3. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 10,37 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,14.22-28
Datum: 26. 4. 2020
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 10,37 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,14.22-28
; 1 Petr 1,17-21
; L 24,13-35
Datum: 26. 4. 2020
Jinak
se učí v jednotřídce a jinak ve třídě stejně pokročilých žáků.
V kostele jsou posluchači různé úrovně poznání. Poznámky pod čarou
jsou určeny „nižším ročníkům“.
Odpovídám na dotaz o tvrdohlavosti apoštola Tomáše. [1]
Četl jsem některé komentáře kamarádů omlouvajících apoštola Tomáše v jeho přístupu k Ježíšovu vzkříšení. [2]
Koronavirová karanténa nám pomohla objevit hodnotu Slova božího. Nikdo nemůže říci, jako dřív: „Nemám na Písmo čas“. Kázání při bohoslužbách rychle plyne, ale Slovo boží máme vytištěné a můžeme se k němu znovu a znovu vracet a promýšlet ho.
K prvnímu čtení. Biblické slovo „vydat“ potřebuje promyšlení. Myši byly vydány kočkám, mouchy pavoukům a vlaštovkám. Rostliny a zvířata byly vydány lidem. Rodič a učitel se vydává dětem. Ten, kdo mluví, se vydává kritice posluchačů. Bůh nám vydal svého Syna. Bůh se nám vydává. O Ježíšově smrti rozhodl Kaifáš a Pilát. Kdyby Bůh neposlal Ježíše, nedovolil by jeho vydanost, nikdo by se o Ježíše nemohl otřít ani slovem. Svoboda nám ale nebyla dána ke zneužití, nýbrž k dobru. Bůh nám nedal Ježíše k umučení, poslal ho k naší záchraně.
Každý rok se snažíme hlouběji porozumět setkání emauzských učedníků se Vzkříšeným.
Rychle se z Jeruzaléma vypařili, přece nebudou čekat, až je Velerada z hnízda apoštolů vybere.
Společníkovi na cestě, neřekli: „Dlouho kážeš, zkrať to“, jako my svým kazatelům. Nemluvil nudně, sdělil jim podstatné. „Hořelo jim srdce“ tak, že utíkali za svými přáteli.
Nadšení převážilo nad jejich dřívějším strachem. Jestli budou zatčení, je vedlejší. Ježíš jim vzkřísil důvěru v Mesiáše, která jim po ukřižování umřela.
(Postupně se jim také vracelo zdravé sebevědomí: „Jsme učedníky největšího Rabiho“.)
Nepřehlédněme, co znamená: že Ježíš s nimi „lámal chléb“. Dobrořečení nad chlebem a vínem“ je u Izraelitů častým rituálem. Ale Ježíš tento rituál povýšil a nám daroval. Řekl při něm jiná slova … slavil s nimi svou Hostinu (Beránka se svou nevěstou). Pro ně to byl ještě silnější zážitek než při poslední večeři.
Mesiáš není beránkem vedeným na jatka, je Beránkem, který se nám obětavě z lásky vydává do krajnosti (až na smrt a až za smrt, navždy).
Je Beránkem, který byl z toho strašného ponížení vzkříšen, povýšen, rehabilitován.
A tento Beránek slaví své přátelství - manželství se svou nevěstou, která není nevinná, ale dopustila se osudného jednání, byla nevěrná.
Z evangelií jsme pochopili, že podle Ježíše naše „víra“ má znamenat přitakání Mesiáši způsobem našeho života.
Ptejme se:
- Co znamená Ježíšovo vzkříšení pro nás? [3]
- Co je smyslem našeho života?
- A jakou perspektivu má náš život?
Ježíš (a cele Písmo) nás vede k hledání co nejhlubšího smyslu života.
Od Gándhího jsem si zapamatoval: „Pravda je to, co mě činí lepším“. [4]
Ptám se, co pro mě – kristovce - znamená Ježíšovo vzkříšení, jak mě ovlivnilo?
Kdyby se za války u mých dveří objevil pronásledovaných člověk, vím, jak bych měl jednat, ale nevím, jak bych se zachoval.
Kdyby např. moje žena nesouhlasila s přijetím pronásledovaného do domu a smrtelně tím ohrozili naše děti, musel bych se pokusit najít jiný úkryt.
Mnoho lidí, i nekostelových, za takovou pomoc zaplatilo životem svým i své rodiny. Pokládali to za svou lidskou povinnost a nikdy nemluvili o oběti (jako o oběti stále mluví mnoho katolíků).
Nevím, jak bych se zachoval, ale vím, že si mám pěstovat odvahu a vůli ke smyslu, k co nejhlubšímu smyslu svého života.
Radost z Ježíšova vzkříšení a jeho vítězství nad smrtí vysvobodila mnoho křesťanů od ochromujícího strachu. Už si nemusíme chránit pozemský život za jakoukoliv cenu.
(Pravoslavní neříkají 8. dni: „Nedělání“ jako my, ale: „Vzkříšení“.)
Po Velikonocích, po Ježíšově vzkříšení, čteme jinak slova Ježíše a Marty u Lazarova hrobu:
Ježíš řekl Martě: „Tvůj bratr vstane.“
Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Letos jsme prožili Velikonoce jinak. Budeme je slavit jinak už napořád?
Příloha: Fejeton Jana Rybáře. /[5]
[1] Jak byli apoštolové staří? Rabíni vyučovali o Bohu, proto měli velikou autoritu. Až od 30ti let se zralý muž mohl stát rabínem (i Jan Baptista a Ježíš).
Ježíšovi učedníci byli přemýšliví a pružní, viděli nesrovnalosti mezi „tradicí otců“ a rabínským učením oproti Písmu. Byli nadšeni Ježíšovou osobností - učil jinak než rabíni:
Pro každého, kdo není lehkověrný, může být přijímání nového náročné (srv. L 5,39
Ježíšovým umučením se víra učedníků, že Ježíš je Mesiáš, naprosto zhroutila. Vrátili se ke staré „jistotě“ rabínského vyučování o Mesiáši a usoudili: „Musíme čekat nového Mesiáše“. Opustili Ježíšův způsob vyučování: Pravdivost náboženských výpovědí si ověřuj Písmem (spolehlivost slova Božího je potvrzena staletou zkušeností). Přemýšlej a zkoumej, kdo má pravdu, zda rabíni nebo já.“ (Srv. J 9,4
Tomáš v přitakání Ježíšovu vzkříšení vzdoroval nejvíce. Když apoštolům odporoval: „Ježíš není Mesiáš!. V náboženství jsme se učili, že Mesiáš vyžene Římany“. Apoštolové mu říkali: „My jsme si to také mysleli, ale vzkříšený Ježíš nás i emauzské znovu prováděl Písmem, dokládal nám, že o jeho smrti a vzkříšení mluví Písmo. Připomněl nám, že přece prorok Malachiáš napsal, že Mesiáš bude nejprve tříbit Izrael a ne Řím.“
– „Dejte mně s tím vším pokoj! Dokud si nesáhnu, neuvěřím!“
Tomášovo pozdní přitakání vzkříšení Ježíš rozhodně neocenil.
Co znamená pochvala: „Blahopřeji těm, kteří neviděli a uvěřili“?
Když ženy přiběhly se zprávou o prázdném hrobu a o slovech andělů, že Ježíš žije, pouze Petr a Jan utíkali k hrobu.
(Jejich selhání - Petr Ježíše zapřel a Jan se jen přišoural ke kříži až po Ježíšově smrti - je usvědčilo z povrchnosti jejich dřívějšího tvrzení: „Ježíši za tebe položíme hlavu na špalek“). Zkrotli a přiznali, že Ježíš měl pravdu, když je před jejich sebejistotou varoval.) Viděli, že hrob nebyl vykraden, a zprávu žen brali vážně.
Ježíš rád chválí, jakmile je za co. Jeho ocenění: „Blahopřeji těm, kteří neviděli a uvěřili“, patří Janovi a Petrovi, že uvěřili ve Zmrtvýchvstání dřív, než Ježíše uviděli na vlastní oči.
Ta pochvala patří také žernám - zachovaly se ještě lépe než apoštolové (nebyly nafoukané jako chlapi, kteří se honosili svými náboženskými znalostmi a vysvědčením: „s vyznamenáním“, z rabínského náboženství). Ženy byly pružnější. My, chlapi, si více zakládáme na vnějších věcech a víc lpíme na svých „jistotách“ - náboženských).
(Mluvícího papouška pochválíme, ale člověk, který jen papouškuje a nepřemýšlí u práce, je v mnohém nepoužitelný a ne zřídka nebezpečný.)
Za chvíli se znovu podíváme na to, co znamená „věřit Ježíšovi“.
[2] Je rozdíl, uvažujeme-li pouze nad krátkým úryvkem Písma, nebo vidíme-li už v příběhu Ježíše a jeho učedníků širší souvislosti.
Chybí-li v krajině voda, je-li půda v katastrofálním stavu a řádí-li v lesích přemnožený kůrovec, nepomohou modlitby, posty a prosebná procesí, ale je třeba u toho všeho hledat příčiny, souvislosti, naše chyby a usilovat o nápravu. Je třeba zaplatit za škody, které jsme způsobili.
Podle čeho se pozná dobrý učitel a dobrý žák? Dobrý učitel vždy na konci určité části výuky zjišťuje, zda studenti pochopili její smysl a jaké mají znalosti. Jinak výuka nemůže pokračovat a je třeba opakovat látku, nebo dokonce ročník. Poctivý student si rád ověřuje svůj výsledek.
Proč lidi neučíme rozumět Slovu božímu? Učili jsme je pouze opakovat otázky a odpovědi Katechismu (jiné otázky byly zakázány pod hříchem „Měl jsem pochybnosti o víře!“).
V kostele se neznámkuje, ale po určité době „chození do kostela“ bychom si měli sami odpovědět na určité otázky, např.:
Proč chodím do kostela?
Jaký hřích pokládám za nejhorší?
Proč komunisté popravili Miladu Horákovou?
Jaký hřích pokládá za nejhorší Ježíš?
Jaké jsou příčiny nejnebezpečnějšího hříchu?
Jaký hřích spáchali vrazi (a jejich pomocníci) Milady Horákové?
Jaký hřích přivedl Ježíše na popraviště?
Co Ježíš vytýkal apoštolům?
Mám si na Ježíšovy výtky apoštolům dávat pozor i já?
Proč nikdo z Dvanácti, kteří Ježíši tvrdili: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“, ani z těch tří „z hory Proměnění“ nepřišel v neděli ráno k Ježíšovu hrobu?
Jak se zachovali učedníci po ukřižování Ježíše, kdo z nich lépe a kdo hůře (nejde o souzení, ale o naše poučení). (Řada nám, mužských, ráda diskutuje. Občas si říkám, kdyby naše ženské slyšely, o čem plácáme, ty by nás hnaly. Podivuji se tématům diplomových prací na našich teologických fakultách - např. „Kdy je válka spravedlivá“. Vypovídají o úrovni naší teologie, o vyučujících a vyučovaných, o míře pochopení nebo nepochopení evangelia.)
Podle čeho učedníci vzkříšeného Ježíše poznali?
Správnost svých odpovědí bychom si měli nechat posoudit někým pokročilejším ve studiu Písma.
(„Studujete-li Písmo, jako byste mě korunovali, říká Bůh.“ Talmud)
[3] Prohlášení: „Věřím, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, který byl ukřižován a vzkříšen“ nestačí, to řekne klidně i ďábel (není ateista).
[4] Na začátku války vytvořili nacisté ve Varšavě židovské ghetto. Adam Czerniakow přijal místo předsedy Židovské rady. Od nacistů nečekal nic dobrého, od začátku tušil, že Židé jsou odsouzeni k smrti, ale neúnavně se snažil dělat pro své lidi co nejvíce. Ještě těsně před transporty „na Východ“ (do Auschwitz) pořádal, i pro děti, šachové turnaje, divadelní a hudební vystoupení. Nejen kvůli zvýšení morálky, ale kvůli pěstování vlastní důstojnosti těch, které nacisté za lidi nepokládali.
Czerniakow od prvního týdne války psal deník, až do svého posledního dne. Tváří v tvář peklu, které si nikdo neumíme představit a které připraví člověka o jakýkoli sentiment, stále pracoval pro druhé. Ve svém deníku popisuje i drobné věci, třeba jaké bylo každý den počasí, ale také si všímá pozoruhodných věcí. Např. o jedněch milujících se manželích: manžel byl těžce zraněn, vyhřezly mu střeva a manželka mu je svýma rukama dala zpátky a odvezla ho do nemocnice. Zemřel. Ze společného hrobu ho vyhrabala a sama ho pochovala. Její čin byl pro Czerniakowa vrcholem ctnosti.
V ghettu byly zoufalé poměry, ze židů zbyly jen strašné a ubohé stíny … Čím dál víc jich umíralo hladem. Mnoho na ulicích. Ti, ještě živořící, je svlékli z jejich hadrů, neboť hadry pro ně měly nějakou cenu, a mrtvoly přikryli novinami. Czerniakow vypráví o člověku, kterého řadil k židovské inteligenci, ten ho žádal o peníze: „Ne na jídlo, ale na nájem, abych mohl zaplatit nájem, nechci umřít na ulici.“ Czerniakow mu peníze dal; ocenil jeho smysl pro lidskou důstojnost - ve strašném hladu jí dal přednost.
V den, kdy velitel ghetta poručil Czerniakowi: „Do odpoledne vypravíš do transportu 6 000 lidí a každý další den další vlak se stejným množstvím židů“. Czerniakow se snažil před transportem uchránit alespoň členy Rady, další důležité lidi pracující pro ghetto a hlavně sirotky.
(Proč sirotky, ptáme se. Přišli o rodiče, jsou malí, bezmocní a nejslabší. Proto je třeba až do poslední chvíle pro budoucnost pracovat.)
Pro sebe Czerniakow nikdy nic nechtěl. Když viděl, že nemůže chránit ani sirotčinec, skončil svou práci předsedy Židovské rady i svůj život (to byl jeho protest vůči nacistům, kteří se povyšovali za Pány rozhodující o životě a smrti vězňů).
Židé jsou ovlivněni biblickým vyprávěním o ohrožení a záchraně Izáka - jednoho z jejich praotců. Děti jsou pro ně příslibem budoucnosti. A pro budoucnost je třeba stále pracovat. Židé věří, že život a budoucnost nekončí smrtí.
[5]Tehdy i dnes
Zločinec se prý rád vrací na místo činu, ale člověk zklamaný prchá odtud, kde byly jeho naděje pohřbeny. To byl i případ Ježíšových učedníků z Emauz. To je případ Ježíšových učedníků i dnes. Tisíce zklamaných věřících utíkají z církve, kde jim umřela naděje. Nejen v Německu a jižní Americe. Ti emauzští také neměli
s Bohem trpělivost. Byli hr hr.. Kdo počká, ten se dočká. Dočkali se i ti v jeruzalémském uzamčení, kam za nimi přišel oslavený Kristus. Ale on neopustil ani ty netrpělivé emauzáky. Nenabídl jim své rány, ale zůstala jim jeho Eucharistie, a to hluboko v srdci, navždy. Profesorka UK Vacková byla ve vězení 15 let beze mše.
I dnes jsme celé týdny beze mše. Ježíš učil lidi 3 roky a pak sloužil jedinou „mši“. My jsme ji zvyklí sloužit 365 dní, ovšem to učení nás tak neláká ... Růženka Vacková ale za těch 15 let vězení svou věrouku umocnila snad až na svatozář ... Jan Rybář
Odpovídám na dotaz o tvrdohlavosti apoštola Tomáše. [1]
Četl jsem některé komentáře kamarádů omlouvajících apoštola Tomáše v jeho přístupu k Ježíšovu vzkříšení. [2]
Koronavirová karanténa nám pomohla objevit hodnotu Slova božího. Nikdo nemůže říci, jako dřív: „Nemám na Písmo čas“. Kázání při bohoslužbách rychle plyne, ale Slovo boží máme vytištěné a můžeme se k němu znovu a znovu vracet a promýšlet ho.
K prvnímu čtení. Biblické slovo „vydat“ potřebuje promyšlení. Myši byly vydány kočkám, mouchy pavoukům a vlaštovkám. Rostliny a zvířata byly vydány lidem. Rodič a učitel se vydává dětem. Ten, kdo mluví, se vydává kritice posluchačů. Bůh nám vydal svého Syna. Bůh se nám vydává. O Ježíšově smrti rozhodl Kaifáš a Pilát. Kdyby Bůh neposlal Ježíše, nedovolil by jeho vydanost, nikdo by se o Ježíše nemohl otřít ani slovem. Svoboda nám ale nebyla dána ke zneužití, nýbrž k dobru. Bůh nám nedal Ježíše k umučení, poslal ho k naší záchraně.
Každý rok se snažíme hlouběji porozumět setkání emauzských učedníků se Vzkříšeným.
Rychle se z Jeruzaléma vypařili, přece nebudou čekat, až je Velerada z hnízda apoštolů vybere.
Společníkovi na cestě, neřekli: „Dlouho kážeš, zkrať to“, jako my svým kazatelům. Nemluvil nudně, sdělil jim podstatné. „Hořelo jim srdce“ tak, že utíkali za svými přáteli.
Nadšení převážilo nad jejich dřívějším strachem. Jestli budou zatčení, je vedlejší. Ježíš jim vzkřísil důvěru v Mesiáše, která jim po ukřižování umřela.
(Postupně se jim také vracelo zdravé sebevědomí: „Jsme učedníky největšího Rabiho“.)
Nepřehlédněme, co znamená: že Ježíš s nimi „lámal chléb“. Dobrořečení nad chlebem a vínem“ je u Izraelitů častým rituálem. Ale Ježíš tento rituál povýšil a nám daroval. Řekl při něm jiná slova … slavil s nimi svou Hostinu (Beránka se svou nevěstou). Pro ně to byl ještě silnější zážitek než při poslední večeři.
Mesiáš není beránkem vedeným na jatka, je Beránkem, který se nám obětavě z lásky vydává do krajnosti (až na smrt a až za smrt, navždy).
Je Beránkem, který byl z toho strašného ponížení vzkříšen, povýšen, rehabilitován.
A tento Beránek slaví své přátelství - manželství se svou nevěstou, která není nevinná, ale dopustila se osudného jednání, byla nevěrná.
Z evangelií jsme pochopili, že podle Ježíše naše „víra“ má znamenat přitakání Mesiáši způsobem našeho života.
Ptejme se:
- Co znamená Ježíšovo vzkříšení pro nás? [3]
- Co je smyslem našeho života?
- A jakou perspektivu má náš život?
Ježíš (a cele Písmo) nás vede k hledání co nejhlubšího smyslu života.
Od Gándhího jsem si zapamatoval: „Pravda je to, co mě činí lepším“. [4]
Ptám se, co pro mě – kristovce - znamená Ježíšovo vzkříšení, jak mě ovlivnilo?
Kdyby se za války u mých dveří objevil pronásledovaných člověk, vím, jak bych měl jednat, ale nevím, jak bych se zachoval.
Kdyby např. moje žena nesouhlasila s přijetím pronásledovaného do domu a smrtelně tím ohrozili naše děti, musel bych se pokusit najít jiný úkryt.
Mnoho lidí, i nekostelových, za takovou pomoc zaplatilo životem svým i své rodiny. Pokládali to za svou lidskou povinnost a nikdy nemluvili o oběti (jako o oběti stále mluví mnoho katolíků).
Nevím, jak bych se zachoval, ale vím, že si mám pěstovat odvahu a vůli ke smyslu, k co nejhlubšímu smyslu svého života.
Radost z Ježíšova vzkříšení a jeho vítězství nad smrtí vysvobodila mnoho křesťanů od ochromujícího strachu. Už si nemusíme chránit pozemský život za jakoukoliv cenu.
(Pravoslavní neříkají 8. dni: „Nedělání“ jako my, ale: „Vzkříšení“.)
Po Velikonocích, po Ježíšově vzkříšení, čteme jinak slova Ježíše a Marty u Lazarova hrobu:
Ježíš řekl Martě: „Tvůj bratr vstane.“
Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Letos jsme prožili Velikonoce jinak. Budeme je slavit jinak už napořád?
Příloha: Fejeton Jana Rybáře. /[5]
[1] Jak byli apoštolové staří? Rabíni vyučovali o Bohu, proto měli velikou autoritu. Až od 30ti let se zralý muž mohl stát rabínem (i Jan Baptista a Ježíš).
Ježíšovi učedníci byli přemýšliví a pružní, viděli nesrovnalosti mezi „tradicí otců“ a rabínským učením oproti Písmu. Byli nadšeni Ježíšovou osobností - učil jinak než rabíni:
Pro každého, kdo není lehkověrný, může být přijímání nového náročné (srv. L 5,39
).
Ježíšovým umučením se víra učedníků, že Ježíš je Mesiáš, naprosto zhroutila. Vrátili se ke staré „jistotě“ rabínského vyučování o Mesiáši a usoudili: „Musíme čekat nového Mesiáše“. Opustili Ježíšův způsob vyučování: Pravdivost náboženských výpovědí si ověřuj Písmem (spolehlivost slova Božího je potvrzena staletou zkušeností). Přemýšlej a zkoumej, kdo má pravdu, zda rabíni nebo já.“ (Srv. J 9,4
; J 10,25.37
; Jan 14,10-12
).
Tomáš v přitakání Ježíšovu vzkříšení vzdoroval nejvíce. Když apoštolům odporoval: „Ježíš není Mesiáš!. V náboženství jsme se učili, že Mesiáš vyžene Římany“. Apoštolové mu říkali: „My jsme si to také mysleli, ale vzkříšený Ježíš nás i emauzské znovu prováděl Písmem, dokládal nám, že o jeho smrti a vzkříšení mluví Písmo. Připomněl nám, že přece prorok Malachiáš napsal, že Mesiáš bude nejprve tříbit Izrael a ne Řím.“
– „Dejte mně s tím vším pokoj! Dokud si nesáhnu, neuvěřím!“
Tomášovo pozdní přitakání vzkříšení Ježíš rozhodně neocenil.
Co znamená pochvala: „Blahopřeji těm, kteří neviděli a uvěřili“?
Když ženy přiběhly se zprávou o prázdném hrobu a o slovech andělů, že Ježíš žije, pouze Petr a Jan utíkali k hrobu.
(Jejich selhání - Petr Ježíše zapřel a Jan se jen přišoural ke kříži až po Ježíšově smrti - je usvědčilo z povrchnosti jejich dřívějšího tvrzení: „Ježíši za tebe položíme hlavu na špalek“). Zkrotli a přiznali, že Ježíš měl pravdu, když je před jejich sebejistotou varoval.) Viděli, že hrob nebyl vykraden, a zprávu žen brali vážně.
Ježíš rád chválí, jakmile je za co. Jeho ocenění: „Blahopřeji těm, kteří neviděli a uvěřili“, patří Janovi a Petrovi, že uvěřili ve Zmrtvýchvstání dřív, než Ježíše uviděli na vlastní oči.
Ta pochvala patří také žernám - zachovaly se ještě lépe než apoštolové (nebyly nafoukané jako chlapi, kteří se honosili svými náboženskými znalostmi a vysvědčením: „s vyznamenáním“, z rabínského náboženství). Ženy byly pružnější. My, chlapi, si více zakládáme na vnějších věcech a víc lpíme na svých „jistotách“ - náboženských).
(Mluvícího papouška pochválíme, ale člověk, který jen papouškuje a nepřemýšlí u práce, je v mnohém nepoužitelný a ne zřídka nebezpečný.)
Za chvíli se znovu podíváme na to, co znamená „věřit Ježíšovi“.
[2] Je rozdíl, uvažujeme-li pouze nad krátkým úryvkem Písma, nebo vidíme-li už v příběhu Ježíše a jeho učedníků širší souvislosti.
Chybí-li v krajině voda, je-li půda v katastrofálním stavu a řádí-li v lesích přemnožený kůrovec, nepomohou modlitby, posty a prosebná procesí, ale je třeba u toho všeho hledat příčiny, souvislosti, naše chyby a usilovat o nápravu. Je třeba zaplatit za škody, které jsme způsobili.
Podle čeho se pozná dobrý učitel a dobrý žák? Dobrý učitel vždy na konci určité části výuky zjišťuje, zda studenti pochopili její smysl a jaké mají znalosti. Jinak výuka nemůže pokračovat a je třeba opakovat látku, nebo dokonce ročník. Poctivý student si rád ověřuje svůj výsledek.
Proč lidi neučíme rozumět Slovu božímu? Učili jsme je pouze opakovat otázky a odpovědi Katechismu (jiné otázky byly zakázány pod hříchem „Měl jsem pochybnosti o víře!“).
V kostele se neznámkuje, ale po určité době „chození do kostela“ bychom si měli sami odpovědět na určité otázky, např.:
Proč chodím do kostela?
Jaký hřích pokládám za nejhorší?
Proč komunisté popravili Miladu Horákovou?
Jaký hřích pokládá za nejhorší Ježíš?
Jaké jsou příčiny nejnebezpečnějšího hříchu?
Jaký hřích spáchali vrazi (a jejich pomocníci) Milady Horákové?
Jaký hřích přivedl Ježíše na popraviště?
Co Ježíš vytýkal apoštolům?
Mám si na Ježíšovy výtky apoštolům dávat pozor i já?
Proč nikdo z Dvanácti, kteří Ježíši tvrdili: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“, ani z těch tří „z hory Proměnění“ nepřišel v neděli ráno k Ježíšovu hrobu?
Jak se zachovali učedníci po ukřižování Ježíše, kdo z nich lépe a kdo hůře (nejde o souzení, ale o naše poučení). (Řada nám, mužských, ráda diskutuje. Občas si říkám, kdyby naše ženské slyšely, o čem plácáme, ty by nás hnaly. Podivuji se tématům diplomových prací na našich teologických fakultách - např. „Kdy je válka spravedlivá“. Vypovídají o úrovni naší teologie, o vyučujících a vyučovaných, o míře pochopení nebo nepochopení evangelia.)
Podle čeho učedníci vzkříšeného Ježíše poznali?
Správnost svých odpovědí bychom si měli nechat posoudit někým pokročilejším ve studiu Písma.
(„Studujete-li Písmo, jako byste mě korunovali, říká Bůh.“ Talmud)
[3] Prohlášení: „Věřím, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, který byl ukřižován a vzkříšen“ nestačí, to řekne klidně i ďábel (není ateista).
[4] Na začátku války vytvořili nacisté ve Varšavě židovské ghetto. Adam Czerniakow přijal místo předsedy Židovské rady. Od nacistů nečekal nic dobrého, od začátku tušil, že Židé jsou odsouzeni k smrti, ale neúnavně se snažil dělat pro své lidi co nejvíce. Ještě těsně před transporty „na Východ“ (do Auschwitz) pořádal, i pro děti, šachové turnaje, divadelní a hudební vystoupení. Nejen kvůli zvýšení morálky, ale kvůli pěstování vlastní důstojnosti těch, které nacisté za lidi nepokládali.
Czerniakow od prvního týdne války psal deník, až do svého posledního dne. Tváří v tvář peklu, které si nikdo neumíme představit a které připraví člověka o jakýkoli sentiment, stále pracoval pro druhé. Ve svém deníku popisuje i drobné věci, třeba jaké bylo každý den počasí, ale také si všímá pozoruhodných věcí. Např. o jedněch milujících se manželích: manžel byl těžce zraněn, vyhřezly mu střeva a manželka mu je svýma rukama dala zpátky a odvezla ho do nemocnice. Zemřel. Ze společného hrobu ho vyhrabala a sama ho pochovala. Její čin byl pro Czerniakowa vrcholem ctnosti.
V ghettu byly zoufalé poměry, ze židů zbyly jen strašné a ubohé stíny … Čím dál víc jich umíralo hladem. Mnoho na ulicích. Ti, ještě živořící, je svlékli z jejich hadrů, neboť hadry pro ně měly nějakou cenu, a mrtvoly přikryli novinami. Czerniakow vypráví o člověku, kterého řadil k židovské inteligenci, ten ho žádal o peníze: „Ne na jídlo, ale na nájem, abych mohl zaplatit nájem, nechci umřít na ulici.“ Czerniakow mu peníze dal; ocenil jeho smysl pro lidskou důstojnost - ve strašném hladu jí dal přednost.
V den, kdy velitel ghetta poručil Czerniakowi: „Do odpoledne vypravíš do transportu 6 000 lidí a každý další den další vlak se stejným množstvím židů“. Czerniakow se snažil před transportem uchránit alespoň členy Rady, další důležité lidi pracující pro ghetto a hlavně sirotky.
(Proč sirotky, ptáme se. Přišli o rodiče, jsou malí, bezmocní a nejslabší. Proto je třeba až do poslední chvíle pro budoucnost pracovat.)
Pro sebe Czerniakow nikdy nic nechtěl. Když viděl, že nemůže chránit ani sirotčinec, skončil svou práci předsedy Židovské rady i svůj život (to byl jeho protest vůči nacistům, kteří se povyšovali za Pány rozhodující o životě a smrti vězňů).
Židé jsou ovlivněni biblickým vyprávěním o ohrožení a záchraně Izáka - jednoho z jejich praotců. Děti jsou pro ně příslibem budoucnosti. A pro budoucnost je třeba stále pracovat. Židé věří, že život a budoucnost nekončí smrtí.
[5]Tehdy i dnes
Zločinec se prý rád vrací na místo činu, ale člověk zklamaný prchá odtud, kde byly jeho naděje pohřbeny. To byl i případ Ježíšových učedníků z Emauz. To je případ Ježíšových učedníků i dnes. Tisíce zklamaných věřících utíkají z církve, kde jim umřela naděje. Nejen v Německu a jižní Americe. Ti emauzští také neměli
s Bohem trpělivost. Byli hr hr.. Kdo počká, ten se dočká. Dočkali se i ti v jeruzalémském uzamčení, kam za nimi přišel oslavený Kristus. Ale on neopustil ani ty netrpělivé emauzáky. Nenabídl jim své rány, ale zůstala jim jeho Eucharistie, a to hluboko v srdci, navždy. Profesorka UK Vacková byla ve vězení 15 let beze mše.
I dnes jsme celé týdny beze mše. Ježíš učil lidi 3 roky a pak sloužil jedinou „mši“. My jsme ji zvyklí sloužit 365 dní, ovšem to učení nás tak neláká ... Růženka Vacková ale za těch 15 let vězení svou věrouku umocnila snad až na svatozář ... Jan Rybář