolové nebyli pachateli Ježíšova ukřižování, ale svůj podíl viny přiznali. My se ke svým vinám velice těžko přiznáváme. [5]
Je dobré si porovnat postavení a vliv hrstky Ježíšových učedníků a křesťanů ve 20. století, před 2. Vatikánským koncilem. Proč byli křesťané tak slabí v porovnání s prvotní církví? A jak si my stojíme mezi svými spoluobčany?
Zamlčel nám něco Ježíš? Nepřipravil nás na ty strašné krize?   
Jak to, že v některých lidech nevidíme Ježíšova bratra (v židovi, křesťanu jiného názoru, nevěřícímu, muslimovi, v pachatelích a obětech …) Je pohodlnější hájit slepě mocného než nést kůži na trh při hájení oběti. Mocní (i v církvi) pro nás bývají důležitější.
(Jak se my, křesťané, můžeme vymlouvat, že pronásledovaný „není ideální“? Lékař ošetřuje i pachatele. Ježíš nás posílá i k trestancům - a on sám přišel k nám, hříšným).   

Nechceme vidět nepravosti své a často i nepravosti mocných pachatelů. A dlouho mlčíme ke zlu.

Nikomu nechci křivdit, ale evangelia, historie i současná krize nás usvědčují, že Ježíšovy pokyny k dobrému životu neznáme, nechce jim rozumět a nezachováváme je.

Která to jsou, můžeme zjistit.

Nakolik tedy Ježíše milujeme - nejme-li zbabělí - si každý poctivě zodpovězme.

„K odpuštění hříchů je důležité po svaté zpovědi zadostiučinit za své hříchy uloženým pokáním, které nám zpovědník uloží“, nás učili. To je málo. Máme usilovat o nápravu a tu nespraví: „Za pokání se pomodlete třikrát Otče náš a Zdrávas Maria“.

Až budeme poctivě usilovat o následování Ježíše, bude o nás platit i poslední verš dnešního úryvku evangelia. A bude se na nás naplňovat příslib daný Abrahámovi: „Požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! (i pro společnost, pro lidi okolo nás)“
[1] Zbožní pohané se snaží čestně jednat s božstvy, vyrovnávat své položky „má dáti - dal“.
Nemálo ušlechtilých lidí nevědomky čerpá ze spodního pramene křesťanství a obětavě slouží druhým bez vědomí nějaké odměny v nebi. 

[2] Proč micvu překládáme jako přikázání (Bůh nerozkazuje a lásku nelze přikázat)? Micva je ukazatelem cesty, jednat podle pokynu moudřejšího, milujícího a milovaného je dobrým činem.

[3] Říkáme si, že Ježíšovy otázky po Petrově selhání nebyly ponižující, ale terapeutické.

[4] Sami bychom se ohradili, kdyby nám prodavač dal něco jiného nebo poškozeného, než co jsme si přáli. Lékař na naši nemoc hledá lék, který snášíme, a jinak nám padne oblek na míru než konfekční.

[5] Asi jste četli poctivé přiznání německých biskupů ke spoluvině jejich předchůdců v druhé světové válce.
O Slovácích lehko řekneme, že ještě nepřiznali svou vinu na transportech židů - za každého odvezeného žida Hitlerovi zaplatili 500 marek. 
Významný židovský historik Raul Hilberg (před válkou se mu podařilo utéci z Rakouska do USA) dobře ví, že politici i vedoucí židovských náboženských obcí v řadě států nevěřili očitým svědkům nacistického průmyslového vraždění Židů. Ví, že spojenci nebombardovali koleje vedoucí do koncentračních táborů.
Také vysvětluje situaci křesťanských církví. Uvedu pár jeho vět, která mohou být zajímavá i pro nás v naší současné situaci.
„Vliv církví na evropském kontinentu klesl během druhé světové války ke svému nejnižšímu bodu. V sekulárním státě byly církve jen anachronickým stínem sama sebe.
V komunistickém Rusku církev téměř zanikla. … Dokonce i na demokratickém Západě církve ovlivňovaly život občanů převážně jen v neděli a i tehdy jen obřadným způsobem. Církve se tedy nemohly postavit proti vládnoucímu politickému pořádku a v době, která byla veskrze materialistická, nemohly hlásat, že materialismus je velké zlo. A nemohly také v době, kdy na všech místech triumfovaly národní státy, zatracovat nacionalismus a imperialismus a označit úřední zabíjení za vraždu, aniž by riskovaly, že je stát zakáže.
Církev se v tomto čase snažily přežít i jako i jako společenské instituce s vlastními rozpočty a nemovitostmi a zviditelňovaly se jen o svátcích a při státních oslavách, organizovaly čas, a nadále si zachovaly svou roli při křtech, svatbách a úmrtích. Když pak vypukla válka, snažily se posílit ducha a po válce nabízely útěchu a uchovávaly vzpomínky na mrtvé…Církve neuměly jednat společně a hodnostáři katolické, protestantské a ruské ortodoxní církve proto nemohly bez problémů a pohotově spojit své názory do jednotného postoje. To, jakých úspěchů mohli nebo nemohli různí kněží dosáhnout, bylo proto v nemalé míře určováno jejich osobností a místem, kde se nacházeli. …