2. neděle velikonoční

Židé slaví Velikonoce 8 dní, z toho 3 dny jsou velké svátky. I my slavíme velikonoční oktáv (vyšli jsme ze židů), máme co promýšlet a proč slavit.

Židé dodneška slaví Velikonoce s vědomím, že byli vysvobození z otroctví. „Vypravuj svému synu“, říká pokyn hagady vycházející z Tóry o velikonočním slavení, „o vysvobození z Egypta. Naši slavnost konáme pro to, co pro mne Hospodin učinil, když jsem vyšel z Egypta.“
Každá generace a každý jedinec se mají považovat za ty, kteří jsou vyváděni z Egypta.

Tak slavili Velikonoce i učedníci s Ježíšem.  
Ale nepřehlédněme, že Ježíš (jako nový Mojžíš) vysvobodil své učedníky z jejich otrockého jha. Říkáme si, že izraelité ke svému otroctví v Egyptě také přispěli svým podílem. [1]
Podobně se izraelité sami nechali zotročit zákonickým myšlením a propadli se do náboženské pýchy, kterou trápili druhé.
Ježíšovy Velikonoce osvobodily učedníky od jejich touhy vypalovat samařské vesnice, povyšovat se nad ženy, pohany a slabší, vládnout druhým, zakládat si na svém postavení, kárat druhé a myslet si, že jsou hodni božího království. 
Poučme se z těchto upadnutí do otroctví i z trvalé nabídky Hospodina vysvobozovat nás.
Slova z Ezechiela: „Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země“ - neztrácejí na významu.
Nepřehlédněme to, prosím!
Ale vraťme se k evangeliu.

Ježíšovou smrtí se učedníkům natolik zhroutil celý svět, že Ježíšovo vzkříšení nečekali.
Ježíš jim pomohl, aby se narovnali.
Právem na adresu apoštolů řekneme: „Proč jste nepřišli v neděli ráno k hrobu, vždyť Ježíš tolikrát mluvil o své smrti i o vzkříšení“? [2]

(Každý rok se snažím víc promýšlet, co znamená umřít.
Ten, kdo se nechá vést Písmem, může dojít k novému náhledu na život a k prozření.) [3]

Ježíšovo vzkříšení nebylo triumfální. Ani pak se nekonal nějaký vítězný pochod městem.
Setkával se jen s přáteli. Ti prošli velikým prozřením. Zkrotli ve své sebejistotě i v touze po moci a lesku. (To my jsme ještě namyšlení a vymýšlíme všelijaké okázalosti a prodáváme je za oslavu boží.) [4]

Jak Ježíš žil a jednal před smrtí, tak žil i po zmrtvýchvstání. I podle toho jej učedníci a učednice poznávali. Podle laskavého způsobu řeči, podle jeho zájmu o druhé a velikého naslouchání druhému. Připojoval se k nim na cestě, při práci, těšil smutné a bezradné, přinášel radost, odvahu a naději.
I nám Ježíš pomáhá nahlédnout na nás samotné, abychom si na nic bláhově nehráli, abychom se nestyděli, že jsme teprve na cestě a že se - díky jemu - můžeme poučit ze svých chyb.
I nám pomáhá nalézt smysl života - krásnější a větší, než na jaký bychom kdy sami pomysleli.

Evangelisté i apoštolové nás vedou k promýšlení důvodů, které vkládáme do přitakání zprávě: „Ježíš vstal z mrtvých“. Ježíše jsme sice neviděli, ale můžeme si v nějaké (nezanedbatelné) míře ověřit poctivost učedníků, kteří o Ježíšově vzkříšení svědčí.
Každý vztah je určitým rizikem, i vložení své důvěry Ježíšovi. Ale každý vztah nese ovoce, a jakost ovoce ukazuje, zda byla volba dobrá.

Snad každý rok k Ježíšovým slovům: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu jsou zadrženy“, připomínám, že ta slova platí pro Ježíšovy učedníky šířeji než jen pro svátost smíření. My jsme až velice pozdě o těchto slovech prohlásili: „Ježíš ustanovil další svátost“, ale Ježíš nás už před vzkříšením vyučil cestě k odpuštění, nápravě a smíření.
Opakuji, že v prvním tisíciletí křesťanství se lidé „zpovídali“ - vyznávali své viny nejen duchovním. Dokonce i ženám. Pak obě strany společně prosily o odpuštění. (Pochopitelně, že k tomu lidé vyhledávali důvěryhodné Ježíšovy učedníky a učednice. Vždyť uvěřit v odpuštění vlastních vin není pro odpovědného člověka něčím samozřejmým.)
Tento způsob projevu božího milosrdenství má svá pravidla stanovená Ježíšem … („Vyblít“ své provinění kamarádovi, je něčím jiným.)
Stanovení Tridentského koncilu, o „zpovídání se řádně ustanovenému knězi“, mělo své opodstatnění (i dnes by měla být odebrána licence některým zpovědníkům), ale zapomnělo se na mimořádné situace. Ze strachu o „platnost svátosti“ jsme o Ježíšových slovech neřekli všechno a lidé mnoho let věznění bez vězeňských kaplanů trpěli tím, že nebyl nikdo, kdo by jim svátost smíření poskytl.

Ježíšovo poselství změnilo učedníky a pak postupně se měnil i svět …
Teď se mluví o změně našeho života po koronaviru. Mluvme spolu, jak jsme tu krizi využili, co nám - křesťanům - o našem způsobu života došlo.
Teď je k tomu čas příhodný.
(Za chvíli se lidé horečně vrhnou na vše, od čeho byli odtrženi - tak se stalo po válkách a politických převratech.)

Léta se mluví o závažných věcech (o nemocném životním prostředí, o nedostatku vody v krajině, o krizi manželství, o nedostatku kněží …), ale mnoho se pro jejich nápravu nedělá. Ta slova jsou ale vodou na náš mlýn. Hlásíme se do práce.  
Od války jsme nabádání k modlitbám za nová kněžská a řeholních povolání – přesto jsou semináře a kláštery čím dál prázdnější …
František mluví církvi, která má sloužit - mluví nám z duše.
Koronavirová karanténa nás přivedla i k promýšlení našeho duchovního života. Znovu jsme si připomněli, co znamená domácí - rodinná církev. A že máme bohatší výbavu ke křesťanskému životu než jen církevní provoz v kostelích, na které se - k naší škodě - smrskl. 

Nedávno jsem tady mluvil o účelu uchovávání Těla Páně - který nepatrně využíváme.
Naše povědomí o královském kněžství - kterého se nám dostává při křtu - je zakrnělé.
Někdo říká, že muž je knězem v rodině - ženu vynechává - ale prakticky z toho mnoho neplyne.
Opět připojuji text o dospělém křesťanství. [5]

Jaké možnosti máme? Nemusíme všechno vymýšlet znova, můžeme se poučit z historie dávné i blízké.

Pro vás, které by to zajímalo, mám k tomu něco připraveného, možná to pošlu ještě dnes. Ale nejdříve se věnujme promýšlení textů dnešní neděle.

Zopakuji Tomášovu chybu. Tvrdohlavě zůstával ve svém zklamání nad Ježíšovým chováním - že se nechal ukřižovat. Nechtěl si znovu „přepočítat“ důvody apoštolů, k jejich tvrzení: „Ježíš Mesiášem je, vstal z mrtvých - jak to už i dříve říkal“.
(Hlavně nevypínejme prsa a nevztahujme lacině na sebe Ježíšova slova: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili“, dokud jim neporozumíme.)     

---

[1] Proč se Izraelité po pominutí hladu nevrátili do země svých otců, kterou jim dal Hospodin? Nechali se zlákat faraonem, že země, kterou jim daroval farao, je lepší. Časem přišli o svobodu. 

[2] Ten, kdo pracuje s Písmem, si vzpomene na Ježíšovu odpověď rodičům: „Proč jste se zbytečně trápili, přece jsem vám říkal, jaký mám program. Nejsem už děcko.“ - Pak se nám ta událost už nebude jevit krutá a nebudeme mít Ježíšovi za zlé, že rodičům neřekl: „Zdržím se ve svatyni, nedělejte si o mě starost“. 

[3] Ten, kdo zná tmu, ocení světlo a vidění mnohem více než ti, kteří vše berou jako samozřejmost.
Některé děti se vztekají, není-li něco po jejich. Třeba se propracují k trpělivosti a moudrosti. Vzdor a vynucování nemusí být vždy na místě.
Nedávno jeden kamarád na setkání chlapů mluvil o nemocech: „Díky nim se udrží životaschopné druhy“ (neříkal to lacině, má vážně nemocnou ženu). 

[4] Nechceme vidět, že apoštolové selhávali, protože bychom si museli přiznat, že nejsme asi lepší. 
Apoštolové na hoře Proměnění selhali, ale my z toho děláme velikou slávu …
Apoštol Tomáš trapně trucoval – ale my nadšeně vzdycháme: „Jediný z apoštolů vyznal: ,Pán můj a Bůh můj!´“.
Na „Květnou neděli“ se vidíme jen mezi těmi, kteří stáli za Ježíšem. – Nepoučili jsme se ze sebejistého zapřísahání učedníků, že za Ježíše dají ruku do ohně.
Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ a Ježíš ho pochválil – ale už nechceme vidět Petrova selhání.
(Nedochází nám, že i satan je takových slov schopen, ale že tvrdí: „I já jsem synem božím, ovšem Mesiášem bych byl lepším“.) Tak i my zbrkle a předčasně provoláváme: „ Hosana Synu Davidovu“, ale pak vykládáme svoje nerozumy a Ježíše nenásledujeme.
Připadá mi to, jako žáci ve škole lichotící učiteli a odvádějící řeč jinam, aby se nemuseli učit.

[5]                 KŘESŤAN JE KRISTOVCEM
-    Od křtu patří do království kněží (královské kněžství je větší než služebné kněžství).
-   Od křtu ví, že má trvalé místo v boží náruči.
-   Ví, že vším dobrým spolupracuje na dotváření světa a budování božího království.
-   Od křtu je spolupracovníkem Ježíšovým.
-   Křtem dostal pověření ke zvěstování dobré zprávy: „Bůh o nás pečuje a je milostivý …“
-   Každému pokřtěnému je svěřena:
-  pastýřská péče (péče o druhé),
-  prorocká služba (máme hájit boží milosrdenství a pravdu a svobodu a právo lidí).
-  kněžská služba (pokřtěný má otevřený přístup k Bohu, má slovy i skutky hlásat
evangelium).
-   Pokřtěný má trvalé místo u stolu Ježíšovy hostiny a z titulu královského kněžství může
číst slovo boží i při bohoslužbě.
-   Může podávat a přinášet Tělo a Krev Páně jiným.
-   Může slavit všechny svátosti.
-   Může dávat sám sebe v manželství druhému.
-   Může a má předávat život svým dětem, vzdělávat je a vychovávat. Je pro své děti
prvním božím poslem, andělem.
-   Smí a má svým dětem žehnat.  
-   Při slavení svátostí (včetně Večeře Páně) je každý (poučený) pokřtěný koncelebrantem
(spolu slaví svátosti s druhými z titulu královského kněžství při křtu).