4. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 2,1-21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,14a.36-41; 1 Petr 2,20b-25; J 10.1-10
Datum: 3. 5. 2020
Také teď po Velikonocích lépe rozumíte některým Ježíšovým slovům?
Každý rok čteme třetinu Ježíšových slov o dobrém pastýři (tak je to hutné).

Nebudeme spěchat (v karanténě už neříkáme: „Nemám čas“).  

Ježíšovu moudrost o dobrém pastýři by se teologové možná pokoušeli uvěznit do nějaké definice, ale dopadlo by to, jako když mráz spoutá vodu ledem, ten studí a nedá se pít.
Bible k popsání boží moudrosti a krásy nepoužívá jazyk „matematiků“ a „právníků“.
Biblická řeč k uvedení do smyslu určité pravdy používá krásu příběhů, přirovnání, obrazů, podobenství … (ty jsou vystavěny jinak, než jak by je zachytila kamera). Této orientální poetické řeči můžeme porozumět i my, neorientálci.

Mějme na zřeteli celý text „o dobrém pastýři“.
Už předešlá kapitola nám nasvítí důvod Ježíšových slov.

Oslavujeme Dobrého pastýře a snadno si myslíme, že je z nás Ježíš nadšený.

Něco stručně zopakuji.
Doma nemáme vrátného, ale máme klíč od zámku našich dveří. K blízkému soužití s druhým jsme získali klíč od jeho srdce. Jako si rodiče svou péčí o děti získali jejich důvěru, tak si Hospodin získal naši důvěru.
Dětem dáváme v určitém věku klíč od našeho domu, aby mohli sami vcházet a vycházet.
Zloděj klíč nemá, vloupává se.

Ježíš si získal naše srdce, je jedním z nás, nepovyšuje se, s laskavostí nám slouží (jako maminka dětem). Přišel k nám známými dveřmi Písma. Mluví s námi srozumitelně, navazuje na ověřené slovo boží.
Nabízí nám další dveře - on sám je pro nás dveřmi - vedoucími do ještě většího porozumění Otci, než dveře „Mojžíšovské“.

Kdo skrze Krista vchází a vychází, je u Boha doma. Ví, že Bůh je v nejvyšší míře s ním. Nadechuje božího ducha a vydechuje ho (třeba svým dětem).

(Každé slušné náboženství je dveřmi vedoucími vzhůru, ale ne každá cesta vede stejně vysoko. A ne každý člověk vystoupá s Ježíšem k Otci stejně vysoko.)   

Od dětí si přejeme, aby nám důvěřovaly a poslouchaly nás. Od dospělých dětí očekáváme, že do svého života přijmou zásady, které jsme objevili jako životadárné.

Máme vypozorováno, že v určitých situacích se lidé řadí do třech skupin: Pachatelé, oběti a diváci. Kdo nevchází skrze Ježíše a nevychází s ním k druhým, tomu hrozí, že se stává pachatelem nebo divákem. (Divák mlčí ke zlu, hledá si důvody, proč nemůže vůči zlu zasáhnut (viz kněz a levita u „milosrdného Samaritána“).
Ten, kdo nevchází skrze Ježíše a nevychází s ním ven, nemusí včas rozpoznat nebezpečí a hrozí mu, že skončí jako oběť.

Teď v času nouze (koronavirové krize) mnoho lidí znovu hledalo dobrého pastýře. Tím Bůh a Ježíš jsou.
Ale očekávají od nás víc než pastýř od stáda ovcí.

V našem úryvku stojí: „ovce slyší hlas pastýře“ a „znají jeho hlas“.
Zvířata, která jsme si ochočili, nám důvěřují, znají určitý počet našich slov, ale naší řeči nerozumí. Pozorují nás a vnímají, jakým způsobem k nim přistupujeme a jednáme a v jakém „tónu“ s nimi mluvíme (klidně nebo netrpělivě, se strachem, laskavě …). [1]
Člověk má schopnost ve velké míře porozumět Bohu a získat k němu důvěru.

„Slyšet“ a „poznat“ v Bibli znamená druhému bytostně porozumět, „naladit se na jeho notu“, „srovnat si s ním krok“, přitakat druhému svým životem, sjednotit se s ním.
Slovo „poznat“ Bible používá pro celostní porozumění manželů, „budou jednou bytostí“ („jedním tělem a jednou duší“). Ježíš mluví o sjednocení, když vysvětluje, k čemu slouží jeho Hostina („Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ - J 6,56).

Abychom pochopili, co pro ono biblické - „Slyšet“ a „poznat“ - máme udělat, nabízím nejprve nebiblický text:  

Jednoho dne se potkala lež s pravdou.
Dobrý den, řekla lež.
Dobrý den, odpověděla pravda.

Nádherný den, řekla lež.
Pravda se rozhlédla, aby se podívala, jestli je to tak. Bylo.
Nádherný den, řekla tedy pravda.

Ještě krásnější je to jezero, řekla lež.
Pravda se rozhlédla, aby viděla, jestli je tomu tak a souhlasila.

Lež běžela k vodě a řekla.
Ta voda je ještě krásnější. Plavme.
Pravda se dotkla vody svými prsty a opravdu byla nádherná
a důvěřovala lži.

Obě si vysvlékly oblečení a klidně plavaly.

Po chvíli lež vyšla, oblékla se do šatů pravdy a odešla.

Pravda, neschopna obléci se do šatů lži, začala kráčet bez oblečení a všichni se jí děsili, když ji uviděli.

A tak se to stalo, že dnes lidé raději přijmou lež oblečenou
za pravdu, než nahou pravdu.
Jean-Léon Gerôme, 1896

Na ta slova kývneme: „To je pravda, tomu rozumím“.
Ale k prozíravému a odpovědnému životu přikývnutí nestačí.

Ježíš to vysvětluje: „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny.
Přišel a řekl prvnímu: `Synu, jdi dnes pracovat na vinici!´
On odpověděl: „Nechce se mi.“ Ale potom toho litoval a šel.
Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: „Ano, pane.“ Ale nešel.
Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce? Odpověděli: „Ten první!“
Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království“.  (Mt 21,28-31)
Druhý syn neměl poruchu sluchu (srv. Mt 13,14)

Nestačí jen sebekrásnější pravdu odkývat, pokud si neosvojíme dovednost pravdu nacházet a rozeznávat ji od lži lež (často oblečené do šatů pravdy), nebude se nám dařit. Lež je navíc třeba usvědčovat, vystupovat proti ní, je nebezpečná, jedovatá.
„Slyšet“ a „poznat“ znamená pracovat pro to, co nám Bůh sděluje a k čemu nás zve.
Proto Písmo užívá pojem „vcházet a vycházet“.
Ježíš si nás vybral za učedníky, jeho učení máme šířit a s ním máme vědomě pro jeho království pracovat. Tím se lišíme od jiných lidí i do těch, kteří pro boží království pracují nevědomky („Kdy jsme tě viděli v nouzi a pomohli jsme ti“? - Mt 2,31-46)

„Vcházet a vycházet“ znamená pít „z pramene vody živé“ a zvát jiné k tomuto prameni a dávat jim ochutnat tu dobrou vodu. Tou ochutnávkou je naše kristovské jednání a šíření Ježíšova učení.
To začíná u našich dětí. 

Někteří naši kamarádi z chlapů shání dobré kázání pro své děti. Napsal jsem jim. [2]

Připomenu základní modlitbu izraelitů: „Slyš, Izraeli“. („Až mě poznáš - k lásce a přátelství nelze nikoho nutit - až zakusíš mou péči, zamiluješ si mě celou svou bytostí a budeš o mém přátelství nadšeně vyprávět svým dětem“.)

Nečtu Písmo poprvé, vím, že je v něm mnohdy řeč také o mně i při Ježíšově řeči o zlodějích a lupičích. 
Říkali jsme si, že my můžeme své děti šidit a okrádat je, když neslyšíme (a nechceme slyšet), když nepoznáváme, nezakoušíme krásu božího království (jako rozmazlená snoubenka z Písně písní), nebo dokonce jako nevěrná manželka koketující nebo spouštějící se s jinými „božstvy“.

Jako děti jsme se zpovídaly: „Neposlouchal jsem svoje rodiče“.
Kdy si přiznáváme, jak mnoho neposloucháme pokyny od Boha?

Farizeové vykradli židům informace o Mesiáši (říkali jen to, co se jim líbilo), podobně my šidíme sebe i druhé.
Ptal jsem se lidí, k čemu jim slouží Ježíšova Hostina. Pokud odpověděli, často jsem slyšel: „Abych získal posilu“. To je málo, možná to slyšeli od pana faráře, ale proč si ještě nepromysleli Ježíšova slova z 6. kapitoly Janova evangelia (Jan 6)?
Jsme zloději nebo lupiči, když nebereme vážně Ježíšova slova: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Tóry, dokud se všechno nestane“? (Srv. Mt 5,14-20) [3]
O tom se v církvi nemluví a církev se z toho „nezpovídá“ a nikomu se z toho nezodpovídá.
Slyšíme, nebo neslyšíme Ježíše: „Přišel jsem, aby moje ovce měly život a měly ho v hojnosti“.
Už starým Izraelitům Hospodin nabídl: „Předkládám vám cestu k životu nebo ke smrti, požehnání nebo nicotu; vyber si dobře“. [4]
Ke svobodě dětí božích a k poznání, že jsme milovanými dětmi božími, nedojdeme bez vlastního přičinění.
[1] Naše roušky zvířatům vadí, vyprávěla mně paní doktorka zvířat, nepoznávají nás podle podoby a podle hlasu, který rouška mění.
[2] „Děti nemám, vychoval jsem jen 4 psy, ale přimlouvám se za Vás a za Vaše děti.
Vždy jsem oceňoval rodiče, kteří se snažili porozumět nějakému textu z Písma (prostředků k tomu je dnes dostatek) a pak o tom se svými dětmi mluvili. Vy své děti nejlépe znáte, svou péčí o ně jste získali jejich důvěru. Vaše svědectví, vyprávění a žehnání, nemůže žádný kněz nahradit. Nenechte se o tuto možnost připravit. Máte (nejen všeobecné) vzdělání, jaké lidé před námi neměli.
Židovští rodiče 2 tisíce let žili v diasporách, často v ghettech a ohrožení, ale uchovali si jazyk, poznání Hospodina a toto bohatství předávali svým dětem. Nejste vybaveni méně. I skrze svátosti a Ducha sv. je Vám nabízena pomoc.
V rodičovství se nejvíce podobáte Stvořiteli. Ptejte se jedni druhých za zkušenosti. Každý, kdo něčemu rozumí a něco umí - od čtení až po svůj koníček - o tom umí mluvit a každý se v tom můžeme dál zdokonalovat. Mnoho jiných dovedností jste si už osvojili. Teď svým dětem ještě více pomáháte se školním vyučováním doma.
V kostele jsme převážně konzumenti farářovy služby. Účastníme-li se akce „Táta a syn/dcera“, někdo pro nás připraví program. Ale uznáváme-li, že rodina je základní buňkou společnosti, pak je nutné, aby rodiče svou roli výchovy a vzdělávání dětí pro boží království přijali. Mají být pro děti nejvyšší lidskou autoritou nejen v náročných rozhodováních a životních situací (nejen v pronásledování).
Rodiče mají přijetím svého poslání připravovat děti do života i pro jejich budoucí rodičovskou úlohu a odpovědnost. Psycholog ​MUDr. Peter Pöthe ve své přednášce ve „Fortně“ připomínal, že jsme druhá nebo třetí rozmazlená generace, která žije v bláhovém domnění, že už nebude válka, mor nebo nás už nepotká jiné neštěstí. Vůbec si nepřipouštíme, že bychom my, nebo někdo z našich blízkých, mohli zemřít v mladším věku. Na krize nejme připravení. 
Ježíšova slova o pronásledování jeho učedníků si už vůbec nepřipouštíme. (Patříme k těm, kteří stále bláhově očekávají lidského Mesiáše, který nám připraví Ráj na zemi. Selže-li, jsme zoufalí. Pak znovu začneme vyhlížet dalšího.)
My, křesťané, ale pracujeme i ve vedení svých dětí pro budoucnost božího království.
Pánové, nespoléhejte na nás, kněze, Vy mluvte s dětmi o Bohu.“   

[3] Vykradli jsme Desatero a Ježíšova slova: „Jezte a pijte, máš-li něco proti druhému, běž si to s ním nejprve vyříkat, má-li někdo něco proti tobě, vyříkejte si to před bohoslužbou, nepřísahejte, nikomu neříkejte „Otče“ a „Učiteli … to by byla dlouhá řada.

[4] Ladislav Hejdánek (zesnul před pár dyn) kdysi napsal:
„Uvědomil jsem si, že má hrdost na to, že jsem český bratr, je k ničemu. Jsou to jen vzpomínky na minulost. Od té doby jsem se přestal cítit českobratrským evangelíkem a cítím se křesťanem.“
„Naše společnost očekávala po Listopadu od křesťanů poselství života, ale dnes vidí, že se jí dostalo jen pozvání do muzeí a skanzenů, v kterých jsou místo programů životní proměny nabízeny - a nikoli zadarmo - laciné tretky, přetřené nevkusným náboženským lakem nebo falešně zaznívajícími zbožnými frázemi.“
„Věřící je ten, kdo je - pln odhodlání a aktivity, zejména beze strachu a v naprostém spolehnutí - s důvěrou zaměřen na přicházející budoucnost a do ní, a to do blízké i vzdálené. Pravou budoucnost křesťanství - a tudíž také Evropy a jejích nejlepších tradic - vidím tedy ve víře, ovšem v tom původním smyslu. Je totiž zapotřebí dobře porozumět, o čem vlastně Ježíš mluví, když vyzýval: Neboj se, toliko věř!“