Velký pátek

Text písně o Božím služebníku v prvním čtení našeho lekcionáře je poznamenán teologií o zadostiučinění zástupného utrpení. Nabízím překlad od biskupa Radivoje Jakovljeviče. [1]
Jak rozumíme prorocké výpovědi Ježíšova ukřižování?
Odvážíme se do dalšího, hlubšího porozumění? 

K ránu jsem měl sen. Pro obyvatele jakési země postižené těžkou nemocí jsme dostali lék. Chtěli jsme jej rozdávat, ale B. B. - náš významný biblista, který vždy bděl nad naším přesným myšlením - po nás chtěl, abychom nejprve kvalitu léku ověřili, zda je pravý a není napodobeninou s vedlejšími účinky. „Bohouši“, pravil jsem mu, „ale ověřování léku nás zdrží“. – Trval na svém pokynu:„Dáš-li podvyživeným lidem špatný lék, poškodíš je“.
Sen mi zapadl do našeho hledání smyslu Ježíšovy smrti. Ježíš přišel, aby nás obrátil a přivedl k Otci (když jsme se Bohu víc vzdalovali než přibližovali). I apoštolové v něčem trvali na svých představách o Bohu a Mesiáši.

Ježíš jeruzalémským ženám, které ho litovaly, jak je dobitý, řekl: „Nade mnou neplačte, vydal jsem se svým katům svobodně. Něco vydržím. Ale plačte nad sebou - špatně jste vychovaly své syny a plačte nad svými syny, jsou z nich (zbožní) grázlové. 

Jiný žid pravil: „Mír ve světě nastane, až židovské matky budou plakat nad tím, co potkalo německé a arabské matky a až německé a arabské matky budou plakat nad tím, co potkalo židovské matky.

Vícekráte jsme mluvili o významu a smyslu Ježíšovy smrti.
Našli jste někde v evangeliích, že by o ní Ježíš mluvil jako o oběti Bohu? [2]
Pokud to říkáme, snižujeme tím svou vinu a maskujeme svou vlastní nebezpečnost. [3]

Nemusíme hrát podivnou hru na smutek nad Ježíšovým utrpením.
Ponořit se na jeden den do smutku by nebylo těžké, víme-li, že to v neděli ráno dobře dopadlo. Představa, že Ježíše potěší naše postní odřeknutí nějakého potěšení, by byla dětinská. Stejně tak, kdybychom si mysleli, že bude Bůh nadšen z několika milionů polibků kříže na Velký pátek.

Procházíme hlubším smutkem a větším vědomím viny než z jaké se zpovídáme.
Právem s námi otřásly sexuální skandály duchovních. Ještě více s námi zatřáslo zakrývání těchto skutků představenými církve, neochota vyslechnout oběti a nad to jejich umlčování. Pod tíhou důkazů konečně přiznáváme pravdu a svůj podíl na tomto zlu. (Někteří poctivě hledají nejhlubší příčiny těchto selhání.)
Ale mnohem hrůznějším proviněním je vraždění Ježíšova národa pokřtěnými po víc jak tisíce let - mluvil jsem o tom na Květnou neděli.
Připomeňme si bezpočet těchto nesmyslných křižování a přiznejme si, že nevíme, na čí straně bychom stáli my, kdybychom žili v některém minulém století. [4]  

Ježíš své tělesné utrpení vydržel, nezhroutil se pod ním, nezatrpkl a nebyl námi, lidmi, zklamán.
Ale jeho trápení trvá, když stále opakujeme všechna ta selhání, která nám mají připomínat křížové cesty a památníky utrpení.
Nemyslím si, že náš dobrovolný jednodenní půst na Velký pátek má nějakou náboženskou zásluhu (bylo by to trapné). Pouze si jím připomínáme, že na světě ročně zemře 14 miliónů dětí hladem. Každé 4. minuty někdo hladem zemře. Víme, že v krajinách, kde je katastrofální nedostatek vody, některým lidem chybí voda k napití, nemohou se ani mýt.
Kdyby půst nás, kteří máme víc, než nutně potřebujeme k životu, nevyústil k činu - k rozhodnutí kolik peněz hned po Velikonocích věnujeme potřebným, byli bychom náboženští pokrytci, kteří si lžou do kapsy. [5]
I ti, kteří nemají peníze na rozdávání, mohou někomu potřebnému pomoci - láska je vynalézavá.

Je zvláštní, že jsme Ježíšovi dali do jeho „znaku“ především kříž (podobně našim mučedníkům atributy popravčích nástrojů, kterými byli zavražděni). Ježíš pro nás přece vykonal víc než, že prošel umučením.
Bylo by zajímavé, kdybychom s dětmi přemýšleli, jaký znak bychom těm obětavým hrdinům přisoudili. [6]

Myslím si, že mezi naše církevní poutě a pobožnosti křížové cesty bychom měli zařadit kající poutě na nějaké místo hromadného mučení nevinných (Terezín, Osvětim, Lety u Písku, památníky komunistického teroru).
Myslím si, že bychom měli jeden den v roce věnovat k přihlášení se k našemu podílu na zlu ve světě. A ten den by měl vyústit do nějakého dobrého činu.
K tomu se vrátím zítra - k hledání našeho programu Bílé soboty.

Doporučuji Vám Velkopáteční meditaci Tomáše Halíka (video, text).

---

[1] Iz 52,13-53,12,  překlad: Radivoj Jakovljevič (člen skupiny Ekumenického překladu Bible)

Hle, můj služebník (doslovně: otrok) nakonec uspěje,                                          
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.

Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.

Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země. 

Neměl královský vzhled ani důstojnost, abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením.
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.

On však nesl naše trápení
Obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen, ubit a pokořen od Boha.

Jenže on byl proklán naší nevěrností,   
zmučen naší nepravostí,
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.

Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.

Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest? 
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.   
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když však umřel, byl pohřben s boháčem.

Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti,
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých. 

Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.

Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.

Obdrží úděl spravedlivého.
Neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.          

[2] My, katolíci jsme svou náboženskou řeč pohansky zaplevelili oběťmi. Chybí nám pečlivost a přesnost ve vyjadřování a tím úcta k Bohu. (My sami nesnášíme, mluví-li o nás někdo nepřesně.) Bylo snad Ježíšovo umučení milé Otci?
(Mluvíme-li o svých obětech, prozrazujeme tím svou zištnost a záslužnost.) Bůh se obětuje pro nás, ne my jemu. On by se bez nás obešel, my se bez Boha neobejdeme. Bůh slouží nám, ne my jemu.

[3] Ježíš se nechal ukřižovat:
pro nás    - aby s námi otřásl; bez jeho prolité krve a mrtvoly bychom stále tvrdili, že my jeho (ani jiného) nikdy nezapřeme, neopustíme, nezradíme, nebudeme na něj číhat, křivdit mu, plivat po něm, odsuzovat ho a strkat do něj   
„pro sebe“ - necouvl od rozdělané práce
„pro Otce“ - nabídl se, že nás dovede do jeho náruče. 

[4] Při velkopáteční liturgii se při „uctívání kříže“ čtou nebo zpívají „Výčitky“ (podle mého vkusu zpěv jejich syrovost snižuje). Možná by tento text měl být uložen do muzea a nahrazen slovy, popisující naše viny „po Kristu“.
Proč říkáme: „uctívání kříže“? Mateme tím nejen děti. Proč to nevyjádříme jednodušeji, třeba: „Ježíši, klaníme se Ti pro Tvou obětavost a lásku“?
Křížových cest přibývá, ale u nás chybí např. památníky obětem komunistické zvůle. (Pomníky a památníky nacismu už máme. Vstup do památníku šoa „Jad Vašem“ v Jeruzalémě je zdarma. Studenti, vojáci a policisté jej navštěvují v rámci výchovy proti násilí.
K velikonočnímu rozjímání si znovu připomínám Milenu Jesenskou. Čtu její strhující novinářské články z let 1937-39, vydané v knize „Nad naše síly“, o účinnosti nacistické propagandy, zrodu fanatismu v Sudetech, o sociální otázce, o odvaze jedněch, o mlčení ke zlu a podlosti druhých.
M. Jesenská vyplnila prázdné místo pokřtěných novinářů, kteří nebyli vychováni k prorockému varování před narůstajícím největším zlem té doby.
M. Jesenskou řadím ji k Přemyslu Pitrovi, Januši Korčakovi, Ireně Sendlerové a řadě našich světců, kteří pro záchranu druhých vydávali svůj život.
Škoda, že my svatořečíme pouze „naše lidi“ katolíky. Škoda, že jsme od Židů nepřejali ocenění i „těch druhých“ - gójů (nežidů): „Spravedlivý mezi národy“: a „Alej Pokoje“ (Šalomu).   

[5] M. Jesenská se v koncentračním táboře dlouhodobě dělila o svůj nedostatečný příděl jídla s jinými vězeňkyněmi. Tak se vyčerpala, že nakonec podlehla skvrnitému tyfu. Nevydávala to za „kříž“ a „oběť“. A nečekala za to odměnu v nebesích … (viz. kniha Buber: „Moje přítelkyně Milena)

[6] Přiřadili bychom např. Miladě Horákové popravčí oprátku?
Možná bych pro Ježíše zvolil „olovnici, zednickou lžíci“ (neboť stavěl boží království a jeho podobenství o základním kamenu zavrženým „profesionálními staviteli“ je zásadní) a „pracovní zástěru“ (montérky), kterou také utíral nohy těm, kterým myl nohy. Ale to by mě neodpustili „pravověrní“ a hned by mě označili za zednáře. (Škoda, že jsme zednáře s tím erbem nepředešli a nechali si ty symboly vzít).
Možná bychom byli my i naše Velikonoční slavení nekostelovým lidem srozumitelnější a oni by se z nouze neuchylovali o Velikonocích pouze k velikonočním zajíčkům a symbolům jara.)